Je to trošičku zvláštní. Ještě asi před půl rokem mě vůbec nenapadla myšlenka, že bych mohl někam na delší dobu vycestovat a navštívit některé pro nás exotické země. Pak se najednou objevila zajímavá nabídka, která by sama o sobě možná ještě nestačila, ale seběhlo se pár dalších událostí, jejichž výsledkem byla touha "změnit vzduch", lépe řečeno vypadnout někam úplně pryč a pokusit se na pár věcí zapomenout a tak se začalo na uskutečnění této myšlenky pracovat. Výsledkem toho všeho a asi dvouměsíčních příprav byl nástup do letadla Praha - Tel Aviv ve čtvrtek 1. dubna pozdě v noci společně s kamarádem Pájou.

Přílet - Tel Aviv

Pobřeží Středozemního moře v Tel Avivu - nádherný balzám na duši po "přivítání" na letišti. [67.41 Kb, 800 x 560]

Už samotný let byl pro mě zážitkem, protože jsem v letadle seděl vůbec poprvé v životě. Škoda jenom, že jsme letěli v noci a nemohli si trochu vychutnat krajinu pod námi. V Praze na letišti se nakládání zavazadel trochu protáhlo, takže jsme startovali asi od 45 minut později. To už bylo 2. dubna kolem 0:40 hod. Let probíhal v pohodě, jenom pár menších turbolencí, a po necelých 4 hodinách letu náš maličký Boeing 737-400 přistál na letišti Ben Gurion pojmenovaném po prvním izraelském premiérovi. Zajímavé bylo, že v průběhu několika hodin letěla z Prahy do Tel Avivu 3 letadla a všechna byla beznadějně plná. Na Ben Gurion Airport nemají "choboty" jako třeba v Praze a tak jsme museli jet do letišní haly busem. Zde nás čekal snad nejtěžší úkol celé cesty a to sice přesvědčit imigrační úřednici, že jsme opravdu jenom turisté a nemáme v úmyslu v Izraeli načerno pracovat. Vyšla na nás taková mladá, pohledná a sympaticky vypadající (ale takové tam byly asi všechny), jenže se ukázala jako pěkná potvora. Výslech byl poměrně dlouhý, ani přesně nevím, protože jsem nevnímal čas. Úřednice byla hrozně zvědavá, ptala se na všechno možné a pořád jsme se jí asi nelíbili. Nebo snad naše zpáteční letenky, které byly z Káhiry, opravdu nevím. Nevypadalo to moc příznivě, zvláště když zvedla telefon a někam volala, ale nakonec nás důrazně upozornila, že máme vízum na jeden měsíc (zvykem je dávat turistická víza na tři měsíce). No, to nám samozřejmě stačilo a tak jsme byli rádi, že po pár hodinách neletíme zpět. To by byl poněkud drahý výlet. Teprve teď jsem si posunul hodinky o hodinu dopředu. A bylo na nich asi půl sedmé, tak 1 a1/4 hodiny po našem přistání. Po výměně prvních dolarů za šekely v nepříliš výhodném kursu jsme se vydali busem do Tel Avivu.

Stará část Tel Avivu - Jaffo [79.86 Kb, 800 x 560]

