Kde duše má kořeny svými se k zemi přivine

Arco C. Delf



Jako vždy byli tiší a nepostřehnutelní. Uvědomil si jejich přítomnost, až když ho obestoupili v mlčenlivém a zlověstném půlkruhu na samém okraji srázu. Dost možná tam ale stáli tak nehybně a bez hlesu už hodnou chvíli, v tom umění byli mistři.
„Jsem váš přítel...," znělo to trapně. „Přítel vaší..." Nereagovali. Nebylo vůbec jisté, zda ho slyší. Mezi stromy se mihla bílá srst a nedaleko zavyl vlk. Pomalu se zvedl. Jejich nenadálé zjevení jej vylekalo, ale nedal na sobě nic znát. Snažil se uklidnit, ale náhle ho napadaly jen samé znepokojivé myšlenky - vědí vůbec, co se stalo? Řekla jim to Yiori nějak? Nebo jsem pro ně jen člověk, nepřítel? Rozhlédl se kolem. Nikdo z nich se ani nepohnul. Sráz za jeho zády končil hluboko dole polem balvanů.
„Já... odejdu, jen co... já jsem ji miloval, chybí mi..." Neporušil svojí přítomností tabu? Nespí tu jen ona. Neruší posvátný klid tohoto místa? Vůbec, že ví o tomto místě - musí být přece jejich největším tajemstvím. Ano, nejspíš mu vůbec nevěří a myslí si, že přišel jejich druhy zabít ve stromovém spánku. Proč ho sem ale Yioiri přivedla?
„Yiori byla ve vězení, přivedl jsem ji, její čas už byl..." Ne, každá věta ho spíš usvědčuje - nedostal ji do vězení on? Nedonutil ji mučením, aby mu prozradila toto místo? Zmlkl. Půlkruh se pohnul a on se nebránil. Neměli žádnou zbraň, ale jejich ruce byly obrovské, silné a pevné. Nesli ho nad hlavami jako nic, ale jen kousek, pak ho položili a nechali být. Ani se nepokusil utéct. Byl v jejich lese - docela nedaleko od místa, kde spala Yiori - a někde uvnitř zvědavý. Oni zatím - stále mlčky, na první pohled líně, avšak práce jim ubíhala od těch velkých silných rukou rychle - vykopali v zemi jámu hlubokou po pás a velikou právě tak pro člověka. Nad zvědavostí začal převládat strach. Když ho pak svlékali a zřejmě nejstarší z nich s kůží vrásčitou hluboce jakou kůra z borovic nad ním začal dělat magická znamení, museli ho už držet. Křičel. Nadávky, modlitby, kletby, prosby. Její jméno. Nechali ho. V jámě ho tiskli k zemi tři, další dva zahazovali, starý nepřestával s magií. Jakmile však došlo na hlavu, vzal svoji hůl a strčil mu ji do úst. Byla dutá.
„Tsši lach!" Rozuměl. Na shledání? Na jaké ale? Vy možná nevěříte ve smrt, ale já ano! Ruce široké jako lopaty nabraly další hrst hlíny a svět zmizel.
„Tsš lach, tš lach..." Do rytmu se přidali další hlasy a ruce. Popěvek k práci či píseň za mrtvého? Ale i zvuky mizí, ještě chvíli šustot dopadající hlíny, ještě vzdálené dupání kdesi daleko nad ním, pak už jen sykot vzduchu v úzké dutině hole a nic. Nic.
Nic?
NIC?
Pro živého Boha! Děs, hrůza, panika! Nemožnost jediného pohybu, i dech vázne tíhou na hrudi a vzduchu proudí tak málo. A uvnitř! Bože, Bože, Bože! Utíkat, řvát, schovat se, schoulit, nebýt! Ne! Naopak - být, chci být, chci žít! A tíha hrobu na celém těle. Tíha a chlad.

***

„...a necítí chlad! Oni totiž vůbec necítí! Nemají žádný lidský cit, není v nich nic lidského! Jsou odporní, nelidští, jsou to zvířata!" Bělovlasý muž v černé sutaně vysokého kněžstva byl už pořádně v ráži. Cesta byla dlouhá a často téměř neschůdná, takže vůz by projel jen stěží, a jeho tak kromě notné dávky únavy z nadskakujícího sedla trápilo také revma, dna, věkem zkostnatělá páteř a též teprve nedávno se objevivší hemeroidy, které byly pro cestování na jízdních prasatech pravým požehnáním. Oblíbené téma mu tedy přišlo vhod a on svému mladému společníkovi uděloval - sedě na drncajícím sedle bokem jako na papežském stolci - zanícená kázání o nejvyšším poslání Církve, zapomínaje při nich alespoň chvílemi na nesnesitelnou bolest a lezavý chlad, které tak urputně cítil v celém těle.
„Myslíte, že zvířata necítí?" Jeho mladší společník se sutanou o poznání světlější měl před spravedlivým rozhořčením starého muže náležitý respekt, a tak rozhorlenému knězi namítal jen nesměle, téměř neslyšně. Starý kněz měl ale pro všudypřítomné dílo ďáblovo uši naostřené.
„Neřekl jsem zvířata, řekl jsem stromy! Jsou to jen stromy! Odporné stromy, které se odporným dílem ďáblovým mohou vydávat za lidi a tím pokoušet věrné a poslušné!.. Áu! Koukej, kam šlapeš, svině zatracená!" Knězovo zvíře uklouzlo na ledu skrytém pod sněhem a bolestivě jej nadhodilo. Než bolest polevila, stačil kněz proklít - jmenovitě jednoho po druhém - celý Vznešený Církevní Koncil, který nechal vyměnit všechny koně za tahle jistě úsporná, odolná a levná, avšak k jízdě nepoužitelná -
„Zvířata odporná!" Ulevil si nahlas alespoň takto.
„Ano pane, řekl jste stromy." Zablekotal zmatený mladík, který nepochopil následnost knězových myšlenek.
„Jistěže stromy, řekl jsem stromy, kusy dřeva!" Když se starý pán rozčílil, celý zrudl, na krku mu naběhly žíly a hlas mu začal ošklivě přeskakovat.
„To je také jasné znamení pro každého inkvizitora. Alriani nemají žádné touhy přirozené každému bohabojnému člověku. Neví, co je to ctižádost, neumí se rozzlobit - to je obzvlášť dobré vodítko u inkvizičních soudů - můžeš jim řvát do obličeje a oni se ani nepohnou, můžeš je poslat na smrt a oni ti nebudou spílat, nebudou tě proklínat, vůbec nevědí, co je to nenávist či zloba. Che, říká se o nich, že se nebojí smrti, že neznají strach, ale to je jen to, že nic necítí. Kdyby cítili jako my... Ah!..." Bolest ze spodní části knězova těla proletěla mučenou páteří a napjatý hlas přeskočil už příliš a zadrhl se starému muži v hrdle. Měl jej vyprahlé, jako by těch mnoho džbánků kyselého vína nevypil včera, ale už před týdnem.
„Nepřejeli jsme snad už ten hostinec a nejsme už snad v proklatém alrianském Hargedonu?" O alrianech měl kněz jasno, avšak jinak už to nebylo nejlepší.
„Nemějte obavy, strýčku, je ještě daleko před námi." Jeho mladý společník jej uvedl do reality, která ležela v podmračeném, šedivém zimním dni na zasněžené cestě obklopené starým ponurým lesem nejméně půl dne cesty na všechny strany. Kněz se ale odmítal tak lákavé myšlenky hned vzdát.
„Opravdu, Raolo? Proč ale potom stojíme?" V tom měl pravdu. Nejprve se - bez jakéhokoli pobídnutí - zastavila jeho malá svině, a poté i Raolův velký kanec (když vyjížděli, jel samozřejmě starší a výše postavený muž na větším zvířeti, ale jednak se mu na něj špatně nasedalo, a potom - mohutný a poněkud línější kanec se vždy loudal a stále se otáčel za sviní. Takto bylo vše mnohem pohodlnější.). Raolo pobídl své zvíře, ale kanec jen popošel pár kroků a zase se zastavil s rypákem i ušima zvednutýma.
Na tomto místě je třeba upřesnit myšlenky starého pána, který ve spravedlivém rozhořčení opomenul důležitý moment, jenž Koncil Církve církví při svém rozhodování dobře zvažoval (ostatně starý pán byl u toho a hlasoval pro - prasata, ale to jen pro pořádek). Dlouhonozí jízdní vepři byly vyšlechtěni z divokých druhů ze severské tajgy, čímž získali nejen obrovskou odolnost a výdrž potřebnou v těžkých dobách po Zjevení, ale také bojovnost, jež byla třeba při setkání se sibiřským lvem či smečkami masožravých goril. Prasata z klášterních stájí prošlá dobrým výcvikem byla proto něčím víc, než jen jízdními zvířaty. V mnoha doložených případech dokázala ochránit svého pána a vypořádat se jak se smečkou divokých psů, tak s bandou lupičů, jakých bylo v zemích nejmocnější a nejbohatší Církve církví vždy dostatek.
Raolův kanec znepokojeně zachrochtal a nervózně přešlápl. Raolo seskočil, sundal ze zad luk a založil šíp.
„Děje se něco, Raolo?"
„Všechno je v pořádku, strýčku." Mladý Insigno Raoalo di Spraevi byl nováčkem v Církvi, nikoli však v lese. Jeho děd, starý don Raoalo, bratr starého pána, zešílel z kterési nešťastné lásky tak šťastně, že jak jen to bylo možné předal svůj hrad a panství svému synovi, nechal si postavit malý domek uprostřed lesa a celé dny si tam se svými vnuky hrál na robinsony, poustevníky či právě na zbojníky. Byly to sice jen hry a dědeček byl jen blázen, ale právě díky jim byl mladý Raolo v církevním lyceu v Gró Nisabé nejlepší jak v meči tak v luku a mohl být přísnou klášterní radou vybrán jako průvodce vznešeného Dona Trevora di Spraevi, svého prastrýce, Konzula a Inkvizitora Non et Ultra.
„Opravdu je všechno v pořádku, Raolo?"
„Jistě, strýčku." Ve stromě kousek od starého kněze zadrnčel šíp. Jeho svině polekaně poskočila, kněz vyjekl bolestí, rozhodil rukama a svezl se do sněhu. Dvěma skoky se Raolo ocitl mimo cestu, kde se skulil do závěje. Ze stráně nad nimi se ozval hlas.
„Vzdejte se a nic se vám nestane!" Raolo uskočil na druhou stranu, než z které byl vystřelen šíp. Teď však zjistil, že má nepřítele také za zády. Vybrali si samozřejmě příhodné místo, pomyslel si a zapíchl do sněhu vedle sebe čtyři šípy. Na cestě se zatím motala zmatená a nervózní zvířata.
„Držte svoje prasata na uzdě a nic se vám nestane!" Křičel hlas ze stráně. Zdál se malinko vystrašený.
„Raolo, co se děje? Jsme přepadeni?"
„Nevím, strýčku." Raolo ještě nikdy neslyšel, že by lapkové vyjednávali a dokonce slibovali, že své oběti ušetří. Lesním tlupám rozhodně nešlo o čest a nikdy zbytečně neriskovaly. Využívaly překvapení a jejich oběti se ztrácely ze světa navždy nebo dokud vlci nevyhrabali jejich kosti a neroztahali je po lese.
„Co jste zač?" Křikl Raolo do stráně. Také zatím nikdy neslyšel o přepadení v lesích tak vysoko na severu, kde se podle Církevních prohlášení konaly na hrůzami opředeném místě Hargedonu střeženém smečkou bílých vlků schůzky samotného Ďábla Non plus Ultra s alriany, a kde cest i poutníků bylo pomálu. Je ovšem pravda, že na alriany se už pomalu přestávalo věřit a Církev pěstovala jejich zlou pověst s více méně praktických důvodů, a potom - o většině přepadení neměl kdo podat zprávu.
„Jsme slušní lapkové... slušní lidé, máme jen hlad." Raolo nevěřil svým uším. Slušní lapkové?
„Máme něco zásob, rádi se rozdělíme se slušnými lidmi." Vyčkával s tětivou napnutou. Dlouho bylo ticho, na chvíli k poutníkům dolehly zvuky tlumeného dohadování, pak se rozhrnulo křoví...
„Přeji dobrého dne a šťastné cesty, milí poutníci." Raolovi vyklouzla tětiva z prstů a šíp se jen zabořil do sněhu před ním.
„Raolo, to jsi ty?" Starý pán měl též poněkud horší zrak a zejména za šera neviděl téměř vůbec.
„Opatrně, otče, pomohu vám..."
„Ne, stůj!" Raolo vyskočil z křoví, ale bylo pozdě. Svině starého pána konečně uviděla nepřítele a teď už ji nebylo možné zastavit. Raolův kanec se přidá jen, co mu všechno dojde. Dívka v krátkém šedivém kabátci a dlouhé suknici se však ani nepohla, jen na okamžik jako by jí hřívou plavých vlasů provál lehký vánek a pohled širokých černých očí se na chvíli jakoby zamžil a ona celá vrostla do lesní cesty. Obě zvířata proběhla kolem ní, zatímco Raolo do ní málem vrazil.
„Neboj se, neublíží mi." Její obrovské oči se mírně smály a Raolo nebyl schopen slova.
„Kdo je to, Raolo? Nějaká žena?"
„Uklidni prosím vaše zvířata." Usmála se na Raola ještě zářivěji, strnulého jej obešla a jala se pomáhat knězi na nohy.
„Jmenuji se Yiori, monsignore... Héj, pojďte mi přece pomoct!" Zvolala do lesa. Z křovisek začaly vycházet podivné postavy. Malé, shrbené, kulhavé, všechny otrhané, zarostlé a špinavé, některé z nich snad byly i ženy, dokonce nějaké děti.
„To jsou moji přátelé, nemusíte se jich bát. Byli bychom rádi, kdyby i vy jste byli našimi přáteli." Řekla dívka.

