Globální oteplování, Ozonové
 díry (a polednice)... 
Václav Semerád
Původní článek V. Semeráda - Globální oteplování, Ozonové díry
Reakce J. Vaňka, jr. - S trojčlenkou na ekology
Odpověď autora V. Semeráda - Používejte občas trojčlenku, ekologové!
  Diskuse v elektronických médiích jsou 
podle mého skromného názoru mnohem zajímavější, než v televizních klubech. 
Člověka to donutí pídit se po dodatečných informacích, ke kterým by se 
normálně třeba nikdy nedostal. Není tomu tak dávno, co jsem se jedné 
takové ostřejší diskuse účastnil. Musel jsem si proto nějaké informace 
opatřit a myslím si, že se mohou hodit i jinde. 
Téma se jmenuje 
 Globální oteplování 
a Ozonové díry.
   Oč tady vlastně jde?
   Setkal jsem se s tak hrozivým 
katastrofickým scénářem, že Noční můra z Elm street 
je proti tomu docela vhodným večerníčkem pro děti. 
Podle tohoto horroru by se naše Země měla v relativně krátké době 
proměnit v pustou poušť, nevhodnou k životu, měl by nastat úplný 
kolaps planety. Ve stručnosti zde uvedu aspoň základní teze:
  Nejjednodušší pohromou se jevil 
 katastrofální stav ozonové vrstvy. Pokud to tak půjde dál, nebude smět 
v roce 2020 nikdo vyjít na slunce, jinak dostane  ihned  
rakovinu kůže. Ultrafialové paprsky budou zabíjet vše živé. Jakmile 
vyhynou rostliny, je ámen i se živočichy a pochopitelně i s námi,
takže Život na Zemi neslavně skončí. (Mimochodem, právě na tohle téma 
jsem už viděl i jeden americký sci-fi film - ovšem nic moc.)
   Druhá, neméně skvělá katastrofa
 se asi ukrývá v globálním oteplování Země. Podle předpovědi IPCC (úřad 
 při OSN, zřízený speciálně pro výzkum oteplování Země) dojde díky 
 skleníkovému efektu již brzy k takovému oteplení, že začnou hromadně 
 tát ledovce. Kdosi spočítal, že roztátím veškerých ledovců stoupne voda
 až o 90 metrů, zaplaví přímořské kraje, takže Holandsko i Anglie
 úplně zmizí pod vodou.
   Další scénář k tomu dodává,
 že navíc dojde k masívnímu vypařování vody, což povede ke kladné 
 zpětné vazbě. Závěr byl více než pesimistický:
   ...a pak se zvedne teplota jako
 na Venuši a skončili jsme s planetou...
   Chybělo mi tam jen cizácké 
vojsko, které roznese popel našich měst na kopytech (jak to popisuje 
Božena Němcová v Babičce s odkazem na ještě starší pramen 
- Bibli).
   Dobrá, s tím by se asi něco
 dělat mělo, ne? řekne si každý. Co můžeme proti této vizi udělat?
   Autoři scénářů zkázy to bezpečně 
 vědí:
 
  - Okamžitě přestat spalovat fosilní paliva a neustálým šetřením 
dosáhnout stavu, kdy veškerou energii budeme produkovat výhradně 
z obnovitelných zdrojů. 
  - Prozatím uvalit na paliva co 
největší daně (tzv. karbonovou daň) a znemožnit další vědecký vývoj 
ve spalování paliv.
   Chybí mi tam jen nepatrná
 informace. Budeme mít potom dost stromů, na které se dá vylézt?
   Ale teď vážně. Námět sám velké 
 legrácky nepřipouští. 
   Zastavení první: Venuše.
   Venuše je dávána katastrofisty 
 jako odstrašující příklad, kam až může skleníkový efekt vést. (Ještě že 
 z toho nikdo neviní chudáky Venušany. Že by si oni sami tak 
 zaneřádili planetu?)