Kupodivu se nám nepodařilo vystoupit na správné zastávce, takže jsme se trochu prošli po městě. Vůbec by to nevadilo, kdybychom netahali na zádech naše bágly. Při vážení na letišti jsem dosáhl 18 kg, Pája dokonce skoro 20. Nakonec jsme k autobusovému nádraží dorazili a dokonce zde našli úschovnu zavazadel, takže další procházka po městě se mohla uskutečnit už v poněkud příznivějších podmínkách. No, ono se ale udělalo dost slušné vedro, takže jsme si to stejně užili. Ale brali jsme to jako trénink, protože nic jiného nás v následujících týdnech nečekalo. Prohlédli jsme si starou část Tel Avivu zvanou Jaffo. Byl to opravdový balzám na duši poté, co jsme měli za sebou pohovor na letišti. Stojíme na nábřeží, pod námi na něj doráží Středozemní moře, když se podíváme vpravo, vidíme moderní a poměrně dost rozestavěné město Tel Aviv, při pohledu doleva pak kopec s bývalou pevností Jaffo, dnes chrámem už nevím koho. Prostě idylka. Bývalá pevnost je příjemné místo, docela poklidné. Pod ní se nachází rybářský přístav a do moře zde vybíhá takový uzoučký poloostrov, z jehož konce je krásný pohled na obě části města. Čas nás ale tlačí, takže se brzo vydáváme směrem k autobusovému nádraži. Jelikož je pátek a začíná sabat, úschovna pracuje jenom do tři hodin. Všechno v pohodě stíháme a už v půl čtvrté vyrážíme autobusem do Jerusaléma. Autobusy jsou zde velmi pohodlné, samozřejmě klimatizované, ale na můj vkus dost drahé. Do Jerusaléma to je asi 80 km a stojí to 17,30 NIS (New Israeli Shekel), přičemž 1 NIS je asi 8,25 Kč. Cesta ale ubíhá rychle, krajina se mění a tak je stále na co koukat. Postupně přicházejí kopečky a začínáme stoupat. Jerusalém je asi o 800 metrů výše než Tel Aviv. Zhruba za hodinku nás autobus vysype u autobusového nádraží a my se vydáváme podle plánku směrem ke Starému městu, kde máme domluvený sraz s dalším kamarádem, Honzou, který zde dva měsíce pracoval v Mošavu.

Jerusalém

Damašská brána - vstup do Starého města [100.38 Kb, 800 x 560]

Sejít se máme každou celou hodinu v Damašské brány, asi nejznámějšího vstupu do Starého města. Jsme tady těsně před pátou, ale Honza nikde. Zato potkáváme první Češku, která nám hned doporučí hostel Faisal asi 50 metrů od brány. Honza se dostavuje v další celou hodinu a tak se po krátkém vítání vydáváme do doporučeného hostelu. Místo volné ještě je, takže se hned ubytujeme za 20 šekelů na hlavu a noc. V pokoji je 8 postelí, na chodbě pak společné sociální zařízení. Vše dostatečně čisté. Nakonec v tomto hostelu strávíme 4 noci a jsme zde spokojeni. Večer nás čekají ještě dvě schůzky opět u brány. Nejdříve s Petrou a Jurou, kteří s námi budou cestovat po Izraeli a později s Petrem, naším společníkem pro další dvě země. Podíváme se ke známé Zdi nářků, kde je velmi plno, protože právě začíná sabat. Je fascinující sledovat Židy při jejich bohoslužbách (jestli je to to správné slovo). Petr nás ještě zavede do Chrámu božího hrobu, kde se právě odehrává poslední část ukřižování Ježíše, totiž jeho uložení do hrobu. Využijeme chviličky před tímto obřadem a vlezeme i do Kaple Božího hrobu. Pak se už ale raději vydáme zpět do hostelu, přeci jenom den byl náročný a dlouhý a spánku bylo velmi málo.

Chrám Božího hrobu s letícím ptákem :-) [67.28 Kb, 800 x 560]

Ráno se vracíme do Chrámu, tentokrát už s foťáky a začíná fotografické šílenství. V Jerusalémě a zejména ve Starém městě je toho tolik k vidění, že se prostě nedá nefotit. Tedy alespoň já jsem to nevydržel. Chrám je postaven na konci Křížové cesty, vlastně na vrcholu Golgoty, kde měl být Ježíš ukřižován. Nejvíce mě zde zaujal fakt, že se o chrám hádá 6 různých křesťanských církví - etiopská, koptská, řecká ortodoxní, katolická, syrská a arménská - a tak už v minulém století turecký sultán rozhodl, že se budou po hodině střídat. A aby se neprali, na to zde dohlíží arabská policie. Vede to ke kuriozním situacím, kdy se postupně jde do kaple podívat šest různě oděných hodnostářů, aby zkontrolovali, jestli je vše podle regulí (tedy těch jejich). Vydáme se po Křížové cestě kudy měl Ježíš nést kříž, ikdyž v opačném směru než míří naše kroky, a postupně ji projdeme celou. Některá zastavení se nám dokonce podaří přejít, ne všechna jsou dobře označena. Ale první dvě, jimiž jsou kaple Odsouzení (ta je uzavřená) a kaple Zbičování nepřehlédneme.