***

Vedli potom poutníky úzkými pěšinkami vysoko do lesa, kde se v závějích na okraji malé louky choulilo několik ubohých chatrčí a další hromada dětí. Starý pán celou cestu mohutně naříkal a sténal, tak ho hned uložili do jedné z chýší a ta krásná dívka u něj dlouho zůstala. Raolo zatím hlídal zvířata, zimomřivě podupával a nedůvěřivě se díval na chmurné postavičky, které si je prohlížely pichlavýma očima, v nichž se mísil respekt s bezděčným olizováním rtů.
„Nemáš nic k jídlu?" Nebojácně přišla až k prasatům, dokonce je začala drbat za ušima a zvířata se nechala. Hleděla přitom ale na Raola a on cítil, jak se mu třesou kolena.
„Říkal jsi, že máte nějaké zásoby, nerozdělíš se s námi?" Měl dojem, že ho její velké smějící se oči propichují, že vidí až dovnitř. Otočil se k ní zády a dlouho hrabal v sedlových vacích. Rozdala všechno jejich sušené maso i ovoce dospělým, kteří poslušně stáli a čekali, než je všechny podělí.
„Tvůj starý druh je velmi nemocný, udělala jsem pro něj, co jsem mohla. Teď spí. Nepůjdeme také spát? Mám ve srubu teplo i něco k jídlu." Nechápavě na ni hleděl.
„Ty mě nechceš?" Naklonila hlavu ke straně a celá se k němu přiklonila. Raolo měl z té náhlé blízkosti dojem, že její - i jeho - kůže doslova hoří.
„Já..." Srdce se mu divoce rozbušilo.
„Já jsem..." Nemohl zastavit zběsile mrkající víčka.
„Tak pojď!" Chytila ho za ruku a vedla ho pryč.

