Bratr Čuchraj škubnul za lano, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhnul a netrvalo to vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným lavórem. Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst. Což dodávám, abyste pochopili, jaký já jsem optimista. Jinému by to došlo už dřív, stačilo by se mu podívat na šílené oči bratra Čuchraje a kdyby se zaposlouchal do pomlaskávání, jímž starý kanibal doprovázel vláčné tahy desetipalcovým nožem po břidlicovém brousku, měl by po náladě. To já jsem jiný. Pořád srandičky, dokud nevisím s nohama přivázanýma k vazáku lidojedské chýše na kuří nožce.
Nejen to! Já si do poslední chvíle myslel, že jsem vyhrál, že jsem chytnul největší terno a bingo a jackpot v lidských dějinách.
Bratr Čuchraj si už chystal lano, jenže já se pořád staral o to svoje. V ruce jsem držel tester, obyčejné mačkací dynamo se žárovičkou, standardní součást výbavy nás hledačů Elektra.
"Takže ty tvrdíš, že elektřina už zase funguje," řekl jsem bratrovi Čuchrajovi.
"No bať," odpověděl, zkoušeje uzel smyčky.
Zase tak velký optimista nejsem, abych oravdu věřil, že se žárovička rozsvítí, až stisknu tester a roztočím rotor dynama. V jednu chvíli jsem dokonce považoval bratra Čuchraje za řadového člena nekonečné řady magorů a podvodníků, s nimiž má každý hledač Elektra co dělat třikrát až čtyřikrát v průměrném pracovním dni.
Dynamo zabzučelo a žárovička se rozsvítila v šeru smrduté chýše na kuří nožce.
"Vidíš," řekl bratr Čuchraj s náznakem výčitky v hlase, "a pochyboval's, malověrný zmetku."
Žárovička svítila, div se nestrhala, protože já v rozrušení mačkal, jako bych tím mrňavým dynámkem chtěl rozsvítit všechna světla na celém světě, rozběhnout mrtvé fabriky a vagóny metra a zapnout všechny televizory a počítače a...
Svítila! Pořádně, rozhodně víc, než olejová lampička, kterou bratr Čuchraj před chvilkou rozsvítil před šeredným kamenným bůžkem, dřepícím na čelném místě chýše na kuří nožce.
Pak začala slábnout, protože ruka mě rozbolela a dokonce se mi začala třást.
"Svítí..." šeptal jsem ne moc důvtipně. "Ty tvrdíš, že tohle," ukázal jsem dynámkem na kamenného bůžka, "že tohle je vážně Elektro?"
Na pitomé otázky nehodlal odpovídat. Zkoušel, jak volně prochází lano uzlem smyčky. Byl spokojený. proto lano odložil a chopil se nože, aby zvelebil jeho ostří na břidlicovém brousku.
Našel jsem Elektro... Já, jediný z tisíců hledačů, kteří bloudí křížem krážem světem! Smradlavý fousatý dědek zapálil olejovou lampičku a elektřina začala zase fungovat!
Srdce mi bouchalo vzrušením a já netušil, že jeho tep odpočítává poslední minuty mého života.
Elektřina přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin. Přestalo hrát rádio, zhasnul monitor počítače a zčernal displej kalkulačky, kterou jsem držel v ruce. Podíval jsem se na zákazníka, se kterým jsem se handrkoval o cenu volkswagena golfa z osmaosdesátého roku.
"Jen klid," řekl jsem mu, já věčný optimista. V obchodu s ojetými auty je optimismus užitečná vlastnost. "To je tady na Smíchově každou chvíli. Počítám, že za pár minut rozsvítěj."
Ten pán se díval na kalkulačku v mé ruce.
"Počítáte?" zeptal se opatrně. "To je divný, že vám zhasla i kalkulačka. Ta je přece na baterky, ne?"
Nějakej chytrák, pomyslel jsem si. Měl pravdu, divné to rozhodně bylo. Vstal jsem od stolu a vyšel z kanceláře. Na silnici, co vede z Radlic nahoru do Stodůlek, zastavovala auta. Zíral jsem na ně. Ten člověk vyšel za mnou a vykřikl:
"Podívejte!"
Ukazoval rukou někam nahoru. Vzhlédl jsem a spatřil jsem airbus, který si tudy někdy hasí na finále přistávací dráhy v Ruzyni, jak se kýve ze strany na stranu, pak se naklání a nekontrolovaně padá někam za hřeben kopce na Vidouli.
