Optimismus a pesimismus - osobní charakteristiky obsahující jak psychologické, tak znalostní hlediska - jsou vtěleny do postojů řídících jednání. Hluboce ovlivňují uvažování, chování, štěstí a úspěch osobnosti. Extropismus coby filosofický přístup k životu musí požadovat nebo podporovat nějakou formu pesimismu či optimismu. Otázkou je, zda taková filosofie potvrdí svou psycho-gnozeologickou pozici implicitně nebo explicitně, při plném vědomí toho, že ovlivňuje životy těch, kdo potvrzují její principy. Abychom vysvětlili tuto důležitou stránku extropistického názoru, předložíme osm složek a důvodů optimismu - tedy výslovně dynamického optimismu - a porovnáme je s pesimismem. Osm aspektů je vyjmenováno tak, že první čtyři platí i pro jiné typy optimismu. V další sekci od sebe odlišíme D.O., pasivní a dogmatické formy optimismu se zaměřením na rysy č. 5 až 8.
"Pesimista je člověk, který se cítí špatně, když se cítí dobře, protože má strach, že se bude cítit hůře." (anonym). Pesimisté mají filtr opačně nasazený, zaměřují se na vše, co by je mohlo znepokojovat, frustrovat, nebo zraňovat. Pokud se něco daří, je to podezřelé. Pokud se něco nedaří, znamená to, že to bude ještě horší. Extrémní pesimisté jsou zcela zoufalí, protože si představují, že každá možnost volby je plná číhajících pastí.
Optimisté jsou zvláště podezíraví vůči domnělým mezím, o kterých se říká, že jsou "posvátné", "přirozené", nebo "část božího plánu". Pasivní optimista může odmítat omezení s poukázáním na zjevení a dogma, dynamický optimista napadá překážku přímým rozumovým úsilím, analýzou a kreativním přemýšlením o problému. Obě formy optimismu se liší od pesimismu - od přijímání všech mezí bez pochybností, spokojenosti s danou situací, od neschopnosti hledat řešení.
Princip D.O. se v různých podobách objevuje i jinde. Např. Ayne Randová rozlišuje dvě skupiny lidí - jedni hledají pozitivní a druzí se vyhýbají negativnímu. První skupina následuje pozitivní hodnoty obohacující život, druhá je paralyzovaná strachem, utrácí svou energii ve snaze vyhnout se nežádanému, místo aby vyhledávala žádoucí. V úvahách autorky jsou tyto navzájem protichůdné pohledy odvozené z předpokladů, že svět je buď laskavý nebo zlomyslný. D.O. můžeme popsat jako ztělesnění perspektivy laskavého, benevolentního vesmíru, protože D.O. tvrdí, že existence je plná možností. D.O. tvrdí, že bychom se měli považovat za v podstatě svobodné ve smyslu utváření života tak, jak chceme. Perspektiva zlovolného vesmíru, jak je vyznávána pesimisty, považuje aktivitu za zbytečnou, protože svět vždy zmaří naše Prométheovské snahy. Vize zlomyslného vesmíru prostupuje mnoha kulturami, počínaje Babylónskou legendou, legendou o Ikarovi a konče militantně ekologickými vizemi soudného dne a šířením zpráv o nepřekonatelné krizi.
Slovo "víra" je někdy užíváno ve smyslu slučitelném s D.O. a racionalitou. Tedy ve smyslu, ve kterém "věřím mu" znamená "důvěřuji mu, vzhledem k předchozím zkušenostem" nebo "věřím, že to dokáže, vzhledem k předchozím zkušenostem". Ale smysl slova "víra" - tak, jak ho budeme dále chápat - je vlastní náboženskému a dogmatickému uvažování. Víra ve smyslu neslučitelném s D.O. je trvalé přesvědčení o něčem, při současné absenci důkazů či důvodů. Případně přesvědčení za přítomnosti odporujících důkazů či důvodů (pokud důkazy či důvody nemohou být vyvráceny). Při rozlišování víry a D.O. nás bude zajímat pouze přesvědčení v rámci optimistické víry a nikoliv libovolné přesvědčení v rámci víry neutrální. Dynamický optimismus může být od optimistické víry přesně rozlišen pouze při pozorném sledování některých rysů uvedených v předchozí kapitole - zvl. pak porovnáním prvního a pátého až osmého rysu.
