Člověk jezdí na dovolenou především vyčistit si hlavu. Já jsem se vrátil z dovolené z Korsiky a moje hlava je naopak plná. Plná pochyb a úvah o demokracii, o občanské společnosti, o státu a o solidaritě.

Korsika je ostrov hrdých rybářů a zemědělců, potomků Afričanů, Italů, Španělů a Francouzů, lidí, kteří tvoří samostatný národ, mají (víceméně) vlastní jazyk, jsou od ostatního světa jednoznačně oddělni mořem, a přesto nemají svůj vlastní stát. V době, kdy se klade důraz na stát založený na občanském principu a kdy nacionalismus (spolu s náboženstvím a všudypřítomnými penězi) zažíhá jednu válku za druhou, vyzní moje nářky nad ubohým pronárodem zřejmě pateticky, ale zkusme se na problém podívat z širšího hlediska strategických zájmů. Na Korsice je situace ještě poměrně jasná. Existuje nikoliv bezvýznamná část domorodců, kteří by rádi viděli svůj ostrov jako samostatný, někteří z důvodu národní hrdosti, někteří kvůli daním a ziskům, které putují do Paříže. Francie naopak usiluje o udržení ostrova jako zdroje zisků z turistiky a také z nacionální (nebo spíše imperiální) sentimentality. Karty jsou tedy rozdány jednoznačně, dvě strany konfliktu mají jasně stanoveny požadavky a protože je to přece jenom civilizovaný kus světa, rozhodují o výsledku sympatie veřejnosti, podpora zbytku světa a ve velké míře setrvačnost. Nakonec končí všechno tak nějak v autu, všichni jsou napohled spokojeni a Korsičané si z boje za nezávislost udělali solidní byznys. Snaha jednoho národa o samostatnost je v podstatě zapomenuta.

Korsika

Jen pár set kilometrů na západ, ve stejné zeměpisné šířce, leží nikoliv nepodobná oblast, Baskicko (Gaskoňsko). Baskové přišli do Pyrenejí z Indie a jako jedni z prvních je začali obhospodařovat. Postihl je však ještě horší osud, než Korsičany, jejich národ byl rozdělen mezi dvě silné koloniální mocnosti - Španělsko a Francii. Jinak jsou však osudy podobné: Spousta domorodců podporuje hnutí za nezávislost, dokonce v její extrémní podobě (bombové útoky ETA), avšak zbytku světa se příliš nechce do změn statu quo, a tak zůstává vše při starém.

Na opačnou stranu, tedy na východ, stále něco málo nad čtyřicátým stupněm, najdeme další horskou oblast, která se snaží vymanit z područí "mateřského" státu - Kosovo. Tady je situace daleko komplikovanější, především proto, že do hry vstupují lidská práva, mocenské zájmy Západu a Ruska, nerostné bohatství, náboženství. Nejedná se zde o samostatnost utlačovaného národa, ale o boj Velkosrbského a Velkoalbánského nacionalismu. Teroristi tentokrát fungují na obou stranách (srbští četníci vs. UCK), stejně tak mají obě strany v zádech legitimní sílu (Rusko vs. NATO). Jedno však mají tyto tři oblasti společné - ve skutečnosti se už nikdo na světě nezajímá o osudy těch, kteří to celé začali a z jejich spravedlivých (nebo "spravedlivých") pohnutek se staly pouhé záminky k rozehrání velké hry.

Kosovo

Kosovem ovšem naše rovnoběžka nekončí: ještě dále na východ se dostaneme ke Kurdům. Kurdistán je na tom ze všech nejhůř, jeho území je rozděleno mezi čtyři země, Arménie, Irák, Írán, jejichž režimy nemůžeme ani náhodou označit za demokratické, a Turecko, jehož demokracie je v mnoha oblastech sporná a ve věci kurdské menšiny již vskutku jen formální. Nad Tureckem jako členem NATO se přivírají oči, když provádí na hrstce horalů věci, které by se u jiných zvaly genocidou. Západní Evropa i Severní Amerika prostě Turecko potřebují coby vzdušný i námořní klíč k Asii a Africe. Naopak naprosto stejné metody ze strany Saddáma Husajna slouží jako záminka k útokům na (koho jiného, než) řadové Iráčany. Chcete paralelu s předchozími případy? O Kurdy tady už dávno nejde.

Pojďme ovšem dále za sluncem a potkáme - jak jinak - horský národ, bojující již půl milénia o svou nezávislost na Matičce Rusi - Čečence. Jakkoliv si můžeme myslet, že fundamentální islám, který mezi lidem Ičkerie (=Čečny) zvítězil, postrádá demokratické prvky, nemáme právo do volby lidu nijakým způsobem zasahovat. Nebyla to však obava z totalitního vývoje, ale probuzené imperiální choutky, co vedlo Rusko k tak úpornému (a ztrátovému) bránění své kavkazské výspy. Situace naprosto stejná, jako v Iráku (ať už mu šlo o Kuvajt nebo o Kurdistán) a Jugoslávii, s jednou vyjímkou: Rusko je přece jenom větší sousto, proto Západ mlčí.

Turecko

Pro poslední zastávku musíme opustit naši průvodkyni a sestoupit o nějaký stupeň jižněji, až se ocitneme v Tibetu. Pokud se na všech předchozích národech dalo najít něco negativního, ať už to byl terorismus, nebo autoritativní režim, těžko budeme hledat hříchy na pacifisticky založeném, buddhismem prodchnutém Tibetu. Všechno by nasvědčovalo tomu, že se okolní svět v čele s velkým četníkem strýčkem Samem už nějak o lidská práva a případně i autonomii zasadí. Ale ouha, Čína je ještě méně žádoucí nepřítel, než Rusko. Kromě vojenského potenciálu totiž miliarda hlav představuje především obrovský trh, jehož ztrátou by nadnárodní koncerny přišly o řádnou část svých zisků a, co si budeme namlouvat, jsou to právě ony, které do značné míry ovlivňují zahraniční politiku USA a Západní Evropy.

Tibet

Jaké z toho plyne ponaučení? Vypadá to, jako by byly malé horské (převážně pastevecké) národy příliš zaměstnány všedními starostmi, jako je obživa a přežití v drsných podmínkách, že jim nezbývá sil na sjednocení a obraně proti expanzivním sousedům. Do hry pak vstupuje v drtivé většině náboženství a ekonomické a geopolitické zájmy mocenských seskupení a pomalu se nám začíná tvořit obrázek skupin lidí, kteří prostě mají tu smůlu, že nebudou nikdy mít svůj osud ve vlastních rukou. Já bych byl poslední, kdo by chtěl podněcovat nacionalismus v jakékoliv jeho formě, ale zde uvedený (zdaleka ne úplný) výčet národů, které se cítí být poškozené setrváváním ve větším státním celku, nutí přinejmenším k zamyšlení nad současným uspořádáním. Ve světě, kde má člověk, potažmo národ nebo jakákoliv jiná skupina lidí tržní hodnotu podle svého významu pro společnost, se však nějakých překotných hnutí mysli těžko nadějeme. Jediná možnost je tedy změnit svět :-).