   Skutečnost je (bohudík) poněkud 
 jednodušší. Venuše totiž obíhá o něco blíže ke Slunci. Není to 
 o mnoho. Poměr oběžné dráhy Venuše k oběžné dráze Země je asi 
 1:1,4. Intenzita světla ovšem ubývá se čtvercem vzdálenosti, 1,4 odpovídá 
 (přibližně) odmocnině ze 2, takže chudinka Venuše dostává zhruba 2-krát
 více energie na jednotku plochy než naše Země. Množství, které dopadá na 
 Zem, udržuje průměrnou teplotu povrchu Země zhruba na 300 stupních Kelvina 
 (upozorňuji, že tady je bezpodmínečně nutno použít absolutní 
 stupnici). I bez skleníkového efektu by se tedy mohla na Venuši 
 ustavit rovnováha na mnohem vyšší úrovni, tedy někde kolem 600 Kelvina 
 (300 Celsia). Peklíčko, což? Je pravda, že teplota Venuše je díky dalším 
 efektům vyšší. Jenomže skleníkové plyny typu CO2 jsou v tom minoritním 
 jevem. Venuše má v atmosféře zcela jiné skleníkové plyny, například
 oxidy síry a to v koncentracích mnohonásobně vyšších, než je
 pro lidi smrtící. V zemské atmosféře je podíl oxidů síry zatím 
 (doufám!) zanedbatelný. Takže tvrzení, že Zemi čeká osud
 Venuše, považuji (a asi právem) za silně nadnesené. 
 Asi jako: nechoď k vodě, stáhne tě vodník.
   Zastavení druhé: OZON.
   Fakt je, že s tímto
 fenoménem se setkáváme až v poslední 
 době, převážně v podobě strašidelných ozonových děr. Vina je
 jednoznačně připisována lidstvu, přesněji freonům, které
 rozkládají ozon přímo hltavě a jsou dlouhověké, takže časem
 ozon do poslední molekuly zlikvidují. Katastrofisté nám zde předpovídají
 ultrafialové peklo, záhubu rostlin a následně všeho.
   Pominu záhubu rostlin
 ultrafialovým zářením. Rostliny na záření reagují jinak než my lidé 
 a záření, pro člověka smrtelné, některé rostliny dokonce ještě 
 povzbuzuje (Prokázáno).
   Ale jak je to vlastně
 s ozónem? Jedná se o molekuly O3, pohlcující ultrafialové 
 světlo (tím nás chrání). Ano, ale kde se ozon v atmosféře bere? 
 A když ho ničíme, proč se nejrozsáhlejší, nehlubší 
 a nejstabilnější ozonová díra nachází nad relativně freonu-prostou 
 - Antarktidou?
   Vysvětlení je opět trochu 
 složitější než jednoduché uvažování katastrofistů. Nejde o pouhé 
 odbourávání ozónu freony z jakési původně silné vrstvy. Ozonová 
 vrstva je mnohem dynamičtější jev. Ozon totiž v atmosféře neustále 
 vzniká - působením slunečního záření na molekuly O2. Současně se  
 ale i rozkládá - už proto, že sám o sobě není příliš stabilní. 
 Výsledkem je, že mezi vznikajícím a rozpadajícím se ozonem se 
 neustále udržuje jakási kolísající rovnováha. Je to celkem běžný přírodní 
 jev, fungující už od pravěku. To také mnohem lépe 
 vysvětluje onu obávanou ozonovou díru nad Antarktidou. Nad póly se ozon 
 tvoří jen minimálně, protože sluneční paprsky tam jsou příliš slabé 
 - bodejť by ne, když přicházejí po tečně. Nedostatek
 slunečního záření tam způsobuje nejen ozonový deficit, ale také
 známou věčnou zimu v oblasti pólů. Také Severní pól má svou
 ozonovou díru. Severní pól je ale více ovlivňován mořem, hlavně 
 Golfským proudem, zatímco Antarktis je pevnina. Proto je nad 
 Severním pólem ozonová díra menší.
