Smrt advokáta

Petr Litoš




Náhle si Jordan uvědomil, že opět slyší. Nevěděl, jak dlouho už mu slouží alespoň tenhle smysl, ale bylo to lhostejné. Čas pro něj nic neznamenal. Alespoň teď ne. Nebylo s čím srovnávat. Jordan byl naprosto odříznut od vnějšího světa, uzavřen v nitru vlastního já. Mohl jen tušit, co s ním udělali, kde je. Na úvahy měl ostatně času dost a dost. Snažil se rozeznat, co vlastně slyší. Zvuky však byly uniformní, nic neříkaly. Až pojednou měl Jordan pocit, že rozeznává kontury svého okolí. Nevěnoval tomu příliš pozornosti,rozeznat vlastní představy od reality byl takřka neřešitelný problém. Ale obraz nezmizel, naopak, stal se ostřejším. Tehdy si Jordan uvědomil, že se mu vrací zrak. Snad by bylo lepší říct vidění než zrak. Jordan viděl, ale s očima to nemohlo mít nic společného. Viděl totiž všemi směry zároveň, panoramaticky.

Lačně začal zkoumat okolí. Světlé stěny a tmavé obrysy zařízení, to bylo tak všechno, co rozeznával. Ale i to stačilo, aby poznal, či spíše odhadl, že se nachází v nějaké laboratoři. Kde jinde najdete mozek bez těla?

Tmavý obdélník na světlé stěně se dal do rychlého pohybu. V horizontálním směru se začal zužovat, až zmizel docela. Dveře se otevřely. V jejich světlém obrysu stanula postava. Jordan toho člověka okamžitě poznal. Přesně takhle ho už jednou viděl - temná silueta v zářivém obdélníku dveří. Kdyby měl své staré tělo, srdce by se mu snad zastavilo. Takhle mohl jen konstatovat, že se bojí.

Toho člověka by poznal mezi tisíci. Byl to ten, který zapříčinil konec Jordanovy předcházející existence. A jistě měl prsty i v jeho existenci současné, existenci zvrásněné šedavé koule neuronů.

V šíleném víru okamžiku se Jordanovi promítly vzpomínky na jejich poslední setkání. Excelovaly před ním jako nějaký film, nejnovější kasovní trhák 20th Century Fox. Ztratil však pojem o čase. Stalo se to včera? Nebo snad minulý měsíc? Stejně tak to mohlo být i před rokem, co se vracel domů z přelíčení. Zavezl auto do garáže, vystoupil, vyšel před dům a chystal se odemknout. Tam na něj čekali. Vynořili se z keřů lemujících přístup k domu. Každý z jedné strany, tmavé, hrozivé postavy. Jordan na nic nečekal a mrštil po jednom z nich kufřík naditý důvěrnými dokumenty. Netušil, co chtějí, ale akta to nebyla. Ocelové ruce mu sevřely paže, škrtily ho. Bránil se zuřivě. Jednoho z útočníků udeřil loktem do břicha. Muž hekl a trochu povolil sevření. Nepříčetně bojující Jordan se mu vysmekl a vší silou dupl patou na nárt jeho druha. Ten nevydal ani hlásku, ale zřetelně zakolísal. Vtom se dveře domu rozletěly a v jejich světlém obdélníku stanula postava. Poslední, čeho si Jordam stačil všimnout, byl jasný záblesk u hlavně pistole namířené přímo na jeho břicho.

Po celé tyto dramatické momenty si Jordan myslel, že útok nějak souvisí s jeho prací. Stávalo se, že byl advokát nebo dokonce soudce oloupen o důležité spisy. Ale bylo jasné, že tentokrát jde o něco zcela jiného.

"Vím, že mě slyšíš," řekl příchozí. "Odpověz!" Muž mluvil úsečně, tónem, kterému není radno odporovat. "Jak?", pomyslel si s trochou sarkasmu Jordan. "Jak?"

"Tak bude to? Nemám čas čekat, až se ti uráčí poslechnout."

Jordan skutečně chtěl odpovědět. Jak to ale udělat, když z vás nezbylo víc než kilo a půl mozkové hmoty.

"Nu dobrá, jak chceš," zazněla v mužově hlase hrozba. Natáhl ruku k jednomu ze stojanů, které zaplňovaly místnost. Jordan pocítil bolest.Šílenou, strašlivou bolest. Neuvěřitelný gejzír bolesti tryskající z hlubin a zkrápějící celé jeho já.

"Mám to zopakovat?!" uslyšel Jordan, když trýzeň odezněla.

"Nééé!" chtělo se mu zakřičet. A skutečně uslyšel syntetický hlas žebronící o milost.

"Tak se mi to líbí," řekl muž. "Přišel jsem se představit. Jsem Pat, ale ty mi budeš říkat pane. Rozuměls?"

"Ano," odpověděl Jordan "Ano, pane," dodal rychle, když spatřil, že se Pat opět naklání k tomu strašlivému stojanu.