Můj poslední zákazník v obchodu s ojetými auty byl bledý.
"To je hrůza..." šeptal.
Byla to vskutku hrůza, první z mnoha, které jsem měl prožít a taky přežít, jako jeden z mála, kteří měli dost síly a optimismu, aby se dovedli probít Věkem Temna, věkem bez elektřiny.
Lidi věděli o elektřině prakticky všechno a uměli ji donutit skoro ke všemu. Jen o jednom neměli ponětí: proč OPRAVDU ty zatracené elektrony putují od jednoho pólu k druhému, jakmile se vodič začne otáčet v magnetickém poli. Vždycky to tak bylo, tak proč o tom spekulovat?
Jenže toho 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin si to elektrony jaksi rozmyslely, rozhodly se na putování vybodnout a elektřina přestala fungovat. Elektrárny tepelné, atomové i vodní umřely, v mrtvou hmotu se změnily i akumulátory a baterie, dokonce i blesky přestaly tlouct do vysokých stromů a neopatrných poutníků, poflakujících se po nechráněných návrších.
Neklid nastal brzy, ještě dřív, než padl soumrak a jakmile skutečně přišel, obyvatelstva se zmocnila panika.
Lidé putovali temnotou ke svým příbytkům, kde jim pomalu roztával obsah ledniček a naslouchali podivnému hluku Prahy. Velkoměsto nehučelo jako jindy tisícovkami automobilových motorů, to vůbec ne. Velkoměsto naříkalo. Před půlnocí na ně zvolna doléhalo ticho. Většina putujících nešťastníků už dorazila s prsty popálenými sirkami až domů a rodiny se zcukly u mihotavého plamínku svíčky a naslouchaly do noci, jestli neuslyší vzdálené hučení motorů. Taky moje rodina, Eva a obě děti, dvanáctiletá Jarka a o rok mladší Mireček, chudáci malí.
Každého, i mne optimistu, napadlo, že nastala válka a že Rusové vytáhli nějakou tajnou zbraň a že celý ten rozpad impéria byl jen flígna nastražená na důvěřivé Američany a teď je šmytec a s námi je to šmytec tuplovaný, protože nám naúčtují i s úroky tank číslo 27, co jsme jim nabarvili na růžovo a pak ho odvezli na korbě náklaďáku do vojenského muzea ve Kbelích. Ti chytřejší ještě té noci vyštrachali ve špajzech odložené rudé vlajky s kladivem a srpem, takže Praha měla ráno 21. dubna červeně puntíkaté fasády.
Rusové však nepřišli.
V příštích dnech nám došlo, že i jim přestala fungovat elektrika a taky Amíkům a Japončíkům i akurátním Němčourům, kterým jsme to přáli, protože bez elektriky jim opadl apetýt na naše Sudety. Jenže když nám to opravdu došlo, už jsme neměli pomyšlení na Rusáky i Amíky.
V tu dobu začalo být moc a doopravdy zle.
Voda přestala téct hned v noci na jednadvacátého, protože pumpy vodárenských věží byly na elektriku a cisterny mohly přivézt jenom auta, jenže ta bez elektriky nejezdila. Během pár dní se ucpala i kanalizace. No a samozřejmě došly i potraviny.
Nákupní horečka nastala hned jednadvacátého ráno a ženské vzaly šturmem všechny krámy a vykoupily i krém na boty. Skončila odpoledne u prázdných regálů. Střelbu jsem poprvé zaslechl až další den. Já měl taky svoji zbraň, osmatřicítku revolver smith and wesson s dvoupalcovou hlavní. Poprvé jsem ji použil, pokud si pamatuju, asi za týden po tom průseru. Banda zlodějů žrádla nám přepadla byt, nějací Ukrajinci, co byli v Praze na práci. Ti pochopili první, která bije a jak se chovat za hladomoru. Evu zabili krumpáčem. Já se s dětmi prostřílel a vydal jsem se ještě ten den s ruksakem plným konzerv ven z města. V Praze to doslova smrdělo krchovem a spásu jsem já, optimista, viděl jenom na venkově.