***

„Raolo, Raolo!" Probudil jej knězův hlas. Hlavu měl těžkou a matně si rozvzpomínal, co bylo. Pitka? Ne, to bylo včera, vlastně předevčírem. Abern? Ne, to ještě ne. Aha, les a to podivné přepadení a... Leknutím vyskočil z lůžka a rozhlížel se kolem.
„Yiori?" Chatrč byla prázdná, ale on byl nahý. Od doby, co vstoupil do církevního lycea, nikdy nespal nahý. Byla to tedy pravda. Rychle se třikrát pokřižoval a naházel na sebe věci.
„Raolo!" Monsignor di Spraevi se rozhlížel kolem sebe stejně překvapeně jako Raolo. Že si nemohl vybavit, kde se právě probudil, to jej nepřekvapovalo. Neuvěřitelné však bylo, že necítil téměř žádnou bolest, že mohl hned po ránu chodit a nemusel se zoufale rozhýbávat kousek po kousku a že také svět byl nějak jasnější a on z něj viděl víc než pouhé obrysy.
„Ano, strýčku?" Raolo doběhl víc udýchaný, než by těm pár krokům odpovídalo a nepřestával si dýchat na zkřehlé ruce. Skrýval tak svoje studem hořící tváře.
„Kde to jsme, Raolo?"
„Včera jsme byli přepadeni, strýčku. Jsme v doupěti zbojníků. Ale jsou přátelští."
„Přátelští? Cože?" Z lesa vyšli nějací muži a mířili k nim.
„Tak vy jste zbojníci? Dejte se hned na pokání, nešťastníci!" Zahrozil jim kněz.
„Odevzdejte se do rukou Pána a k vaší spáse bude stačit jen čtvrcení za živa." Za jeho zády se ozval smích.
„Máme jen hlad, monsignore, když nám církevní šlechta bere víc než polovinu úrody." Z krajní chatrče vyšla Yiori.
„Dobré ráno, monsignore. Dobré ráno, Raolo." Smála se, kabátec rozhalený a pod ním bílou halenu se šněrováním po straně roztrženým. Raolo zalapal po dechu, hned ale svoji slabost skryl za náhlý záchvat kašle. Nebylo to třeba, neboť kněz překvapeně zíral na to zjevení, které stálo před ním. Bylo zřejmé, že vůbec neví, co bylo včera.
„Vy... vy k nim patříte také?"
„Jsem poutník jako vy. Pomáhám těm, kdo potřebují. Jak se cítíte?" Dokonce se mírně uklonila, dívala se však přitom na Raola, který se opět rozkašlal. Kněz jí milostivě pokynul, ale oči z ní nespouštěl. Její otázku přeslechl - neměl ani tušení, komu vděčí za zažehnanou bolest.
„Milosrdná sestra? Neznám žádný potulný ženský řád."
„Nejsem v žádném řádu, jeden takový mi vzal mé blízké."
„Tak? To je pozoruhodné. A kdopak vás ochraňuje, sestro?"
„Nemyslím, že by tu bylo víc nebezpečno než ve městech, monsignore. Nebojím se."
„Eh, jistě, města, ta lůza... To vy jste jim přikázala, aby nás, ehm, nezabili? Jak to děláte, že vás poslouchají?"
„Nic jim nepřikazuji. Spíš já poslouchám je."
„Vy?"
„Ano já. Církev příliš nenaslouchá tomu, co její ovečky potřebují, a proto je ztrácí. Já jim naslouchám a oni mi věří."
„Mluvíš podivně na ženu poslušnou Beránkových přikázání! Buď pokorná a budeš nade vše - non et ultra! Církev neztrácí žádné ovečky. A rozhodně tu není od toho, aby naslouchala lidu, non! Jedině Církev církví ví, co je dobré."
„Jedině Pán ví vše." Znovu se při těch slovech lehce uklonila.
„Pán a Beránek." Dodal kněz bezmyšlenkovitě, zatímco jeho dalekozraké oči v tu chvíli dívku doslova propalovaly. Přehlédla to.
„Z klášterů vypadá všechno jinak. Tam nevládne hlad. Mohu se vás zeptat, monsignore, jedete daleko?"
„Do Abernu. Jsem Svatý Inkvizitor Církve církví Non et Ultra. Lidé už zapomněli, ale alrianský mor stále hrozí. Právě se zdá, že znovu propuknul. Církev a její svaté údy jsou však stále ve střehu!" Kněz přitom mimovolně vypjal hruď a Raolo zaraženě hleděl, jak dnes jinak shrbená a schoulená postavička stařičkého muže působí náhle nezvykle mohutně a přísně. Zřejmě ne neprávem se říkalo, že s ďáblem může bojovat jedině Ďábelský, jak di Spraevimu přezdívali. Ďábelský nebo také Malleus alrianum - Kladivo na alriany. Muži z lesa, kteří doposud stáli poblíž, o krok ustoupili.
„Alriany? Myslela jsem, že už žádní nejsou. Hodně štěstí, monsignore. Ale určitě to není tak daleko, abyste tam nemohli dojet i na jednom zvířeti." Upřené soustředění v knězových očích vystřídalo překvapení.
„Svině bude mít zanedlouho selata, když ji tu necháte, budou si moct lidé tady založit chov."
„Myslíte moje svině?" Hlas knězi znatelně ztvrdl.
„Ano, tu myslím."
„Jsem Svatý Inkvizitor Non et Ultra..."
„...vážený monsignor Trevor di Spraevi..." Dívka se opět nepatrně uklonila.
„Velmi vás prosím, signore, o tak velkorysý a požehnaný dar, jaký můžete věnovat těmto strádajícím ovečkám... Není to mnoho za tolik bolesti, které jsem vás zbavila."
„Ty?" Kněz se zamračeně rozhlédl kolem.
„Uzdravuješ?" Vypadal, jako by mu konečně došlo to, co celou dobu tak úporně hledal. Pak náhle vztáhnul ruku a rychle se křižoval.
„In nomine Agna dei, Domine mundi... Našli jsme jejich doupě, Raolo! Stůj při nás, Pane, Beránku boží, upadli jsme v chřtán satanův, ve smečku krvelačných alrianů, jistě v samotný Hargedon!" Zároveň s knězem padli na kolena i všichni muži stojící okolo, začali se křižovat a modlit.
„In nomine Patris et Agnus..." Stát zůstal jen překvapený Raolo a dívka. Kněz se zarazil.
„Ty nejsi alrian?" Vstal kněz a uhodil na nejbližšího muže. Ten se vrhl k jeho nohám.
„Alriani diaboli! My ne, my ne, máme jen hlad, jsme slušní lapkové." Střídavě se křižoval a bil hlavou o zem.
„Jsi alrian? Ty? Nebo ty?" Knězova postava v černé sutaně s širokou kápí musela na vyděšené ovečky Beránkovy hrozivě.
„Ne, ne, ne! Ne alriani, nejsme, nejsme ariani! Chraň nás pán..." Blekotali jeden vedle druhého.
„Modlete se, ubozí! Budete zatraceni v pekle pekel, duše vám Pán napne na skřipec a tisíc let je bude natahovat, až budou jak nitky!" Kněz ucítil sílu vlastního hlasu a rozhodil rukama.
„Patři na ně, Pane všech pánů, a ztrestej jejich neposlušnost, sešli na ně mor a dnu a hemeroidy!"
Yiori stála a nic neříkala. Raolo se na ni podíval a v tu chvíli v něm zatrnulo nejvíc. Ucítila jeho pohled a slabě se na něj usmála. Kněz se pomalu otočil.
„Ty!" Bílá stařecká ruka vystřelila z pod černého hábitu jako jedovatý had. Mířila na Yiori. Raolovi se přitom zatmělo před očima.
„Říkala jsi, že nejsi v řádu? Říkala jsi, že se nebojíš? Uzdravuješ? Žiješ v lese? Ty dokonce nejsi v tomhle mrazu ani oblečená! Ó, svatý Auerxi z Bressy, patrone pravé víry, kterému inkvizičnímu soudu by nestačilo tolik jasných důkazů?! Jsi alrianka!" A náhle nastalo dlouhé ticho. Pak začaly klečíčí a ležící postavy pomalu zvedat hlavy. Hleděli na ni.
„Je to alrianka!" Vykřikl do ticha znovu kněz, ale nic se nedělo. Kněz znejistěl.
„Je to ďábelská alrianka!" Opakoval, ale lidé se stále nehýbali. Až po hodné chvíli se zvedl jeden z mužů, vystoupil o dva kroky a promluvil na dívku nejistým hlasem.
„Je to pravda?"
„Je pravda, že pomáhám těm, kdo potřebují pomoc, a že uzdravuji. To není nic zlého, Bure." Odpověděla obyčejně, dokonce se u toho usmála.
„Ty jsi nám lhala."
„Nelhala, Bure." Raolo na ni nevěřícně zíral. Chtělo se mu křičet. Křičet nebo utíkat.
„Alriani vždycky lžou."
„Nikdy jsem nelhala, Bure. Ani když jsem pomohla tvé ženě a Jakumovi a Ulině a Popi."
„To byla ďábelská kouzla. Všechny nás chceš do pekla."
„Už byste tam všichni byli, kdybych vám nepomáhala."
„To jsou ďábelská kouzla." Opakoval muž a jeho hlas zněl bezbarvě a hluše.
„Bure? Kdo ti vzal úrodu? Nebyl to on? Kněžská šlechta?" Kněz vytušil nebezpečí.
„Chcete vědět, kdo vám vzal půdu? Alriani to byli! Na severu ji otrávili a lidé pomírali po stovkách, po tisících, bylo třeba jim přivést potraviny z jihu, z vašich polí!"
„Bure, neposlouchej ho, lže ti stejně jako když ti odvedl první dceru. Také ti říkal, že se brzy vrátí." Kněz se však nehodlal pustit příležitosti.
„Alriani vždycky lžou!" Rozkřikl se.
„Omámí člověka a pak ho v ústraní zabijí, usadí se na něm, zapustí do něj ty svoje odporné kořeny a jimi ho vysají, všechnu jeho krev až zbyde jen prázdná kůže a kosti, a s tímto příšerným nástrojem pak létají po lesích a chřestí, aby přivolali samotného satana. Ďábla s rudýma očima a studenou hadí kůží, který spaluje jen svým pohledem, mění lidi v prach a popel a jejich duše vaří v oleji a napichuje na kůly!" Raolo se bezděky otřásl. Knězova slova i jeho hlas působily děsivě a on je cítil až na nahé kůži.
„Jedině Pán a velký a mocný Beránek vás může ochránit před úklady satana." Přešel kněz do útoku.
„Beránek a jeho věrná Církev církví a její poslušní služebníci, kteří bojují s nejhnusnějším ze všech nebezpečí, kteří odhalí každého alriana, jenž by chtěl škodit, jako tato zakuklená ďáblice! A vy všichni jste povinni být v tomto boji Církvi církví nápomocni a ona vás za to vděčně odmění věčnou spásou a velkým bohatstvím. Za dopadeného alriana vám dá Církev odměnou milost! Milost a pole, které uživí celou rodinu! A k tomu dům z kamene a pět zlatých! Slyšíte, vy ubožáci, pět zlatých! Pět opravdových zlatých za tuto obludu v rouše nevinnosti! Rozumíte mi vůbec? Každý z vás dostane pět zlatých, když tuto prokletou alrianku odvedete do města! Pět zlatých, když ji chytíte, svážete a dovezete do města. Tam si budete moct za pět zlatých koupit jídla, kolik budete chtít. Masa pro všechny vaše děti. Deset takových prasat, jako je tohle, si budete moct koupit za tuhle prolhlanou alrianskou alrianku!" Mluvil, mluvil, mluvil. Lidé už všichni stáli, semknutí u sebe v jednom hloučku. Teď se dívali střídavě na kněze a na dívku. Pak někdo udělal první krok.
„Živou! Musí být živá!" Ryčel kněz. Raolo se za celou dobu nedokázal ani pohnout.