"A ty, ty jsi dvanáctka."

"Dvanáctka, pane."

Dlouho trvalo, než se Jordan ze setkání s Patem vzpamatoval. Dny ubíhaly a smysly se mu lepšily. Už viděl ostře i podrobnosti, začal rozeznávat barvy. Za tu dobu poznal Patovy podřízené: Garryho a Toma. Ti dva byli jedinými lidskými bytostmi, které Jordan alespoň občas spatřil.

Jednoho dne, bylo přesně dvanáct třicet pět (Jordan totiž objevil na odvrácené straně jednoho z přístrojů digitální hodiny, nevěděl jak, ale prostě na ně viděl), měl pocit jako by se ho něco dotklo. Pocit postupně přerostl v jistotu. Připadalo mu to, jako by ho silným chlupatým jazykem olizovala sousedovic doga. Snažil se ten jazyk zachytit. Nedařilo se mu to, byl slizký a klouzal. Nakonec ho ale přece jen uchopil. Projelo jím zamrazení. To, co následovalo, nelze slovy popsat. Tam, kde se v přímém kontaktu setkají dva mozky, slova pozbývají smyslu. Lze zachytit povrch událostí, ale ten je jen skromným odrazem skutečného stavu.

Zprvu si jen tak povídali. Obecně konverzovali. Tím druhým byl Ralph Woolfolk. Jordam ho znal. Vždyť byli společně členy prominentního klubu IQ 160. Bylo to zatím jen nejasné tušení, ale Jordan začínal chápat, proč někdo (Pat?) potřeboval jeho mozek. A také Ralphův a mnoha dalších z klubu, jak se Jordan dozvěděl.

Náhle pocítil nepřátelství. Ralph se ho snažil podmanit. Chapadlo Ralphova mozku se zmítalo v šíleném tanci smrti, znovu a znovu dopadalo na Jordanovo vědomí. Tam po něm zůstaly hluboké šrámy, místa absolutního prázdna. Jordam byl v šoku, zmateně vysílal vlastní biopole, která však praskala jako mýdlové bubliny zasažené bičem. Útok se stupňoval. To, co bývalo chapadlem, se změnilo v devítiocasou kočku, pak v hrozivý buchar. Nakonec se Jordanovi podařilo postavit pevnou hráz proti zuřivým útokům. Vykukoval z jejího bezpečí a naleptával útočníka protiútoky slabých vířivých emocí. Získal tak čas, aby promyslil svůj plán. Pak v jediném okamžiku ochranou bariéru zrušil. Ralph byl natolik překvapen náhlým úspěchem, že se zapomněl krýt. Jen na moment, na zlomek mikrosekundy. Ale i to stačilo. Úder silných protichůdných emocí Ralphovo já rozmetal. Jordan zvítězil. Přežil a navíc získal další výkonný mozek. Jeho síla se téměř zdvojnásobila. Ještě mnohokrát podstoupil podobný souboj. Všechny je znal. Osobně, od vidění nebo jen podle jména. Nezměrně zesílil. Supermozek Jordan, složený z patnácti lidských mozků, už dlouho nenacházel soupeře.

Pak ho nalezl. Jmenoval se Luke Spinter. Toho znal Jordan snad nejlépe ze všech. Vždyť byli ze stejného města. Zaútočili zároveň. Jejich strašlivé potenciály se srazily v šílené vřavě. Útočili a bránili se, snažili se o úskoky a lsti, nikdo však nevítězil. Pak najednou nastal klid. Oba se museli stáhnout, aby načerpali nové síly.

Jordan byl už dlouhou dobu zaujat vnitřním světem, souboji mezi mozky, a okolí zcela zanedbával. A tak se vnější svět musel přihlásit o slovo se sobě vlastní urputností. Jordan nechtěl vystoupit na povrch a zůstat tak bezmocný proti Lukovu útoku, ale ta známá ubíjející bolest mu nedala na vybranou. V rychlosti ještě stačil políčit past, jednoduchou a přece rafinovanou, a pak se přece jen musel vynořit z hlubin vlastní duše.

"Tak přece žiješ!" zazubil se vítězoslavně Pat.

"Ano, pane," odpověděl Jordan.S údivem při tom pozoroval, jak se vnější svět změnil. Jak vzdálené byly doby, kdy viděl sotva kontury. Teď mu neunikla jediná molekula, atom či kvark. Jeho "zrak" pronikal hmotou, jako by to byl závoj mlhy.

"Dáme se do práce," řekl Pat. "Nemyslel sis přece, že se tu s tebou patláme z lásky k bližnímu?"

Jordan chtěl zakroutit hlavou. "Ne, nemyslel," řekl nakonec.

"Teď se alespoň dozvíš, proč tu jsi a proč už si dávno nechcípl, jak by sis zasloužil." To Jordana skutečně zajímalo.

