Měkké tlumené světlo bylo mnohem příjemnější než ostré světlo sluneční, avšak mnohem stálejší, než plápolavé světlo svící nebo kahanců. Zdvíhalo se odkudsi uvnitř malého sálu a kondenzovalo na stěnách a stropě, aby zde odhalilo nádherně vyřezané dřevěné reliéfy a sloupy a hlavně barvité fresky, zobrazující záhadné tvory v ještě záhadnějších výjevech. Případný návštěvník by si jistě okouzleně prohlédl tyto skvosty nevídané krásy, obcházeje přitom mohutný dubový stůl s jedenáctero nenápadných mužů, sedících okolo něj. Pak by si možná také všiml podivných stínů na stěnách. Na všech čtyřech stěnách by mohl nalézt stíny opěradel židlí, na kterých muži seděli, ale nebyl tu ani jediný stín člověka! Jaké by asi bylo návštěvníkovo zděšení, kdyby zjistil, že teplé bílé světlo vychází právě z oněch jedenácti postav, v tuto chvíli mlčky a vzpřímeně sedících!
Žádný návštěvník tu ovšem nebyl a ani býti nemohl, protože Výroční sněm Mocných Ochránců byl pro nezasvěcené zcela nedostupný, ba co víc, většina prostých lidí o něm neměla ani potuchy. Proto ani nikdo nemohl pozorovat nehybné postavy různého věku, spíše starší, jak tiše hledí na sebe a jen občas otáčí hlavou, aby zase němě zírali na někoho jiného, a jak se někdy důstojný výraz v některé tváři trochu změní. Nebylo tu však studené chmurné ticho, jak by se mohlo zdát, atmosféra zde zřejmě byla jakási slavnostní. Ano, někteří jste již pochopili, že tady probíhal rozhovor, jaký my běžní smrtelníci nemůžeme slyšet a nejspíš mu ani porozumět.
Byl to Rituál splynutí, kterým nejvýznamnější čarodějové kraje tradičně začínali schůzku, kde hodnotili uplynulé období a zvažovali plány do budoucna. Muž v čele stolu teď ukončil rituál vyslovením jakéhosi slova - snad aghmen nebo achman a pokynutím hlavy ostatním poděkoval. Tváře a pohyby sedících se ihned uvolnily a přítomní pokračovali v hovoru se svými sousedy, tentokrát normálně polohlasem. Byli slavnostně a příjemně naladěni. Tak jako tolikrát předtím, byla nachystána bohatá hostina, aby před hlavním jednáním vybranou krmí oslavili své předchozí úspěchy. A už se otevřely dvoje dvoukřídlé dveře a skrze ně vcházeli sloužící s plnými podnosy. Jídla a pití mnoho, pochoutky stejně lákavé jako mnohdy neobvyklé a podivné. A kdybychom v tu chvíli náhodou upřeli zrak na Karyleose, jednoho z čarodějů, snad bychom si povšimli, jak se skrytým úsměvem hledí na jeden z podnosů. Možná se k němu v tuto chvíli pokaždé vrací jakási neodbytná stará vzpomínka...
* * *
"Tak ty, hošíku, říkáš že ses učil u Prvního Mága v královské Kisugikiwě?" ptal se ze svého "trůnu" důstojně, ale přátelsky rozložitý chlapík mládence, uctivě stojícího před ním.
Mladík se po tom nedůstojném oslovení na věhlasného čaroděje malinko zamračil, ale pověsti muže před sebou si příliš vážil, než aby se nějak urážel.
"Ano pane, mistr Tiliset byl pro mne druhým otcem a naučil mne všemu, co bych mohl v budoucnu potřebovat".
"A co, žes vážil strastnou cestu tak daleko od královského města?"
"V našem městě, můj pane, nenajde dobrý čaroděj odpovídající uplatnění a příležitost k dalšímu růstu. Město je poklidné a v současnosti už nepříliš významné a všelicí čarodějníci a šarlatáni se tu nečistými způsoby perou o drobné služby bohatým měšťanům. Nerad bych..."
"A podívejme, podívejme... nejsi ty snad poněkud dobrodružné povahy?"
Mladík se začervenal a pozdvihl ruku v protestu "To ani ne... Ale i mistr uznal, že mám-li být skutečně něco platný, musím pryč. A vybavil mne svým doporučením a vysvědčením, abyste mohl posoudit, kam jsem doposud ve svém studiu došel."
