Unesen

Jan B. Hurych


Rozhlédl jsem se kolem. Ulice byla prázdná, jen na rohu stálo jakési auto. Prošel jsem otáčecími dveřmi do budovy. Za pultem seděla malá, blonďatá policistka; tak jsem k ní přistoupil a prohodil něco o hezkém dnu. Neřekla nic, jen se na mě podívala, jako by měla lepší věci na práci, než se unavovat se mnou a utrousila otázku: “Násilí nebo krádež?"

“Jak prosím?” zeptal jsem se nechápavě.

“Říkám: Násilí nebo krádež?"

“To si mohu vybrat?" zažertoval jsem, ale ona na mě upřela své modré oči - takový ten hluboký pohled, tak hluboký, že na dno ani nedohlédnete - a vysvětlovala mi jako blbečkovi: “Přišel jste sem nahlásit násilí, nebo krádež?"

“Obojí," řekl jsem, ale protože se zamračila, hned jsem dodal: “- totiž kidnapping, víte?"

“O koho se jedná?"

“No přece o mě. Byl jsem unesen a přišel jsem to nahlásit."

“Jenže oni vás zase pustili," vydedukovala. Asi jí nenapadlo, že bych jim také mohl utéct.

“No ano - ale kdybyste věděla, co se mnou všecko dělali!" snažil jsem se jí přesvědčit, ale nebylo třeba: načmárala něco na lísteček, podala mi ho a řekla: “Druhé patro, třetí dveře doleva."

Zaklepal jsem na dveře, vevnitř někdo něco zahuhlal a já vstoupil. Za stolem seděl obtloustlý, nepříjemný chlapík, na kterém bylo zajímavé jen to, že o co míň mu rostlo vlasů na lebce, o to víc toho měl na bradě. Ani přitom nezvedl oči od svého zajímavého počínání: čistil si totiž zrovna nehty na rukou.

“Vy jste?” prohodil.

“To jsem,” odpověděl jsem otráveně, protože mě jeho chování začínalo štvát. Měl jsem totiž najednou pocit, že to všecko asi nepůjde tak, jak jsem si to naplánoval.

“Pan Wilson, nemýlím-li se,” pokračoval.

“Opravdu se nemýlíte,” prohodil jsem, ale protože mě ta hra už unavovala, dodal jsem: “Já jsem přišel -”

Přerušil mě: “Jo, už mi volali, kidnapping, že jo. Musel to být ale nervák, co? Ale hlavně že vás zase pustili, ne? To se stává jen v málo případech. Většinou seberou peníze a my už pak nalezneme jenom mrtvolu. Anebo také ne, když to někdo jen tak finguje, třeba aby dostal peníze z fotra.” Podíval se na mě pátravě. Asi jsem prošel jeho zkouškou, protože pokračoval : “A pak ho najdeme až někde v Argentině. Ale ti, co vás pustili, to byli nějací břídilové, ne?” Usmál se, jako by mi chtěl naznačit, abych ho s tím neotravoval a klidně si začal čistit nehty na druhé ruce. Snad to mělo připomínat tu biblickou scénu, kde si Pilát myje ruce nad případem Ježíše K. Zlomyslně dodal: “ A pochopitelně nevíte, kdo to byl, že jo?”

“Vím, kdo to byl,” usmál jsem se také a s oblibou jsem čekal, jak mi vleze do pasti.

Neochotně vytáhl z obálky čistý formulář a líně mě vyzval: “Tak mi prosím řekněte jejich jména!”

“Ale já je neznám,” dělal jsem rozpačitého.

“Jak to, neznáte? Přece jste říkal, že víte, kdo to byl!” rozčiloval se.

“Ano, já vím, kdo to byl, já jen neznám jejich jména,” vysvětloval jsem ochotně.

“Člověče neblázněte, co mi to tu tvrdíte?” Odhodil v rozčilení tužku a ta se skutálela ze stolu. Namáhavě se shýbl ze židle, ale na tužku nedosáhl. Musel vstát, popojít pár kroků, znovu se shýbnout a když se zvedl, byl celý rudý v obličeji. Těžce dýchal, dokonce se zdálo, že lapal po dechu. Najednou jsem viděl, že to vlastně bude docela lehlé. Narovnal se a snažil se zachovat klid, když ze sebe zadýchaně vyrážel: “Tak - začneme - znova: někdo vás unesl.”

