"A neviděl, že barvy, které roztírá na plátno, ubírá z líček té, která sedí před ním."
(Edgar Allan Poe - Medailón)
1.
Už samo zrození Helmuta Schwartze jako by předznamenalo celý jeho život. Bylo neradostné. Psalo se sedmnácté století, Evropou zmítala bída i nemoci a žádný z těchto světabolů se nevyhnul ani malé vesničce v pohraničních horách na pomezí Čech a Německa. Neobešly ani rodinu chudého tkalce Johana Schwartze, a proto v ní tenkrát v lednu 16?? žádné prazvláštní nadšení nepropuklo, když ke třem dcerám a pěti synům přibylo ještě deváté dítě, Helmut. Ten svůj příchod na svět oznámil řádným křikem, jak se na budoucího chlapa patří.
Za okny potrhané chaloupky řádila zima toho roku obzvlášť krutá. Třeskutý mráz zmrtvil krajinu zahalenou do úctyhodné vrstvy sněhu a starosti, co dát příští dny do úst, byly tím jediným, čím se většina obyvatel vesničky po své celodenní, úmorné dřině u stavů zabývala.
Chlapec se vyvíjel úplně normálně. Do školy pochopitelně nechodil a vpravdě nebyl důvod, proč by se měl stát ve vsi výjimkou. Škola byla navíc příliš daleko a v chalupě i na políčku za ní čekala po celý rok spousta práce. Helmutovi to ale zjevně nevadilo a rostl jako z vody. Jediným vzdělávacím elementem, který na něj působil, byla babička, jejíž sklony k okultismu byly v celém kraji známé a znalosti v tomto oboru uznávané. Navíc se celá rodina hlásila k jedné z četných náboženských sekt, kterým se v těchto zaostalých horských oblastech dařilo jako mouchám v chlévě.
Čas přibýval jako plátno na stavu a Helmut dospěl do věku, kdy otec rozhodl, že ho nemíní dále živit. A tak chlapec následoval své starší sourozence. Odešel z rodné chalupy a nastoupil na práci u sedláka v nedalekém Bavorsku. Tehdy mu bylo necelých čtrnáct let.
Na ten čas nerad vzpomínal. Sedlák byl pruďas a navíc i skrblík. Na chlapce nakládal víc práce, než mohl jeho nezralý organismus unést, a trestal ho bitím nebo mu nedal najíst. Spoustu nocí Helmut proplakal v psí boudě ve společnosti staré, věčně hladové dogy. Snad právě hlad a zima oba nebohé tvory sblížily a chlapec došel k závěru, že pes je jediný tvor na světě, který ho má rád. Helmuta toto období života poznamenalo pozdější arogancí, jistou necitlivostí a samotářstvím, prostě nedůvěrou vůči lidem. Bylo proto k podivení, jak snadno si jeho náklonnost a obdiv získal mistr Samuel. Helmutovi bylo tehdy už sedmnáct let a malíře poznal v hospodě. Pobyt v ubohé, zaplivané venkovské krčmě byl tím jediným povyražením, jaké si jednou za měsíc dopřál a jaké mu nakonec i zlý sedlák dovolil. A to stejně jen proto, že si ho jako pacholka považoval. Z Helmuta se stal statný a silný chlap, který zastal práci za dva.
A jak tam tenkrát tak dřepěl na rozvrzané židli, před sebou na špinavém stole korbel nakyslého piva, a netečně civěl ven přes umaštěné okno na neochotně se probouzející jaro, přisedl si k němu už značně opilý starší muž s podivným baretem na zarostlé, kučeravé hlavě, oblečený v dlouhém černém plášti. Helmut si vzpomněl na babičku a ihned se pokřižoval v domnění, že se ocitl v přítomnosti samotného ďábla.
Mistr Samuel ale nebyl pekelník, jak by se dalo podle vzhledu či jména soudit. Byl malíř. Pozval si ho místní baron z nedalekého zámku, aby mu vyzdobil sídlo a kapli freskami i obrazy.
Těžko říci, jak k tomu došlo, co je sblížilo, snad vypitý alkohol, že se spolu brzy dali do řeči. Hovořil především umělec. Helmut okouzleně naslouchal vyprávění světoběžníka, svobodného člověka, a zmocňovaly se ho přitom pocity, jaké předtím neznal a jaké ani neuměl pojmenovat. Měl-li bych to učinit za něj, shrnul bych je do jediného výrazu: touha.