Již díky rozdílům v první vlastnosti - v cíleném zaměření - můžeme rozlišit obě varianty optimismu. Člověk je pasivně optimistický, pokud se odvrací od toho, co nechce vidět a věří tomu, že události nějak pracují pro něj. Tento způsob filtrovaného vnímání utěšuje člověka, ale selhává ve snaze zaměřit se na problém. Dynamický optimismus nás také vyzývá k omezování negativních vstupních dat, pokud tato nevedou k řešení problému. To znamená, že neztrácíme čas trápením se s událostmi či situacemi, které nemůžeme ovlivnit, nebo nepovažujeme za nutné se jimi zaobírat. Dynamický optimista se těžkostem staví zpříma, když je nezbytné je pochopit a pustit se do nich. Ale i v tomto případě můžeme cílené zaměření použít k přeformulování obtíží tak, že na ně pohlížíme jako na výzvu, nikoliv jako na problém. Vidíme je v souvislosti s možnostmi a prostředky na jejich překonání a neupínáme se na problém samotný.
Ve světle pátého aspektu - sebezdokonalování - se dynamičtí optimisté neztotožňují s určitou názorovou soustavou a zvyklostmi, ale s aktivním procesem učení, oprav a zdokonalování. To znamená, že se nebojí vlastních chyb a směle zkouší nové strategie výhry. Používají myšlenku Thomase Watsona, zakladatele IBM: "Způsob, jak uspět, spočívá ve zdvojnásobení počtu neúspěšných pokusů". Tento aspekt D.O. vychovává k aktivnímu myšlení, k uvažování citlivému k novým myšlenkám, metodám a strategiím. Oprava novou informací je vítána, protože znamená krok správným směrem. Dynamický optimista chápe úspěšný život jako kybernetický proces nepřetržité opravy chyb. Tento pohled také dovoluje snášet kritiku ostatních.
Ve srovnání s experimentální vlastností D.O. (č. 6) je optimistická víra mnohem více statická. Fideisté (věřící optimisté - pozn. překl.) se neztotožňují s chápáním sebe sama jako procesu nepřetržité změny, místo toho se identifikují s určitými domněnkami a zvyky a nahrazují kritické experimentování dogmaty. Oprava je pro fideisty bolestná a tak ji ignorují, odmítají, nebo ocejchují jako nemorální odchylku od správné víry a postupů. Dogmatická víra má podle fideistů jistě pravdu a tím odstraňuje veškerou potřebu alternativ. Tento postoj byl v náboženském kontextu formulován ve zvláště nesmiřitelné a extrémní podobě otcem Tertuliánem: "Díky Ježíši nemáme důvod k přemýšlení, díky evangeliím nemáme důvod k výzkumu. Směřujeme-li k víře, nemáme touhu věřit v něco jiného, protože začínáme věřit, že neexistuje nic jiného, než to, v co věříme."
Dynamický optimista zavrhuje víru, cení si realitu a pokrok více než pohodlné klamy. Raději nevěří složité, kontroverzní či neurčité teorii a chápe ji místo toho jako pracovní hypotézu. To není pouze hra slov, zahrnuje to rozdílné poznávací postupy. Víra obsahuje ztotožnění teoretického modelu s realitou, zatímco pracovní hypotéza je nástroj, kterým zlepšujeme chápání, a který může - a nebo nemusí - být zcela přesnou reprezentací reality. Dynamický optimista chápe, že pravdivost teorie, ať už triviální nebo zásadní, není zaručena jen tím, že "funguje". Teorie může přinést mnoho užitečných výsledků, přestože je výrazně nepravdivá: Např. pojem hmoty v newtonovské fyzice. Tato vnitřní vlastnost objektů není již částí fyziky, ustoupila relativistickému chápání hmoty definované v obecné teorií relativity. Navzdory tomu, že žádná hmota coby vnitřní vlastnost neexistuje, byla tato představa úspěšně použita a předpověděla ohromné množství pozorování. Ještě starší a podobný příklad máme v Aristotelově představě hybné síly, zákonů zachování látek a energetických veličin.
Dynamičtí optimisté přistupují k životu empiricky a racionálně, zkoušejí nové cesty a kriticky hodnotí podstatné otázky. Jako první si všímají nových, lepších prostředků a využívají pokroku. Víra nevidí smysl v alternativách a obsahuje jistotu, že veškerá pravda již byla odhalena díky nějakým "neomylným" metodám, jako např. skrze zjevení. Fideisté nemají žádnou potřebu experimentů a kritické analýzy. Opravdu, nic z toho se nedoporučuje - oboje vede jedince k chybám a k hříchu.
