S Annou se rychle zamykáme do naší pastušky a zalézáme do postýlky. Tulit se teda umí. A bát taky. Anna je nejkrásnější stvoření na tomhle světě.
Přicházejí z lesa. Plíží se mezi stromy, pod jejich korunami, skryty před měsíčním světlem.
Západ slunce vás vždycky dokáže překvapit, zastihnout nepřipravené. Pak je čas vzít nohy na ramena a upalovat do nejbližší stodoly.
Nemají těla. Ale přesto jedinou možností, jak je zpozorovat, je stín, co zanechávají na zemi.
Často se o Annu bojím. Čas od času mě přepadne ještě větší pocit úzkosti než mívám jindy. To za ní odpoledne pospíchám a nehnu se z její blízkosti ani o krůček.
Nevzpomínám si, že by za mého života někoho dostaly. Jen má matka mi častokrát vyprávěla historku o tom, jak odtáhly jednoho ubohého chlapce. Jeho maminka se zbláznila. Křičel a vyl tak hlasitě, že ho bylo slyšet až do okolních vesnic. Jen Bůh a Stíny vědí, co se s ním stalo.
Nevím, co bych si bez ní počal. Anna je pro mě vším. Miluji ji. Ona mě má také ráda, alespoň myslím.
Jim se nemůžete bránit. Zkuste knokautovat vítr, rozmačkat vodě hlavu mezi dvěma kameny, nebo vyškrábat ohni oči. Stejně tak se vám nepodaří ublížit Stínu. A na kouzla tu nevěříme.
Nejradši má ráda, když ji něžně koušu do ouška. Přede jako kočka. Třesou se mi prsty, když se dotýkám jejích dlouhých mahagonových vlasů. Důkladně je myje každý večer, pak sedí u krbu a pročesává je.
Pohybují se stejně rychle jako vysoká zvěř. Chytřejší jsou víc než liška, snad i více než my, lidé. Vděčíme a každou noc před spaním děkujeme Bohu za to, že sluneční světlo stojí na naší straně.
Až Anna donosí naše dítě, něco se změní. Budou tu dva lidé, o které se budu strachovat. Přál bych si holčičku.
Vypadá to, že v zápase se Stíny nemůžeme zvítězit.
To ale neznamená, že musíme prohrát.