"Ano? Tak ukaž..." převzal od jinocha listiny. "Hmm, vypadá to zajímavě. Mág třetího stupně... Tělesa modrého a růžového kruhu... La gua ja Naja hip vea..." - tak a podobně si mumlal během pročítání listin. "To není špatné na takového mladíčka,... kolik vlastně je ti?"
"Devatenáct, můj pane."
"Pravý čas, zdá se. Jenže... ty asi nevíš, kde se nacházíš. Tohle je hraniční kraj. Není tu místo pro slabé a změkčilé. Denním chlebem je boj. Ze severu na nás tlačí výbojná království, ze západu nás přepadají divoké hordy z pouští a hor. K moci se snaží dostat temné síly, o kterých nemáš ani potuchy. Ze všech stran útočí zlo a každý by rád urval co nejvíc. Proto předním úkolem čarodějů na těchto místech je chránit pokojné obyvatelstvo a ..."
"Já vím -" Mládenec se lekl blesku v očích čaroděje a hned dodal: "Promiň, pane, nechtěl jsem přerušit tvoji řeč. Ale vím o zdejších podmínkách. Chci být užitečný a proto jsem se s rozmyslem rozhodl jít právě sem."
"Dobrá, vypadá to, že odvaha ti nechybí. Ale není to tak jednoduché. Máme-li mezi nás přijmout nového mága, musí být skutečně schopný a musí na něj být spolehnutí. Jinak by při prvním střetu zemřel on nebo někdo jiný jeho vinou. Takže určitě pochopíš, že si tvé opravdové schopnosti musím vyzkoušet a zkouška bude těžká,..."
"Jistě, pane, počítal jsem s tím."
"... tak těžká, že selžeš-li, přijdeš o život." "Vidím, že ses zarazil. Stále ještě chceš zůstat, nerozmyslel ses? Věříš svým schopnostem, jak je deklaruješ, natolik, abys nasadil svůj život?"
Krátké mlčení. "Ano... považuješ-li to, pane, za nutné, podrobím se jakékoli zkoušce."
"Dobře. Jsem rád, že jsem se v tobě nezmýlil. Nu, teď se tím netrap. Jistě jsi po cestě unavený a hladový. Posaď se ke stolu, jsi mým hostem. Nejprve se dobře najíme a pak teprve uvidíme co dál..." Karyl (takové bylo chlapcovo jméno) byl už opravdu unaven a hladov, ale snažil se nedát na sobě znát žádnou slabost. V duchu však pěl chválu svému hostiteli a zvědavě očekával, co dobrého přinese sluha na stůl.
Čaroděj se na Karyla z druhé strany dlouhého stolu nějak podivně usmíval a jeho mnohem pitvornější odraz se na něj šklebil v jednom z lesklých stříbrných táců a talířů na prostřené tabuli. Ten pohled mladíka trochu znervózněl. "Copak má asi za lubem?" přemítal o čarodějovi. Ale to už jeho myšlenky přetrhl čarodějův pomocník, přicházející s podnosem. Vida, nese se polévka. Dva vysoké talíře přikryté poklicí přistály na stole.
Čaroděj si s gustem promnul ruce a uchopil tepanou lžíci. Také Karyl odhodil všechny starosti, sáhl po lžíci a druhou rukou odložil poklici stranou. Vzápětí zazvonila lžíce o desku stolu a zazněl hlasitý překvapený nádech. Mládenec upustil lžíci a zděšeně zíral na obsah talíře. Ano, byla to polévka, ale jaká! Do červena rozpálená řídká hmota obsahovala žhavé kousky jakéhosi čehosi a po povrchu poskakovaly zářivé plaménky. Horká polévka nikdy nezaškodí, jenže čeho je moc, ...
Pohlédl tázavě na postavu naproti. Ale čaroděj jen pokynul hlavou, jako že přeje dobrou chuť a klidně se pustil do jídla. Karyl šokovaně hleděl, jak rudě žhnoucí sousta mizí v ústech.
Nevěřícně přidržel dlaň nad polévkou a tak si ověřil, že z ní skutečně sálá horkost. "No, je to vskutku prapodivné jídlo," řekl si. "Ale koneckonců je čaroděj a jako takový může vychutnat i to, co by jiný sníst nemohl. Musím něco podniknout, abych nevypadal jako nějaký jelimánek." A rychle začal v duchu probírat ochlazující kouzla, kouzla na ochranu proti ohni a podobně. Vybral to, které se mu zdálo nejvhodnější, opřel se dlaněmi o stůl a soustředil se na potřebné duševní pochody. Změny pocítil nejprve na jazyku, poté v ústní dutině, v krku, pak pocit sestoupil hlouběji do útrob.