Helmut prvně v životě litoval, že je negramotný a neumí ani vzít psací náčiní do ruky, natož ho použít. Mistr Samuel se tomu jen opile smál a s trochou ironie v hlase tvrdil, že na tom nic není. A jakoby na důkaz vylovil ze svého zřaseného pláště kousek olůvka a několika zručnými tahy cosi namaloval na desku stolu. Helmut zkoprněl. Nevěřícně zíral na čáry před sebou a ihned v nich rozeznal nádherný květ růže. V té chvíli mu malíř připadal ne jako ďábel, ale jako kouzelník. Samuel se smál na celé kolo jeho přihlouplému výrazu, podal mu olůvko a vyzval ho:
"Zkus to taky!"
V tom okamžiku nemohl tušit, co právě vykonal tím, že toho vyjeveného vesnického burana přesvědčil, aby se pokusil něco namalovat.
"Namaluj tenhle korbel," navrhl mu, když mu předtím vysvětlil, jak se vlastně s olůvkem zachází, jak se drží.
Mladík se nechal snadno přesvědčit a s hlavou skloněnou až téměř ke stolní desce, s jazykem vyplazeným z koutku úst a stisknutým mezi zuby začal usilovně malovat. Trvalo mu to na mistrův vkus dlouho, ale když skončil, dvakrát těsně za sebou to se Samuelem pořádně trhlo. Dokonce se polekal tak, že měl náhlou chuť se také pokřižovat, ač mu jinak víra v Boha zrovna blízká nebyla. Bylo to ve chvíli, kdy Helmut řekl: "Hotovo," a zálibně se díval na svůj výtvor. V tom okamžiku totiž korbel, který měl na stole jako předlohu, zmizel. No ano, Samuel tomu zprvu také nechtěl věřit, ale nádoba se najednou prostě vypařila. Na jejím místě byl několik vteřin jakýsi mléčně bílý opar a pak už jen prázdno. Chybělo mu však, na rozdíl od Helmuta, vzdělání v okultismu, a tak zmizení korbele přičetl k ostatním svým častým vidinám, způsobeným opilostí. Několikrát rychle za sebou mrkl, sáhl do míst, kde předtím nádoba stála, a zavrtěl krátce hlavou. Pak se zmateně díval na Helmutovo dílo. Tu se lekl podruhé. Nevěřícně zíral na dokonale propracovanou, věrnou kopii zmizelého korbele! Byl to však člověk praktický a dost světa znalý; rychle se vzpamatoval a částečně tím i vystřízlivěl.
"Výborně, chlapče, máš talent," pochválil Helmuta. Ten celý zářil a poznal i další, zatím mu odpíraný pocit: sneslo se na něj štěstí.
"Přijď zítra ráno do zámeckého kostela, budu tě tam čekat," řekl mu k jeho překvapení malíř a měl se ke kvapnému odchodu.
"To nepůjde, pane, musím pracovat na statku," poděsil se Helmut.
"Hlupáku!" rozčílil se malíř. "Máš-li v hlavě trochu rozumu, tak tam ráno budeš dřív než já. Jestli z tebe do roka neudělám dobrého malíře, tak sním svůj baret!"
Helmutovi se z jeho slov prvně v životě zatočila hlava po něčem jiném než po kořalce či pivě.
2.
Mistr Samuel naštěstí svůj starý promaštěný baret jíst nemusel. Helmut by asi nikdy nedokázal zdůvodnit, kde se v něm vzala ta odvaha, ale jisté je, že ráno byl u kostela dříve než malíř. A že to myslí vážně, bylo patrno už při pohledu na hůl, kterou držel položenou přes rameno a na jejímž zadním konci se houpal malý raneček obsahující veškerý jeho majetek. Tak se stalo, že se Helmut Schwartz stal žákem průměrného malíře fresek a dobových portrétů. Začal žít život, o jakém ani nesnil.
Mistr mu zařídil, že dostával od barona stálý plat, neboť ho přijal jako pomocníka. Uměnímilovný šlechtic se pochopitelně vůbec nezajímal, kde malíř svého pomocníka tak najednou sehnal. Byl vůči umělcům benevolentní, což ho v životě stálo nemalé jmění. Sedlák se zase přestal pídit po Helmutovi, protože záhy zjistil, do jakých služeb jeho bývalý čeledín nastoupil, a podřídil se domnělé vůli mocnějšího a bohatšího. Krátce řečeno - Helmut se bez potíží stal svobodným člověkem.
Zprvu byl skutečně jen pomocníkem. Samuel ho naučil míchat barvy, škrábat staré malby ze zdi a nanést na ně podklad, stavět lešení... Zkrátka ho pomalu zasvěcoval do všech tajů řemesla. Helmut byl nadšeným a nadaným žákem. Učil se rychle.
