Spojení

J. X. Brossmann


Roman se opřel o lopatu a setřel si z čela pot. Malý Petr znovu popotáhl a chytil otce za ruku. Oba chvíli tiše stáli a dívali se na hrob. Když Petr našel Ferdinanda ráno mrtvého, rozhodl se Roman pohřbít ho hned, než se do něj pustí mouchy. Vykopal mu na zahradě za domem hrob a spolu se synem ho tam uložili.

Petr si otřel volnou rukou slzy.

"Tati, dostane se Ferda do nebe?" zeptal se.

Roman sevřel chlapcovu ruku.

"Určitě," odpověděl. "Ferda byl moc hodný kocour."

"Tati," ozval se hoch nejistě, "tati, je Bůh?"

Roman přitáhl chlapce k sobě a rozcuchal mu vlasy.

* * *

Roman se s trhnutím probudil. Chvíli se zmateně rozhlížel kolem. Po chvíli mu došlo kde je. Seděl na židli ve své laboratoři a znovu usnul. Raději toho už dneska nechám, řekl si a pohlédl na hodinky. Za chvilku půl dvanácté. Upozorňoval manželku, že dneska přijde později, ale tohle asi trochu přehnal. Protřel si oči a zaklel. Neumyl si ruce. Oči ho začaly nesnesitelně pálit. Doběhl k umyvadlu, otevřel kohoutek naplno, strčil tvář do proudu studené vody a zamrkal. Pálení pomalu přešlo. Zastavil vodu a podíval se do zrcadla. Oči měl celé červené.

Vypnul ventilátor digestoře a posbíral své věci. Naposledy se rozhlédl po laboratoři, zhasnul a zamkl za sebou.

Došel na zastávku tramvaje a mezitím přemýšlel o své práci. Dělal na novém léku, ale pořád narážel na nějaké problémy. Pokud to takto půjde dál, napadlo ho, mám do důchodu co dělat. Posledních pár týdnů se doma moc neukázal. Přemýšlel, kdy byl se svým synem naposledy déle než pět minut. Nevzpomenul si.

Podíval se na hodinky. Do příjezdu tramvaje zbývalo ještě deset minut. Vytáhl z aktovky knížku a otevřel ji. Podrážděné oči však začaly téměř okamžitě slzet. Nedokázal text zaostřit. Povzdychl si a knížku zase schoval. Začal se nervózně procházet po nástupním ostrůvku. Ze tmy se vylouply dva kužely světel. Roman se ohlédl. Po cestě se blížila červená škodovka. Začal se znovu věnovat špičkám svých bot. Najednou strnul.

...muž stojící na nástupním ostrůvku tramvaje. Ruce svírají volant. Tlumená hudba autorádia. Zastávka se mihla kolem...

Roman zůstal stát jako opařený. Stále se díval na zem. Pak zvedl hlavu a zmateně se rozhlédl. Polkl. Musím si udělat volno, napadlo ho. Už z toho začínám blbnout. Marie má pravdu. Dva dny volna. Nebo možná týden. To bude nejlepší. Šéf to pochopí. Znovu se začal procházet, ale stále se nervózně rozhlížel. Zahlédl světla tramvaje. Jak se blížila byl stále neklidnější. Vůz však jen projel kolem a zastavil. Roman nastoupil a oddechl si. Sednul si a rozhlédl se po vagónu. Byla tu jakási žena, čtyři studenti a muž se psem. Po chvíli se Roman uvolnil a začal se dívat z okna. Myšlenky mu volně plynuly...

... hrubá srst psa... pachuť alkoholu... těsné boty...

Myšlenky mu letěly hlavou šílenou rychlostí a zároveň mu v mozku vyvstávaly obrazy. Oči měl vytřeštěné a nebyl schopen se pohnout. Intenzivní příliv emocí a vjemů mu zaplavil mozek. Cítil všechno co ti lidé, ale bylo toho mnohem víc. Věděl i o věcech, které si oni neuvědomovali. Chlad v rameni přitisknutém na okno, nerovnosti sedadla, potřebu vyměšovat... Pak se jeho myšlení vyjasnilo. Najednou ho napadlo, co dělá celou dobu špatně a proč se mu práce nedaří. Před očima se mu objevovaly struktury molekul a postupy jak je dát dohromady. Uviděl i výsledek své dnešní práce, a jak si protřel oči, když měl zbyky vzorků na rukou...