Vojáci jsou všude [58.01 Kb, 800 x 560]

Nepřehlédnutelní jsou také vojáci a policisté, kteří jsou opravdu všude. Ale není se čemu divit, jsme přeci v Izraeli. Abych se přiznal, na jejich přítomnost jsem si stačil zvyknout během prvního dne a už mě to nepřipadá vůbec divné. Možná dokonce naopak bych se necítil dobře, kdybych je neviděl. Kromě vojáků, kteří jsou právě ve službě je zde vidět spousta dalších, kteří se zrovna přesouvají, zřejmě asi na opušťák nebo opačným směrem. Zajímavé je, že řada z nich si i při cestách domů vozí zbraň sebou. Při pomyšlení, že by se něco takového mohlo dít u nás, mě lehce mrazí. Ale tady je to jiné. Vojáci zde mají naprosto jinou reputaci mezi obyvateli, služba v armádě je povinná jak pro chlapy (3 roky), tak i pro ženy (1 rok) a vlastně jenom díky dobře vycvičené, vyzbrojené a organizované armádě tato země ještě dnes existuje.

Chrám národů v Getsemanské zahradě [67.58 Kb, 800 x 560]

Staré město jsme na chvíli opustili Lví bránou a vydali se směrem ke Getsemanským zahradám, tedy místu poslední večeře Ježíše s apoštoly a také místu, kde byl zatčen. Bohužel, přes poledne byly zahrady zrovna zavřeny. Vylezli jsme prudké stoupání na Olivetskou horu a pokochali se pohledem na Staré město. I z dálky vypadá moc hezky, zvláště zlatá kopule Skalního dómu je opravdu dominantou. Po návratu do Starého města jsem poprvé ochutnal zdejší jídlo a to sice tzv. felafel. Je to taková kapsa z chlebové placky nazývající se pita, plněná humusovými kuličkami (humus = maso!), několika druhy zeleniny, hranolky, houbami a to vše je zalité dvěma omáčkami. Moc dobré! Hned jsem si to oblíbil a musel jsem to mít každý následující den. Po jídle jsme si prohlédly vykopávky původního Jerusaléma, které ukazují, že se nacházel asi o 10 metrů níže než je dnešní město a pak se vrátili znovu k zahradám, tentokrát už otevřeným. Prohlédli jsme si Chrám národů, který zde stojí. Je to poměrně moderní, nepříliš stará stavba, ale řekl bych, že docela zajímavá.

Zeď nářků a Skalní dóm [66.73 Kb, 800 x 560]

Zase jsme se vrátili do Starého města, tentokrát bránou s hezkým názvem Hnojová (nebo Hnojní?) a vykonali druhou návštěvu Zdi nářků. Opět byla "obsazena" spoustou ortodoxních Židů v typické černi a tak jsme se zase neodvážili blíže. Přeci jenom je stále ještě sabat. Z židovské čtvrti je pěkný pohled na Zeď i na Skalní dóm stojící za ní na Chrámové hoře. Zeď nářků je jediným pozůstatkem Druhého židovského chrámu, který zde stál v dávné minulosti. V židovské čtvrti je všechno docela nové, celá čtvrť byla totiž hned v první válce v roce 1948 okupována Jordánci a zcela vybombardována. Centrem je Hurvoovo náměstí se zbytky Hurvoovy synagogy. Hned vedle je arménská čtvrť, které dominuje Citadela krále Davida a je zde také hezký kostel sv. Jakuba. V této čtvrti jsme si vyzkoušeli vyjednavačské umění při nákupu drobných dárků. Trochu se smlouvat dalo, ale pod jistou cenu jsme se ani jeden nedostali. Každý jsme například koupil jedno tričko, každý v jiném obchůdku a přesto všichni za stejnou cenu. Poslední zastávkou tento den byla hora Sion, která je hned vedle hradeb Starého města. Zde je mj. údajně hrob krále Davida, místo kam se chodili Židé modlit v době, kdy Zeď nářků byla na Jordánskem okupovaném území. A pak už jenom zpět do hostelu a jít spát. Den byl náročný, nachodili jsme spoustu kilometrů a tak spánek byl tvrdý a vydatný.