Jen jedno stále vrtalo mistru Samuelovi hlavou: nemohl zapomenout na tu záhadu s korbelem piva, na jeho zmizení, a časem sám sobě zpochybnil vlastní vysvětlení, podle něhož měl tehdy opileckou vidinu. Nakonec, když už jeho žák ovládal umění napnout plátno a celkem vládl štětcem, řekl mu jednoho večera na baronově zámku v malém pokojíku, který obývali:
"Zkus namalovat tohle!" A ukázal přitom na mísu ovoce na stolku. Helmut se ihned pustil do díla. Mistr ho při práci sledoval a nestačil žasnout. Ten hoch měl dar talentu snad od samotného Boha! Nanášel barvy se stále rostoucí jistotou, tahy štětcem byly pevné a sebejisté a obraz pozvolna dostával tvar. Tvar života. Ovoce na plátně začínalo budit dojem, že stačí jen natáhnout ruku a jíst. Samuel si v té chvíli uvědomil, že on sám by obraz tak věrně a hlavně rychle nenamaloval. Žák nad učitele!
Mistr však neznal pocity jako je závist. Jen uznale kýval hlavou, když Helmut nad ránem své dílo skončil. Byl to kumštýř, a tak si skutečného kumštu dokázal vážit i jej ocenit. Došel až k čerstvému obrazu, poplácal Helmuta po zádech a řekl tak trochu smutně:
"Je z tebe malíř, hochu. A nemýlím-li se, lepší než já."
"To ne," ohradil se uctivě jeho žák.
Samuel potřásl hlavou: "Ne, ne! Podívej, člověče, vždyť to ovoce na obraze je jako skutečné!"
"Ale kdeže, to bych ho musel ještě mnohem lépe probarvit," oponoval mu Helmut.
Mistrovi to připadalo jako falešná skromnost. "Tak to udělej," vyzval ho.
Helmut ani nehnul brvou a znovu namočil štětce do barev.
Samuel přesně nevěděl, v které chvíli se to stalo. Sledoval, jak mladík nanáší barvy na plátno, a marně se snažil zachytit na obraze nějaké změny. Připadal mu už dávno dokonalý a další jeho vylepšování považoval za plýtvání barvami. Nevšiml si, kdy mísa s ovocem najednou zmizela. Nad mramorovou deskou se vznášel jen slabý opar, úplně stejný, jaký zbyl po korbelu piva.
Vyděsil se víc než tenkrát před rokem v hospodě, protože dnes byl úplně střízlivý. Jeho ohromený mozek jen napadlo, že Helmut má dar talentu nikoli od Boha, ale od Satana. Usoudil, že raději zatím před hochem vše utají. Všiml si, že jeho žák nic nezpozoroval, jsa zcela zaujat obrazem. Bál se, aby Helmuta nepoděsil, aby ho neztratil. Rychle vstal z křesla v koutě a došel ke stolku. Předstíral, že mísu odnesl. Bylo to však zbytečné. Helmut od svého díla ani jednou nevzhlédl.
"Už toho nech, chlapče. Svítá. Musíme si alespoň trochu odpočinout."
S Helmutem to trhlo a chvíli se na mistra nepřítomně díval, až z toho pohledu zamrazilo. Pak se unaveně usmál.
"Tu předlohu jste přede mnou schovávat nemusel. Přestal bych i tak. Jsem už s obrazem hotov."
"Všiml jsem si," řekl na to Samuel s co největší snahou o vřelost. "Jsem unaven," dodal a šel si lehnout. Helmut se natáhl v křesle. Než usnuli, ozval se náhle mistr do předjitřního ticha:
"Helmute, slíbíš mi něco?"
"Cokoliv," zaslechl ospalý hlas.
"Nikdy nemaluj portréty lidí."
"Cože? Proč?" divil se Helmut.
"Neptej se a slib mi to," naléhal malíř.
"No... dobrá, chcete-li, ale nechápu..."
"Mám k tomu své důvody," uklidňoval ho Samuel, ale Helmut ještě dlouho, než usnul, udiveně vrtěl hlavou.
3.
Práce u barona ještě nebyla zcela hotova, když Helmuta stihla tragédie, kterou považoval za dosud největší ve svém životě. Jeho mistr náhle a nečekaně zemřel. Prostě se jednoho rána neprobudil.
V té době už Helmut sám pracoval jako malíř fresek a nabyl takové zručnosti, že si na žádost barona troufl započaté dílo svého učitele dokončit.
Samuel mu však během dodělávání maleb chyběl. Helmut si příliš zvykl na stálou společnost lehkomyslného světáka, vtipného ironika a zábavného parťáka ke sklence piva.