Postupně jsem přišel o Míru a Jarušku a protloukal jsem se tím strašným jarem roku šestadevadesátého s bandou ostrých chasníků obého pohlaví, která mě přijala mezi sebe v lesním ležení nedaleko Stodu u Plzně. Lidský život měl cenu jedné brambory. Trvalo to celý rok, než se počet zachovaných lidských životů a brambor jakž takž vyrovnal. Někdy v osmadevadesátém jsem si já, nevyléčitelný optimista, začal myslet, že jak se říká nad námi začíná svítat. Vojáci se pokoušeli zorganizovat jakýs takýs pořádek už od začátku, jenže armády se rozutekly a trvalo to dlouho, než se našlo těch pár důstojníků, kteří měli velení ne na náramenících, ale v krvi. Museli spolu vést pár desítek malých, zato krvavých válek, aby se ukázalo, kdo je kdo a ten nejúspěšnější byl králem.
Doslova.
Českým králem se stal v roce 2001 Jakub I., před zhasnutím elektriky praporčík automobilní roty v Čáslavi. O tom se ovšem nesmělo mluvit. Usadil se v Praze na Vítkově a někdejší památník proměnil v docela slušně opevněný hrad, který sloužil vojenským účelům ještě líp, než Karlštejn. Od Karlína a od Žižkova ho chránila trojitá palisáda, od Ohrady hustohusté minové pole a pod nohama měl labyrint chodeb protiatomového krytu, co lepšího si mohl feudální pán přát? Já měl to štěstí, že jsem palisády Vítkova směl znát zevnitř. Ve všech těch válkách jsem si vedl natolik úspěšně, že jsem se probojoval až do královy osobní družiny a vypadalo to, že časem dostanu jako léno docela slušný kus Čech.
Až se nám podaří porazit pár parchantů, zejména markraběte Brněnského, velkovévodu Plzeňského, sira Moosleye ze Žebráku a bratry Kadeřábky, kteří se opevnili na Kosti.
Zkrátka, až bude situace klidnější.
Na den svaté Kateřiny, brzy po ranní bohoslužbě, mě Veličenstvo povolalo ke slyšení.
"Přemýšlel jste někdy, pane Ondřeji, proč se to všechno stalo?" zeptal se mě král, když komorník se zpovědníkem odešli.
"Přestala fungovat elektřina," pokrčil jsem rameny.
"No ovšem," řekl panovník. "Ale proč?"
"Říká se, že to zavinila bezbožnost. Krátké sukně, kruhy v nose a nemravné tance."
"Babské tlachy! I když, něco na nich je."
"Jak Veličenstvo myslí," řekl jsem servilně.
Panovník se zamračil.
"Dostali jsme dopis od Jeho Veličenstva Christiana I. Bavorského," řekl. "Dopis, za stara bychom řekli oběžník. Panovníci si ho posílají dvůr od dvoru."
Lekl jsem se. Jeho slova nemohla znamenat nic jiného, než že se stanu poslem! Na hradě Vítkově jsem si zvykl a tudíž zpohodlněl, zabydlel jsem se tu a založil dokonce rodinu, oženil se s dvanáctiletou pannou Krystýnou, dobře rostlou, bokatou, která bude rodit jako jabloň v sadě, až s Boží pomocí přijde její čas. V úkloně jsem úlek pohřbil. Panovník nesmí pochybovat o mé oddanosti, jinak ozdobím svým tělem šibenici u hlavní brány.
"Někde v širém světě je kouzlo, které se jmenuje Elektro," řekl král. "Má svého strážce. Zdá se, že strážce zanedbal povinnosti a Elektro se rozhněvalo. Sňalo svoji milost z elektronů a ty přestaly putovat od pólu k pólu." Odložil lejstro. "Prostě, vypadá to, že elektřinu drželo v chodu nějaké kouzlo a to přestalo v šestadevadecátém fungovat."
"Uh," řekl jsem.
Přísně na mě pohlédl.
"Máte snad lepší vysvětlení, proč se to stalo?"
"To ne!"
"Takže k věci. Panovníci všech evropských dvorů se dohodli, že vyberou nejlepší válečníky a vyšlou je jako hledače Elektra. Ty jsi jeden z mých nejlepších, pane Ondřeji. Půjdeš, kam tě povede tvoje zkušenost a rozum i štěstí. O paní Krystýnu bude zatím dobře postaráno, vezmu ji do svého harému."
"Ó, pane," vyhrkl jsem a to škytnutí snad vypadalo jako vzlyk vděčného dojetí.
