Techno, zábava a růžové volánky
"Tahle tuc-tuc muzika stojí - já to klidně řeknu - za hovno; nevychováváme tu mládež dobře." Toto je věta, kterou pronesl jistý starší muž. Potom zahájil plamenou obhajobu starých dobrých časů, kdy písničky měly melodii, kterou si člověk mohl zpívat, a kdy se chodilo tančit do pěkně upravených sálů a ne do trosek statku, kde nejsou ani pořádné záchody. Přečteme-li si tuto větu pozorně, zjistíme, že jsou v ní skryty dva jevy. Jednak tu vidíme nepřízpusobivost dotyčného, jeho neschopnost akceptovat jiný druh zábavy, než je jakási zdravotně nezávadná a předtrávená patlanice ve stylu odpoledních TV seriálů, kde jsou všichni krásní mladí a plní pochopení, jednak je tu odkaz na výchovu mládeže, která v současné době spočívá v umisťování dětí do nebezpečné blízkosti televizoru, na kterém sice běží zmíněné odpolední seriály, ale také seriály noční, které jsou zase plné ošklivých, agresivních lidí, kteří jsou na konci epizody většinou plní olova.

Obě tyto roviny jsou vesměs mezigeneračního charakteru. Starší a usedlejší lidé ve většině případů nejsou schopni akceptovat druh zábavy, který preferují jejich potomci, protože když porovnávají zábavu, kterou konzumovali ve svém mládí oni a tu, kterou používají jejich děti, docházejí k jednoznačnému závěru, že současná mládež má zvrácené potřeby, a místo toho, aby se orientovala na něco pozitivního, vstřebává dekadentní vlivy jakýchsi podvratných živlů. Nevidí při tom, že pro jejich rodiče musely být stejně úpadkové druhy povyražení, které preferovali ve svém mládí oni, a že vlastně jen kopírují vzorce chování, které u svých rodičů kdysi vášnivě odsuzovali.

Budeme-li se zmíněné prohlášení snažit rozdělit na část hodnotící úroveň současné (elektronické) hudební produkce a část zabývající se úrovní mládeže, zjistíme, že jde v podstatě o propojené problémy, přičemž ten druhý je příčinou prvního. Co se týče elektronické hudby, lze ji jako ostatně všechno, rozdělit na čistě komerční projekty, které jsou určeny jen k tomu, aby svým producentů přinesly co největší zisky a na cosi, co se snaží přínést svým konyumentůnm něco víc. V prvním případě zde můžeme zmínit jednoduchoučké písničky producentských projektů, které mají jediný nosný skoro-motiv, který se opakuje stále dokola a dokola, bez jakékoliv změny. Ubohost těchto skladeb spočívá v tom, že nejenže se stále opakují, ale nejsou doplněny ani žádnými dalšími vrstvami, které by posluchače přiměly poslouchat skladbu více než jednou. A tak jedinou záchranou skupin generujících podobnou produkci (protože o nějakém tvoření není možné mluvit - je to jen nudné opakování několika motivů) jsou chytlavé texty, které je snadné si zapamatovat, mladíci se sympatickými obličeji a vypracovanými těly a dívky s pěknými obličeji a silikonem vypracovanými prsy.

Kromě tohoto druhu elektronické hudby, je tu i druhý proud, převážně nezávislých tvůrců, kteří sice možná netvoří to pravé umění, ale jejich hudba je přinejmenším zajímavá, protože při její tvorbě nejsou omezováni intervencemi producentů a snahou zalíbit se co nejvíce lidem najednou. Hnacím motorem tohoto druhu hudby je, paradoxně, také komeční hudební průmysl. Vyplývá to z toho, že jakmile se někomu z tzv. nezávislých podaří vytvořit skladbu, která je na jednu stranu zajímavá, na stranu druhou je v ní něco, co dokáží přijmout i lidé mimo tuto nezávislou scénu, začnou producenti okamžitě pátrat po někom, kdo by byl za příslušnou úplatu schopen vygenerovat na základě této (v příslušném kontextu) kvalitní skladby něco, v čem by mohl zpívat mladý a krásný muž a mladá a prsatá žena. Nezávislí se pak cítí povinováni svým posluchačům přijít s něčím jiným, což vede k vytvoření nové formy, nebo netradičního zpracování forem starších. Tím, a také faktem, že tvorba elektronické hudby je relativně finančně nenáročná záležitost, lze vysvětlit skutečnost, že během krátké doby své existence stačilo v oblasti elektronické hudby vzniknout možná ještě více trendů než v celé předchozí historii hudby vůbec.