Jednou ho takové pocity stesku svíraly už k nesnesení. Sebral jedno čisté plátno i malířské nádobíčko a vyšlápl s ním do teplého letního odpoledne. Bez toho, že by nějak ovlivňoval směr svých kroků, došel na hřbitov. Kde je, si uvědomil ve chvíli, kdy se ocitl před hrobem s prostým křížem, pod nímž odpočíval Samuel. Chvíli tam překvapeně stál, ale pak jaksi mechanicky vytáhl barvy a štětce a začal malovat.
Byl zcela zaujat svou prací, maloval rychle, s horečnatým zápalem. S obrazem byl hotov dřív než nastala úplná tma. Pečlivě si plátno prohlížel a zdálo se mu, že k tomu, aby Samuelův hrob vypadal úplně jako ve skutečnosti, mu chybí jen málo. Jen pár tahů štětcem. Udělal je...
Chtěl opět porovnat své dílo se skutečností a leknutím mu vypadl štětec z ruky. Hrob jeho mistra zmizel! Místo něj se ze země šklebil kousek holé skály a nad ní se vznášel malý obláček. Mistr Samuel přestal od této chvíle pro lidstvo existovat. Nezůstal po něm ani hrob...
Helmut vykřikl, odhodil obraz a dal se na útěk. Zastavil se až v zámecké kapli a tam se dlouho, předlouho modlil.
Když byl přesvědčen, že se obrací k Bohu dostatečně dlouho a definitivně tak zaplašil ďáblovu moc, vrátil se na hřbitov. Kráčel tmou mezi náhrobky a neustále se křižoval. Našel pohozené plátno s pečlivě vymalovaným hrobem, který už neexistoval. V té chvíli jako by k němu obraz promluvil. Zaslechl kdesi uvnitř sebe větu, kterou mu kdysi řekl jeho mistr: "Nikdy nemaluj portréty lidí."
Baron byl s jeho prací spokojen a Helmut měl najednou takové množství peněz, o jakém v životě ani nesnil. Jeho zaměstnavatel byl k němu štědrý a navíc mu i zajistil další práci u svého bratrance ve Flandrech. Tam Helmut nakonec pobyl u různých bohatých rodů celých pět let. I tady si svým uměním získal úctu a věhlas. Odsud byl zase doporučen jinam a tak to šlo dalších několik let. Střídal své štace a zapomněl pro samou práci i na to, že plyne čas. Peníze vždy lehce nabyl a vzápětí i lehce pozbyl, jako by ho i v tomto umění vyučil mistr Samuel. Na jedno však nikdy nezapomněl - na ono záhadné zmizení hrobu. Při své práci se stále úzkostlivě vyhýbal tomu, aby se to, co na fresky maloval, podobalo něčemu skutečnému. Bál se svého prokletí, i když s postupujícím časem začala v jeho hlavě vítězit myšlenka, že se mu tenkrát na hřbitově všechno jenom zdálo, že to bylo jenom krátké pominutí mysli zjitřené ztrátou přítele a učitele. Navíc se mu id šlechticů a měšťanů, jimž zdobil interiéry, dostávalo častých nabídek k portrétování. Helmut tyto žádosti vytrvale odmítal s bolestným pocitem, že přichází o peníze, o slávu i o štěstí.
Dokázal být k jiným lidem zlý a krutý, až působil dojmem, že nenávidí celý svět vyjma malířství. Byl málomluvný a samotářský. Od smrti Samuela už neměl přítele, ba ani spolupracovníka, ženám se vyhýbal a energii svého urostlého těla vybíjel s lehkými děvčaty při divokých pitkách, které náležely k jeho životu stejně neodmyslitelně jako paleta a barvy.
Do Bavor se vrátil, když mu bylo už třicet let. Potloukal se po kopcích, dokud mu stačily peníze. Po delší době dřiny byl opojen pocitem absolutní svobody a dostal nebezpečný nápad. Pochybnosti o zmizení hrobu už uzrály v jeho hlavě natolik, že se rozhodl namalovat po tolika letech opět něco skutečného, podle předlohy.
Vybral si k tomu malebný mlýn posazený v ještě malebnějším horském údolí při stříbřitém toku průzračné říčky. Usadil se na kopci u lesa, kde měl celé panorama zalité vysokým poledním sluncem jako na dlani. Vyndal z brašny svá fidlátka, z velkého koženého pytle vytáhl plátno na rámu, rozložil stojan a začal malovat.
Každým tahem štětce z něho opadával strach, práce mu šla sama od ruky a nakonec si začal bezstarostně pohvizdovat.
Navečer byl hotov. Spokojeně prohlížel svůj výtvor a sám byl překvapen jeho dokonalostí. Ale přece jen... najednou se mu zdálo, že něco obrazu chybí,. snad pár tahů štětcem. Ihned věděl, kam přidat žluť i zeleň, kde ztmavit modř.