***

Hlídali ji dobře. Kněz nepřestával se sliby, výhružkami, barvitými popisy ďábla i nebeských požehnání, jež lze pořídit za pět zlatých a oni byli jako uhranutí a se slepou poslušností plnili každé jeho slovo. A Raolo byl zmatený - pokud lze vůbec tak jednoznačně znějícím slovem vystihnout stav naprostého chaosu, který způsobily dvě tak rychlé proměny - první překrásné Yiori, s níž měl ještě nedávno pocit, že vstoupil do nějakého vyššího ráje určeného jen pro papeže a nejvyšší kněžstvo, v alrianku a druhé stařičkého směšného kněze, dobrého strýčka v hromy a blesky dštícího Inkvizitora Církve církví Non et Ultra. Nechápal zhola nic. Očima stále těkal po těch dvou a měl pocit, že se mu co nevidět rozskočí hlava. Starý kněz jel v čele průvodu na velkém kanci, kterého neustále mladicky popobízel, a co chvíli hřímal z toho vysokého trůnu na otrhané postavičky pod sebou divoké výlevy božího hněvu. A ty postavičky poslušně vedly krásnou dívku Yiori s rukama svázanýma lýkovými houžvemi, jako by ji nikdy předtím neviděli. A ona šla s hlavou vztyčenou a s očima stále se mírně smějícíma. Ať Raolo hleděl, jak hleděl, nechápal, kam se poděl ten starý milý don Trevor, který ho učil pravé bázni boží a poslušnosti, který mu tichým a procítěným hlasem předčítal pokorné verše z Písma písem. A ať hleděl, jak hleděl, neviděl v klidné, hřejivé tváři dívky Yiori sebemenší náznak ďábla, jak jej přece tak dobře znal z mnoha věrných vyobrazení v církevních kodexech a postilách. Za živého Pána nemohl pochopit, že by zlo mělo přicházet odtud, odkud on cítil jen teplo, odtud, kam mu oči samy znovu a znovu zabíhaly a vybavovaly si tu nádhernou noc, jež ho hřála po těle... A že by dobro mělo být ve skřípavých a neupřímných slovech starého kněze, jenž se opět začínal hrbit a připomínal tak teď spíš starého čaroděje než Vznešeného a Svatého Inkvizitora. Nemohlo mu dojít kdopak kdy slyšel, že Církev dává za dopadené alriany odměnu? Dokonce dům a pole a peníze. A copak se dá za pět zlatých pořídit dům ve městě a palác a vůz a... Au! Nejspíš se zbláznil jako jeho dědeček... Dědeček? Proč si jej vybavil právě teď? Přece už na něj zapomněl. Všichni se snažili, aby zapomněl, rodiče, lyceum, klášter, vlastně i don Trevor. Přesto - nedovedla ho dědečkova průprava až sem? Věř tomu, co cítíš, ne tomu, co ti říkají. Věř svému tělu!
„Vaše hříšná těla hladoví - dobrá, ale co duše? Nasytíte těla a zahubíte duši! Zapomeňte na svá těla, odhoďte je, věnujte je Církvi výměnou za své duše!" Hřímal právě z kancova hřbetu kněz a Raolův pohled po tisící a první zabloudil k ní - prosím, řekni něco! To přece není pravda, řekni, že to není pravda! Vyjížděli z lesa a na obzoru se objevila jízdní hlídka.
Lidé při pohledu na vojáky zakolísali, ale kněz si toho ihned všiml a začal nadšeně vykřikovat o blížící se odměně.
„Raolo, vezmi ji a jeď za mnou! Vy ostatní zůstaňte tady, jedu vám vyjednat vaši zaslouženou odměnu, vašich pět zlatých." Rozjel se napřed k hlídce. Raolo se zpozdil, než vzal od mužů provaz s přivázanou Yiori, a když vyjel, stál už kněz mezi vojáky, něco jim říkal a ukazoval přitom na lidi z lesa. Raolem projelo známé leknutí. Ohlédl se ke skupince a zatrnutí se zopakovalo - otrhané postavičky bázlivě přikrčené pod prvními větvemi lesa - a na druhé straně vojáci na mohutných černých vepřích s kovovými vesticemi, s vysokými pestrobarevnými chocholy a dlouhými kopími s vlajícími zástavami. Mezi pak nimi výrazná černá postava v kápi s panovačnými gesty ukazujícími k těm pár vystrašeným lidičkám. Kněz se teď v sedle postavil a přátelsky na ně mával. Jeho pohyby však byly strnulé, neživé. Neupřímné. Vojáci sesedli z vepřů, odložili dlouhá kopí a vykročili k lesu. Lidé na jeho okraji se ani nepohnuli, přesto se zdáli ještě menší a ztracenější než předtím. Raolo sklouzl pohledem k Yiori. Její se oči se nesmály, pak se dokonce zavřely. Kněz přestal mávat a vojáci posledních pár desítek kroků proběhli s tasenými meči. Křik Raolem otřásl, a i když netrval dlouho, Raolo ho slyšel ještě dlouho potom. Ještě v Abern v síni inkvizičního soudu.

***

„Na příkaz této prokleté alrianky nás potom vláčeli svázané do kozelce na alrianské krvavé obětiště a bylo jen velkým štěstím, že přitom narazili na abernskou jízdní hlídku, která lapky do jednoho nelítostně pobila, nás osvobodila a tohoto vtěleného ďábla zajala, abychom nad ním mohli vynést spravedlivý rozsudek, stejně jako nad všemi těmito ostatními neřády." Velká síň abernského velkoopatství, proslavená za dob honů na alriany a zvaná proto Inkviziční, byla dnes vyzdobená jen ledabyle několika pruhy černého sametu - zašlého a na mnoha místech prožraného moly. Zato soudcovský stolec zářil sametem krvavě rudým a soudci sami, jimž předsedal abernský Velkoopat don Diomini di Amendola, i sám Svatý Inkvizitor starý Trevor di Spraevi měli dlouhé bílé peleríny z vlčích kožešin, neboť v rozlehlé síni bylo přes velké ohňě ve dvojici obřích krbů chladno, až od úst stoupala pára. Lidé zimomřivě přešlapovali a tlačili se dopředu ve snaze lépe vidět i se v těsnějším hloučku a blíže ohňům více zahřát.
Yiori stála spolu s dalšími dvanácti obviněnými před Inkvizičním tribunálem jen v rozedrané hrubé haleně, bosá na kamenné podlaze, s rukama i nohama zakovanýma v těžkých řetězech, které všechny končily v železném kruhu po straně dubového Inkvizitorova stolce. Stála ke stolci nejblíž a všech pět mistrů vymahačů stálo hned vedle ní.
„...jen nám ukaž, jak se klaníš svému pánu, Satanovi s řití smrdutou jako tisíc kozlů!"
„Neklaním se..."
„Směješ se mi do očí, prokletá alrianko, vidím to! Mistře vymahači, ať se pokloní svatému tribunálu až k zemi!" Na Trevorův příkaz přiskočilo všech pět katů a dřevěnými obušky svěcenými třikrát Božím hněvem srazilo dívku k zemi.
„Klaníš se samotné Dravé Šelmě! Plazíš se před ní a líbáš její ohnivý úd, který ti tento Satan satanů hnusně strká do huby! Mistře vymahači!" Kati ani nepotřebovali další příkazy. Dva drželi Yiori za ruce, třetí jí otvíral obuškem ústa, čtvrtý podával nástroje žhavící se v krbu a pátý jí strkal do ruda žhnoucí železo do úst. Yiori se ani nepohnula. Jen zavřela oči.
„Vidíte ji, ani nehlesne! Dělá jí to jen dobře! Je to ďáblova milá! Je to tak, vy zrůdy?!" Katové ihned přiskočili k ostatním obviněným a jednoho po druhém během okamžiku zručně srazili k zemi.
„Ty!" Kat jen škubnul řetězem a jedna z dívek upadla na podlahu přímo před kněze.
„Vstaň a řekni nám, jak to bylo!" Dívka nebyla schopná se sama zvednout ani na všechny čtyři. Kat ji zvednul za okovy a řetěz přehodil přes připravenou kladku spuštěnou ze stropu.
„Řekni nám, jak jste hodovali před satanovým ohnivým trůnem. Co dělala tato ďáblice?" Kat jen přitáhl a dívka se zhoupla ve vzduchu.
„Smilnili vám všem na očích a vy jste po nich vše opakovali..." Kat jen mírně přitáhl řetěz a cuknutí vypadalo jako přikývnutí.
„...muži s muži, ženy s ženami, s dětmi, se zvířaty..." Znovu cuknutí.
„...a požírali jste lidské údy a pili jste krev nevinných pannen!" Další cuknutí. Druhý kat přiskočil s nádobou horkého oleje.
„Ne, olej ještě ne!" Okřikl ho kněz.
„Palečnici!" Dívka sebou začala házet, udeřila přitom jednoho z katů do břicha a rozlila horký olej, který dalšího spálil. Spustili ji a ona se v mdlobách svezla k zemi, kde se na ni všech pět sesypalo. Za okamžik její křik zamrazil v zádech celou síň.
„Zvedněte ji!" Křičel kněz, ale ona už zase bezvládná vyklouzla katům z rukou a spadla téměř k nohám Yiori. Ta se rychle shýbla, jako by jí chtěla pomoci, jen se však zlehka dotkla oběma rukama dívčiny hlavy. Nejbližší kat ji srazil obuškem zpět.
„Táhni, mrcho!"
„Výš! A přitáhněte palečnici pořádně!" Ryčel kněz, když kati marně zápasili s ochablým tělem. Síní proběhlo temné zahučení.
„Je mrtvá, vypustila duši, je po ní, ta už je satanova..."
„Babralové! Proberte ji, snaží se nás oklamat!" Proud ledové vody ze džberu zasáhl i první řady. Mistr vymahač se sklonil nad zhrouceným tělem.
„Je mrtvá, monsignore."
„Nevěřte jí! Vždyť je to posluhovačka ďáblova, zkuste ji železem!" Síní začpel pach spáleného masa. Dívka se však nepohnula.
„Odneste ji, hlupáci. Ať její hříchy, jež nebude moci vykoupit utrpením, padnou na vaše hlavy!" Dav se bázlivě rozestupoval, drobné tělo vláčené na řetězech za sebou nechávalo na podlaze krvavou stopu.
„Ďáblové, ďáblové, vy jste ďáblové, proklínám vás!" Jedna z obviněných, starší žena s šedivými, rozcuchanými vlasy a tváří zakrvavenou se vrhla k Inkvizitorskému stolci.
„V hodině své smrti, proklínám vás!" Dva kati vláčeli pryč mrtvou, třetí jim otvíral dveře, čtvrtý šel pro nový olej. Zbylý vyskočil, aby ženu obuškem zahnal zpět.
„Proklínám tě, aby ti srdce zkamenělo, protože už kamenné je!" Vztáhla proti němu žena ruce s polámanými prsty. Kat se zarazil a zavrávoral. Síň zahučela. Kat upadl.
„Proklínám vás všechny a zvu vás na boží soud! Ještě dnes!" Prudce se obrátila s rukama stále zvednutýma k Velkoopatovi.
„Tvůj patron tě bude ještě dnes učit víře a povede tě k soudu Beránkově!"
„Umlčte ji, ať mlčí!" Křičel marně di Spraevi. Velkoopat se zděšeně tiskl k opěradlu svého křesla a nepřestával se křižovat.
„Mlč, nečistá stařeno!" Žena se však otočila i ke knězi.
„Vidím tvou smrt, už přichází a ty jí spěchej vstříc, protože tě očistí tím, co je ti nejvíc nečisté."
„Zalejte jí hrdlo vařící smůlou, dejte jí hlavu do žhavé masky, zavřete ji do železné panny!" Jediný, kdo měl vůli vykonat zběsile chrlené inkvizitorovy příkazy, byl malý hrbatý soudní posluhovač. Vytáhl z ohně nažhavené páčidlo a rozběhl se k ženě.
„Tfuj, slouho satanášův!" Uplivla před ním ona
„Pekelní psi budou ožírat tvoje kosti, než odbyde půlnoc!" Hrbáč se vyděsil a švihl těžkým nástrojem vší silou. Žena se bez hlesu sesula na podlahu, kde se jí kolem hlavy rozlila červenobílá kaluž.