“Ne někdo, oni mě unesli,” trval jsem paličatě na svém.

“Proboha, kdo jsou ti oni?”

“No kdo oni, přece ufoni,” řekl jsem, jako by se nechumelilo a čekal jsem, že se zase rozčílí. Ale on se místo toho začal chechtat a zdálo se, že se mu ulevilo. “Jó tak, teď to chápu. To tady ještě dneska nebylo. Ale to mi musíte povědět, to mě zajímá,”posmíval se mi. “Tak kdy se vám to stalo a jak se vám to stalo?”

“Unesli mě z mého bytu a muselo to být když jsem spal, protože jsem se probudil až na jejich lodi a – “

Přerušil mě: “A kdy to bylo?”

“Před pěti dny,” povídám.

“Jak to víte, že to bylo před pěti dny?” Zřejmě se bavil a hned vysvětloval: “Víte přece, že u nich ten čas běží jinak, protože cestují velkou rychlostí. Zaletěli přece s vámi na tu svou planetu, či co to je, ne?”

“Nezaletěli, to jsem vůbec netvrdil,” tvrdohlavě jsem ho opravoval. “A jak vím, kolikátého je? Přečetl jsem si cestou sem noviny; tam, pokud to nevíte, takhle vpravo nahoře bývá datum.”

“Dobře, dobře,” zavrčel, protože se mu nepodařilo mě tak lehce chytit, “a co bylo dál?”

“Vy si to nepíšete?” zeptal jsem se udiveně.

“To sepíšeme až pak, zatím si to zapisuju tady,” zaklepal si na pleš. “Říkal jste…”

“Že jsem se probudil až na jejich kosmické lodi –”

Zase mě přerušil. “A jak to víte, že to byla kosmická loď? Víte, přišel sem jeden, ten také tvrdil, že to byla kosmická loď a zatím to byl jen parník, hahaha,” řekl a dlouho se smál svému blbému vtipu.

Začal jsem předstírat, že mě jeho ironie dráždí: “Poslouchejte, chcete to vůbec slyšet, nebo ne? Nejen, že si nic nezapisujete, ještě tady děláte takové pitomé vtipy.”

Přestal se smát a dokonce se mi omluvil, ale jen tak, aby bylo vidět, že by to nikdy neudělal, kdyby nemusel. “Už vás nebudu přerušovat,” dodal a tím stejným nožíkem, co si čistil nehty, si pomalu rozkrojil jablko a hlasitě ho požíral.

Unaveně jsem se na něj podíval a pokračoval jsem dál: “ Oni tam totiž se mnou asi něco udělali, když jsem spal. Já nevím přesně co, ale nemohu se vůbec soustředit. Také ztrácím rovnováhu, nemohu spolknout ani sousto a v noci nespím,” vymýšlel jsem si.

Pokyvoval hlavou a najednou mazaně povídá: “A to jste všecko zjistil už cestou sem?”

Zarazil jsem se, ale hned jsem se vzpamatoval. “Ale ne, propustili mě před dvěma dny”, řekl jsem, co mě zrovna napadlo. “Tyhle pocity už mám celé dva dny.”

“A byl jste s tím už u doktora?”

Nenapadlo mi hned, kam s tím míří. “Ještě ne, ale zajdu za ním.”

“To za ním určitě zajděte,” radil mi a pak se zase rozřehtal. “Nejlépe by bylo jít přímo za psychiatrem.”

Viděl jsem, že nastal pravý okamžik. Vyskočil jsem, praštil pěstí do stolu, až se mu ta jeho tužka zase někam odkutálela, ale on si jí nevšímal. Jenom na mě překvapeně zíral, protože já jsem do toho stolu bušil a bušil a ještě jsem vykřikoval: “Teď už vím, že jste to vy, kteří to pořád tutláte, lidé jako vy, co nám nevěří; ale utajovat to dlouho nebudete, to ne!” Otevřel jsem dveře, aby mě slyšeli na chodbě. Něco blekotal a snažil se mě uklidnit, ale já nepřestával. Skrčil se na židli; snad čekal, až mu jednu vrazím. Nevypadal vůbec na to, že by se chtěl rvát nebo mě dokonce složit a pochopil jsem, že to všecko budu muset zaranžovat úplně sám. Shodil jsem ho tedy ze židle a vyhodil jsem jí zavřeným oknem na ulici. Pak jsem vyběhl z místnosti, ale ještě jsem za sebou stačil prásknout dveřmi, až se jejich sklo rozbilo a s třeskotem rozsypalo po podlaze.