Pak ho zahalila mlha. Zcela nepochopitelně se v bezmračném, sluncem prosvíceném podvečeru rozlila po celém údolí a několik vteřin se nad ním převalovala jako dým od požáru. Zmizela náhle, jako se objevila. V té chvíli Helmut při pohledu pod sebe omdlel. Stalo se totiž to, čeho se už předem nejvíc děsil. Nejen že zmizel mlýn, ale s ním i potok, stromy, tráva...
Zůstalo jen nebe a pustá holá skála kopírující původní tvar terénu. Probral se chladem, když už svítalo. Údolí teď bylo zahaleno skutečnou mlhou a Helmut doufal, že pod jejím příkrovem se skrývá vše tak, jak to bylo předtím, než začal malovat.
Vstal a udělal několik váhavých kroků. Nohy opustily vlhkou trávu a narazily na pustou šedou skálu. S následujícím krokem se zřítil, padal klouzaje po širokém splazu jemné drti a písku... Když bolestivým dopadem ukončil sesun, zoufalstvím si zabořil hlavu mezi odřená kolena. Ne, neplakal. Se sebezapřením vstal a bezmyšlenkovitě se vyškrábal zpět na místo, kde stál, když maloval obraz, kde sivá skála přecházela v sytou zeleň trávy. Zvedl nedaleko se povalující obraz. Podíval se na něj a vykřikl. Několikrát nasucho polkl a zavřel oči. Když je opět vytřeštil, díval se znovu na namalovaný mlýn, jehož hnací kolo v potoce se točilo, z komína se kouřilo, tráva se zcela zřetelně vlnila a stromy se líně klátily v mírném větru. Malba se hýbala! Obraz žil. Dýchal svým vlastním životem navždy zakletý do záře vysokého slunce, do poryvů vánku a... a do rámu plátna.
Když opouštěl mrtvé údolí, přísahal sám sobě, že už nikdy nesáhne na malířské potřeby s úmyslem namalovat cokoliv podle skutečnosti. Slib, který si dal, však dlouho nedodržel.
4.
S doporučením, které dostal od posledního zaměstnavatele, vlámského kupce, pro něj nebyl problém sehnat ani další práci, když peníze došly. Zdobil tedy stropy domu u váženého občana, prvního radního města Mnichova Götze. Ten měl dceru, krásnou rusovlásku Kristu. Helmut Schwartz se poprvé a naposledy v životě zamiloval.
Protahoval práci, jak jen mohl, ačkoli by s ní už byl normálně dávno hotov, jen proto, aby mohl být nablízku ženě, kterou miloval celou silou svých třiceti let.
Starému Götzovi to neuniklo a nic proti tomu nenamítal. Nebyl hloupý a dokázal si spočítat, jaké jmění by mohl mít Helmut, kdyby jej zbůhdarma neprohýřil, kdyby mu přistřihla křidýlka pevná ženská ruka. Sám by o tom mohl zasvěceně vyprávět.
A pevné ruce, ty měla podle všeho Krista obě. Malíř jí nebyl zcela lhostejný, ale na rozdíl od něj byl její cit poněkud praktičtější. Přemluvila otce a ten Helmutovi zajistil práci ve městě na celý další rok. Krista doufala, že za tu dobu ptáčka polapí. Helmut se jí líbil. Nebylo na tom nic divného, byl to v té době chlap, jak má být. Svalnatý, urostlý brunet s modrýma očima a slušivým vousem, vybraně oblečený, solidního vystupování - prostě typ, který občas bývá popisován na stránkách dívčích deníčků.
Vztah se utěšeně vyvíjel až do toho okamžiku, kdy Krista svému milému řekla: "Namalujte mi portrét."
Helmut zkameněl. Začal se chvět, všelijak se vymlouvat, ale nic platné mu to nebylo.
Krista nakonec nasadila tu nejzákeřnější zbraň. Zamračila se a výhrůžně zasyčela: "Vy nechcete? Vidím, že mě tedy příliš nemilujete, příčí-li se vám namalovat moji jedinečnou krásu, jak říkáte."
Zaskočilo ho to.
Krista vycítila, že má navrch, a zasadila mu rozhodující úder: "Přeji si svůj portrét jako svatební dar. Portrét od vás," dodala ještě pro jistotu, otočila se na podpatku drobného střevíčku a práskla dveřmi v pronajaté mansardě, kterou Helmut používal jako ateliér, byt i hnízdečko lásky.