***

Raolo seděl bokem sálu v první řadě privilegovaných přísedících a viděl dobře jak na Trevora di Spraevi tak na Yiori. Čím víc mluvil starý kněz o ďáblu, tím připadal Raolovi sám ďábelštější. Pane, pane,a to přece ne! Bušilo mu v hlavě. Zatímco, čím déle alrianka mlčela - a to i přes to, že jí do ramen, do lýtek, do boků vráželi dlouhá bodla a rozžhavená železa, i přesto že jí prsty drtily v palečnicích a do ran lili rozpálený olej a ocet - tím mu připadala krásnější. Střežil se na ni hledět, ale nemohl jinak. Visel na ní očima, nevnímal křik a pláč ostatních obviněných, zápach škvařené kůže, ostrý pach zvratků, vodnaté stolice a moči marně přebíjený kadidlem, nevnímal mručení davu tísnícího se kolem stěn a na galeriích ani chlad, který museli pustit dovnitř, když už se pro zápach nedalo dýchat. Jen slova starého pána ho vytrhávala z bolestného zasnění.
„...tito zlořádi, jež nedbají Písma, jež neznají kněží ni klášterů ni pokory a poslušnosti, jež nectí majetku ni zákona, protože jejich jediným zákonem je krev a panovníkem ďábel..." Raolo si všiml, že kněz, přestože oslovuje všechny, hovoří jen k Yiori. Že také on má oči jen pro ni. Ty knězovy však plály nenávistí stejně jako jeho slova.
„...jen prchají před údělem, který nám všem naložil náš Pán a Beránek, zbavují se bolesti na úkor nás, bohabojných a věrných, sají naši krev, a pak rejdí na svých pohanských obřadištích neznajíce nijakých zábran ni studu ni hanby. Jsou to zrůdy a vyvrhelové a my je musíme vykořenit už jednou provždy! Vypálit to hnízdo satanovo!" A zatímco starý kněz hřímal stále silněji a nenávistněji ze svého vysokého stolce, zatímco dívka Yiori mlčela, v Raolovi rostla touha vykřiknout, křičet, hrozně, hrozně moc křičet a řvát na ně na všechny. Každým dalším Trevorovým slovem, každým dalším děním v síni v něm rostla ta známá tíseň na hrudi a on měl pocit, že mu teď nevybuchne jen hlava, ale že vybuchne celý. A že nemůže jinak.

***

„Raolo? To jsi ty?"
„Ano, strýčku, to jsem já."
„Nemůžeš spát?"
„Ne, nemůžu, strýčku."
„To je v pořádku, chlapče, brzy bude po všem, neměj obavy."
„Upálí ji?"
„Samozřejmě."
Ticho.
„Chlapče. Raolo?"
„Ano, strýčku?"
„Je ti něco?"
„Ano, strýčku."
„Co je ti?"
„Já nechci, aby ji upálili."
„Cože?"
„Nechci, aby Yiori upálili."
„Proč ne?"
„Nevím, nechci."
„Uhranula tě? Těma černýma očima? Omámila tě jedem ženy?"
„Ona není ďábel."
„Ona je ďábel a ty se musíš naučit rozeznávat pravé od zdánlivého, pravé od falešného!"
„To se snažím, strýčku. Snažím se, až se můžu celý rozletět, ale nejde to. Nesmíte ji upálit."
„Musíme! Vzpamatuj se Raolo!"
„Nesmíme!" Raolo se vrhl ke starému pánovi a zalomcoval mu rameny.
„Kam jste mi zmizel, strýčku Trevore? Byl jste vždycky takový hodný, byl jste můj hodný strýček, můj dobrý dědeček. Skoro jako don Raoalo. Vždycky jste mi dobře radil, věděl jste, co je správné, ale teď... Prosím, pomozte mi, prosím! Já tomu nerozumím. Nerozumím tomu, proč jste najednou tak zlý, proč lžete, jak dokážete tak ubližovat?"
„Uklidni se Raolo! Uklidni se!" Starý muž mladého obejmul. Raolo se rozplakal a starý kněz ho hladil po vlasech.
„No tak, Raolo, já jsem pořád tvůj hodný strýček i tvůj dědeček."
„Ne!" Mladý muž se vyprostil z objetí.
„Tohle by opravdový hodný strýček nikdy neudělal! A dědeček Raolo už vůbec ne, nikdy! Dědeček Raolo..."
„Tak dost, Raolo! Můj bratr byl blázen a je mrtev. A zabili ho právě alriani, copak jsi zapomněl?! Byl možná šťastný, ale nevěděl nic o skutečném světě. Blázni jsou šťastní právě proto, že nic nevědí."
„Ne, to neříkejte, done Trevore, to neříkejte!"
„Musím to říkat, Raolo, protože ty se už jednou musíš rozhodnout, jestli chceš být šťastný a blázen nebo jestli chceš dosáhnout toho, co já."
„Já se chci rozhodnout, done Trevore. Já už byl rozhodnutý. Vždy, když jsem byl s vámi, bylo všechno tak jasné. Ale..."
„Co ale? Chceš dopřávat sluchu ďáblu, litovat ho, tu proradnou alrianku? Kde je tvá víra, že neprohlédneš ani tak jasnou lest? Tak málo tě stačí svést z cesty Beránkovy?"
„Ona není ďábel!"
„Je to alrianka!"
„To není pravda! Kde má masožravé kořeny, kde má ostny na rukou a nohou, kde je po těle zelená a hrubá, kde plivá síru, kde... pročetl jsem deset kodexů a v každém se o alrianech píše něco jiného, samé výmysly! A proč ji nikdo nepustí ke slovu?"
„Alriani vždycky lžou..."
„Dost! Zatím lžete jen vy."
„Raolo!"
„Ona není alrianka, vím to..."
„Co víš?"
„Ona je... obyčejná. Obyčejná žena."
„Jak to víš?"
„Já... zhřešil jsem s ní... miloval se... ona se mnou."
„Ty?!"
„Přiznám to před soudem, řeknu to!"
„Mlč! Pro živého boha, mlč! Nic jsi nepochopil! To jsou oni! To jsou jejich zrůdné způsoby, těch krvelačných bestií! Jak jsi mohl?!"
„Ne, strýčku, ne! Bylo to... Nebyl to chtíč, z kterého jsem se ti vždy zpovídal. Kolikrát jsi mi říkal, že jsem byl při horlivé modlitbě blízko Pánu a tohle bylo... to bylo takové a ještě větší... všude..."
„Říkám ti mlč nešťastníku! Pane, ach Pane, zač mě trestáš, všude jsem tě vynášel a rovnal ti cestu, se zlem jsem bojoval na všech jeho cestách, tak proč ho teď sesíláš na svého služebníka nejpokornějšího? Jsem nic, jsem nic, non, tak proč mě ještě ponižuješ, ach Pane? Nic jsi nepochopil, to jsou jejich způsoby - oblouznit člověka, až neví, co dělá, svést jeho tělo, a pak mu ukrást duši. Ubohý Raolo, omlouvám tě, neboť nevíš, co činíš. To já tě měl ochránit, já! " Starý muž poklekl ke svaté ikoně zády k Raolovi.
„Teď běž a zítra ať jsi připraven. Poneseš louč!" Přikázal mu přes rameno a začal s odříkáváním modlitby. Raolo se však nehýbal.
„Říkám, že můžeš jít." Raolo stál u dveří a mlčel.
„Tak běž!" Rozkřikl se kněz.
„Ne, strýčku Trevore." Mladík promluvil tiše, ale v hlase mu zaznělo jakési neznámé odhodlání. Kněz se otočil.
„Prosím ne, strýčku Trevore, prosím. Možná jsem opravdu uhranutý nebo blázen, sám nevím. Připadá mi to všechno jako zlý sen. Všechny ty příšery, které tak barvitě líčíte a já je nevidím. Nemohu tomu věřit, ale zároveň nevím, nerozumím... A vy mi nepomůžete!" Rozhodil Raolo rukama v bezmocném gestu a postoupill ke knězi.
„Vy mi nepomůžete." Opakoval Raolo a chtěl udělat další krok. Kněz však prudce odstoupil a v obranném gestu zvedl proti němu zlatý křížek s dvanácti drahokamy, jenž tiskl v ruce při modlitbě. Raolo se zastavil.
„Ne... nepomůžete." Hlesl.
„Ale já už chci, aby bylo jednou provždy rozhodnuto. Aby bylo jasné, kdo z nás je blázen... Protože já nechci být jako vy." Sáhl do záhybu sutany a vyndal z něj malou krabičku s drátěným víčkem.
„Co je to Raolo?" Zostražitěl kněz.
„V jednom z kodexů z Briardenu píše opat Jarmuš o rozhodování těžkých sporů vůlí našeho Pána."
„Jarmuš z Briardenu? Není na černé listině vyobcovaných knih?"
„Teprve nedlouho, psal prý o alrianech věci, se kterými Vznešený Koncil nesouhlasil, ale don Amarello říkal, že jej brzy vezmou na milost, protože s alriany si už nikdo těžkou hlavu nedělá. I tak můžete být ale klidný, strýčku, četl jsem ho ještě před uvalením klatby. Píše tam - nesmiřitelně dvě rozepřené strany, nechť dány jsou do pevně uzamknuté kobky..." Při těch slovech otočil Raolo klíčem v zámku dveří, vytáhl ho a hodil na skříň...
„...do níž je poté vpuštěn vespidus maximus, mediator Agni," a položil krabičku, z níž se ozvalo slabé zabzučení, na stůl.
„O čem to mluvíš, Raolo?..."
„Sršeň obrovský, posel Beránkův. Nechal jsem ho dlouho v chladu, bude mu chvíli trvat, než se zahřeje."
„Sršeň? A potom, co potom?"
„Jsou velmi útoční, zvlášť když mají jedové váčky tak plné, že jejich bodnutí zabíjí v několika minutách. A je to prý velmi bolestivá smrt. Mohou pak samozřejmě bodat znovu, ale podruhé už jejich bodnutí není tak nebezpečné."
„Ty jsi se zbláznil, okamžitě ho zabij!" Kněz se vrhl ke krabičkce, v níž zatím bzučení nepatrně zesílilo.
„Jestli jsem se opravdu zbláznil, vybere si mě jako prvního." Postavil se Raolo knězi.
„Raolo, vzpamatuj se, našeptává ti ďábel!"
„Ďábel, ďábel, všude ďábel! Tak proč ho nevidím? Proč neslyším jeho hlas? Proč mi neduní v uších jako vichřice yarazú, proč necítím v hlavě jeho ohnivé drápy, které při každé neposlušnosti zatínají do mozku? Alespoň bych věděl, kdy jsem neposlušný a kdy ne. Závidím vám, strýčku, vaši jistotu. Řekněte mi, proč? Co to všechno znamená? Chtěl bych umřít s myslí alespoň malinko klidnější."
„Co proč?"
„Proč ty lži, proč ta nenávist, proč musí tolik trpět, proč musí zemřít?"
„Protože jsou od ďábla!" Z krabičky se vysoukal sršeň dlouhý snad deset palců a zadním párem nohou si rovnal křídla. Kněz na něj uhranutě hleděl s očima rozšířenýma hrůzou. Pak se rychle třikrát pokřižoval.
„Pozor na rychlé pohyby a raději zhasněte, strýčku, řídí se očima. Tak to bude spravedlivější a možná si budeme moct ještě něco říct."
„Co říct? Všechno už jsem ti řekl, zabij ho!"
„Ne, neřekl jste mi nic. Všechno je jiné, kruté. Vy jste krutý. Jak můžete..?" Hmyz dolezl k okraji stolu a na hraně téměř ztratil rovnováhu. Zabzučení znělo zlostně a mrazilo.
„Nejdřív ho zabij, zabij ho... ah..."
„Co je vám, strýčku?" Raolo přiskočil k vrávorajícímu muži. Sršeň spadl na podlahu, kde se chvíli zlobně motal, až narazil do podstavce skříně a ztichl.
„Polož... polož mě, chci si lehnout." Sípal kněz. Raolo ho téměř odnesl do velké postele se zdobenými čely a z cínového džbánku postaveného na stolku mu nalil vodu do poháru.
„Už jsem myslel, že..."
„Pijte, strýčku a nemluvte."
„Ne, nech mě. Nech mě mluvit. Musím..." Starý muž se těžce, chrčivě nadechoval.
„Už jsem myslel, že se to nestane, ale ne, Pán všechno vidí... Myslel jsem, že jsem již všechno odčinil. Sám sebe jsem o tom přesvědčoval. Ale teď vím, že to není pravda. Vždycky jsem to věděl, cítil jsem to, jen jsem to nechtěl slyšet."
„Co jste nechtěl slyšet, strýčku? O čem to mluvíte?"
„O všem, chlapče. Všechno je teď tady, ač jsem se tolik snažil..."
„Co všechno? Myslíte alriany?"
„Alriany a všechno, ach Pane!" Starý kněz se pokusil na lůžku posadit.
„Ležte, strýčku!"
„Přišel jsi mě zabít!" Vytřeštěné oči starého muže hleděli skrze Raola, vypadalo to, že blouzní.
„Ne, to není pravda. Ležte, strýčku." Raolo teď už s knězem bojoval, když ten chtěl stále vstát a nemotorně máchal rukama i nohama.
„A je to tak dobře. Žes mě přišel zabít. Pán tě poslal." Sršeň vrávoravě vyletěl na skříň.
„Strýčku, ležte!" Raolo nechápal, kde se ve starém muži bere tolik síly. Marně s ním zápasil, aby jej udržel alespoň na lůžku.
„Pán a Beránek mi tě poslali, abys mi jej stále připomínal, můj hřích, moje hříchy, moje neodčinitelné..., moje smrtelné... a teď... odpusť, Elorei, odpusť, bratře!"
„Co to říkáte, strýčku? Já tohle nechtěl, já..."
„Celý život čekám, kdy to přijde. Muselo se to stát. Jenom smrt za smrt dává náš pán. A já je zabil, zabil jsem je! Smilnil jsem, zhřešil jsem, zabil jsem." Kněz prudce odkopl přikrývku nohama a snažil se vzepřít Raolovi, který jej tisknul zpět na lůžko.
„Nech mě přijmout spravedlivý trest!"
„Co to říkáte, strýčku? Jaký trest, koho jste zabil?"
„Miloval jsem ji a tvého děda jsem kvůli ní zabil. A ji také, ji také!" Zabzučení bylo krátké jako leknutí, starý muž se v Raolově náručí bolestivě napnul.
„Strýčku, ne!" Raolo vyskočil. Hmyz ještě nestačil osvobodit své dlouhé, mírně zahnuté žihadlo z Trevorovy nohy. Raolo vytrhl polštář zpod mužovy hlavy a začal jím do vztekle bzučícího tvora bušit.
„Zabil jsem... Ach, Pane, smrt za smrt, utrpení za utrpení, bolest za bolest..." Deklamoval kněz a hlas i celé tělo se mu třásly bolestí.
„Haleluja, spasení, sláva i moc patří Pánu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy... Odpusť, Elorei, odpusť bratře." Raolo vylil vodu z poháru a sršně jím přiklopil.
„Ale teď dávám svůj život za vaše, berte, teď jsem nic, teď... Raolo, kde..."
„Strýčku, neumírej! Jak jsi mohl zabít mého děda, byli to přece alriani."
„Já to byl... já, ne ona, ne..." Tělo starého kněze se zimničně rozechvělo.
„Ale jak? Nerozumím tomu, o čem to mluvíš?" Raolo k němu přiskočil a začal jím zběsile třást.
„Co to má znamenat?" Z bolestí vytřeštěných knězových očích bylo vidět již jen bělmo. Raolo se bezradně rozhlížel po místnosti. Pak mu pohled padl na obrácený pohár se sršněm. V rychlosti jej popadl a vyběhl z pokoje.

