V poslední době pozoruji, jak se čímdál tím víc lidí zajímá o tzv. ekologické problémy. Hovoří se o kytičkách, o broučcích, o zastavení stavby Temelína atd. Stala se z toho jakási móda, že každý, kdo na sebe chce upozornit začne mluvit o ekologických problémech o vymírání druhů atd. Potud se nic neděje - souhlasím s tím, že by se dostavba Temelína měla zvážit (nikoliv však proto, že bych byl odpůrcem jaderné energetiky, ale proto, že mám pocit, že Temelín je černá díra na peníze, které musím platit i ze svých daní), souhlasím i s tím, že by se měla poněkud omezit (spíše zastavit) těžba dřeva v tropických pralesech. Přesto, když někde vidím nápis GREENPEACE, naskočí mi husí kůže, když slyším o demostrantech pokojně bořících ploty Temelína, lituji, že nevlastním vodní dělo. Má to několik důvodů: 

1) Myslím si, že většina takzvaných příznivců přírody a ekologických aktivistů se rekrutuje z řad psychicky labilních mladých lidí (vyšší ročníky středních škol, vysoké školy), kterým jde o jediné: ukázat se. Tyto lidi ve skutečnosti nezajímají nějaké tropické pralesy, je jim vlastně jedno, jestli si na Taxisově příkopu zlomí nějaký kůň nohu, nebo zda jejich potomci nebudou mít co dýchat. Chtějí ukázat svým rodičům a svému okolí, jak strašně jsou nezávislí, a jak samostatné a jiné jsou jejich názory. Na většině ekologických spolků je to vidět. 

2) Domnívám se, že akce těchto mladých lidí (i když jsou mnohdy vedeny postaršími jedinci s neukojenou touhu po moci), k ničemu nevedou, ale naopak profanují ekologii (vědu o teorii ekosystému) v očích veřejnosti. Nelze se divit, že fundovaného ekologa, který celý život zasvětil studiu např. ekosystému lesa, nikdo nebere vážně, když parta výrostků, označujících sebe sama za ekoaktivisty, háže kameny do oken MacDonalda a zapaluje benzínky firmy Shell. Zdá se, že tito lidé stále nejsou s to pochopit, že sympatie veřejnosti jsou vždy na straně toho, komu je působena škoda. (S jednou malou vyjímkou - tou je právě příroda. Tu plundrujeme a systematicky ničíme aniž bychom se nad tím pozastavili.) 

3) Většina samorostlých ekologů nemá o oboru ve kterém se exponují ani ty nejzákladnější informace. Prostě tvrdí, že je nesprávné stavět atomové elektrárny a basta. Když se takovýchto lidí zeptáte proč, dovíte se spoustu zajímavých věcí (většinou tedy o své zabedněnosti a zaslepenosti), ale na otázku vám odpovědět nedovedou. Tímto je pak celá komunita, ve které mohou být i mimořádně inteligentní a slušní lidé, odsouzena k označení ti ekologičtí šašci. 

4) Většina ekoaktivistů se zabývá většinou naprosto podružnými záležitostmi jako je uchování nějakého druhu kytičky v českomoravské vrchovině. Uvážíme-li, že nám hrozí přehřívání planety (skleníkový efekt) nebo nárust výskytu rakoviny kůže v důsledku úbytku ozónu, připadají mi podobné starosti malicherné. Je to jako by se steward na potápějícím se Titanicu zabýval rozsypanými příbory, které budí negativní estetický dojem u cestujících. 

5) Díky aktivitě některých ekoaktivistů se opravdu závažná témata (např. dvě zmiňovaná v předchozím odstavci) stávají bezpředmětnými žvásty. Je totiž v lidské povaze, že když nám někdo dvacet minut říká hovadiny, předpokládáme, že všechno co říká jsou hovadiny. Díky tomu se většina lidí při slovech jako skleníkový efekt jen pohrdavě usměje. 

Když to shrneme: pro celou planetu by bylo lepší, kdyby se většina ekoaktivistů zítra ráno probudila jako ekopasivisté. Pak bychom se snad nemuseli zabývat pubertálními výlevy nějakých zfanatizovaných studentů, a možná bychom mohli přistoupit k řešení opravdových problémů.