Dvě noci nezamhouřil oko, chodil jako náměsíčný a myšlenky, které mu vířily v hlavě, nelze slovy popsat. Nakonec se ze všeho opil. Ráno se potom s bolestným pocitem sebral, vzal vše potřebné a vydal se ke Götzům.
Cestou po rynku šel jako ve špatném snu a měl pocit, jako by byl veden na popravu, ačkoliv věděl, že to nebude on, komu se něco stane. Nespočetněkrát chtěl své rozhodnutí změnit, otočit se a utéci. "Přeji si portrét jako svatební dar," zašumělo mu vždy při takové chvíli váhání a pochybování v hlavě a on pokračoval v cestě jako tupý funebrácký kůň s klapkami na očích.
Nakonec dostal spásný nápad. Vždyť přece stačí obraz nedomalovat a pak, až ho bude porovnávat s krásou Kristy, neudělat těch pár osudných tahů štětcem, to dokrášlení malby, po němž dosud vždy předloha obrazu zmizela. Jak jednoduché, říkal si a musel se usmát nad tím, že se vlastně dva dny a dvě noci zbytečně trápil.
U Götzů se pustil do práce hned po svátečním obědě a během jídla s klidem v duši slíbil portréty i ostatním členům rodiny.
Krista jen zářila štěstím, neboť Helmutova neochota malovat lidi byla všeobecně známa. A najednou stál za plátnem se štětci a paletou v ruce a pod jeho rychlýma rukama se zhmotňoval obraz té, kterou miloval. Krista byla skutečně krásná a malovat krásu nemůže být jiné než krásné. Pracoval jako vždy zázračnou rychlostí po celé odpoledne, ale když se venku šeřilo do chladného podzimního večera, nebyl ještě s prací hotov. Chybělo mu k tomu mnohem víc než těch pár tahů štětcem, kterých se obával a jež se zařekl, že neudělá. I tak už ale krása obrazu vyrážela dech. Zklamaně se zadíval na ženu svého srdce a omlouval se: "Promiňte, slečno Kristo, ale dnes už malovat nebudu. Je tu šero. Dokončím portrét zítra."
Zklamaně protáhla obličej.
"Nehodí se, abych se u vás zdržoval do pozdního večera," tasil poslední trumf. Oháněl se tím, čemu se zpravidla mezi pokrytci říká morálka. Ale Kristu tím nezaskočil. "Tak podobiznu domalujte doma. Neříkejte, že mě ještě budete potřebovat jako vzor. Vždyť už je obraz téměř hotov," dívala se zálibně na Helmutovo dílo.
Ani nestačil otevřít ústa, aby něco namítl, a ona opět tasila účinnou ženskou zbraň: "Copak nemáte moji krásu dostatečně vrytou v hlavě, zapsanou v očích i v srdci?" Tvářila se vyzývavě a lesklým zrakem sledovala účinky svého vítězství.
"A-ano," chvatně se rozloučil. Nedomalovaný obraz odnášel s sebou.
5.
Mansarda byla zalitá světlem nespočetných svící v mosazných stojanech. Uprostřed prostorného ateliéru stál Helmut a se zaujetím prokresloval záhyby šatů, jemné nuance stínů pozadí, detaily účesu. Zcela odtržen od světa i od všeho konkrétního hodnotil občas několika úkroky vzad svůj výtvor a vždy se mu zdálo, že něco chybí k dokonalosti. Znovu smáčel štětce do barev, znovu své dílo krášlil, až najednou...
Lekl se a štětce mu vypadly z rukou. Portrét byl tak dokonalý, že už nebylo místo, kde udělat sebemenší čárku. A v té chvíli se mu zdálo, že se na něj Krista z obrazu usmála.
Uvědomil se, co se stalo. Obraz je dokončen včetně těch několika tahů štětcem, které nikdy nechtěl udělat. Zhroutil se na prkna podlahy a roztřásla se mu ramena.
Za okny ateliéru sychravě svítalo.
6.
Neochotně a tápavě, rychlostí slepce v cizím městě došel až k domu Götzových. Už zdálky, přes celé náměstí viděl, že se něco děje. Služebnictvo zmateně pobíhalo, pán domu křičel a jeho žena plakala. Nemusel se ani ptát okolních čumilů, aby věděl, co se přihodilo.
Nejpříšernější mu připadalo, že ze zmizení Kristy nebyl ani v nejmenším podezírán, naopak, byl středem účasti a lítosti, ačkoliv proti tomu jeho svědomí protestovalo neslyšným nářkem: "Jsem vinen, vinen!"
Nevydržel to a opustil dům Götzů ve chvíli, kdy matka Kristy sáhla po portrétu své dcery, který Helmut odložil v salonu na stůl. Vybalila obraz z vaku a s očima plnýma slz vykřikla: "Ach bože, mistře, ona je jako živá!"