Tramvaj sebou trhla a zastavila. Roman chvíli nechápavě seděl s otevřenými ústy. Celé to netrvalo déle než půldruhé minuty, ale měl pocit, jako by velmi intenzivně prožil den. Konečně zavřel pusu a několikrát zamrkal. Všechno co mu bylo ještě před pár vteřinami jasné se už zase začalo zatemňovat. Měl pocit těžké ztráty. Bylo mu, jako by přišel o část svého já. Seděl na sedadle a usilovně si snažil připomenout jak se to všechno stalo. Nějak to souvisí s tou látkou, kterou jsem si vetřel do očí, uvědomil si. Pak jsem se přestal soustředit a... Pohlédl na manželský pár, který přistoupil a zkusil si vyprázdnit mozek. Čím méně ale chtěl, tím víc o tom musel přemýšlet. Nakonec toho nechal a snažil se zjistit co se vlastně stalo a jak je to možné.

Tu látku se kterou pracoval si vetřel do očí. Přes sliznice oka se nějak dostala do krve. Musí to fungovat jako nějaký "startér". Když látka začne účinkovat a uvolním se, jsem schopen připojit se na mozek jiných lidí. Přebral si pocity které při spojení měl. Vnímal jejich smysly, znal jejich vzpomínky, ale co bylo nejdůležitější - zdálo se, že mohl používat jejich mozky. Mohl přemýšlet cizí hlavou. Zamyslel se. Prý minimálně osmdesát procent mozkové kapacity je nevyužito. Napadla ho fantastická myšlenka. Co by asi dokázal, kdyby se dostal do třídy geniálních dětí? Pak přišel na něco ještě úžasnějšího. Vědecká konference. Všechny ty obrovské mozky nadupané vědomostmi, a čekají jen na toho, kdo je aktivuje. Zavilí vědečtí protivníci budou, aniž by o tom věděli, pracovat spolu. Viděl věci které by mohl dosáhnout. Představil si sám sebe, jak řeší problémy se kterými si generace výzkumníků nevěděly rady. Během několika vteřin...

Z opojení se probral až když jím řidič tramvaje na konečné zacloumal. Omluvil se a vzal si taxík na cestu domů.

Ještě dlouho po půlnoci se převaloval v posteli a přemýšlel.

* * *

Roman si vzal tužku a nachystal si na stůl prázdný sešit. Pak vytáhl z šuplete misku s látkou a jemně si v husté tekutině namočil prst. Přejel si po pravém oku, pak po levém. Zatnul zuby a sevřel víčka. Látka pálila jako čert. Když pálení odeznělo, natáhnul se do aktovky pro walkmana. Nasadil si sluchátka a spustil přehrávání. Stačil si ještě natáhnout nohy a pohodlně se usadit. Pak se mu do uší začala linout tichá relaxační hudba.

Čekal na spojení, ale když konečně přišlo otřáslo jím. Opět ho ohromila intenzita vjemů, které zažíval. Věděl o osmi lidech ke kterým byl připojen. Vedoucí ústavu a jeho dva asistenti ve vedlejší laboratoři, tři kolegyně sedící u kávy v kamrlíku na konci chodby, uklizečka utírající schody a jeho spolupracovník Svinovský v druhé části laboratoře oddělené přepážkou. Vnímal protichůdné, ale vzájemně se nevylučující pocity. Uvědomoval si všechny své podřízené dohromady, přesto ale dokázal přesně říct, kdo co cítí. Potlačil všechny vjemy, které k němu přicházely a zkusil se soutředit na nějaký problém. Pro začátek si představil úkol který mu byl svěřen. Opět uviděl své chyby přesný postup řešení. Jeho ruka začala kmitat po papíře. Stránky se rychle plnily a než se uklizečka dostala po schodech dolů do přízemí, byl hotov s prací, které se před tím věnoval půl roku. Spokojeně hleděl na popsané stránky. Cítil sílu, kterou mohl využít. Připomněl si vzorec látky. Uviděl způsob jakým ovlivňuje mozek, ale zjistil, že některé části jsou bílé. Pochopil, že jde o vědomosti, které nemá nikdo z jeho podřízených. Zkusil proto něco jiného.

Zavřel oči a pokusil se osvobodit svou mysl od těla. Po chvíli cítil jak se pomalu uvolňuje. Představil si, že proletěl zdí a pohlédl na ulici pod sebou. Pak protáhl konečky svých prstů, až vypadaly jako několik tenkých drátů. Natáhl se prsty po chodcích dole na ulici. Okamžitě ucítil studený listopadový vítr.