***

„Alrianka utekla a uštkla monsignora di Spraevi! Monsignor umírá a zemře, jestli se mu nedostane včas pomoci. A tu mu může dát jedině malomocný. Nechápeš to? Zlým proti zlému! Tak otevři tu bránu!" Stráž u hlavní brány abernského velkoopatství byla zmatená. Uprostřed noci se k ní přiřítil vůz s naloženou postelí s nebesy a s monsignorem a jakýsi mladík se na muže bezostyšně rozkřikl, aby okamžitě otevřeli vrata nebo je zítra nechá všechny Velkoopat pověsit, protože budou mít za vinu smrt samotného Svatého Inkvizitora.
„Otevři, neslyšíš ho, monsignor umírá!" Přidal se k Raolovi jeden z mnichů, které Raolo vyburcoval ze spánku, aby mu pomohli zapřáhnout a naložit těžkou postel - s monsignorem nebylo možné ani jen pohnout. Strážný se nejistě podíval na své druha.
„Jsi hluchý nebo nechceš poslechnout sluhu Páně?!" Seskočil z vozu hrbatý soudní posluhovač a dorážel na strážného. Zbrojnoš se opřel do těžké závory.
„Stát! Co se to tu děje?" Z horního nádvoří přibíhal sám Velkoopat don Amendola. Stráže strnuly.
„Co to má znamenat?" Hleděl nechápavě na vůz s postelí. Raolo seskočil, uctivě se uklonil a pokřižoval.
„Buď pozdraven Pán a Beránek, ctihodný otče Velkoopate. Monsignor di Spraevi byl před několika minutami uštknut uprchnuvší alriankou." Ukázal na vůz a pomohl opatovi nahoru.
„Uštknula ho sem do nohy." Zvednul Raolo přikrývku. Opatovi zacukala tvář a odvrátil se. Celá končetina Svatého Inkvizitora byla tmavě fialová a zduřelá tak, že vypadala jako větší sud. Raolo zas přikrývku vrátil.
„Dovolil jsem si ihned jednat, ctihodný otče Velkoopate, protože v takových případech existuje jen jediná možná pomoc."
„Jaká?" Podivil se opat.
„Jistě jste četl Malleus Alrianum, Kladivo na alriany, kapitola patnáctá - koho pak alrian uštkne svým hnusným jedem, s tím nesmí být pohnuto a tomu jedině dotek malomocného může pomoci, avšak jen není-li to později než se všechny šťávy v těle otočí, což jest asi deset kop nádechů a výdechů. Otče Velkoopate a my nevíme, jak dlouho tam takto ležel, podle velikosti otoku..." Raolo znovu pozvedl přikrývku, opat vztáhl ruku.
„Stačí, otevřete bránu!" Křiknul na strážné. Z horního nádvoří sem přibíhali nějací další mniši a něco volali.
„Dělejte, otvírejte!" Přehlušil jejich křik Raolo.
„Otvírejte!" Přidali se k němu mniši, Raolovi pomocníci.
„Lže, on lže, v Kladivu není žádná patnáctá kapitola! To on vyděsil stráže sršněm a pustil alrianku!"
„Otvírejte tu bránu, rychle!" Křičel Raolo. Opat konečně porozuměl, co na něj přibíhající mniši volají. Skočil k monsignorově lůžku a odhodil přikrývku celou. Mniši stojící okolo na voze zděšeně vykřikli. Monsignorovu nahou hruď objímaly jakési pulsující rudé kořeny a na mnoha místech se nořily do bledé kůže.
„Zrad..." Chtěl vykřiknout Velkoopat. Raolo však v tu chvíli práskl do prasat a vůz sebou trhl. Zadní pár ve spřežení zatlačil do předního a ten rypáky strčil do odjištěné brány. Dva mniši stojící vzadu na voze přepadli přes žebřiny, jednoho Raolo srazil násadou biče.
„Hyjé, prasata, jeďte!" Strážného, který se chtěl pověsit na postroje a spřežení zastavit, zasáhl Raolo bičem nechtě přímo do oka. Druhému strážnému, který skočil na žebřiny rozdrtila ne zcela otevřená vrata, která vůz rozrazil, hrudník a kola vozu, pod něž se poté svezl, mu rozmáčkla lebku o dláždění. Hrbatý posluhovač stačil naskočit a chtěl Raola strhnout, ten však uhnul a uděřil jej pěstí. Hrbáč přeletěl žebřiny a za nimi i nízké zábradlí padacího mostu. Divoká prasata v příkopě hlasitě zachrochtala. Na voze zůstal jen Velkoopat Amendola, který - když se po něm Raolo rozmáchl bičem - raději seskočil sám. V prudké zatáčce, kterou vůz vybíral hned za padacím mostem, však neviděl, kam skáče a trefil se přímo na sochu svatého Auerxe di Bressy, jehož tři svaté šípy víry, oddanosti a lásky, jenž svíral svatý v ruce, mu propíchly srdce, žaludek a játra.
„Hyjé!" Prásknul Raolo bičem nad spřežením a to ujíždělo šílenou rychlostí do tmy.