Dole v hale jsem si všiml, že ta samá dívka, co mě odbavovala, teď něco vzrušeně volá na službu konajícího policistu, který se také hned na mě vrhnul. Bez obtíží jsem ho srazil na zem a vyběhl těmi kolotočivými dveřmi ven. Chtěl jsem běžet dál, ale protože mě nikdo nesledoval, napadlo mě, že bude lepší, když upadnu. Hned jsem to také udělal a několik vteřin po tom mě opravdu někdo zvedl a zatáhl do auta, které zastavilo u chodníku.

Vyšlo to, jak jsem předpokládal. Byli to novináři, kteří tam v autu na rohu čekali na nějaké ty senzační zprávy. V mém případě se vůbec nezklamali: vypověděl jsem jim, co se stalo a ještě trochu víc. Všecko si nahráli a byli zřejmě velice spokojeni. “Fajn,” řekli mi, “ještě dneska to bude v novinách – my jsme totiž večerník.” Na dotaz, kde mě mají vysadit, jsem jim dal adresu naší firmy.

- - -

Dobrý den, Harry,” hodila po mně jakási dívka, která přešla kolem mě. Odpověděl jsem jí, ale ona se ani nezastavila a šla dál. Vůbec mi to nevadilo; měl jsem teď jiné věci na starosti - to nejdůležitější mě teprve čekalo. Jen jsem vešel do kanceláře, zazvonil telefon. Aha, řekl jsem si, vrátný mu asi zavolal. Pochopitelně: byl to Ben, můj boss, a rozčileně mě zval k sobě. Po pravdě řečeno, ani tak nezval, jako spíš rozkazoval. Čekal jsem asi pět minut, abych ho trochu víc znervoznil, a pak jsem se zvedl a šel.

“Harry,” řekl mi a popotahoval si za svou nevkusnou kravatu. “Harry,” opakoval, jako by se nemohl nasytit mého jména.

“Ano?” snažil jsem se mu pomoci s konverzací.

“Víš, přece, o čem chci mluvit, ne?” vyrazil náhle.

“Proboha snad ne o tvem golfu,” povídám. “Nechci tu být až do rána.”

To ho patřičně rozčililo, takže hned začal křičet: “Ksakru, ty jseš pět dní pryč a nikomu nic neřekneš! Jak si to vůbec představuješ? Starej MacAllister mi tady každý den pere hlavu kvůli tobě. Volali jsme ti domů a nikdo to tam nebral. Kde jsi proboha byl?”

Věděl jsem, na co naráží – šlo mu o můj report. Kdyby tak blb věděl, kde je ho konec!

“Proč se ptáš? Jde ti o mě nebo o ten report?” zeptal jsem se přímo.

“O obojí, ale nejdřív mi řekni, kde jsi proboha byl?”

“Já nevím, jak bych ti to řekl. Ty tomu určitě nebudeš věřit.”

“Zkus mě,” zamrkal na mě, “jsem taky chlap, ledacos pochopím.”

“Tak dobře, ale já tě varoval, Benny. Já jsem byl totiž unesen ufonama.”

“No jo, no jo,” přikyvoval, ale najednou zařval: “Cože jsi byl?”

“Byl jsem unesen na loď ufonů,”opakoval jsem, “a tam jsem ztrávil – kolik že jsi to říkal? - jo, celých pět dní.”

Vzpamatoval se: “Tak ty se mi ještě posmíváš, co? No dobře, mě nezajímá, kde jsi byl. Ale kde máš ten report, co?”

“Nemám, Benny, report prostě neexistuje. Ale na té lodi jsem ti viděl věci, to bys koukal. A když zítra začnu, možná že za měsíc, za dva…” Vyžíval jsem se na jeho reakci: jeho obličej postupně měnil barvu od jemně rudé do silně brunátné.

Zařval jako poraněné zvíře. “Nedělej si srandu, ty komediante, a řekni mi, kde máš ten zatracenej report!”