Vyběhl z domu a utíkal přes náměstí do ateliéru a pak pryč z města. S malým rancem na zádech, hnán žalem i planým vztekem, se Helmut Schwartz stal až do své smrti člověkem na útěku. Na marném útěku. Jsou věci, před nimiž neunikne ani jezdec na koni. Svědomí mezi ně patří.
Ošlehán ledovým větrem žalu, zmožen únavou prastarých vzpomínek, s hlavou obklopenou aureolou nočních můr a s tělem sehnutým pod tíhou samoty se konečně zastavil. S údivem zjistil, že je kdesi v Čechách, v malé, dnes bezejmenné vesničce v Brdech. Stál na její malé návsi s rybníčkem a hejnem husí, a najednou měl pocit, že jeho cesta právě tady navždy končí, ačkoliv mu bylo teprve čtyřicet let. Vdechoval všechny pachy a vůně vsi a jen na okamžik mu hlavou prokmitla vzpomínka na dětství. Přenést proti času se však nedokázal. Jen pohledy přes ploty jako by hledal velikou psí boudu a v ní žlutohnědou dogu...
7.
Říkali o něm, že je podivín. Děti na něho pokřikovaly, když kráčel po návsi s plátny v podpaží a s brašnou přes rameno, a dělaly za ním grimasy. Sledoval je smutnýma, vyhaslýma očima, které jediné naznačovaly, že za hustým, souvislým chomáčem šedivých vlasů a vousů se nejspíš ukrývá i zbytek obličeje. Nikdy dětem neřekl ani slovo. Nikomu nikdy neřekl ani slovo.
Čas pro něho ztratil význam. Přijal roli obecního blázna. Lidé tu sice byli zlí, závistiví a podlí jako všude jinde, ale zemřít hlady by ho nenechali.
Zřídkakdy ve městě prodal za pár šupů nějaký svůj obrázek. Jezdil tam málokdy. Ještě tak když byla pouť. To si pak sedl někde na schodech kostela a za drobný peníz zhotovil zájemcům rychloportrét, namaloval jim rynek či kostel.
Když už si sám připadal mnohem starší než čas, který pamatoval, stala se mu podivná věc. Jeho svědomí se nejspíš také unavilo. Jednoho rána se Helmut Schwartz vzbudil a zjistil, že okna pastoušky, v níž bydlel, vedou do velké zahrady sousedního statku. V ní zářivě voněla kvetoucí třešeň a on věděl, že je jaro.
Snědl skrojek okoralého chleba a zapil ho odstátou vodou. Pak sebral kabelu se štětci i barvami a plátno na rámu, opřené o kamennou zeď bez omítky a vyšel do probouzejícího se jitra.
Maloval celý den. Tvořil se stejným zaujetím jako kdysi. Před očima mu rostl obraz lesní louky obklíčené vysokými smrky s namodralými vrcholky a přetnuté klikatým pásem potoka. Při něm ve středu nivy kralovala hájenka. Helmut měl v dobré paměti, jak po něm hajný Kmoníček střelil, když si šel do panského lesa pro trochu dřeva, aby v zimě nezmrzl, jak mu sebral plný šátek hub či jak ho dal spráskat pacholky kvůli jednomu divokému králíkovi chycenému v oku, které na něj nalíčil někdo jiný.
Helmut s navráceným vědomím pochopil i svoji ubohost, bezbrannost vůči nelítostnému osudu, a chtěl vzít spravedlnost do svých rukou.
"Zničím vás, všechny vás vymažu ze světa," sliboval polohlasem neviditelným nepřátelům, kteří pro něj zosobňovali v té chvíli celé lidstvo.
Všechno šlo, jak předpokládal. K večeru byl s prací hotov. Zadíval se na louku, s níž si pohrávaly stíny způsobené nízkým sluncem, a pak na obraz. Dostavil se známý pocit - neomylně věděl, že obraz ještě není hotov. K tomu, aby vypadal jako skutečnost, mu chybělo jen několik tahů štětcem. Z plátna to přímo vyzařovalo. Jen pár tahů... Najednou vůbec nevěděl, do jaké barvy štětec namočit, kam s ním pak sáhnout, kde prosvítit či ztemnit, kde barvy přisytit či zředit.
Trvalo to snad hodinu. Stál před plátnem jako zkamenělý, zíral na melodii barev před sebou a štětce v pokleslých rukách už dávno zaschly.
Helmut Schwartz nedokázal překročit svůj vlastní stín.
Loudavě se vracel domů s nehotovým obrazem, který by svou dokonalostí obhájil čestné místo v jakékoliv galerii. Cestou přes ves se k němu připojil hlouček polonahých, otrhaných a špinavých dětí.