***

„Bude žít?"
„Ne dlouho."
„Kam mám jet?"
„Na sever, vysoko do lesa, tam, kde léto nikdy nekončí."
Raolo s vypětím všech sil sundal těžkou postel z vozu, přendal na něj jen stlaní a přikrývky a z vyřezávaných tyčí baldachýnu a plachty, která ležela na voze, udělal alespoň malý stan pro ty dva. Yiori stále objímala starého muže svýma rukama proměněnýma v kořeny a celou dobu spala vysílená těmi kouzly i vlastními zraněními z procesu. Jeli pak celou noc, stále výš do hor a do lesa, po cestách, které byly - zasněžené a jen ve světle měsíce - sotva znát, a jeli i celý další den, to už je nevedly žádné cesty a vůz co chvíli uváznul a museli se vracet a namáhavě hledat jinou cestu. Les se však zvedal stále prudčeji a bylo jasné, že vůz dál neprojede.
„Udělám malý smyk a povezeme strýčka na něm."
„Je to zbytečné, umírá." Yiori se již od starého muže odpojila, ale její ruce zůstávaly stále jako vytržené kořeny.
„Říkala jsi, že to není daleko."
„Pro něj je všechno daleko."
„Strýčku!"
„Počkej, neslyší tě." Položila knězi svoje ruce na hlavu. Tomu se nejdřív jen zachvěla víčka.
„Rao... Raol..."
„Ano, strýčku?"
„Musím už... musím... jít."
„Já vím, strýčku, jsem u tebe, modlím se k Pánu."
„To je dobře... Raolo?" Teď otevřel kněz obě oči a díval se přímo na Raola.
„Mluv, strýčku, mluv, řekni mi všechno, jak to bylo s mým dědečkem?"
„Ano, musím ti... musím ti to říct. Já ho zabil, zabil jsem ho. Kvůli ní."
„Kvůli komu?"
„Kvůli Elorei." Yiori se zachvěla zavřená víčka, stisk jejích rukou zesílil a spolu s ním zesílil i knězův hlas.
„Kvůli alriance." Raolo nevěřícně vykřikl.
„Cože? Ty? Kvůli alriance?"
„Ano, i já hřešil jako ty. Jako ty jsem si myslel, že jsem se zbláznil. A nebylo to jednou, utíkal jsem za ní z bohoslužeb, z koncilií, v sakristii jsem setřásal ze sutany jehličí a její vůni jsem přebíjel kadidlem. Jak byla krásná - její vůně i ona, její tvář, její tělo! Byla snad ještě krásnější než ta tvoje Yioiri a věř mi, pamatuji si všechno do posledního detailu."
„Já to nechápu, strýčku. Tak proč...?"
„Asi jsi nebyl tak daleko jako já. Je tam peklo. Je tam něco horšího než peklo - je tam nic, prázdno! Vždycky jsem si myslel, že chřtán satanův hučí plameny a ježí se řadami ostrých zubů, ale tam nebylo nic! Jen chlad a nic... A šílený, nepředstavitelný děs z toho všeho."
„Kde tam, strýčku?"
„V jejím klíně, Raoalo. Byl jsem před třetím vysvěcením, měl jsem před sebou přímou cestu na dvorský stolec, možná až na zemský, kdoví, jestli ne na papežský - Nikomédeovi bylo tehdy už přes sedmdesát let - měl jsem jméno, možnosti, přízeň, začínal jsem být někdo, všechno bylo tak jasné a přímé... Ale v jejím klíně to všechno nebylo nic! Rozumíš, nic! A co já byl bez toho všeho? Druhorozený syn! Pane, odpusť, musel jsem to udělat."
„Co?"
„Odhalit ji, odsoudit, upálit. Zvítězit nad ďáblem. Nad ní. Nad sebou... Tenkrát mi to vyneslo úřad zemského inkvizitora, spoustu peněz, slávu, mluvilo se o mě ve Vznešeném Koncilu. Ale vítězství to nebylo. Nelze nad tím zvítězit, Raolo. Vidíš, už je zase tady. Je to tu pořád, pořád, pořád! Celý život to mám před očima. Ji. A ty jsi tam, co jsem byl já. Chtěl jsem tě ochránit."
„A můj děd?"
„Co tvůj děd?" Hlas starému pánu znovu slábl a odumíral, oči se mu zase zavřely. Dívka spustila ruce.
„Yiori, prosím, ještě ne!" Alrianka na chvíli otevřela svoje velké černé oči a smutně na Raola pohlédla.
„Prosím." Zase je zavřela a otevřel je kněz.
„Co bylo s mým dědem, strýčku!"
„S tvým dědem? Kdo byl tvůj děd?" Starý muž blouznil. Dívka mu třikrát zakroužila rukama nad hlavou a znovu je přiložila k jeho spánkům.
„Tvůj bratr, strýčku."
„Ach. Byli jsme si s mým bratrem velmi blízcí. Dlouho si nás pletli, byli jsme jako dvojčata, a také jsme jeden bez druhého nedali ránu... Jenže on byl prvorozený syn a dědic. Na církevním lyceu v Gró Nisabé jsme už byli každý jinde - já v novickém semináři a on ve šlechtické přípravce. Nezáviděl jsem mu. Zpočátku ne. Ale potom... Jmenovala se Elorei. Bratr ji prý potkal na nějaké vyjížďce v lese a tam se s ní také dlouho tajně scházel. Očarovala ho, omámila. Mluvil jen o ní, žil jen pro ni. A já, když ji uviděl, jsem mu rozuměl. Byla až nelidsky krásná. Ne na první pohled, ale to, co z ní zářilo, celá její bytost... eh..." Kněz se rozkašlal. Raoalo mu svlažil horké rty sněhem rozpuštěným v dlaních.
„Bratrovi končila přípravka - zatímco mě čekalo dalších mnoho let v klášteře - a on si ji chtěl přivést domů. Otec se něco doslechl, ale sám si vzal šlechtičnu bez hradu a já věděl, že ani on té kráse neodolá a svolí. Pane, jak byl Raolo šťastný... A jak jsem mu to přál - když zmizela. Strašně jsem mu to přál, každou hodinu jeho trápení. Schválně jsem mu naslouchal dlouho do noci, aby se trápil, co nejdéle... Jenže otec následnictví nezměnil, bratr se sice zbláznil, ale o hrad a hlavně o lesy se staral stále dobře. Tak jsem zůstal v Nisabé, poslušný Pánu. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Uběhlo necelých čtyřicet let a ona se vrátila. A pořád vypadala tak mladá a krásná jako předtím. Tehdy se vědělo o alrianech málo, procesy s nimi u nás ještě nebyli. A já byl jsem přesvědčený, že mi ji poslal Pán. Byl to zázrak. A já nepřemýšlel. Bylo to... Pane, odpusť, ale žádná tvá milost se nevyrovnala jejímu jedinému doteku. Byl jsem blázen, ale šťastný, dokonale šťastný na samém dně hříchu. Tak krásného hříchu... Dokud nepřijel on, bratr. Bylo ti právě jedenáct let a on tě přivedl do lycea a při té příležitosti chtěl zůstat nějaký čas u mě na návštěvě. Nevěřil bys tomu, ale potkali se u mě, v mém domě a ona... jako bych nikdy nebyl. Viděl jsem je, všechno jsem viděl, byla na něj ještě něžnější než na mě, bylo to, jako by k sobě patřili, jako by se jen chvíli neviděli. Myslel jsem, že na místě zemřu. Ale jen jsem se tiše vytratil a ještě ten večer jsem sám sobě napsal udání.
Přišel mě prosit. Za ni. Vychutnával jsem si ho, dával mu naději a zase mu ji bral. Chtěl se na mě nakonec vrhnout, nechal jsem ho vyvést. Jenže pak... msta byla jedna věc, ale já ji pořád... nemohl jsem bez ní. Šel jsem za ní, do klášterního žaláře. Nevím, proč. Možná bych ji nechal utéct, možná bych šel dokonce s ní. Ale ne. Byl tam zase on. Odvolal se na mě a dostal se tak dovnitř. Zastihl jsem je jak se právě líbají v otevřených dveřích její cely, omráčený strážný ležel na zemi. Zatmělo se mi před očima. Vrhl jsem se na něj, ale on byl mnohem silnější. Jen mě odhodil a utíkali pryč. Jenže já měl mnišskou hůl. Tu, co se dá rozdělat a nahoře má v dutině natažené pero a šipku otrávenou sršním jedem. Zabil jsem ho zezadu. Ona ho chtěla zachránit, proto neutekla. A já to na ni svedl. Celou dobu jsem doufal, že bude prosit, že se vzdá, sám jsem ji celou dobu prosil očima... Pak už bylo pozdě. Pozdě..." Dlouho bylo ticho, starý muž oddechoval, Raolo mlčel. Začalo sněžit a velké vločky se snášely na knězovu pergamenovou kůži a rozpouštěly se jen pomalu.
„Pak už jsem ji jen hledal." Řekl kněz se zavřenýma očima.
„Hledal?"
„Všem jsem se díval do očí a hledal ty její. Ale žádné už jsem nepotkal, žádného alriana, až teď."
„Chcete říct... že žádný z těch, které jste upálil, nebyl alrian?"
„Žádný, chlapče, až ona, Yiori, ale to už bylo pozdě. Chtěl jsem tě před ní jen ochránit."
„Tak proč...?"
„Proč? Hloupá otázka. Já hledal ji a Církev byla spokojena. Dávala pocítit svou moc a sílu, spouštěla hromy a blesky, získávala zabavený majetek, kácely se lesy, v nich se měl nacházet alrianský Hargedon a všechno dřevo patřilo církvi, všechny kožešiny bílých vlků, všechna půda, bylo možné odsoudit spoustu nepohodlných jako v Abern..."
„Ale proč, když jste...?" Yiori otevřela oči a sundala ruce z knězovy hlavy.
„Ne, ješte ne, Yiori!"
„Jsem zesláblá a on umírá." Kněz zamrkal, kalnýma očima hleděl skrze Yiori.
„Elorei..."
„Myslí si, že jsem ona." Vzala knězovu ruku do svých. Sotva slyšitelným hlasem přeříkával kněz slova svatební písně z Písma písem.
„Haleluja, ujal se vlády Pán náš všemohoucí. Radujme se a jásejme..." Yiori se k němu přidala a zpívala mu tichým hlasem do ucha.
„A vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla..." Raolo vstal.
„Budu se za něj modlit."