Pak už postupoval rychle. Vytvářel další a další spojení, kterými se napojoval na stále větší množství lidí. Oddělil část sebe sama a nechal ji pokračovat ve vytváření sítě. Jeho schopnosti teď byly obrovské. Znovu se pokusil analyzovat látku. Téměř okanžitě uviděl strukturu mozku a molekuly látky, které působí na jeho jednotlivé části. Vyvolal si obraz své sítě. Viděl jak se stále rozrůstá, jak -

Konec spojení ho srazil ze židle na zem. Držel se za hlavu a ječel nad tou ztrátou. Bylo to jako by měl tisíc očí a někdo mu je všechny najednou vypíchl. Celá síť se najednou zhroutila a on byl opět sám sebou.

Dveře do laboratoře se rozletěly. Stál v nich zmatený Svinovský.

"Není ti nic?" zeptal se starostlivě, když pomáhal Romanovi na nohy.

"Ne díky," kroutil hlavou Roman. "To bude v pořádku. Tyhle záchvaty míval i můj děda."

Svinovský se zamračil.

"Nikdy nezjistili co to je," dodal Roman na vysvětlenou.

Svinovský kývnul. Pak jeho pohled ulpěl na stole. Hleděl na sešit, do kterého si Roman dělal poznámky.

"Smím?" zvedl sešit a pohlédl na Romana.

Roman přikývl. Svinovský chvíli pročítal poznámky.

"Zrovna jsem to dopsal, když to na mě sedlo," prohlásil Roman. "Asi bych si měl vzít dovolenou, když je to teď hotové."

Svinovský nevěřícně kroutil halvou. Aniž by zvedl oči od sešitu zeptal se: "Víš jistě, že to bude fungovat?"

"Máš někdy pocit," zaptal se Roman, "že to co si navrhl bude určitě fungovat?" .

Svinovský přikývl.

"Tak zrovna tenhle pocit mám teď já."

* * *

Když Marii muž oznámil, že bude týden doma, měla radost. Ta ji postupně opustila, když zjistila, že její manžel sice je doma, ale stejně se jí a synovi vůbec nevěnuje. Celý den trávil zamčený ve své pracovně. Ven se vycházel jen najíst. Naposledy to bylo před dvaceti hodinami. Od té doby se neobjevil. Marie měla nepříjemné tušení, že Roman dělá něco, co jeho zdraví zrovna dvakrát neprospívá.

Přes jeho výslovný zákaz zaklepala na dveře do jeho pokoje. Nic se nedělo. Zkusila to znovu.

"Romane?" pronesla tiše.

Nic.

"Romane," zopakovala tentokrát hlasitěji.

Znovu se nic nedělo.

"Romane otevři," řekla s počínající hysterií v hlase a zalomcovala klikou.

Z pokoje jí odpovědělo ticho.

"Romane!" zaječela. Znovu zacloumala s klikou. Chvíli zírala na zamčené dveře. Pak se rozběhla k telefonu.

* * *

Nemocniční pokoj páchnul dezinfekcí. Marie seděla vedle lůžka svého manžela. Jejich syn Petr byl u Mariiny sestry. Marie mu řekla, že se tatínkovi udělalo špatně a bude teď nějaký čas v nemocnici.

Ne, Peťo, není to nic vážného.

Ano, to víš, že v neděli půjdeme s tatínkem do ZOO.

Ne, teď ne. Navštívíš ho později.

Nesnášela se za ty lži, ale nedokázala vlastnímu synovi říct, že jeho otec leží v komatu a pravděpodobně se z něj už neprobere.

Když hasiči rozsekali dveře pracovny, seděl Roman zhroucený na židli za svým stolem. Byl na něj otřesný pohled. Pokoj páchnul výkaly, ve kterých Roman seděl s idiotským výrazem ve tváři. Kdosi přivolal sanitku a Romana odvezli do nemocnice. To bylo předevčírem.

Dnes odpoledne přišel za Marií policista, který se případem zabýval. V ruce měl blok popsaný drobným Romanovým písmem. Ukázal jí ho ptal se, jestli ví něco o tom co její manžel dělal. Marie přeletěla první stránku. Byly na ní pod sebou pomlčky. U každé byla jedna věta: "- délka účinku... - vzdálenost... - maximální dávka... - vedlejší vlivy..".