“Ale teď si uvědomuju, že dva měsíce asi nebudou stačit, něco mi tam totiž asi vyoperovali…” pokračoval jsem klidně.

“Asi mozek,” zachechtal se hystericky. Byl to takový napůl smích a napůl pláč, protože mu pomalu docházela hloubka té hrůzy. “Kdo si vůbec myslíš, že jsi? Firma na to dala tolik peněz a ty si myslíš, že ti to projde? Report tady měl být už v pondělí, prezident firmy a akcionáři na to netrpělivě čekají a ty přijdeš s prázdnýma rukama. Ty myslíš, že já teď můžu jít k starýmu a říct : no jo, víte, on byl Harry trochu přepracován, ale slíbil mi, že za dva měsíce to možná bude -” Znovu zaúpěl a chytil se za hlavu: “Proboha řekni mi, že si děláš legraci! Nebo mi řekni, že se mi to všecko zdá. Člověče, vždyť oni nás vyhodí oba!” Zarazil se: “Aha, já už vím, ty chceš dostat přidáno, co? Dobře, já ti slibuju, že to dostaneš, jen mi už ukaž ten report!”

Zarazil jsem ho: “Slibovat mi nemusiš nic, to už ses nasliboval mockrát. A starýmu řekni, že report není a že mě ani trochu nezajímá, jak brzo ho potřebuje. A s těmi ufony je to pravda, abys věděl.”

Moje drzost ho tak překvapila, že začal koktat. “To-to-to si vypiješ! Ale já vím, co to je - ty chceš moje místo, viď? To by se ti hodilo, ale mě nepotopíš, mě ne! Já ti to u starýho polepím! Počkej tady!” zařval. “Já mu to jdu teď hned všecko říct a to uvidíš, co ti řekne.” Ještě ve dveřích se chytil za hlavu a zaúpěl: “Jéžíšmarjá, takovej důležitej report!”

Kancelář starého byla hned vedle. Postavil jsem se za dveře, abych lépe slyšel, ale ani jsem nemusel: Ben tam rozčileně vykřikoval, až ho musel Mac sám uklidňovat, aby se ztišil. “Pane šéf,” slyšel jsem ho sípat, “říkám vám, že se Harry zbláznil, je to vážná situace. Report vůbec nemá, jenom pořád mluví něco o tom, že ho uneslo UFO. Celý náš projekt je teď zpožděný a pochybuji, že Harry vůbec něco napsal. Omlouvám se za to, že jsem to na něm nepoznal dříve, ale předtím se choval docela normálně. Asi se přepracoval, ale já si myslím, že ho nemůžeme nechat pokračovat na tak důležitém projektu.”

“Máte pravdu,” přitakal Mac, “u projektu, který je tak důležitý jako tenhle, si nemůžeme dovolit žádné riziko. Ale nejdřív ho pošleme k psychiatrovi - “

“Jestli dovolíte,” přerušil ho Ben, který viděl, že by se mu jeho plán mohl ještě zhroutit, “ chtěl bych doporučit, abychom to nedělali, protože pak by mu ještě firma musela něco platit, případně by nás mohl soudit. Lepší by bylo propustit ho pro porušení discipliny, my o jeho duševním stavu nemusíme nic vědět, naopak můžeme předstírat, že jsme nic nezpozorovali. Je to škoda, měl jsem Harryho rád,” zalhal si a já se v duchu musel chechtat.

“Já také,” řekl Mac pokrytecky. “Je to pochopitelně hrozná tragedie, ovšem co se dá dělat. Vysvětlím to prezidentovi sám. Je to ostatně jediné vysvětlení, proč nemáme ten report. Kde ale za Harryho ženeme náhradu?”

“Někoho už mám, pane,” lhal Ben jako když tiskne.

“Tak mi sem teda Harryho přiveďte,” řekl Mac a já honem zapadl zpátky do Benovy kanceláře, abych s ním hned tu trasu zase absolvoval nazpátek.

“Pane Wilson, tady Ben mi říká, že prý nemáte ten report,” řekl Mac a dodal, asi aby vyloučil ještě jiné možnosti, “ale vy jste si dělal legraci, že?”

“Nedělal, pane šéf,” řekl jsem s mírným úsměvem, “já ho skutečně nemám.”