"Ty si to zasloužíš a paní Krystýna též," děl panovník vlídně. Podal mi ruku a pomohl mi povstat. "Jdi a konej. Věřím, že ty Elektro najdeš a kouzlo obnovíš!" Sáhl do kapsáře a vytáhl mačkací baterku, pěkně starou, jistě z padesátých let, kdy se pomalu přestávaly používat i na venkově. "Jednoho dne stiskneš... a žárovka se rozsvítí. Lidstvo bude spaseno a tobě věnuji Konopiště, až z něho vyženu hraběte Hauptfogela!"
Žárovka mé mačkací baterky pěkně svítila, lidstvo bylo spaseno a mě, aniž jsem to ještě tušil, tikaly poslední vteřiny života.
Na stopu bratra Čuchraje jsem se dostal dole v Makedonii, kam jsem doputoval po osmi letech bloudění. Nebo jich bylo devět? Kdo by se staral o takovou hloupost, jakou je čas. Zlatý odznak hledače jsem měl už ošoupaný a přece mi zjendával úctu. Panovníci evropských dvorů, a bylo jich několik set, vyslali tisíce hledačů do všech koutů kontinentnu a snad i za moře na prvních plachetních korábech, jež se vypravily navázat styk s Amerikou a Asií. Za vraždu hledače se oplácelo v různých zemích jinými tresty, od sežrání krysami za živa k uvaření v oleji a postupnému rozdrcení údů. Každý byl hledači povinován úctou a pohostinstvím, jež sahalo od stolu až k loži. To mi pomohlo zapomenout i na paní Krystýnu.
Ve vesnici zvané Kudlač, kam jsem dorazil v sedle statné oslice, což byl neslýchaný luxus a také odznak významu a moci, na doporučení jisté cikánské hadačky z ruky ze Soluně, mě vesnický blázen zavedl na kopec nad hřbitovem ke slepému starci s ústy tak páchnoucími, že by od nich utekla sama kmotřička Smrt.
"Navrať se, poutníče," skuhral stařec. "Čtvero bratří neradno pozlobit. Jeden se rozhněval a kolik bídy povstalo!"
Puch měl na můj žaludek obdobný vliv, jako uragán Frída na hladinu Bodamského jezera. Kdybych nebyl optimista, utekl bych. Jenže já měl jakési tušení, že dědkovy tlachy povedou k něčemu užitečnému.
"Jací bratři?" pomáhal jsem jeho paměti.
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," zahuhlal kmet. "Běda světu, když se rozhněvají."
Královský oběžník se zmiňoval o jakémsi Elektru,které se rozhněvalo, protože strážce zanedbal povinnosti, připomněl jsem si.
"Jsou snad zavření ve vězení, ti bratři, Lusraj, Mumraj..."
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," opravil mě smrdutý stařec, "nejsou zavření! Jaká to rouhačská slova, cizinče!"
"Je to hledač," šeptal starci do ucha muž, který mě sem přivedl. Měl zřejmě čichové nervy vypálené žhavým hřebíkem.
Z černých úst se vykodrcal kašlavý smích.
"Kdo hledá, najde," rozeznal jsem ve smíchu srozumitelná slova. "Jen hledej, hledači!"
Mávl za sebe rukou a skuhravým hlasem vyjmenoval potoky, které mám přebrodit a hory, jež mi bylo překročit. Jedněch i druhých bylo po devíti, to ovšem mě nemohlo překvapit po tom všem, co jsem v posledních létech ve světě viděl.
"Poslyš," promluvil jsem k bláznovi, když jsme o něco později sestupovali skalnatou pěšinou kolem vybělené zdi zahrady mrtvých, "copak přede mnou tu nebyl žádný hledač?"
"Šestero hledačů," pokýval hlavou obecní blázen. "Jenže neuspěli. Všichni uprchli. Říkali, že dědko Lazar páchne. Páchne, páchne.." opakoval nespokojeně. "Co to znamená, páchne?"
Tak jsem dorazil do horského sídla čtyř bratří. Cesta přes potoky byla hrozná a přes hory ještě horší a kdo ví, zda jich bylo skutečně po devíti. Cejstou jsem potkával pasáky, sběrače bylin a poustevníky. Čím víc potoků a hor jsem měl za sebou, tím naléhavější byla jejich varování.
"Nepokračuj, pane. Čtyři bratři jsou nedůtkliví."
