Je třeba nalézt konstruktivní odpověď
na otázky, které jsou dnes kladeny oficiální
vědě a technice v post-komunistických
zemích, ale i jinde, na celém světě.
Moderní racionální myšlení má svoje kořeny vsedmnáctém století. Předcházelo
mu renesanční umění a rozkvět humanismu. Racionalismus se po prvé plně projevil
vpřírodních vědách v pracích Koperníka, Vesalia, Keplera, Galiea, Descarta a
Bacona. Skvělé výsledky přinesl vstup racionalismu do mechaniky, což vyvrcholilo
vklasické a zejména v nebeské mechanice. Newtonův výklad fungování sluneční
soustavy představuje jeden znejvětších intelektuálních počinů všech dob.
Ve stejné době, kdy se objevily tyto vědecké pokroky, se vEvropě začal rozvíjet
kapitalismus a klesat autorita katolické církve. Celý kontinent zaznamenal velké
revoluční změny, které nejsou nepodobné tomu, co se dnes děje vpost-komunistických
zemích. Vtéto době se však také začaly rozmáhat pověry nejrůznějšího druhu.
Existují záznamy o upálení zaživa nebo utopení 50 000 čarodějnic, což je mnohem
více, než v kterékoliv jiné době.
Konec tisíciletí středověké ideologie doprovázely tyto bolestivé příznaky
sociálních nepokojů a nejistoty. Vmenší míře se podobné symptomy opakovaly
například ve formě mesmerismu před francouzskou revolucí či ve formě spiritualismu
a „vědeckých" pověr během hlubokých a rychlých změn vevropské společnosti
před první světovou válkou. Vnedávné minulosti to bylo například hnutí hippie,
které během vietnamské války rozkvetlo ve Spojených státech. Toto všechno ukazuje,
jak jsou zjevné projevy iracionality sociálně indikativní.
Je pozoruhodné, jak se v obdobích společenských krizí vždy znovu a znovu objevují
pověry, kulty a mysticismus. Vdnešní době na sebe berou podobu víry vESP a UFO,
vastrologii a předvídání budoucnosti, vmystické kulty a zázračné léčitele.
Nárůst popularity těchto fenoménů je jasným indikátorem sociálních nepokojů,
osobních těžkostí, frustrace a ztráty smyslu života.
Je však opravdu třeba publikovat všechny ty nesmysly, které se dají vytisknout? Jaká
je dnešní zodpovědnost sdělovacích prostředků za šíření protivědeckého a
iracionálního? Měli bychom sáhnout kcensuře, nebo bychom měli spoléhat na smysl pro
slušnost a zodpovědnost? Vpřípadě neslušnosti, sexu a projevů násilí jsme již
přijali nutnost určité kontroly za samozřejmou. Na ochraně veřejnosti před
astrology a jasnovidci však zjevně nikdo netrvá. Současně stím, jak narůstá obliba
těchto jevů, můžeme pozorovat značný pokles zájmu o populárně vědecké magazíny
a televizní programy svědeckou nebo technickou tematikou.
Vědecká obec by měla začít sjasnými aktivitami namířenými proti těmto trendům -
protože postoje veřejnosti kvědě a technice hrají klíčovou roli ve snaze
ozajištění trvale udržitelného rozvoje.
Ve většině případů se popularizátoři vědy těší velké důvěře. Běžný
posluchač prostě věří tomu, co je mu řečeno, protože případný důkaz by mohl
být podán pouze prostřednictvím dlouhého vzdělávacího procesu. Tato důvěra klade
na nositele vědeckého poselství velkou zodpovědnost. Na druhou stranu mají masmedia
obrovskou přesvědčovací moc a její zneužívání je zásadním společenským
problémem.
Velice často jdou tyto protivědecké a proti-technické nálady ruku vruce s násilím a
extremismem, jako je agresivní nacionalismus či fašismus. Anti-intelektuální tendence
jsou již také tradičně svázány santisemitismem. To, že se tyto jevy vyskytují
často společně, může předznamenávat nebezpečí, které značně přesahuje pouhé
iracionální požadavky několika málo ufologů. Poté, co si podobné skupiny získají
určité pozice, nastupuje politický extremismus, který může znamenat skutečné
ohrožení společnosti. Na druhé straně se ozývá stále větší počet autorů
nejrůznějšího přesvědčení, zabývajících se nejrůznějšími společenskými
otázkami, hledajících nové myšlenky a nové hodnoty. Neuvažujeme-li ekonomické
otázky, jedná se o tu nejnaléhavější výzvu pro všechny, kteří se chtějí
ksoučasným skutečnostem postavit zodpovědným a tvůrčím způsobem. Je to výzva pro
vědce a spisovatele nejen vpostkomunistických zemích, ale i jinde - protože na celém
světě je racionalismus vkrizi.
