Parcon (československý národní con) v datech

Název	Město, Datum	SF klub, Organizátor	Mlok	CKČ	Ludvík
Pardubické setkání 82	Pardubice 23-25. 4. 1982	Salamandr, Pavel Poláček		Ladislav Kubic, Jiří Čihař, Petr Hanuš, Jiří Matys
Parcon 83	Pardubice 22-24. 4. 1983	Salamandr, Pavel Poláček	Vojtěch Kantor	Ivan Kmínek, Jan Hlavička, Vl. Kokrda
Parcon 84	Pardubice 6-8. 4. 1984	Salamandr, Pavel Poláček	Ivo Železný	Ivan Kmínek, Josef Pecinovský, Vl. Veverka
Parcon 85	Pardubice 19-21. 4. 1985	Salamandr, Pavel Poláček	Teodor Rotrekl	František Novotný, Vl. Veverka, Jan Hlavička	Zdeněk Volný
Parcon 86	Pardubice 18-20. 4. 1986	Salamandr, Pavel Blecha	Josef Nesvadba	Josef Pecinovský, Fr. Novotný, Vl. Veverka	Ondřej Neff
Parcon 87	Praha 13. 6. 1987	BC + Villoidus, Zdeněk Rampas	Ondřej Neff	Josef Pecinovský, Eva Hauserová, Milan Verner	Zdeněk Rampas
Parcon 88 SF con	Ostrava 15-17. 7. 1988	KLF, Vl. Kostiha	Karel Saudek	Eva Hauserová, P. Heteša/K. Veverka, Václav Kajdoš	vydavateľstvo Smena
Parcon 89	Olomouc 29. 6.-2. 7. 1989	Futurum, Pavel Konečný	Vlastimír Talaš	Jan Hlavička, Fr. Novotný, P. Heteša/ K. Veverka	Pavel Nosek
Parcon 90	Bratislava 7-9. 9. 1990	SFera + IQ2001, Vlado Srpoň	předán muzeu Karla Čapka	Vilma Kadlečková, Karel Veverka, David Hanousek	Jindřich Smékal
Parcon 91	Košice 9-11. 8. 1991	451°F, Martin „Šimon“ Schuster	Zdeněk Rampas	František Novotný, Jan Poláček, St. Švachouček	Tom a Radka Jirkovští
Parcon 92	Ostrava 4-6. 9. 1992	KLF, Aleš Koval	Václav Kajdoš, in memoriam	Vilma Kadlečková, Jan Poláček, Jaroslav Petr	klub Hexaedr
Parcon 93	Šumperk 25-27. 6. 1993	Makropulos, Petr Konupčík	Ludmila Freiová	Vilma Kadlečková, Jar. Mostecký, Milan Verner	Martin „Šimon“ Schuster
Parcon 94	Banská Bystrica 1-3. 7. 1994	KPVPVF, Miro Párička	Jindřich Smékal	Jan „Jam“ Oščádal, Jiří Kulhánek, Martin Koutný	Jan „Jam“ Oščádal
Parcon 95 Bohemiacon	Ústí nad Labem 1-3. 9. 1995	Nazca, Mirek Sábo	Jan Kantůrek	Pavel Obluk, Rigor Mortis, Michal Špaček	František Moravec
Parcon 96 Bohemiacon	Ústí nad Labem 29. 8.- 1. 9. 1996	Nazca, Mirek Sábo	Petr Konupčík	Jan Poláček, Štěpán Kopřiva, Jaroslav Mostecký	Ivan Adamovič
Parcon 97	Spišská Nová Ves 4-6. 7. 1997	Alien 5+ 451°F, Mio Butora	Egon Čierny	Pavel Houser, Jar. Mostecký, Jiří Pavlovský	Peter Pavelko
Parcon 98	Chotěboř 3. - 6. 7. 1998	Avalon, Václav Pravda	Zatím tajné	Zatím tajné	Zatím tajné

Parcon si už dnes neumíme představit bez udílení nejvyšších fanouškovských ocenění Ludvíka, Mloka a Ceny Karla Čapka. Dokonce byl podle jejich přítomnosti definován a vydělen z množiny ostatních conů. Kdyby tyto ceny zanikly, nemohli bychom alespoň podle této současně platné definice hovořit o Parconu.

Parcon má ale i výsadní postavení mezi cony pořádanými československým fandomem, je jeho národním conem (to té míry, do jaké čs. fandom tvoří jednotný scifistický československý národ). Je tomu tak nejen proto, že je starší než většina ostatních součástí života našeho fandomu (fanziny, porady klubů, a ostatní cony) a je jen o málo mladší než to, čemu jsme si navykli říkat SF hnutí, ale hlavně proto, že toto hnutí ze značné části pomohl vytvořit a dotvořit do dnešní podoby. Připomenu pár parconských fakt z dob jeho počátků.