Já nedbal a šel dál. Šel, až došel.
Neptejte se jak, ale prostě jsem věděl, že jsem tady.
Na vrcholu desátého kopce planina, chráněná polem lidských kostí táhnoucích se na stovky metrů. Sama ta vápencová hora vypadala jako vybělená lebka. Na vrcholu vesnička, obydlená hnědými seschlými pišišvory v hábitech ukoptěných snad z myších kožíšků. Smáli se, když jsem se ptal po čtyřech bratřích.
"Čuchraj, Fufraj, Husraj a Mupraj," kuckali se smíchem a mávali rukama.
Všechno tu bylo divné. Měl jsem pocit, že vážím víc, než v údolí a že má síla je silnější i slabost slabší a elektřina, tu jsem cítil ve vzduchu. Musel jsem být u cíle! Věděl jsem to, vnímal jsem to všemi skrytými čivy duše.
Nakonec mě pišišvoři zavedli k chýšce, vtisklé do škvíry pod velikým balvanem. Nahlédl jsem dovnitř, uviděl jen tmu a mžouravé světélko olejové lampičky. Netrvalo dlouho a zevnitř se vyvalil tlusťoch, rozkynutý jak překvašený pecen chleba.
"Hledám toho ze čtyř bratří, který..."
Najednou jsem nevěděl, co říct. Tlusťoch pomrkával v očekávání, co ze mě vyleze. Sáhl jsem do kapsáře a vytáhl tester, mačkací baterku z padesátých let. Rozzářil se, když jsem roztočil mrtvé dynamo.
"Elektro!"
"Právě tak, dobrý muži! Elektro!"
"To je bratr Čuchraj," řekl tlusťoch a úsměv mu ve tváři vyhasl tak náhle,jako na celém světě přestala fungovat 20. dubna 1996 v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin elektřina.
"Kde ho najdu?"
"Moc špatné způsoby má bratr Čuchraj," říkal tlusťoch. "Moc špatná strava! Jedno k druhému. Já říkám, bratře Čuchraji, dobrá strava dělá dobré způsoby. On nedbá."
"Potřebuji s ním mluvit."
"Nepotřebuješ," vrtěl hlavou. Tlustý krk se mu laločnatě přeléval na ramenech. "To bratr Fufraj má dobré způsoby. Proč? Dobrá strava. Totéž bratr Husraj."
"Jenže já musím mluvit s bratrem Čuchrajem."
"Špatná strava." Pokyvoval koulí tuku. Museli byste do ní vrazit jehlu na pět prstů dlouhou abyste se dotkly povrchu lebky. "Už patnáct let má bratr Čuchraj dobrou stravu. Vodu a chléb. A přece se zlobí."
Já se taky začal zlobit. Po tolika letech bloudění po světě jsem byl u cíle! Byl jsem optimista, věřil jsem, že bratra Čuchraje přemluvím, i když jsem zatím netušil, k čemu vlastně. Překonal jsem tolik překážek, až mě zastavila poslední.
Tohle tlusté hovado.
Rozpřáhl jsem se a vrazil mu pořádnou facku.
"Tu máš, dobytku!" houkl jsem na něho. "Dostaneš takových nepočítaně, když mi okamžitě nepovíš, kde bydlí bratr Čuchraj."
Tlouštíkovi blýsklo v očích. Asi se naštval. Co na tom, hlavně že pověděl, co jsem potřeboval vědět!
"V chaloupce na kuří nožce za devaterým balvanem půlnočím směrem," odpověděl, otočil se a vlezl zpátky do chýše je svému světýlku.
Tak jsem se dostal k bratrovi Čuchrajovi, v jehož chýši na kuří nožce teď visím hlavou dolů, kývu se nad oprýskaným lavórem a čekám, až si starý kanibal nabrousí nůž. A je mi jasné, že právě on se postaral o tu kostní ozdobu vroubící vesnici!
Špatně to dopadlo a přece, ze začátku jsem si myslel, že můj optimismus byl zcela na místě.
Vylezl jsem po žebříčku nahoru do chýše.
Spatřil jsem tam v šeru chlapíka, jehož rysy mi byly povědomé. Teprve když jsem se rozkoukal mě napadlo, že kdyby hodně, strašně moc ztloustl, vypadal by právě tak jako ten cvalda, co mě za ním poslal. Hned se to taky vysvětlilo. Zeptal se mě, jak jsem se k němu dostal a já mu pověděl, jak to bylo.