  Navíc si zde dovoluji tvrdit, že 
 v likvidaci ozonu freony nevěřím.  Přinejmenším ne tolik, jak jsme 
 dnes tak usilovně strašeni. 
  Proč? Po roce 1980 nastal 
 u největších výrobců v USA přechod na tzv. bezfreonové 
 technologie. Skoro současně se pozdvihla úroveň ozonu, 
 některé ozonové díry se zacelily, jiné zmizely. Pro někoho to bylo 
 potvrzení teorie katastrofického narušení ozonové vrstvy lidstvem. 
 Ubylo freonu, ergo přibylo ozonu. Hurá!
   Pro soudného člověka je tomu 
 bohužel přesně naopak. 
  Jak to? 
  Uvažujte trochu! Freony mají podle 
 výzkumů životnost v atmosféře 10 let. Omezení freonů se tedy mělo 
 projevit se zpožděním zhruba 10 let, tedy až kolem roku 1990. 
 Rozhodně NE ihned! Vzrůst hladiny ozonu po roce 1980 
 podle mě vůbec nesouvisí s poklesem freonů. Právě tak nenastalo 
 očekávané stoupnutí hladiny ozónu kolem roku 1990! Obávám se, že jsme 
 jako lidstvo opět podlehli stihomamu a trochu i vlastnímu velikášství 
 (poroučení větru a dešti) a že jsme si přisvojili vinu za něco, nač 
 přece jen nestačíme.
   Podívejte se nezaujatě na stav 
 ozonu dnes. Jak je možné, že hladina ozonu neustále kolísá - kolem 
 průměrných dlouhodobých hodnot? Kde je ten katastrofální úbytek ozonu? 
 Jaksi se - nekoná.
   Následkem nedostatku ozonu má
 být rakovina, to je další téze. Nemíním polemizovat 
 o škodlivosti UV-záření, jen snad posloužím příkladem z historie. 
 Největší skokový nárůst rakoviny kůže byl v USA zaznamenán v 30. 
 letech tohoto století. Ano, dávno před érou freonů. 
   Bude asi nutné najít jiný
 strašák, protože ozon kolísá 
neustále, díry vznikají a zase zanikají, ale průměrné
hodnoty ozonu jsou jaksi stabilnější, než co tvrdí katastrofické teorie.
Ostatně - co je to ozonová díra? Je to oblast, kde je vrstva
ozonu sice slabší - ale nikdy ne nulová. Ozonová vrstva se
trochu podobá vrstvě jiných, viditelnějších molekul H2O - mraků. Nad 
kolísáním oblačné pokrývky se přitom nepozastavuje nikdo a nikoho 
také nevzrušuje trvalá "oblačná díra" nad Saharou. Zkrátka - co vidíme, 
to nás znepokojuje o něco méně.
   Zastavení třetí: Stoupnutí vody
 v oceánech. 
   První otázka zní, kterých ledovců se 
máme obávat? Předně: vynecháme z úvah veškerý plovoucí led, tedy 
skoro celou Arktidu. Ledu je tam co do kubatury sice hodně, ale jeho 
roztavením nestoupne voda oceánů ani o milimetr, právě proto že 
plave a vytlačuje přesně tolik vody, co sám váží (viz Archimedes).
Zbývají ledovce Grónska, Kanadských ostrovů a Antarktidy.
Sečteme-li povrch Grónských a Kanadských ledovců (něco pod
2 mil. km2) s povrchem Antarktidy (14 mil. km2), dostaneme
plochu 16 mil. km2. Ta se má proti ploše oceánů (361 mil.
km2) v poměru 1 : 22,5. Znamená to: Aby stoupla voda
v oceánech o metr, musí plošně roztát 24 metrů ledovců
Grónska, Kanady a Antarktidy (počítejme s větším objemem
ledu než vody). V Grónsku ani v Kanadě ovšem zdaleka tolik ledu není, 
takže tyto dvě lokality můžeme opět škrtnout jako nepodstatné. Zbývá nám 
ke strašení pouze a jedině Antarktis. Tam je ledu údajně 2,5 kilometru
(podle Atlasu světa 1984), takže jejich úplným roztátím by celosvětově 
stoupla voda o oněch 90 metrů. To víceméně odpovídá údajům
katastrofistů. Současně je ale vidět, že v podstatě všechen efekt 
leží na Antarktidě. A to je důležité - víc než si myslíte.