Nyní, když jsme rodělili tzv. tuc-tuc muziku na dva základní druhy (i když samozřejmě je tu i spousta mezi-stavů), můžeme s klidným srdcem opustit tu první zmiňovanou, neboť ta je určena převážně pro publikum do 15 let (pokud někdo u tohoto druhu setrvává ještě i po pubertě, svědčí to o čemsi nezdravém v jeho duševním vývoji) a zaměřit se na typ druhý, který je zajímavý zejména tím, že kazí mládež, přivádí ji k drogám a svou depresivností (zejména co se týče veřejné produkce) ukazuje svět jen z jeho špatných stránek, takže si pak mladí lidé odmítají myslet, že všechno je fajn, v pohodě a krásné.

Nuže je pravdou, že část akcí, na nichž je reprodukována elektronická hudba opravdu probíhá v temných zakouřených místech. Je rovněž pravda, že pokud už se hudební produkce odehrává na takovém to místě, je většinou neuvěřitelně temná, a je konečně pravda i to, že většina lidí na podobných akcích vyhledává distributory omaných a halucinogenních látek. Kdo navštívil např. některou z produkcí Technical supportu na bývalém statku Cibulka, o tomto nemůže polemizovat. O čem se však již polemizovat dá, je výrok, že lidé se na podobných akcích necítí fajn, v pohodě a krásně. Řekl bych dokonce, že pro mnoho jedinců je to jediná příležitost, kdy podobné pocity vůbec mohou zažívat. A teď se už dostáváme k druhé části našeho problému - totiž jak je to s tou výchovou mládeže, pro kterou je potřeba tvořit tak zvrácenou hudbu.

Podobné temné akce, jsou organizovány většinou ve velkých městech. Navštěvují je většinou lidé, kteří mají potřebu se nějakým způsobem odlišit, vystoupit z davu, který jimi celý týden vláčí, do kterého narážejí a který vůbec nezajímá co se s nimi děje, který od nich ale vyžaduje, aby dodržovali jeho pravidla. Nelze se pak divit, že se několik kamarádů odebere na akci, kde se po několika jointech (případně po extázi) mohou uvolněně bavit úplně o všem a zažít při tom spoustu legrace. A když už se jim nechce mluvit, zajdou si na chvíli zatančit na hudbu, která je tak plná emocí, které oni sami cítí, že se s ní dokáží absolutně ztotožnit. A nelze se ani divit, že člověk, který má ze svého bytu výhled na betonovou šeď Jižního města, nebo jakéhokliv jiného lidojemného sídliště, že si dá pod jazyk trip, který i z polorozpadlé barabizny dokáže udělat něco velmi inspirativního (navíc je pravda, že většina uživatelů LSD chodí raději někam ven, kde se jejich zážitek z drogy ještě prohlubuje o estetický zážitek z přírody).

Pak ovšem vidíme, že problém není ani v mládeži ani v hudbě, ale v prostředí, ve kterém mladí lidé vyrůstají. A je to prostředí, které vybudovali rodiče této mládeže. A tito rodiče, kteří sami ještě dospívali v odlišných podmínkách, nemohou pochopit, proč jejich děti říkají, že z nablýskaných sálů a růžových krajek je jim na zvracení. Nevidí, že dnešní mládež která vyrůstá ve světě technologického rozmachu, má úplně jiná měřítka vkusu a krásy, a že nablýskanost a kraječky jsou pro ně jen pokryteckými řečičkami, které při konfrontaci s šedivou realitou panelových domů nemají šanci obstát.

A tak podobným staromilcům, jako je muž, který pronesl tu citovanou větu, může být jedinou útěchou, že jejich děti budou za nějakých dvacet třicet let, mít úplně stejné názory na zábavu svých dětí, jako mají teď oni. Ale obávám se, že s tím se nedá nic dělat.

Feedback