Nebylo to dokonalé, ale mělo by to stačit. Nabral lžíci hořící polévky do úst a opatrně polkl. Šlo to. A nebylo to tak špatné. Schopnost vnímat chuť zůstala kouzlem kupodivu nedotčená. A... vlastně... chutnalo to skvěle! Těžko definovatelná zemitá chuť se převalovala v nepatrných odstínech, plameny příjemně lechtaly v krku. Se zaujetím průzkumníka nabíral další a další lžíce, až náhle v talíři nic nezbývalo.
"Chutnalo?" uslyšel od čaroděje. "Mágové u nás si potrpí na dobrá a přitom zvláštní jídla. Je to pro nás jeden takový způsob relaxace od těžké práce. Teď přijde ryba, je to mořská Vexumerie, ta také není špatná." - zálibně si olízl rty.
To už se před nimi vařená ryba objevila. Karyl si ji nedůvěřivě prohlédl a zkusil, jestli nemá neobvyklou teplotu. "Hm, normální. Sláva, je to normální jídlo."
Čile nabral kus ryby a zakousl se do ní. Vychutnával s radostí měkké maso, i když jeho podvědomí zaměstnávala jakási neodbytná zasutá myšlenka. Náhle si vzpomněl. Nejprve zbledl, potom zezelenal. Vybavily se mu věty z knihy, kterou svého času studoval: "Vexumerie plachá - jedna z nejjedovatějších ryb našeho pobřeží. Extrakt se používá do lektvarů a pro obřadní účely." Na čele mu vyskočily perličky potu, v žaludku zesiloval nepříjemný svíravý pocit.
Horečně listoval ve svých vědomostech, jaký druh jedu ryba obsahuje a vyčítal si, že studium této oblasti tak zanedbával. Křeče pomalu klesaly do nohou. "Aha!" konečně si na cosi vzpomněl. Bleskově si vytrhl dva vlasy, položil je na dlaň a silou vůle je spálil. Honem vdechl popílek a prstem v rychlosti načmáral do vzduchu magicky znak. Na poslední chvíli! Údy přestaly těžknout a za okamžik se mu úplně ulehčilo. Tlumeně si oddechl a opřel se zády do židle. Vtom si všiml, jak ho čaroděj zaujatě pozoruje. "Ty se asi dobře bavíš, co? zeptal se v duchu. Usmál se na čaroděje, smetl ze stolu neexistující drobečky a jako by nic dojedl zbytek ryby.
To už opět stál čarodějův pomocník vedle stolu. "Zákusek, pane?"
"Jistě, Neshope," odvětil čaroděj. "A pro mého přítele dvojitou porci, myslím, že Czivópskou homoli ještě nejedl." Před Karylem se objevil talíř se dvěma malými kopečky nadýchané, ozdobené hmoty. Tentokrát se mladík zachoval mnohem obezřetněji. Prohlédl si opatrně jednu ze dvou sněhobílých homolí ze všech stran, zlehka přičichl (voněla sladce, tak trochu jako skořice) a zapojil i své vycvičené mimosmyslové vnímání. Nezpozoroval nic nebezpečného, ale nenechal se tím uchlácholit. Vzal do ruky lžíci, aby nabral kousek zákusku, a prozkoumal jeho další vlastnosti. Chtěl zabořit špičku lžíce do homole, ale hmota se v tom místě okamžitě rozestoupila a rozpadla.
Vynaložil veškeré úsilí, aby něco nabral, ale po dlouhém směšném dloubání docílil pouze toho, že se homole rozpadla do beztvaré břečky, kterou bezúspěšně proháněl po talíři. Bezradně se podíval na čaroděje, co s tím dělá on. Stačil už jen zahlédnout, jak homole bez opory proplouvá vzduchem a vplouvá čarodějovi, spokojeně usazenému s rukama sepnutýma na břiše, do otevřených úst.
"Ovšem, levitace!" došlo mládenci. Dokázal levitovat různé předměty, tak proč by to nešlo s jídlem? Soustředil se na druhou homoli, obalil ji myšlenkovou vrstvou a pomalu zdvihal. Nebylo to ale vůbec tak jednoduché, jak si myslel. Látka byla hrozivě sypká a měla tendenci rozpadávat se na tisíce kousků - nazývat homoli zákuskem byl skutečně optimismus, protože na nějaké kousání nemohlo být ani pomyšlení.