Pat pokračoval hlasem plným skryté zloby. "Stačí připojit tenhle zesilovač a telepatie a telekineze se pro tebe a tobě podobné stane samozřejmostí. Pro vás nebude těžké dobýt svět. Ale vaším pánem budu stejně já. na to nezapomeň. Stanu se světovládcem!Slyšíš?" "Pat - světovládce!" projelo Jordanovou myslí a způsobilo víc bolesti než ten ďábelský přístroj. Stačil jen zoufalý záchvěv mysli, vroucné přání a ocelová skříň za Patovými zády se s ohlušujícím bouchnutím převrátila. Celá laboratoř se otřásla a Jordan pocítil vlny bolesti. Nijak palčivé, ale přesto mu signalizovaly, že by měl být napříště opatrnější. Vždyť ani netušil, jaké zařízení ho udržuje při životě.

Pat nevydal před smrtí ani hlásku, Jordan přesto zaslechl výkřik agónie. Ten však nepřicházel zvnějšku. Byl to Luke. Past splnila svůj úkol. Pouhý upravený mozek, otrávený pamlsek. A Luke jej zhltl a udávil se jím. Jordan se dal rychle do práce. Brzy ovládl všech 38 mozků členů klubu IQ 160.

Věnoval se přestavbě vlastní podstaty a jejímu zefektivnění, tentokrát ale nezapomínal ani na okolní svět. Do místnosti vstoupili Tom a Garry. Jordan zanechal přestavby a vyplul na povrch.

"Je mrtvý," zvedl se Garry od Patova těla. "Jak se to mohlo stát?"

"Nechápu to, prostě to nechápu," odvětil Tom a v jeho hlase zazněla hysterie.

"Rozhodně si to neudělal sám," uvažoval Garry.

"Kdo to tedy byl? Nikdo cizí se sem dostat nemohl, zemětřesení taky nebylo..." řekl nejistě Tom.

Garry mlčky ukázal doprostřed místnosti, tam, kde Jordan tušil své stanoviště.

"To je absurdní. To přece nemohla udělat dvanáctka," namítl Tom."Vždyť ta skříň váží skoro tunu!"

"A spadla snad sama od sebe?"

Tom mlčel.

Jordan se ze všech sil snažil proniknout k jejich vědomí. Něco mu v tom ale bránilo. Jakási neprostupná bariéra.

Nastalé ticho přerušil Garry. "Dvanáctka je příliš zvláštní. Ostatní mozky stagnují, ona se očividně rychle rozvíjí. Grafy to potvrzují. Už proto bychom ji měli zlikvidovat, extrémy bývají nebezpečné. Zvlášť, když si zahráváme s prakticky neprobádanými věcmi. Dvanáctka se sice jeví nejnadějněji, ale já nechci skončit jako Pat." Poslední slova téměř vykřikl.

Jordan konečně objevil zdroj bariéry. Byla to tenounká obroučka z lesklého kovu, která pevně obepínala hlavy obou mužů.

"Snad máš pravdu," připustil Tom. "Vypni to, Garry."

Jordana se zmocnil smrtelný strach. Ovládl sice 38 mozků, přesto však zůstával fyzicky vázán k tomu jedinému, původnímu. Tam byl zranitelný. Snažil se objevit mechanismus, kterým se zbavil Pata, nenalezl však nic. Buď to byla nějaká pudová mimovolná reakce nebo se tato schopnost ztratila během sebepřestavby. V posledním zoufalém záchvatu, veden pudem sebezáchovy, začal Jordan likvidovat obroučku obepínající Tomovu hlavu. Vytrhával molekulu po molekule, rušil vazbu po vazbě. Konečně se mu podařilo přerušit tok elektronů obroučkou. Bariéra zmizela.

Garry se už dotýkal vypínače, když ho Tom odstrčil.

"Co děláš," zavrčel Garry, ale ustoupil, když v Tomových očích spatřil cosi cizího.Přesto se znovu pokusil dostat k pultu. Tom ho hrubě odhodil na stěnu a zároveň hmátl do kapsy. Garry překvapeně couvl.

A pak se na Toma vrhl. Dopadl přímo na nastavený nůž. Zasténal, když mu chladný kov pronikl hluboko do těla. Pak klesl na kolena a svalil se na zem.

Tom přistoupil k zesilovači a rázným pohybem ho zapnul. V ten moment se Jordan odpoutal od všeho, co až doposud znal. Letěl výš i hlouběji, rozpínal se do neznáma. Ztratil kontakt se světem, který znal a zároveň objevil svět nový, ten skutečný. Cítil se silnější. Pak se v jediném okamžiku vrátil zpět k Tomovi.

Našel ho na kolenou u Garryho bezvládného těla, jak sotva slyšitelným hlasem šeptá: "Odpusť mi, Bože všemohoucí, co jsem právě učinil. Vždyť já, já nechtěl. Nevím, jak se to mohlo stát!"

"Budiž ti odpuštěno, synu," zahřměla všude okolo Jordanova vůle.


CopyRight © IKARIE