  Potíž je v tom, že průměrná
 teplota Antarktidy dosahuje i v létě -35 stupňů Celsia, v zimě 
 -50 Celsia. Aby ledovce Antarktidy začaly masívně tát, musela by teplota 
 stoupnout všudeasi o 40 stupňů Celsia. (Okrajové tání 
 ledu není pro tyto úvahy zajímavé, zejména pro zanedbatelnou tloušťku 
 zdejšího ledu.)  
 Pokud však nemáme na roztavení ledovců Antarktidy nějaký zvláštní zdroj 
 tepla (což nemáme), musíme předpokládat víceméně srovnatelné stoupnutí 
 průměrné teploty všude na světě a to nejméně o oněch 
 40 stupňů Celsia.
   V té chvíli ale bude teplota
 u nás v Evropě dosahovat 
 +70 Celsia a na Sahaře dokonce až +90 (dnes +50). To už by
 ale bylo peklo, nemyslíte? Znamená to jen jedno - globální
 tání ledovců je relativně pozdější nebezpečí než vlastní
 stoupání teploty. Přesněji - nemusí nás vůbec zajímat. Kdyby
 opravdu došlo k tak velkému vzrůstu teploty, byla by Země
 mnohem dřív na většině povrchu plná vysušených mrtvol. Vraťme se 
 tedy do reality a zkoumejme něco vážnějšího.
   Zastavení čtvrté a poslední:
 globální ohřev Země. 
   Je známo, že globální teplota
 Země pomalu stoupá už od poloviny 18. století, kdy kolem roku 1750 
 vrcholila tzv. "malá doba ledová". Stoupání teploty bývá dnes dáváno 
 do souvislosti především s masivním spalováním fosilních paliv. 
 Přitom vzniká jednak teplo, jednak skleníkový plyn CO2. Zajímavé je
 sice i to, že teplota začala stoupat ještě dávno před
 prvopočátky průmyslové revoluce (a využitím uhlí), ale tento
 opomíjený fakt nechme být. Nehraje totiž roli.
   Úvodem můžeme bezpečně vyloučit
 vliv tepla uvolňovaného spalováním. Celková produkce tepla 
 z lidských aktivit nedosahuje ani tisíciny tepelného toku, který 
 na Zem dopadá ze Slunce. Posledním strašákem tedy zůstávají skleníkové
 plyny, zejména CO2.
   Jenomže - je tohle nebezpečí
 reálné? 
   Množství CO2 uvolňovaného
 spalováním známe téměř přesně 
 - dá se spočítat z množství paliva. Naproti tomu množství
 CO2 uvolňovaného přírodními procesy (jako dýcháním všech
 živočichů, sopkami, výrony CO2 ze země apod.) jen odhadujeme,
 ale i hrubý odhad vychází v poměru 260:7 větší. CO2
 z paliv se tedy na celkové bilanci CO2 podílí jen asi 3 procenty.
   Máme opravdu na svědomí hrozící
 katastrofu? 
   Zatím platí, že úroveň CO2 je
 víceméně v rovnováze, 
 neboť rostliny jej spotřebovávají a mění na kyslík a živou
 hmotu. Je sice pravda, že spalujeme fosilní paliva mnohem
 rychleji, než jak se vytvářela, ale množství uhlíku v nich
 nepředstavuje relevantní množství ve srovnání s celkovou
 bilancí Země. Vzrůst CO2 může jen podpořit vzrůst rostlin,
 takže se odhaduje, že by se mohl projevit spíše příznivě,
 zejména na výnosech hospodářských plodin.
   Souvislost skleníkového efektu
 daného CO2 s teplotou 
Země je navíc přinejmenším zpochybnitelná.