Tato krize má svůj původ částečně i ve zjednodušujícím, mechanistickém
pojetí společenského vývoje. Většina našich dnešních představ o společnosti je
stále ovlivněna převážně pozitivistickým smýšlením. Obrovský úspěch
přírodních věd v 17. a 18 století byl pro společenské a politické teorie velkým
vzorem. Myšlenky, pojmy a dokonce i názvosloví pocházející zpřírodních věd
silně ovlivnily, zejména pak v 19. století, slovník mnoha sociálních teorií.
Přední myslitelé hovořili o sociálních silách, mase lidí a energii národů.
Popisovali historii jako pohyb, který se řídí deterministickými zákony
společenského vývoje a kauzálních procesů.
Vtom samém století se objevily i evoluční teorie a statistická mechanika, ale
příliš se v názorech na společenský vývoj neodrazily. Ekonomové doposud rádi
hovoří o „platební rovnováze" a „zákonech zachování"a přitom zcela
opomíjí skutečnost, že pracují sotevřenými nerovnovážnými systémy, ve kterých
je pojem entropie stejně tak důležitý jako pojem energie. Navíc, pojetí chaosu musí
vpolitické teorii teprve hledat svoje postavení, které by přesahovalo pouhý rámec
metafory.
Často jen díky svojí aroganci se přírodovědci posmívají snahám svých
„nepřírodovědeckých" kolegů pochopit vzorce chování vreálném životě
spomocí modelů silně závislých na mechanistickém pojetí historie. Nicméně je
možné pozorovat vytrvalé požadavky na deterministický přístup při počítačovém
modelování, od kterého si slibujeme zázračné proniknutí do vnitřních
souvislostí, předpovědi a vysvětlení složitosti světa. Snejvětší
pravděpodobností jsou společenské teorie mnohem intelektuálně náročnější a
složitější než celá naše fyzika.
Vdnešní době vyvstává potřeba nových idejí, ideálů a dokonce i ideologií,
navzdory všem negativním významům tohoto slova. Těžko lze věřit tomu, že historie
postavená na ideologii jednou provždy skončila. Staré ideje se již opotřebovaly, ale
historie běží dál a pokud nebude mít jinou volbu, přimkne se i ke staromódním
fundamentalistickým názorům. Jejich znovuvzkříšení je příznakem společenských
problémů. To je důvod, proč je třeba hledat nové způsoby uvažování. Musíme se
přitom snažit vzít vúvahu to, čemu jsme se poučili zhistorie - i když hlavním
poselstvím historie je, že se člověk nepoučí nikdy.
Je zřejmé, že je výhodnější postupný vývoj než revoluce. To,co je na revoluci
nejpřitažlivější, je očekávání rychlé změny, příslib zázračného
vyřešení všech problémů a slabin pomocí zázračné nové víry. Vmnoha případech
jsou to sliby extremistů - těch, kteří zpochybňují zákony společnosti a vědy,
tradiční moudrosti stávajícího řádu. Bez těchto revolucí a bez těchto
průkopníků by však žádný pokrok, jakkoliv váhavý, nebyl možný.
Měli bychom být tedy tolerantní ke všem, kteří se snaží proniknout do neznámého,
navzdory jejich zjevné iracionalitě. Avšak kde leží hranice přijatelnosti? Víme,
že společnost, která potlačuje veškerou opozici a násilím vnucuje stabilitu je
odsouzena ke stagnaci a zániku. Ale kolik takovéto „opozice" je přípustné?
V současnosti jsou extremistické síly tak mocné, že jsou často schopny přetrhat
křehké vazby společenského pořádku. Vtéto složité situaci je třeba nalézt
rovnováhu.