V neděli bylo u Zdi nářků pěkně husto [101.75 Kb, 800 x 560]

Další den jsme měli v úmyslu navštívit Chrámovou horu a hlavně Skalní dóm. Pro vstup do Starého města jsme tentokrát zvolili Herodovu bránu, která se nachází asi 200 metrů od Damašské, ale na rozdíl od ní je zde klídek a skoro žádní lidé. Už cestou jsem zaregistroval zvýšenou policejní a vojenskou přítomnost oproti předcházejícím dnům. U vstupu na samotnou Chrámovou horu nás policisté zastavili a oznámili nám, že musíme použít jinou bránu. Cestou k ní jsme potkali Petru a Juru, kteří také nebyli na Chrámovou horu vpuštěni. Důvod - kapesní nože v baťůžkách. A tak jsme je také raději zanesli do hostelu. Cestou okolo Zdi nářků jsme zjistili, že je zde ještě více Židů než jsme dosud viděli a ani tentokrát jsme se ke Zdi nedostali. Zajímavé bylo, že dnes měli všichni přes černé šaty oblečeny bílé přehozy. Pro křesťany byla Neděle velikonoční, nevím, co to znamená pro Židy, ale i pro ně tento den je jistě významný, protože zapadá do jejich desetidenního svátku zvaného pesah. O jeho významu svědčí jistě i fakt, že tento den bylo všude opravdu moc a moc policistů a vojáků a také parkoviště v blízkosti Zdi, včera odpoledne ještě pusté, bylo dnes plné policejních a vojenských aut.

Skalní dóm na Chrámové hoře [70.10 Kb, 800 x 560]

Po další prohlídce baťůžků jsme se konečně dostali na samotnou Chrámovou horu. Jeji dominantou je Skalní dóm, třetí nejposvátnější muslimské místo na světě, hned po Mecce a Medině. Uvnitř této mešity, která neslouží jako místo pro konání bohoslužeb, je vrcholek skály, že které se údajně odrazil prorok Mohamed na svém koni do nebe. Skála chtěla skočit za ním, ale zadržel jí archanděl Gabriel. Ovšem místo je posvátné i pro Židi a křesťany. Pro jedny tím, že zde stál první a druhý chrám, ti druzí zde také měli chrám, ze kterého měl Ježíš vyhnat penězoměnce a kde hovořil ke 12 mudrcům. Není divu, že se o toto místo tak intenzívně "perou" a dohadují. Asi by bylo spravedlivé, aby to výlučně nepatřilo ani jednomu náboženství, ale všem dohromady. Zlatá kopule dómu nasvícená Sluncem vypadá nádherně. Ani vnitřek nezůstává pozadu. Ikdyž trošičku je zde vidět zašlost. Jako do každé jiné mešity se zde musíme zout a zanechat baťůžky venku. Navštívíme i druhou mešitu, která se jmenuje Al-Aqsa. Ta není tak pěkná, ale zato je obrovská, pojme 5000 věřících najednou. Zaujal mě fakt, že jsou zde sloupy z mramoru, který na rekonstrukci věnoval Benito Mussolini ve snaze získat Araby na svou stranu. Poslední zastávkou na tomto místě bylo islámské muzeum, které moc inspirativní nebylo.

Knesset - izraelský parlament [56.73 Kb, 800 x 560]