Řekla policistovi, že si její muž takhle často značil věci na které nesměl zapomenout. Znovu jí zrak padnul na poslední dvě položky seznamu. Maximální dávka. Vedlejší účinky. Rozplakala se.

Když se utišila, oznámil jí policista, že na stole našli tento sešit a misku. Byla prázdná. Zdálo se, že ji Roman ještě před upadnutím do komatu pečlivě vytřel.

Naznačil něco o výrobě drog, ale Marie na něj začala ječet, že její muž nikdy žádné drogy nebral, natož aby je vyráběl. Policista se omluvil a řekl, že přijde později.

Od té doby Marie jen seděla a držela manžela za ruku.

A plakala.

* * *

Objevoval nové světy. Oprostil se od svého těla. Od chvíle, kdy zjistil, že dokáže ovládat ostatní silou své vůle je nepotřeboval. Pouze ho svazovalo. Nedokázalo se vyrovnat s příbojem informací, které do něj přicházely. Proto je opustil.

Nebyl už člověkem. Byl bytostí, která nemusela jíst, nemusela pít. Dokud žili nějací lidé, byl nesmrtelný. Jeho čas nebyl časem těch, které využíval. Dokázal řešit problémy mnohem rychleji, než si oni uvědomili, že vůbec nějaké existují.

Síť, kterou vytvořil, pokrývala neuvěřitelné množství lidí. A stále se rozšiřovala. Žil v cizích mozcích.

Ještě pár hodin po přeměně chtěl pomáhat lidstvu. Dávat lidem nové vynálezy, vědomosti - přesně tak, jak si to vysnil. Když se poprvé rozhodl, že přes mladého technika pustí do světa novou věc, uvědomil si, co s tím lidé udělají. Toho mladíka zavřou do zlaté klece vojenského výzkumu a vyrobí novou zbraň. Hledal něco, co by mělo jen mírové využití, co by nešlo zneužít. Nepřišel na nic. Konečně - zneužít se dá všechno.

Když vyprchalo počáteční nadšení, měl neustále pocit, že mu něco schází. Nevěděl co, ale snažil se to zjistit, analyzovat. A nakonec mu to došlo. Byl sám. Nebyl sice člověkem, ale kdesi hluboko v něm byla pořád zakořeněná touha po společnosti.

Chvíli o tom problému přemýšlel. Byla to chvíle, kterou potřebuje víčko k mrknutí, ale on během ní skopíroval několik osobností z mozků svých podřízených a přenesl je do svého světa. Chvíli byli zmatení, ale pak si jej všimli. A pochopili. Pochopili, že on je Bůh, kterého křesťané tak dlouho slibovali. Začali se mu klanět, ale on chtěl přátele, ne uctívače. Zničil všechny které vytvořil a zkusil to znovu. Dal jim stejné možnosti jako sobě, umožnil jim používat svou vlastní pamět.

Když se vzpamatovali, byli chvíli přátelští. Pak jim došlo, jaké jsou jejich možnosti a začali mezi sebou bojovat. Pokusil se je uklidnit, ale jen se proti němu spojili. Zničil je dřív než si stačili všimnout jak se to dělá.

Byl zoufalý.

Proplouval v nekonečném prostoru, který sám vytvořil a nevěděl co dělat. Neexistoval problém, který by nedokázal vyřešit. Když mu chyběly nějaké údaje, donutil někoho aby mu je zjistil. Mohl prožívat lásku, bolest, smrt. Ale byla to cizí láska, cizí bolest a cizí smrt.

A pak to ucítil. Nepatrná část jeho supervědomí, která se věnovala rozšiřování sítě zachytila něco, co znal. Přesunul se na místo odkud ten pocit přišel.

V rukách držel autíčko a znuděně jím jezdil po koberci.

"Kdy už příjde maminka, teto?" zeptal se.

Místo odpovědi ucítil pohlazení po vlasech.

"Co se stalo tatínkovi?" nedal se odbýt.

Známá tvář se smutně usmála.

"Bude v pořádku, Peťo," zněla odpověď. "Určitě bude v pořádku."

Prohledal svou paměť aby zjistil co tohle všechno znamená. V další chvíli letěl jako šílený sítí neviditelných drátů, které spojovaly jeho mozky.

Hmátl po svém těle.

Pak ucítil svou ruku ve své ruce.

Plakal a slzy padaly do jeho dlaně.

Otřel svou tvář o hřbet své ruky.

Zastavil se a přemýšlel. Trvalo to snad pět minut. Během té doby stále cítil teplo a chlad své dlaně. Pak se rozhodl.