Na pseudovědeckých a iracionálních myšlenkách je pozoruhodná, že jejich nositelé
si nepřejí, aby byly považovány za mytologii. Chtějí, aby byly především
označovány za vědecké. Můžeme číst o vědecké astrologii a vědeckých
léčitelských silách lidí se schopnostmi mimosmyslového vnímání. Možná, že
„Křesťanská věda" byla prvním pokusem o spojení vědy a mytologického
uvažování jako způsob podpory systému idejí, které však nejsou samy o sobě
vžádném případě vědecké. Bible je samozřejmě knihou, která zásadním způsobem
spoluformovala naši kulturu a civilizaci, ale je možné ji nazývat vědou? Je-li toto
jediný způsob, jak někoho přesvědčit, aby uvěřil vjejí poselství, dostáváme se
kzákladnímu rozporu mezi metodou vědeckého poznání a uměleckou metodou
imaginativního vnímání.
Můžeme též sledovat působení nejrůznějších hnutí orientálního původu, jako
je například kult Hare Krišna. Ze sociologického a psychologického hlediska by bylo
zajímavé zjistit, do jaké míry se jedná a touhu po exotice a vůni dálek a do jaké
míry to je únik a pokus o vymanění se z reality života.
Podíváme-li se dodávnější minulosti, Gibbonův Pád říše Římské přináší
klasický popis projevů hroutící se racionalistické společnosti a nástupu
náboženství.
Můžeme učinit závěr, že krize intelektu a racionality může být nazírána jako
petit mal společnosti.
Současné protitechnické nálady jsou velkou měrou způsobeny Černobylskou
katastrofou, nejhorší jadernou havárií vdějinách. Ještě léta po této události
velice silně pociťujeme její následky. Ukázalo se, že naše společnost není
připravena technicky, psychologicky ani intelektuálně na skutečnosti jaderného věku.
Síly, které jaderní technici ovládají jsou tak mocné, že se ještě nestačily
vyvinout tomu odpovídající společenské a legislativní pojistky. To je to
nejdůležitější a nejbolestivější ponaučení zČernobylu, které značně
přesahuje pouhý rámec jedné technické katastrofy.
Černobyl vyvolal širokou a silnou odezvu. Měl ohromný vliv na místní hospodářství
a zejména doposud silně ovlivňuje zdraví obyvatelstva a kvalitu života a to jak
přímo, tak i nepřímo. Lékaři si nejsou jistí, co vlastně napáchalo více utrpení
a neštěstí - samotné záření, nebo strach zněj. Veřejnost ztratila důvěru ve
vědu, vědce, a dokonce i v lékařská povolání. Nejdříve oficiální mluvčí
úmyslně podhodnotili rozsah Černobylské havárie, a dokonce rozšiřovali
desinformace. Můžeme se proto divit všeobecnému odporu kjaderné energetice a technice
všeobecně?
VMoskvě vedly veřejné protesty kpozastavení stavby velké elektrárny na zemní plyn,
která měla stát na severu města. Na jiných místech Ruska vedla ekologická hnutí
úspěšné kampaně za uzavření metalurgických, chemických a biochemických závodů.
Toto může mít za následek dalekosáhlé zbrždění průmyslového rozvoje. Na jedné
straně máme technokraticky uvažující vládu, která si již začíná uvědomovat
nebezpečí hrozící životnímu prostředí, na druhé straně tu jsou ekologové,
kteří si nevědí rady stím, jak čelit tlaku a požadavkům industriálního světa.
Jak máme posoudit priority „zelených" a požadavky moderního průmyslu? Pokud se
nám nepodaří přijmout citlivé řešení, můžeme zavinit další pokles - již tak
velice špatné životní úrovně - na úroveň horší, než si vůbec dokážeme
představit.
Vědomí národní identity je nejsilnější zmocných a iracionálních sil, které
ovlivňují lidské chování, mnohem silnější než ekologické motivace. Pocit
příslušnosti ke skupině, kmeni či národu je prvotní. Je zjevně mnohem silnější
než relativně racionální pocit příslušnosti ke třídě, určovaný podle
bohatství a společenského postavení.
Konflikt mezi racionálním, které se stalo špatným a iracionálním a které je jen
částečně správné, je možné pozorovat ve snahách o šíření poselství vědy.
Před několika lety jsem se například účastnil veřejného dialogu mezi vědci a
astrology na téma záhady Bermudského trojúhelníku. Pro astronoma, který je předním
odborníkem na slunce, je největší záhadou diskrepance mezi počtem neutrin, které
podle našich přístrojů slunce emituje a pozorovaným tokem energie. Jinak řečeno,
není mu jasné, proč slunce září. Tento vynikající odborník, ale nesmělý vědec,
zcela jistě podlehne vdebatě hbitému astrologovi, který má živobytí postavené na
své schopnosti přesvědčovat lidi.