***

Nechal ji s ním. Vypřáhl prasata z postrojů a zašel s nimi dál do lesa pustit je. Přišla za ním zanedlouho, polomem, po kterési vichřici yarazú bylo z místa, kde stáli, vidět daleko do nížiny, kde v padající tmě, kdesi tam, kde bylo možné tušit Velkoopatské město Abern, světélkovalo pět drobných jiskérek.
„Upalují je. Ty, kteří zbyli." Řekl Raolo. Jen přikývla.
„Myslel si, že jsem Elorei. Umřel v jejím náručí. Šťastný... Elorei byla moje sestra." Otočil se k ní.
„Tušila jsem to už dřív - že to byl on."
„Jak se může něco takového, Pane... Řekni, Yiori?"
„Osamělé duše činí zlé ze zoufalství. A vy lidé jste velmi osamělí."
„Vy ne?"
„I když naše těla nejsou právě spojena se Zemí, naše duše ji stále cítí a čerpají z ní sílu. Jen jestliže jsme od ní příliš dlouho odtrženi, naše duše zapomene odkud pochází a kam patří, a pak její kořeny odumřou a ona seschne, ztvrdne a zkamení a už se nemůže vrátit, je ztracená a jen bloudí přesně tak jako duše lidské."
„Je tedy pravda, že lidé pocházejí ze stromů?"
„Nevím, některé legendy to tak říkají, podle jiných nás stvořila Stará Církev, aby přežila Zjevení, ale my jsme zapomněli její učení, protože jsme našli Zemi. Pravdu už dnes asi nikdo nezná. Jisté ale je, že duše lidí jsou skutečně jako duše alrianů, kteří ztratili svoje kořeny. Skryté ve skořápce, kamenné a ztracené. A osamělé. Jste tolik osamělí, a proto děláte zoufalé věci, proto můžete zabíjet a nenávidět."
„Proč ale chceme být osamělí a vás pronásledujeme?"
„Alriani a lidé jsou jako voda a oheň, jako spánek a bdění nebo jako noc a den. My jsme hlubocí, chladní, temní, nehybní, nasloucháme Zemi a nočnímu nebi, neznáme čas, jsme rozprostření v prostoru, jakoby řídcí, prostupní všemu a vším také prostoupení a tím neurčití, jsme i nejsme, zníme s větrem ve svých korunách za stromového spánku, prostupujeme Zemi svými kořeny a ona prostupuje nás."
„A my, lidé?"
„Vy jste jako blesky, rychlí a žhaví, hned tu, hned tam, prudce vzplanete, ale hned shoříte a mezi tím musíte být neustále v pohybu, jste malí a hustí, ohraničení, jakoby síla soustředěná v krátkém čase a v malém prostoru, jste jako ostří, jako padající kameny, jako vystřelené šípy, nemůžete se zastavit, protože pak už byste to nebyli vy. Vaše touha je tak silná a prudká, ale vy se jí jen necháváte spalovat a hnát dál, protože její naplnění by bylo vaším koncem. Zároveň jste ale tolik zranitelní a v tom citliví, jste jako nepřestávající bouře pocitů a citů, která nesmí utichnout, která žije jen tím, že bouří."
„Říkáš to, jako bys to obdivovala?"
„Obojí má své kouzlo. My, alriani, se snažíme žít obojím, ale je to těžké. Říká se, že mnozí z nás se nevrátili ze stromového spánku, jiní zase propadli opojení z moci člověka."
„Opojení z moci?"
„Stromy nečiní. Naslouchají a jsou, prostě jsou. Stojí na svém místě v životě i ve smrti, ať se děje cokoli. Nemohou utéct, rozhodnout se a změnit místo, osud. Jen ho přijímají. Ale každý lidský nádech, každý pohyb je rozhodnutí, úžasná moc, schopnost, síla. Jenže bez kořenů se síla ztrácí a zbývá jen bolest, každý nádech bolí prázdnotou." Alrianka se ztěžka nadechla.
„Yiori?"
„Ano, má duše žízní po Zemi, už jsem příliš dlouho člověkem. Mířila jsem do hor, když jsme se potkali."
„Takže ty..."
„Odcházím spát stromovým spánkem." Raolo se odvrátil.
„Pláčeš?"
„Bylo to... krásné."
„Ano, bylo, děkuji ti."
„Neodcházej!"
„Musím, jsem čím dál slabší. Prosím, pomoz mi, už nedojdu sama. Zase se vrátím."
„Za čtyřicet let?... Dobrá, doprovodím tě." Ohně dole ve tmě už nehořely.
„Yiori?"
„Ano?"
„Miluji tě." Vzala jeho ruce do svých a bylo to jako by držel větve stromu.
„Vaše láska je žhavá jako slunce, ale plná marnosti, naše je chladná, ale hluboká jako noční nebe. Možná ji jednou také poznáš." Políbila ho na tvář a on ucítil, že i rty má drsné jako kůra stromu.

***

Prošli průsmykem a pak ještě jedním, Raolo padal vysílením, Yiori už obrostla větvemi celá, vlekla se pomalu, mnohokrát na dlouhou chvíli strnula a ani neodpovídala na Raolovo pobízení. Ten ji nejdřív jen podpíral, pak už spíš nesl a vlekl. A před nimi se prostíral zelený les, beze sněhu a s plody, na mnoha místech vyvěrala ze země horká voda, z níž stoupala pára, a teplo bylo téměř jako v létě.
„Hargedon?"
„Ano, jsme doma, ještě malinko..." Několikrát se odnikud vynořil člověk nebo dva, ale vždy zas tiše zmizeli, jako by jim Yioiri něco řekla neslyšnou řečí. V dálce zahlédl několikrát Raolo mezi stromy mihnout se bílou skvrnu a zaslechl vlčí zavytí. Pak se Yiori na jednom místě zastavila a zůstala stát.
„Děkuji ti, Raolo. Děkuji a nashledanou - tsši lach." A víc nepromluvila.
„Tsši lach, lásko." Raolo dlouho seděl a díval se na ni, na malý stromek se silným kmenem a dvěma větvemi vzpínajícími se k nebi jako při modlitbě Páně. Tak ho zastihla noc i svítání, ale on se stále neměl k odchodu. A tak ho také našli alriani. A zakopali ho do země. Aby poznal lásku hlubokou jako noční obloha.

***

A všechno se vzpírá, šílí, lomcuje, jsi zakopaný v zemi, mrtvý, mrtvý!... Všechno? Po hodinách - či dnech? - nezměrné hrůzy, která už neměla kam růst, po tisících nárazech týchž myšlenek o zdi lebky a hrobu - proč? kdybych! ven! vzdávám se! ne, nesmím! nechci! to je nesmyslné! proč? - zahlédl za vším tím křikem nezvyklé ticho a klid. Zprvu se rychle ztrácelo, rval se s ním, to je přece poslední apatie, to ne! Bože, prosím, pomoz, to přece není možné! Ale pak se rozkládalo všude kolem, bylo vší tou chladnou zemí, jež se dotýkala jeho celého - jíž celé on se dotýkal a začal se v ní a v klidu, kterým byla, rozplývat a rozpouštět. Ještě se snažil vzepnout - vždyť umírá, vždyť je zakopán v zemi, na opuštěném místě, zapomenut... ale nevadilo mu to, nepřišel žádný pocit neklidu s tou myšlenkou, viděl se náhle zvenčí, viděl celý les, celou zem, viděl i skrz ni a celého jej ovládlo jediné: ano, toto je stromový spánek a já jej spím spolu se všemi, se všemi, s ní, s tebou, má Yioiri. A země mu odpovídala: se mnou, se mnou, můj Raolo, a pak už jen oba tiše plynuli, spolu, spolu... A kořeny jejich duší se k sobě něžně přivinuly...




** Amber Stories ver. 1.1 **