Prvotní impuls ke zrodu myšlenky Parconu (jako hlavního čs. conu) přišel zvnějšku, z fanouškovského prostředí mimo kluby spojené s nejstarším SF klubem u nás (Villoidem na MFF UK v Praze). S tím vstoupil do kontaktu pořadatel prvního pardubického setkání Pavel Poláček, až po vyhlášení prvního ročníku soutěže o Cenu Karla Čapka. Ale to je možná příliš pragocentrický úhel pohledu, spíše bychom mohli věc vykládat tak, že doba nazrála a planetární mlhovina neorganizovaného fandomu začala kondenzovat na více místech takřka současně. V Praze v roce 1979 založením prvního SF klubu, pak založením klubu v Teplicích, Bratislavě atd. a ve snažení Pavla Poláčka v Pardubicích.

Pavel nezůstal jen u vytvoření klubu, ale chtěl pod záminkou literární soutěže na jednom místě a v jeden čas soustředit celou čs. SF komunitu.

To se mu podařilo a dosáhl asi dokonce více, než očekával. Do poroty soutěže získal většinu tehdy publikujících autorů SF. Mnoho z postupů a schémat zavedených Pavlem Poláčkem se stalo tradicí dodržovanou řadu let, např. kolejní časopis Kočas, ve kterém vycházely vítězné práce, dal jméno jedné z nejvytrvalejších fanouškovských publikací. SF klub Villoidus dovezl první číslo svého fanzinu s recenzí nedávno vydané knihy Ondřeje Neffa „Něco je jinak“. Postavení SF se alespoň pro jeji fanoušky měnilo, něco bylo jinak a k lepšímu.

Na vlastní setkání fandomu, úředně vedené jako slavnostní vyhlášení Ceny Karla Čapka, přijelo spolu s autory soutěžních prací i množství fanoušků z Čech, Moravy a Slovenska, kteří se teprve zaobírali myšlenkami na založení SF klubu.

Pardubické setkání 1982 se pro mnohé stalo pobídkou, aby to také zkusili. V březnu následujícího roku (25.-27. 3. 1983) se v Teplicích konala první porada SF klubů a od té doby můžeme hovořit o čs. klubovém SF hnutí.

Na dalších poradách se snažení fandomu konkretizovalo do třech bodů: Cílem fandomu je

1. propagace SF (v nejširším smyslu),

2. podpora původní české a slovenské SF,

3. tvorba prostoru pro sociální komunikaci fanoušků.

Na tomto programu nebylo dodnes třeba nic měnit a Parcony byly vždy tak úspěšné, jak se jejich pořadatelům dařilo naplnit výše uvedené tři body.

I další Parcony byly pro vývoj SF hnutí důležité. V roce 1983 byl poprvé udělen Mlok za zásluhy a v roce 1985 Ludvík.

Popularita Parconu brzy tak vzrostla, že kapacity kolejí přestávaly stačit a bylo nutné jednotlivým klubům přidělovat maximální počty účastníků. To a potřeba setkávat se častěji vedlo ke vzniku řady regionálních conů.

Když Pavel Poláček ukončil studia na VŠCHT, v jejichž prostorách Parcony probíhaly, ukázalo se, že nenašel v nižších ročnících fanouška, který by ho mohl efektivně zastoupit, a pátý fanouškovský svátek v Pardubicích se stal na mnoho let posledním.

Parcon v Pardubicích se za dobu své existence stal konstantou fanouškovského života a nebylo lehké najít za něho náhradu. Proto se Parcon 1987 konal v Praze jako jednodenní. Nicméně se pražským pořadatelům až na ubytování podařilo zajistit všechny atributy Parconu jako čs. národního conu včetně bohatého programu (Vojtěch Kantor, Miroslav Holub, Ondřej Neff), Kočasu s obálkou Káji Saudka, filmového představení Barbarely atd. Díky obětavosti slovenských fanoušků, kterým i jediný den programu stál za cestu, v ničem nezaostal za Pardubicemi.

Pražský Parcon byl historickým mezníkem v tom, že osmělil i ostatní kluby k pořádání akcí těchto rozměrů a Parcon se stal majetkem celého čs. fandomu.

V roce 1988 se pořádání ujal ostravský klub, protože se obával, že by vrchnost mohla pochopit, že slovo Parcon nějak souvisí s Pardubicemi a že by to mohlo ztížit jednání s lokálními patrioty v sekretariátech udělujících povolení, nazvali con navenek SF con. Opovážil jsem se na to téma zažertovat na pódiu za přítomnosti samotného soudruha okresního tajemníka, ale kupodivu mi pak v Ostravě nezakazovali veřejná vystoupení, jak se později stalo ve městech méně osvícených.

V následujícím roce uspořádal v Olomouci sf klub Futurum, a hlavně organizátor tamních SF plesů a za rok již poslanec FS Pavel Konečný čtyřdenní Parcon. Režim byl již tak nalomený a fanové osměleni, že vítězné práce CKČ se na conu prodávaly ve formě knižního samizdatu.