   V dějinách Země byla období,
 (dokonce většina), kdy koncentrace CO2 zhruba souhlasila s globální 
 teplotou Země. Jenomže najdeme také období, kdy byla koncentrace CO2 
 a teplota s teorií skleníkového efektu v přímém rozporu.
   Příklad: V Ordoviku (před
 440 mil. let) bylo množství 
 CO2 v atmosféře zhruba desetkrát vyšší než dnes. Podle
 modelů IPCC měla být průměrná teplota Země o 8 stupňů Celsia
 vyšší než dnes, ve skutečnosti byla o 10 stupňů Celsia nižší
 (byla právě tzv. velká doba ledová).
   Naopak, ve středním Holocénu
 (-4000 BC) bylo CO2 méně 
 než dnes o cca 25 procent, přičemž teplota Země byla o celé
 2 stupně Celsia vyšší než dnes. Zdá se, že korelace množství
 CO2 s teplotou Země není tak prokazatelná, jak IPCC tvrdí.
   Nicméně v současnosti
 teplota Země skutečně stoupá. To je fakt.
   Jde ovšem také o to, 
 o kolik. Za posledních 100 let stoupla 
 teplota o 0,5 stupně Celsia. Jenomže nejvyšší díl z toho
 připadal na léta 1910 - 1940, pak následoval - navzdory druhé 
 světové válce spojené s nevídaným spalováním výbušnin :-(( pokles až do
 roku 1970, načež to opět stoupalo. Ovšem nic moc, pouhé 0,2
 stupně Celsia. Stejný vzrůst byl v letech 1890-1900, ovšem
 pak následoval pokles o 0,2 Celsia v letech 1900-1910.
 V současné době jsme opět v mírném poklesu. Ale i kdyby 
 stoupala teplota rovnoměrně o 0,5 stupně za 100 let, pak by nás 
 to jako lidstvo začalo pálit (obrazně i doslova) někdy kolem
 roku +4000. Jenže - je otázkou, zda to stoupat bude. Teplota
 Země přece prochází skoro pravidelně periodickými výkyvy. Pokud jsme 
 právě  v období běžného cyklického růstu, měl by se zastavit kolem
 roku 2100. Do té doby teplota stoupne celkově o dalších 0,5
 stupně Celsia - a dost. Pak katastrofický scénář hodíme klidně
 do kamen, bez ohledu na množství CO2, které jeho spálením vznikne.
   Dalším otazníkem je metoda měření. 
   Počítačové modely IPCC jsou
 v současné době v úpadku a nikdo soudný jim nevěří. Důvod?
 Spousta "Pišvejcových konstant", které do nich byly
 zaneseny, aby výsledky modelování odpovídaly skutečnosti.
 Tyto konstanty se velice brzy projevily negativně - ovšem pouze 
 na důvěryhodnosti počítačových modelů. Podívejme se na ně, uplynulo 
 snad dost doby. Předpovědi z let kolem roku 1980 ohlašovaly vzrůst 
 teplot do roku 1990 od asi 0,2 stupně Celsia, až po (nereálné) 3 stupně. 
 Ve skutečnosti, ačkoliv koncentrace CO2 stoupala zhruba podle předpovědí, 
 globální teplota stoupla jen nepatrně. Vzrůst o 0,09 stupně za 10 let
 není rozhodně předzvěstí katastrofy.
   Satelitní měření jsou dnes
 přesná na 0,01 stupně. Tato 
měření téměř přesně souhlasí pouze s měřeními balonovými.
Pozemní stanice naproti tomu měří stále vzrůstající teplotu,
což odborníci z NASA vysvětlují - chybou pozemních stanic.
Zejména měření UKMO (Meteorologický úřad Velké Británie)
měří v poslední době teploty až o 0,1 stupně vyšší, než
satelity v téže oblasti.
   Přitom se zdá, že oboje měření
 je správné. Jak to? 