Použil metodu, kterou se naučil při levitování vody bez poháru. Nakonec se mu podařilo dopravit hmotu do vzduchu, dokonce v původním tvaru homole i s ozdobami - tedy alespoň přibližně. Otevřel pusu a zlehka, ale spěšně vmanévroval homoli dovnitř. "Tak a mám vyhráno," řekl si - to bylo ovšem těsně před tím, než se nezadržitelně rozkašlal. Příjemně sladká hmota, jemnější než nejjemnější a nejlehčí chmýří, totiž v krku ihned nakynula a rozpadla se a poté se svévolně rozletěla, aby ucpala všechny dostupné dutiny. Měl přitom pocit, jakoby ho tam uvnitř šimral zástup mravenců. Karyl bezmocně kašlal a kýchal a pak ho rozpínavý oblak začal dusit. Obličej, který už předtím při konzumaci ryby nabíral různé neobvyklé barvy, nyní počal nezadržitelně modrat.
Možná víte, jak je těžké soustředit se na řešení nějakého problému, pokud zrovna musíte přemáhat bolest - anebo se třeba zrovna dusíte. Nic nepomáhá, že vám jedině toto řešení může zachránit život. Naštěstí mágové, alespoň ti, kteří to myslí vážně, jsou od útlého mládí trénováni na řešení mnohých krizových situací. Karyl díky vybudovaným instinktům zcela mimovolně zvládl přirozenou reakci svého organismu. Jeho tělo nejprve přestalo dýchat a maximálně znehybnělo. Karylovy zavřené oči a strnulá postava by nedávaly povrchnímu pozorovateli tušit, co se s ním děje.
Prach v průdušnicích a nose se částečné usadil na sliznicích, ale dýchací cesty se neuvolnily. Karyl se pokusil vyčistit vhodnou metodou. Dokázal vědomě ovládat snad každý sval ve svém těle, takže s rozmyslem pečlivě a přesně rozvlnil svaly kolem ucpaných míst, aby odsunul překážející hmotu směrem do patřičných míst. Nešlo to. Prášek byl příliš jemný, než aby se s ním dalo pohybovat.
Minuty ubíhaly a kyslík docházel. Ani s maximálně sníženou spotřebou se nedá vydržet věčně. Potom by asi musel přistoupit k drastičtějším metodám získávání kyslíku z okolí. Jenže ty jsou většinou pro organismus velmi vyčerpávající. Nebo snad přejít do stavu zdánlivé smrti. Zatraceně, přece se nebudu doprošovat o pomoc, aby se mi potom všichni po straně smáli!
Ještě včas ho napadla spásná myšlenka. Za okamžik zvýšil tisícinásobně svůj přirozený vnitřní magnetismus a soustředil ho do jícnu. Ještě chvíli a dotěrný prášek se začal slepovat do větších a větších chomáčů. Spojil síly svých schopností a pomalu dostal celý zákusek do žaludku. Teprve potom otevřel oči a dovolil si poprvé se nadechnout. Po opatrné zkoušce neotálel a zahájil hyperventilaci, aby nahradil kyslíkový deficit.
Čaroděj se opět lehce usmíval, držíc v ruce cínový džbánek. "Rinsové víno na zapití? Je to skvělý ročník!"
Karyl vstal tak prudce, že málem povalil židli. "Ne, díky pane." Raději se držet co nejdál od dalších nabízených pochoutek. "Můj pane," pronesl netrpělivě. "Myslím, že jsem už zcela syt... A pokud by tě to neobtěžovalo, rád bych co nejdříve začal se zkouškou, kterou jsi mi slíbil."
Teprve nyní to ctihodný čaroděj nevydržel a hlasitě se rozesmál. Karyl ho zamračeně sledoval a nevěděl, jestli má něco říci. "Chachachá, ho hó..." ještě stále se čaroděj plácal do stehen. Pak se uklidnil a obrátiv se na Karyla prozradil: "Ale ty bláhový... Jakoupak bys chtěl ještě další zkoušku? Pokud jsi dokázal sníst všechno tohle jídlo a - cha chá - dokonce bez pomoci to přežít, úplně mi to stačí..."
© Zbraně Avalonu