V roce 1990 se konal první Parcon na Slovensku, pořádal jej Vlado Srpoň a protože v revolučním roce 90 se mnohé rychle měnilo, musel prokázat mnohé dovednosti, aby uskutečnil akci nasmlouvanou o rok dříve. Bratislaváci využili zájmu o porevoluční Československo a přilákali řadu zahraničních hostů, přijel Forrest Ackerman, Norman Spinrad s manželkou, Erik Simon, Oywind Myhre, Roberto Quaglia, Marco Solfanelli a asi i další.

Následoval Velký Šimonův Parcon v Košicích. V tomto roce bylo naposledy možné na jednom conu potkat všechny legendy předrevolučního fandomu (namátkou Iva Železného, Jardu Veise, Jaroslava Olšu, Evu Hauserovou a vůbec kompletní redakci Ikarie...).

Pak se Parcon vrátil na dva roky na Moravu, v roce 1992 podruhé do Ostravy a pak do Šumperka, místa konání řady porad SF klubů. Šumperský Parcon proslul jako akce s nejlépe zorganizovaným programem, do kterého byla zapojena značná část města. Součástí programu byl velký panel Quo vadis česká SF, kterého se účastnil Miroslav Holub, Ludmila Freiová, Pavel Weigel, Jaroslav Olša jr., Cyril Simsa, Ivo Železný a Jozef Žarnay. Ze zahraniční se conu účastnil Ian Watson.

V roce 1994 se podařilo spojit Parcon v Banské Bystrici s Tatraconem. Předávání fanouškovských ocenění asistovala Miss Slovensko.

Pak se na dva roky přestěhoval na západ do Ústí nad Labem. Zde asi Parcon ve spojení s Bohemiaconem dosáhl největších rozměrů. V roce 1995 ústečtí pořadatelé přilákali Terry Pratchetta, Roberta Holdstocka, Andrzeje Sapkovského a Roberta Quagliu. Nasadili tak vysokou laťku, že ji již v následujícím roce 1996 nedokázali překonat.

Parcon (toho jména patnáctý) se konal ve Spišské Nové Vsi byl opět propojený s Tatraconem. Čestným hostem byl Kir Bulyčev.

Doposud poslední Parcon proběhne v Chotěboři na začátku prázdnin (3. - 6. července). To už ale není historie, ale v době, kdy píšu tyto řádky ještě budoucnost.

V knize PhDr. Lubomíra Machaly, CSc. z olomoucké univerzity „Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990-1995“ napočítáme mezi autory poprvé publikujícími až po roce 1990 přes dvacet mladých (případně mladších) autorů, kteří za svůj první úspěch označují vítězství v soutěži o Cenu Karla Čapka. Protože kniha vznikla shrnutím pouze samostatných knižních vydání, nereferuje o autorech, kteří se prosadili v povídkových sbírkách.

CKČ pomohla objevit takové množství talentů i proto, že se svým nenápadným způsobem stará o autory české a slovenské SF již od roku 1982.

V oněch letech byla myšlenka na samostatnou publikaci vítězných prací nepředstavitelná a veřejnost zajímající se o díla a trendy mladé české a slovenské SF byla odkázána na polosamizdatové sborníky Kočasy vydávané u příležitosti slavnostního vyhlašování CKČ. Od roku 1987, kdy se pořádání Parconů ujaly další kluby, přešla do rukou jejich členů (fanoušků SF) celá soutěž, od jejího vyhlášení ve sdělovacích prostředcích, přes zajištění odborné poroty z řad tehdy aktivních spisovatelů, editorů a redaktorů (O. Neff, J. Veis, Zd. Volný, I. Železný, L. Macháček, a dalších) až po organizaci slavnostního vyhlášení CKČ, vytištění vítězných prací a zajištění případných odměn pro vítězné autory.

V roce 1990 a v dalších letech vyšly knihy většině vítězů CKČ.

Není příliš známé, že například feministické autorky Eva Hauserová (Hostina mutagenů, Cvokyně) a Carola Biedermannová (Stupeň tvrdosti 11) začaly svou literární dráhu publikací svých úspěšných prací z CKČ. Dalšími známými osobnostmi, které prošli CKČ jsou např. Ivan Adamovič (autor Slovníku autorů české fantastiky, editor několika povídkových sbírek), Vilma Kadlečková (trilogie Na pomezí Eternaalu, Meče Lorgan, Stavitelé věží, povídková sbírka Jednou bude tma), Ivan Kmínek (Utopie - nejlepší verze), Pavel Kosatík (autor memoárů a literatury faktů), František Novotný (Ramax, Bradburyho stín, Dlouhý den Valhaly), Jan Oščádal (romány Bratři, Emisar, sbírka Bitva démonů), Josef Pecinovský (několik povídkových sbírek), Jan Poláček (Ex Machina, V těch temných dobách), Jiří Procházka (Tvůrci času, Hvězdní honáci) a další.

Těm všem nahrazovala CKČ normální publikační podmínky a posilovala je tak v tříbení svého talentu na jehož využití měli jen malou šanci.

sestavil a pro Internet upravil Zdeněk Rampas

(4. 6. 1998)