   Meteorologické stanice byly
 zpravidla stavěny u letišť, 
daleko od měst. Města se však stále rozšiřují a dnes tytéž
stanice měří místo globálního oteplení Země - oteplení měst.
Říká se tomu "heat islands effect". Mikroklima měst prostě
znamená vyšší teplotu, tvrdí NASA. To je vše.
   A tak, zatímco UKMO bije na
 poplach o alarmující nejvyšší teplotě století v roce 1995, 
 satelity dávají teplotu roku 1995 až na skromné osmé místo za posledních 
 sedmnáct let (kdy se satelitní měření provádějí). Kdo má pravdu? Dávám 
 ji spíše satelitům. Nelze kreslit křivky mířící do oblak, když to 
 není pravda. 
   Navíc satelity ukázaly, že za
 posledních 17 let průměrná teplota Antarktidy (viz tání jejich 
ledovců podle IPCC) nestoupla - vůbec. Největší vzrůst
teploty se soustředil na severní polokouli, kde to vlastně tolik 
nevadí. Bublina tajících ledovců i globální tepelné katastrofy 
zkrátka praskla. 
  Kde je tedy chyba?
  Podle mého mínění na Zemi nastala 
situace, jakou kouzelně popisoval Stanislav Lem na planetě Rybícii. 
Tam kdysi hrozilo sucho a byly tedy ustaveny úřady pro zavlažování. 
Sucho pominulo, ale úřady nikdo nezrušil. Skončilo to tím, že lidé 
museli žít ve vodě, státní ideologií se stalo tzv. nezbytné 
porybnění, trestalo se už nesprávné žbluňkání, natož 
pochybování - brrr! Myslím, že ani u nás nebylo nejvhodnější založit 
IPCC, tedy úřad, jehož samotná existence (včetně mnoha velice teplých 
místeček) je přímo úměrně závislá na míře strašení, nikoliv na vědecké 
pravdě. Já v tomto sporu věřím mnohem více americké organizaci pro 
letectví a kosmický prostor NASA. Už proto, že její existence 
není na existenci strašidel tak bytostně závislá. Oproti počítačovým 
modelům IPCC (s tisíci Pišvejcovými konstantami) staví NASA strohá 
čísla teplot, naměřených ze satelitů. A ta říkají jasně - globální 
oteplování Země je pustý žvást. (Kdo nevěří, může si data 
od NASA stáhnout na Internetu, ovšem každého předem varuji, je toho 
několik desítek megabytů.)
  Mohlo by nám vadit, že se na
 výzkumech globálního oteplení a skleníkových efektů zbytečně 
 promrhaly šílené miliardy?
  Mohlo. Část miliard se naštěstí  
věnovala na vývoj nových technologií spalování. Podařilo se přitom něco 
neuvěřitelného - zvýšit účinnost parních elektráren. Dnešní parní 
elektrárny dosahují účinnosti nejvýš 42 procent, spíše méně. My jsme se 
ještě učili, že to je absolutní špička a dál to nepůjde, protože 
Carnottův cyklus prostě víc nedovolí. Ukázalo se, že to jde. Vývojové 
bloky s paroplynovým cyklem dnes dosahují účinnosti nad 50-55 procent 
a zdá se, že se dostanou až na 60 procent.
Když si uvědomíte, že benzínový i dieselový motor mají kolem
30-35 procent (Temelín sotva 23 procent), pak je to sci-fi. Tento
pokrok ovšem nebude mít hlavní efekt ve snížení skleníkového efektu, 
jak se uvádí dnes, ale v prozaickém prodloužení životnosti uhelných 
zásob. Ale i to je dobře.
   Sledování ozónu je
 v posledních letech novinka. Máme dnes v předpovědi počasí 
i stav ozónu. Asi je dobré, že se to sleduje. Zbytečné opalování 
nejspíš škodí, dnes stejně jako před sto lety. Tehdy se ovšem lidé 
oblékali "cudněji" a neopalovali se úmyslně, dokonce před umělým 
"horským sluncem" v solariu.