* * *

Když se Romanova dlaň sevřela, Marie sebou trhla. Snažila se vyprostit, ale sevření bylo stále silnější. Roman se začal nekontrolovaně třást. Jehla vnitrožilní výživy se mu vytrhla z předloktí a zmítala se po zemi jako rozzuřený had. Marie se snažila zmáčknout výstražné tlačítko, ale nemohla na něj dosáhnout.

Najednou z Romanova hrdla vyšlo chraplavé zaječení. Pak jeho pohyb ustal. Sevření opadlo. Marie ho chvíli sledovala a snažila se sklidnit si rozbušené srdce. Pak konečně zmáčkla tlačítko. Monotóní pípání v pokoji nahradil nepříjemný pískot.

"Co se děje?" vykřikla sestra když viděla spoušť v pokoji.

"Nevím, najednou se začal škubat," odpověděla Marie, která nespouštěla oči ze svého ležícího muže. Stále ho držela za ruku.

Chvíli po sestře dorazil do pokoje i doktor.

* * *

Udělal chybu. Snažil se do toho malého mozku vtlačit celou svou osobnost. Nebyl na to připraven. Analyzoval situaci. Srdce nevydrželo nápor, který svým pokusem způsobil. Na přístrojích viděl, že je klinicky mrtvý. Byl příliš nedočkavý. S poškozením, které viděl že si způsobil, nemohli lékři nic dělat.

Díval se na své tělo.

Pak hmátl sítí.

* * *

Do pokoje vběhlo několik pacientů.

"Co tu chcete?" štěkl po nich doktor. Snažil se nahmatat Romanovi pulz. Žádný nenašel. Začal se srdeční masáží.

"Slyšíte? Co tady děláte?" křičel doktor na skupinu pacientů. "Okamžitě vypa-"

Zarazil se v půli slova a postavil se do pozoru.

* * *

Zasahovat takto přímo do reality ještě nezkoušel. Soustředil energii z mozků přítomných na své srdce. Začal polem oscilovat. Roztržený srdeční sval se dal do pohybu.

Vytvořil druhý pruh energie. Zazářil a pohasnul. Málo síly. Někteří z těch, které povolal, nebyli dost silní, aby dokázali utáhnout další paprsek.

Uvolnil část energie ze srdeční masáže a podpořil jí druhý paprsek. Směřoval jeho tok podél trhliny. Pomalu se začala zacelovat. Než dokončil opravu posledního milimetru, bilo jeho srdce už samo.

Začal prohledávat svou paměť, aby našel původní vzor, který měl, než opustil své tělo.

* * *

Stařík na chatrných nohách se zhroutil k zemi. Doktor zamrkal a pohlédl na něj.

"Sestro! Nestůjte tu jako tvrdé Y a pomozte tomu pacientovi." Otřel si z čela pot.

Na obrazovce se objevila další špička srdečního stahu. Doktor nic nechápal. Na to, přemýšlet co se tu vlastně stalo, bude mít dost času později. Teď tu má na podlaze pacienta, který potřebuje pomoct.

Sklonil se k bělovlasému muži s rakovinou prostaty.

"Marie," zaslechl za sebou. Zastavil se a otočil hlavu.

"Maruško..." Muž, o kterém by ještě před minutou prohlásil, že je mrtvý, a že je to tak lepší pro všechny, objímal svou manželku. Doktor rezignoval.

Budu potřebovat panáka, napadlo ho.

Pořádného.

* * *

Roman se opřel o lopatu a setřel si z čela pot. Malý Petr znovu popotáhl a chytil otce za ruku. Oba chvíli tiše stáli a dívali se na hrob. Když Petr našel Ferdinanda ráno mrtvého, rozhodl se Roman pohřbít ho hned, než se do něj pustí mouchy. Vykopal mu na zahradě za domem hrob a spolu se synem ho tam uložili.

Petr si otřel volnou rukou slzy.

"Tati, dostane se Ferda do nebe?" zeptal se.

Roman sevřel chlapcovu ruku.

"Určitě," odpověděl. "Ferda byl moc hodný kocour."

"Tati," ozval se hoch nejistě, "tati, je Bůh?"

Roman přitáhl chlapce k sobě a rozcuchal mu vlasy.

Pak jako by ucítil dotek. Odněkud z mozku se mu vynořila myšlenka, a ještě než si uvědomil co dělá řekl: "Možná. Kdo ví?"




** Amber Stories ver. 1.1 **