"Bratr Mupraj! Posílá tě bratr Mupraj!"
Moje oči si zvykaly na přítmí a temno ve vzdáleném koutě se začalo zhmotňovat do podoby kamenné sochy.
Vysoká na loket, nepřipomínala nic, co jsem ve světě spatřil. Vypadala příšerně staře a přece ji pokrýval sklovitý lesk, jaký jsem kdysi, za starých časů, vídal na karosériích těch nejlepších a nejdražších vozů, šestilitrových mercedesů, jaguarů a kadilaků. Napadlo mě, že snad musí být starší, než celý náš svět. Ani nevím, proč vlastně mě to napadlo, ta myšlenka se jen tak znenadání zjevila v hlavě, jako když kuře proklovne skořápku..
Bratr Čuchraj připravil křesadlo a hubku, několikrát křísl a plamének hubky přenesl na knot maličké olejové lampy.
"A je to," pravil spokojeně.
"Co... je to?"
"Elektro," odpověděl bratr Čuchraj. Šmejdil po chýšce a obracel hromady hadrů, které se tam všude válely. "Kam já jenom..."
"Tohle je Elektro?" ukázal jsem užasle na sošku. Nohy mě přestaly poslouchat a já si dřepl na balík hadrů, co se válel mně zrovna za patami.
"No bať!" řekl bratr Čuchraj.
"Ty jsi jeho strážce," zašeptal jsem.
"Strážce nestrážce, kam já jenom..."
"Co hledáš?"
"Ale, takové lano, laníčko..."
Cosi mě zatlačilo do zadku. Hmátl jsem a dotkl se hrubého svazku konopných vláken. Podal jsem mu lano. Radostně ho ode mne převzal.
"To je ono! To je ono!" zaradoval se a začal vázat tu smyčku.
Já měl oči jen pro sošku.
"Tohle je Elektro. Dokud před ním svítí věčné světélko, elektřina funguje..." šeptal jsem.
"Bať, bať, funguje."
"A když světýlko zhasne, přestane fungovat."
"Bať, bať, přestane.
"Na celém světě!"
"Nejen to, poutníku, nejen to..."
Všude ve Vesmíru? To není možné... To nemůže být pravda!
Vytájl jsem tester z kapsy. Bratr Čuchraj jistě lže. I kdyby ale jeho Elektro fungovalo jen v okruhu deseti metrů, byl by to fantastický úspěch.
Ne, to nemůže být pravda. Bratr Čuchraj je idiot a lhář a já dvojnásobný idiot, že jsem si byť jen na chvíli mohl myslet... Kolik takových bláznů a podvodníků jsem na pouti poznal? Stovky? Tisíce?
Stiskl jsem pohyblivou plošku baterky. Dynamo zakvílelo a elektrické světlo vystříklo z vlákna žárovičky.
První elektrické světlo po patnácti letech, od osudného 20. dubna 1996.
"Když světýlko bude svítit... elektřina bude fungovat?"
"Bať, bať. Jako vždycky." Pozoroval mě, jak roztáčím dynamo v baterce a tehdy pronesl výčitku ke mně, malověrnému zmetkovi. A já pak položil tu hloupou otázku, zda ta soška, ten bůžek, je "vážně Elektro"! Není divu, že neodpověděl a vytáhl z pouzdra na opasku ten veliký nůž a začal ho brousit.
Zkoušel ostří na bříšku palce a já se zeptal:
"Bratře Čuchraji, a ty jsi schválně zhasl Elektru světýlko?"
"Bať, bať, schválně."
"Smím se ptát, proč jsi to udělal?"
"Naštval jsem se."
"Povíš mi, co tě rozzlobilo?"
"Pořád ty řeči, špatná strava, špatné způsoby. On jí rád kuřata, já lidi, bratr Furaj kořínky, proto je tak slabý a bratr Husraj mlsá med, to kvůli síle, rozumíš?"
Začalo mi svítat. Kanibala bratra Čuchraje připravili před patnácti lety o potravu v podobě lidského masa a on se naštval a zfouknul světýlko.
A v tu ránu přestala fungovat elektřina na celém světě a pokud nelže,tak i v celém Vesmíru!