Ukázali jsme, že D.O. nezbytně zahrnuje sebevědomí, důvěru v to, že jedinec může vytrvat a uspět. Víra patrně vytváří také důvěru, ačkoliv více než o důvěru v sebe sama se v tomto případě jedná o důvěru v síly mimo jedince. Tato z vnějšku řízená důvěra vede spíše k pasivitě, protože víra v úspěch či naplnění nemusí být dále podložena závazkem osobního úsilí. Pasivita může být příležitostně odstraněna některými stránkami náboženského života - pokud se stane, že principy víry přikazují jedinci nejakou produktivní činnost. Nicméně, jak bylo vysvětleno výše, i tehdy bude jedinec usilovat o pokrok rigidním, nekritickým způsobem. Osobní zodpovědnost je podrývána slepou vírou fideistů v externí (a neviditelné) síly, síly hlásající domněle určité pravdy a vyžadující oběť osobního úsudku, analýzy a rozhodování.
Jako ilustraci hlubokého rozdílu mezi dynamickým optimismem a vírou uveďme reakci dynamických optimistů a fideistů na hrozbu smrti. Fideisté atakují svůj strach nepodloženou, ale psychologicky určitou domněnkou o mimofyzickém životě po životě. Překonání smrti nevyžaduje nic víc než uvěření "správnému" dogmatu, nebo maximálně dodržování předepsaných zásad. A možná nějaké finanční či jiné oběti instituci, která je s tímto dogmatem spojena. Dynamičtí optimisté odmítají podobný pasivní, pohodlný a nesmyslný přístup. Zkoumají a přijímají kteroukoliv slibnou strategii pro oddálení či eliminaci smrti. Učí se, jak nejlépe cvičit a provozují to. Dynamičtí optimisté sledují význam diet a nutrientů pro prodlužování života, kryoniky, uploadingu (přenosu vědomí z lidského těla technickými prostředky - pozn. překl.) a dalších technik zachování osobnosti.
Víra nemusí být spojena s náboženstvím, náboženství je však jejím přirozeným domovem, poskytuje systematizaci a posiluje ji. Organizovaná víra v přesné doktríny je dogma. Náboženství přirozeně vyžaduje dogma: nepochybující důvěru, vzdání se zkoumavého rozumu, kapitulaci odpovědnosti poznávání. To je apel náboženství pro většinu lidí. Podrobení se náboženské víře vás ochraňuje před hledání lepšího pochopení, zbavuje vás břemene intelektuální samostatnosti, zkoumání a řešení problémů života. Nabízí předpřipravené odpovědi a uděluje zodpovědnost Bohovi, nebo božským silám mimo dosah jedince. Náboženská víra vás osvobozuje od osobní zodpovědnosti při opravdovém rozhodování, ať již intelektuálním či morálním, místo toho, aby dávala odpovědi. Tato pasivita je podepřena jistotou, jakou jste syceni, jakmile se připojíte do systému. Samozřejmě že náboženská, nepochybující víra spolu s intelektuální a morální pasivitou dělají z člověka snadný cíl pro manipulace náboženskými institucemi.
Zatímco víra je podstatná pro náboženství, dynamický optimismus je vlastní transhumanistické filosofii extropistů. Princip D.O. vyjadřuje extropistický optimismus lišící se drasticky od optimismu náboženské víry. Dynamický optimismus nazírá na ego jako na neustále se měnící, zdokonalující se já, já vyzývající status quo. Podporuje naše sebevědomí a podněcuje kritické a testující hledání lepšího smyslu osobního pokroku, utvrzuje v osobní zodpovědnosti. Jedině tyto charakteristiky, na rozdíl od dogmatického optimismu, mohou tolerovat experimenty a rozmanitost, vítají změnu, místo toho aby se jí obávaly a napadaly ji. Princip dynamického optimismu je to, co dovoluje extropistům vést a podněcovat k akci, soustředit své myšlenky a úsilí a vyhnout se dogmatu běžnému v náboženských filosofiích života.
A to je jenom polovina celého článku.
(Zde naleznete pokračování.)