“Ale, ale, dost těch vtipů,” pokračoval šéf. “To víte, že vám přidáme, ale nejdříve nám dejte ten report, no tak.”

“Žádný report bohužel neexistuje” odvětil jsem s úsměvem.

Mac si zřejmě můj úsměv špatně vysvětlil. “Pochopitelně i s vaším povýšením tady na Benovo místo, co říkáte?” přihazoval na váhu.

“A co bude s Benem?” zeptal jsem se zvědavě.

“No půjde přece zpátky do laboratoře, viď Bene?” řekl ten starý lišák a Ben zrudl vzteky.

Dělalo mi dobře vidět Bena jak se trápí, ale čas utíkal a já musel ještě pár věcí zařídit. “Věřte, že bych to hrozně tady Benovi přál a sobě také, ale bohužel to nejde. Report nemám, prostě není.”

Teď zrudl i Mac – asi si uvědomil, že i na něj teď už možná čeká jen ta laboratoř. “Vy si neuvědomujete, s kým mluvíte, mladý muži. Legraci si můžete dělat, až vás propustíme.

Poslední dotaz: máte ten report, nebo ne?”

“Nemám. Opravdu bych vám rád vyhověl, ale já ho nemám. Výsledky byly všeobecně negativní. To by vám rozhodně u správní rady nepomohlo a tak jsem ho radši vůbec nenapsal.”

“Anebo ho máte, ale donesete ho ke konkurenci, co?” vyštěkl na mě podrážděně. “Za to vás můžeme nechat zavřít!”

Pohlédl jsem na hodinky. “Ovšem,” řekl jsem, ale nejdřív mě musíte chytit!” Vyběhl jsem z místnosti, proběhl vrátnicí a zamířil na parkoviště, kde jsem si v noci zaparkoval auto. Skočil jsem za volant a vyrazil jsem na autostrádu…

- - -

Byla už tma, když jsem vešel jsem do mého motelového pokoje. Zavřel jsem dveře a rozsvítil. Na stole jsem si rozložil večerníky, které jsem si koupil v automatu na rohu. V jedněch byl úvodník, který říkal: “Policie zatajila to, že známý vědec byl unesen ufony”, druhé noviny suše konstatovaly, že “Fyzik Wilson uprchl se zcizenými dokumenty – pátrání pokračuje” a třetí spekulovaly: “Známka přepracovanosti: Wilson tvrdí, že letěl kosmickou lodí.” Usmál jsem se: záleželo zřejmě na tom, od koho dostali novináři svou informaci.

Opřel jsem se o opěradlo židle a zamyslel jsem se. To hlavní jsem už měl za sebou a mohl jsem být se sebou vcelku spokojen. Vrhl jsem pohled na Wilsona, který spal, nadrogovaný, na pohovce v rohu. “Ubohý Harry,” oslovil jsem ho, ač mě nemohl slyšet. “Nic osobního, old buddy, ale muselo to být. Když jsme se dozvěděli, že jsi náhodou objevil princip létajícího talíře, museli jsme přece zasáhnout, to jistě chápeš. Byl to ovšem tvůj omyl, že jsi se s tím svěřil svému příteli, i když jsi pochopitelně nemohl tušit, že je to také náš špion. Co jsem měl s tebou dělat? Když jsem tě vyzpovídal, vymazal jsem ti také hned pamět, ale nemůžu riskovat, že by sis přece jen na něco někdy vzpomněl. Zítra tě bohužel čeká blázinec, anebo, budeš-li mít trochu víc štěstí, jenom kulka do hlavy.

Otevřel jsem šatník a vyndal z něho malý kufřík. Vyťukal jsem kód a kolem mě se rozevřela válcovitá anténa transpozitoru. Netrvalo dlouho a cítil jsem, jak se pomalu proměňuji: brzo jsem už vůbec nevypadal jako Wilson - byl jsem to zase jen já sám. Vypnul jsem přístroj, který se sám zase složil. Uchopil jsem kufřík do jedné ruky a do druhé vzal aktovku, do které jsem už dávno předtím uložil Harryho report.

Byl jsem už u dveří, když jsem si vzpomněl a vrátil se ještě pro klíče od Harryho automobilu. Budu ho totiž potřebovat, abych se ještě dnes v noci dostal na sever, kde na mě bude čekat naše kosmická loď…




** Amber Stories ver. 1.1 **