"Mlčochu! Mlčochu!" pokřikovaly na něho posměšně.
Helmut se zastavil a zařval:
"Táhněte, bastardi!"
Děti zmizely rychlostí poplašených holubů. Helmut jen pokýval hlavou a nerušeně se došoural ke zchátralému domku s děravou střechou. Ledabyle sbitými dveřmi vešel přímo do tmavé světničky, kterou se marně snažilo osvětlit, vysušit a zbavit plísně na prkenném stropě malé okénko. Pod ním byla změť hadrů na čemsi, co připomínalo máry. Helmut si klekl a zašmátral pod lůžkem.
Vylovil kožený vak a z něj pak vytáhl obraz. Svůj jediný živý obraz, který se mu uchoval. Nastavil ho tak, aby na něj oknem dopadl proužek rychle ubývajícího denního světla. Dlouho, předlouho se díval na mlýn, z jehož komína se kouřilo, kolo se nehlučně otáčelo v proudu potoka, na kmeny stromů ohýbající se stejně ladně jako turecké tanečnice i na vlnící se lán trávy připomínající nekonečné moře, na jehož pobřeží kdysi stál.
8.
Denně chodil malovat krajiny do okolí vsi a doufal, že se mu to jednou musí podařit. Při životě ho už vlastně držela jediná touha - namalovat ještě aspoň jednou, jedenkrát živý obraz. Marně však prosil Boha, marně vzýval i obviňoval ďábla za to, že jím byl obdařen pekelným darem a záhy byl o něj zase obrán. Žádné jeho dílo už nikdy neobživlo a všechna krásná plátna končila v truhlách žida, místního obchodníka. Ten je pak ve městě výhodně zpeněžil, neboť Helmutovi za ně dával jen tolik, aby nezemřel hlady a mohl si koupit plátna, barvy a štětce.
Marně si nešťastný malíř vybíral předlohy, které si svou dynamičností doslova říkaly o pohyb. Jeho díla zůstávala pouhými obrazy...
Dlouho, předlouho mu trvalo, než přišel na to, jak ukončit své trápení. Tehdy byla nelidsky krutá zima a přívaly sněhu, jaké nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. Pak uhodily mrazy, při nichž zmrzlí ptáci padali ze stromů, jimž pukaly kmeny. Tak to trvalo celý leden.
Helmut se krčil ve svém domku a malá kamínka rozžhavená doruda jen stěží zavlažila místnost tak, aby šly alespoň rozmíchat barvy. Když se mu to podařilo, usadil do stojanu plátno vyšší než on sám. Vedle něho opřel velké zrcadlo, které si vypůjčil od žida. Dlouze se na sebe zadíval. Pak jistými a rychlými tahy začal malovat autoportrét. Netušil, jak zěžké je malovat sám sebe. Pracoval celou noc i následující den, až dospěl k onomu známému přesvědčení, že už chybí jen docela málo k tomu, aby byl obraz hotov. Trochu poodstoupil a bez většího přemýšlení udělal ještě několik těch zázračných tahů štětcem.
Už během nich cítil, jak ho oblévá teplo, chlad protahující neútulnou místností se jakoby vytrácel a dokonce se mu zdálo, že mu do zad pálí vysoké letní slunce. Ani ho neudivilo, že najednou vidí věci, které měl ještě před chvílí za zády, aniž by se otočil. Viděl, jak se nad špinavou podlahou vznáší bílý obláček mlhy. Stál před hrobem mistra Samuela, poznal jej bezpečně, i když byla jeho mohyla místo květů ozdobena čímsi nezvyklým - korbelem piva a mísou s ovocem. Ale věděl, že to tak má být.
Pak jako by ho někdo postrčil. Obešel rov, udělal ještě několik kroků a před ním se jako kniha rozevřelo nádherné údolí s mlýnem. Ucítil vůni sena a jehličí.
Po louce se směrem k němu brouzdala mokrou trávou Krista a šťastně se usmívala... Helmut Schwartz konečně překročil svůj stín.
Chodíme-li dnes po galeriích s obrazy, čas od času se setkáme s tím, že pod dílem je namísto jména Rubens či Caravaggio napsáno: Neznámý mistr, údaje o století a název díla. Nic víc.
A když tak stojíme před některým z těchto pláten, před nimiž dlouhou chvíli mlčíme, vpíjíme se zrakem do dynamické malby a máme pocit, že na obraz stačí třeba jen lehce dýchnout nebo udělat ještě pár tahů štětcem a on ožije, je docela možné, že ho namaloval právě Helmut Schwartz.
Září 1991