   Myslím, že 
je potřeba střízlivě přezkoumat co se dá a teprve
potom vyhlašovat výsledky. Instituce IPCC při OSN zaplavila
svět katastrofickými scénáři, postavenými na vodě. Snad už je na 
čase ukázat na nesouhlas jejich předpovědí se skutečností. Kdyby 
pro nic jiného, pak proto, že nás jejich bludy přijdou příliš 
draho. Nemluvím tady o tzv. "carbon tax" - dani z paliv, kterou se 
snaží prosadit celosvětově. Pokud by globální oteplení skutečně
hrozilo, nebyl bych rozhodně proti - ale takto? Myslím si, že 
jakákoliv neopodstatněná daň je vyděračská, ale to 
ještě není největší zlo, pokud by se ty peníze věnovaly na dobré 
účely (a ne pro další rozvoj IPCC, jak se dnes naznačuje). Mluvím 
spíše o přechodu na bezfreonové ledničky s nižší účinností, 
které dnes a denně žerou více elektřiny, než je nutné. Jen přechod 
na ně stál svět těžké miliardy dolarů, provoz stojí další miliony 
- a teď se ukazuje, že zbytečně? 
   Ano, tvrdím, že honba za
zvyšováním efektivity parních elektráren byla přínosem, ale 
podobně byla přínosem pro jakoukoliv techniku - válka. Jde o to, 
co jsme tímto dalším honem na čarodějnice ztratili. Chce snad někdo  
za technický pokrok chválit - Hitlera? 
  No - a k téhle debatě bych dodal 
jen jedno: Nevěřme bezhlavě všemu, co se vydává za vědu. Někdy je 
třeba zdravě pochybovat a hlavně - shánět další informace. Říká se 
sice, že pravda je jako olej a na hladinu nakonec vypluje, ale někdy 
jí to, mršce, trvá příliš dlouho. Zejména, když ji zadržuje žába na 
prameni v podobě úřadu. A hlavně - pravda občas potřebuje 
aktivní přispění nás pochybovačů. Dogmatici to mají odjakživa jednodušší.
   Mimochodem, takových námětů je 
určitě mnohem více. Uvedu jeden - snad se nad tím někdo zamyslí. V době 
tzv. čínské kulturní revoluce se v Číně razilo heslo: na každém dvoře 
vysoká pícka k tavení železa! Učitelé, lékaři, studenti, tavte železo! 
Velice brzy se ukázalo, že je tento program přišel šeredně draho. Malé, 
neefektivní vysoké pícky spolkly cca 30-krát více uhlí a výsledkem bylo 
houbovité, nekvalitní železo, vhodné leda na motyky. Mrazivě mi to ale 
připomíná řeči našeho ekologického ministra o zastavení Temelína a jeho 
nahražení tisícovkou kogeneračních mikroelektráren v každé sídlištní 
výtopně. Podobnost tady je, bohužel by se nás dotkla přímo - a šeredně. 
To by nebylo fiasko kdesi u Číňanů, ale u nás. Lidi, myslete trochu! 
Ministr, který nejspíš o energetice ví to co viděl a slyšel v TV Nova, 
má řeči, vhodné podle mého tak k desátému pivu? Chcete ho nechat jednat? 
Chcete ho pochválit jako vládu Brazílie, která v honbě za alternativními 
zdroji energie realizovala program výroby biopaliva, kterému padly 
za oběť tisíce hektarů deštného pralesa, aby bylo kde 
"pěstovat surovinu"? Řekl bych, že to byl krajně odstrašující případ 
vítězství ekologických šašků nad zdravým rozumem. Nemám 
sice rád veverky (míním tím sovětské reaktory VVER), ale ještě méně voly 
(eko-taky-aktivisty). A myslím, že se s mnohými tady shodnu.
Původní článek V. Semeráda - Globální oteplování, Ozonové díry
Reakce J. Vaňka, jr. - S trojčlenkou na ekology
Odpověď autora V. Semeráda - Používejte občas trojčlenku, ekologové!