Teď světýlko zase zapálil a to znamená, že se dodávka potravy podle jeho gusta obnovila.
Napadla mě zábavná myšlenka, že ta potrava jsem já.
Úplně jsem tomu nevěřil, protože se to neslučovalo s mou optimistickou letorou. Jistota je ale jistota, to mě naučil život a ten v člověku optimismus moc nepodporuje. Pro každý případ jsem se začal šourat k východu, a protože jsem vážně optimista, věřil jsem, že se tam došourám.
Jenže kanibal bratr Čuchraj škubnul lanem, smyčka se mi stáhla kolem kotníků, on zatáhnul a netrvalo to vteřinu a já se houpal hlavou nad otřískaným lavórem. Teprve v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu chystá mě podříznout a sníst.
"Bať, bať, bratr Mupraj mě moc naštval! Ale už se nezlobím. Bratr Mupraj mi tě poslal, hodný bratr Mupraj, moc hodný! Když chce. Někdy se taky dovede naštvat."
Blížil se ke mně s nožem v ruce,ten lidojedský strážce Elektra.
Vzpomněl jsem si, že v temné místnosti za zády jeho bratra Mupraje jsem zahlédl právě takový plamínek olejové lampičky, jaký teď oblažuje svouzáří božstvo Elektro.
"Bratr Mupraj má taky takovou sošku ve své chýši?"
"Bať," kývl bratr Čuchraj, "máš chytrou hlavu, poutníče!"
"Jak se jmenuje ta socha?"
Před očima se mi už tmělo. Gravitace táhne krev dolů, když visíte připoutáni na laně za nohy.
"To je božstvo Graviton, móc mocné božstvo, ne tak silné, jaké má v chýši bratr Fufraj, ale mocnější, móc mocnější, než to slabé, co má bratr Husraj!"
"Cože? Gravitace funguje jen proto, že nějaký tlustý idiot pálí olejovou lampičku před kamenným panákem?"
To bratra Čuchraje rozesmálo.
"Ještě, že tě bratr Mupraj neslyší. Ten je netýkavka, ten se uráží snadno snadninko!" Tajuplně ztlumil hlas. "On by plamínek zfouknul a pak by všechno... frr!" Mávl rukou vzhůru. "Všechno by bylo pryč."
To není možné, napadlo mě. Vždyť já bratrovi Muprajovi nafackoval. Jak to, že se nenaštval?
"To on je tak vznětlivý?"
"Kdepak," řekl bratr Čuchraj, přibližuje ostří nože k mé naběhlé krční tepně. Až se jí dotkne, cinkne to, tak je napnutá. A krve vystříkne, až to zhasí lampičku před Elektrem. "Jednou mi to říkal. Až se naštvu, zhasnu lampičku. A počkám, až se setmí. Pro pořádek. Já mám dobré mravy!" Zasmál se. "Na těch si moc potrpí můj bratříček Mupraj!"
Zamlaskal.
"A já si potrpím na teplou krev. Tu já moc rád bumbám, víš?"
Stočil jsem zrak ke dveřím. Sluneční záře mi barvou připomínala krev. Ohnivý kotouč se už jistě válí po vrcholcích hor. Ještě chvilku a zapadne.
"Ty, bratře Čuchraji, udělal bys mi laskavost? Jakožto první večeři po patnácti letech?"
Poněkud oddálil ostří nože od mé tepny a já optimista zo pochopil za dobré znamení.
"Proč ne."
"Rád bych se dožil konce dne. Až zapadne slunce, pusť se do díla a kéž ti chutnám!"
Vyhlédl dveřmi chaloupky na kuří nožce. Uchechtl se.
"Kdo vydržel patnáct let o chlebu a vodě, vydrží ještě pět minut! Slunce už zapadá."
Krvavá záře plála v očích věčného starce. To už jsem nepochyboval, že zde sídlí od nepaměti, a že pamatuje časy, kdy bájný bůh Kronos se počurával do plenek.
Pak mu oči vyhasly. Slunce zapadlo.
"Jdu," řekl a kráčel ke mně tmou chabě prozířenou plamínkem olejové lampičky ozařující božstvo Elektro.
A já si představoval, jak jeho stejně věčný bratr Mupraj, naštvaný mou fackou, také kráčí tmou prozářenou hořícím knotem, aby ho zhasil před tváří božstva Gravitona, k čemuž dojde poprvé od doby Velkého třesku.