Ale Jerusalém, to není jenom Staré město, jak jsme se přesvědčili během odpoledne, kdy jsme nachodili několik kilometrů po jeho novější a modernější části. Nejdříve jsme si prohlédli budovu izraelského parlamentu Knessetu, která stojí na jednom kopečku nad městem a která je už z dálky viditelná. Před ní je známý a veliký sedmiramenný svícen, který tehdy mladému izraelskému státu věnovala britská vláda. Naše další kroky vedly na Hertzovu horu, pojmenovanou po zakladateli světového sionistického hnutí, na místo zvané Yad Vashem. To je pamětní místo obětem holocaustu. Velmi působivá je "Hall of Rememberance", velká místnost s hořícím věčným ohněm a jmény vyhlazovacích koncentračních táborů na podlaze. Dále je tu "Hall of Names" se jmény 3 miliónů obětí holocaustu, která ale byla v době naší návštěvy zavřená. Navštívili jsme alespoň historické muzeum se spoustou fotografií a dokumentů o tomto hrozném období v dějinách lidstva. Při pohledu na tyto exponáty jsem se neubránil myšlenkám, jestli je vůbec možné, že něčeho takového jsou "lidé" schopni. Myslím, že takovou návštevu by měl mít povinou každý. A vůbec nejhorší je pomyšlení, že podobné věci se dodnes dějí i v civilizované Evropě. Cestou zpět do hotelu jsme z dálky zahlédli budovy Hebrejské university a Židovského muzea a to bylo pro dnešní den vše.

Massada

Pevnost Massada - pohlednice [72.29 Kb, 800 x 504]

Výlet na pevnost Massada tyčící se nad Mrtvým mořem byl zajímavý od samotného začátku. Námi vybraný autobus z Jerusaléma byl natolik plný, že se nám nepodařilo do něj nastoupit. Nu což, zjistili jsme, že za hodinu jede další. Ale nebylo to tak jednoduché. Hodina uplynula a pořád nic. Jenom se tam střídali další a další autobusy jedoucí do Ein Gedi. Už jsme skoro byli rozhodnuti jet alespoň sem a zbývajících 10 km nějak dostopovat. Pak se ale konečně objevil nějaký maník a z jeho signalizace vyplynulo, že autobus už čeká na ploše nádraží a že nebude zajíždět k nástupišti. A tak jsme vyrazili z Jerusaléma v době, kdy jsme už doufali, že budeme na Massadě. Cesta neustále klesala, není divu, protože Jerusalém ná 800 metrů nad mořem a náš cíl byl nejníže položené místo na světě, totiž 400 metrů pod hladinou světového oceánu. Míjeli jsme jednotlivé ukazatele udávající nadmořskou výšku, no vlastně pak už podmořskou. Bohužel, použili jsme linkový autobus a tak jsme nemohli učinit to, co běžně turisté dělají, totiž se vyfotit u cedule s nulou. Krajina kolem byla poměrně pustá, říkal jsem si, že Palestinci "zděděli" opravdu kvalitní území. Až dole u začátku moře se sem tam objevila nějaká oáza, ale to už bylo zase na židovském území. Konečně jsme dorazili k Massadě. Tyčila se nad námi na vysokém kopci. Jezdí tam i lanovka, ale tu jsme si z cenových důvodů odpustili a zahájili výstup pěšky. Nutno říci, že v tu pravou dobu, protože bylo poledne a slunce smažilo naprosto brutálně. Po půl hodině se ale podařilo dostat na vrchol po tzv. Hadí stezce. Massada je obrovská pevnost, která se jeví být naprosto nedobytná. Stála už v době Herodově. Během povstání Zealotů proti římské nadvládě se sem v roce 66 uchýlili zbytky povstalců. Římané ale prokázali obrovskou trpělivost a za pomoci židovských otroků vystavěli val, po kterém kopec zdolali a pevnost přeci jenom dobyli. Poslední zbytek Zealotů, kolem stovky, spáchal hromadnou sebevraždu. Obléhání trvalo 4 roky. Dnes jsou zde k vidění zbytky hradeb a dalších budov. Pevnost měla důmyslné zásobování vodou, takže mohla vydržet dlouhé obléhání. Z hradeb je krásný pohled na velkou část Mrtvého moře a také až do Jordánska, jehož břehy moře omývá na druhé straně.

Mrtvé moře

Moje maličkost ležící na hladině Mrtvého moře [66.29 Kb, 800 x 560]

Z Massady jsme se přesunuli zpět do Ein Gedi, kde byla naším cílem veřejná pláž na břehu Mrtvého moře. Jak je všeobecně známo, Mrtvé moře je nejníže položené místo na Zemi. Svými rozměry je to spíš jezero, ale přesto si označení moře zaslouží víc než dost. Je totiž extrémně slané. Voda, lépe řečeno kapalina, je vlastně 30% roztok soli. Kapalina je už natolik hustá, že díky Archimédově zákonu je snad nemožné se zde utopit. Stačí si lehnout na hladinu a nic nedělat. Mít nohy a ruce směrem vzhůru a přesto to pod hladinu nejde. Ani když se člověk snaží. Ovšem dostat pod hladinu hlavu, to se rozhodně nedoporučuje. Kapalina je taková olejovitá, ani vlny se na hladině nevytvoří. Odpustili jsme si obligátní fotografování s novinami, ale to vůbec nic neměnilo na velmi zvláštním zážitku. O tom, že voda je opravdu extrémně slaná, jsem se přesvědčil v momentě, kdy jsem si nechtěně olíznul mokré rty. Opravdu nic moc. Když jsem pak uschl, byl jsem kompletně pokrytý vrstvou bílé soli. Tuto pláž jsme si vybrali hlavně proto, že zde byly volně použitélné sprchy. Cestovat zpět do Jerusaléma s tou bílou pokrývkou těla, to by snad ani nešlo přežít. Ikdyž, Mrtvé moře je léčivé. Z jeho bahna se vyrábí různé masti a samotné koupání se doporučuje lidem s různými chorobami. Cesta zpět do Jerusaléma byla opravdovými "zážitkem". Autobus byl narvaný, stěží se nám podařilo nastoupit. A všichni míříli do Jerusaléma. Těch asi 80 km jel autobus zhruba 2 hodiny. Byli jsme dost rádi, když jsme z něj v Jerusalémě vystoupili. Den byl zase natolik úmorný, že se spánkem nebyl vůbec žádný problém.

Haifa

Chrám Baha'i v Haifě a okolní zahrady [72.16 Kb, 800 x 560]

Následující den jsme opustili Jerusalém a vydali se autobusem do Haify. První část cesty do Tel Avivu jsme již znali, odtud je to do Haify ještě asi 100 km na sever. Většinu cesty vidíme po levé straně moře. Cestou si všímám ukazatele na kibuc Masaryk. V Haifě nás přivítá autobusové nádraží se zavřenou úschovnou zavazadel a vedlejší vlakové ji nemá raději vůbec. Nakonec skončíme s bágly v hostelu. Původně jsme chtěli přespat pod širákem, ale nakonec jsme za ten hostel byli rádi, protože následující noc pršelo. Haifa je pěkné město, oproti Jerusalému je zde neuvěřitelný klid a pořádek. Nad městem se vypíná hora Karmel, ze které je krásný výhled na celé město s přístavem. Je to největší izraelský přístav a jde přes něj většina zahraničního obchodu země. Dominantou města je chrám Baha'i patřící stejnojmené církvi. Jejím zakladatelem byl jakýsi Peršan v minulém století, který hlásal, že Kristus, Mohamed a další byli všichni proroky jednoho náboženství a on je zatím posledním v řadě. Kupodivu ho někdo zavraždil a jeho syn přenesl ostatky právě do Haify. Nutno říci, že chrám je opravdu moc krásný, stejně tak jako i zahrady, které ho obklopují. Velmi kultivovaný průvodce nám podal stručný výklad velmi srozumitelnou angličtinou a nakonec nás obdaroval i letáčkem o církvi v češtině! Poznal jsem, proč se v průvodci píše, že poznávání Haify probíhá po tisících schodech. Opravdu, když chce člověk navštívit většinu zajímavých míst ve městě a nepoužívat taxíky, docela se našlape nahoru a dolu. Kromě chrámu stojí ve městě za návštěvu poklidná arabská čtrvť obývaná křesťany, kostel karmelitánského kláštera, uvnitř kterého je jeskyně, která má nějakou spojitost se svatým Eliášem a také památník francouzských vojáků, kteří pod velením Napoleona dorazili při tažení proti Turkům v roce 1799 až sem. Jen tak mimochodem, Haifa byla jediné místo na naší cestě, kde jsme zmokli.

Konec první části