Dokonce i vklasické debatě o Darwinově evoluční teorii zvítězil Huxley spíše
díky svým řečnickým schopnostem než díky vědecké argumentaci. Veřejná debata je
jistě mocný didaktický prostředek při propagaci a výuce vědy, neboť
profesionální diskuse jsou obvykle vedeny smnohem menší publicitou a řídí se
zavedenými zásadami vědeckého výzkumu. Případ studené fúze ukazuje, kčemu může
dojít, nejsou-li tyto zásady dodrženy.
Podle Carla Sagana je vdnešní době ve Spojených Státech 15 000 astrologů, ale jen 1
500 astronomů. Vminulosti přitom nebyl rozdíl mezi těmito profesemi tak zřejmý.
Kepler byl sám praktikující astrolog.
Položení racionálních a humanistických základů morálky je nejvýznamnějším
problémem současnosti. Pevný základ snahám o jeho vyřešení poskytuje Deklarace
Spojených národů o Lidských právech. Komparativní teolog Hans King ukázal, že
hlavní světová náboženství mají velkou část svých etických učení společnou.
To by mělo být důležitým sdělením pro všechny, kteří se domnívají, že jen oni
vlastní „pravdu", ať již se jedná o otázky politické, etické či
společenské. Vědci se musí k těmto otázkám také jasně postavit.
Zájem o neznámé - ať již se jedná o naši vlastní budoucnost či chování
vzdálených planet - vedlo lidstvo kvelkým objevům vědy a kobrovskému pokroku
vtechnice. Můžeme něco namítat proti tomu, když nás tyto hluboké a nám vlastní
tendence čas od času vedou špatným směrem a ne vždy přímočaře a logicky?
Dnes, možná více než kdykoliv jindy, bychom se měli věnovat úkolu šíření
poselství vědy. Není ani tak třeba popularizovat vědu - zjednodušovat ji a prodávat
veřejnosti - jako je třeba podporovat vědecké postoje veřejnosti kproblémům.
Bohužel, vsoučasné době ztrácí věda oporu, jak vSovětském Svazu, tak i jinde na
světě.
Protivědecké trendy není možné porazit přímo. Jedná se o příznaky hlubší
choroby, společenských problémů, které nejsou tak snadno léčitelné. Namísto toho
je třeba soustavná a systematická snaha o propagaci vědy jako součásti moderní
kultury, která přinese plody dalším generacím. Musí to být celosvětová snaha,
zaměřená zejména na zlepšení postojů veřejnosti k celosvětovým problémům.
Potřebné nástroje již máme. Máme globální televizní sítě, které působí na
celém světě a po 24 hodin. Bohužel tyto významné prostředky jsou jen zřídka
používány kšíření univerzálně přijatelných hodnot. Musíme najít způsob jak
toho dosáhnout a doručit toto poselství osobní, místní a celosvětové
důležitosti. Nepokusíme-li se o toto velkolepé, abstraktní a vzdálené, těžko se
nám podaří ovlivnit problémy každodenního života. V dnešní době je na
sdělovacích prostředcích, aby se s těmito záležitostmi vyrovnaly citlivým, a
doufejme, i racionálním způsobem.
Je zejména důležité vzdělávat votázkách vědy zákonodárce. Je to velice
složitý úkol, který ve velké míře závisí na vědcích a odbornících - na jejich
schopnosti spolupracovat se státní byrokracií ve snaze stát se součástí politiky
bez toho, aby ztratili vlastní intelektuální a morální identitu. Nejlepší cesta je
začít se vzděláváním budoucích „vládců" co nejdříve.
Požadavky vulgární a egalitářské racionality minulého období zanechaly v bývalém
SSSR hluboké škody. Tato minulost vysvětluje a možná i omlouvá současný nárůst
iracionality.
Otázkou zůstává, do jaké míry se mohou tyto tendence rozvinout a jak dalece to
pootevře dveře extremistickým názorům. Vminulosti bohužel někteří
intelektuálové podpořili extremismus vevíře, že extrémy mají ve veřejném
životě stejný nárok na existenci jako vumění nebo ve vědě. Nyní, sklesajícím
vlivem vědy a techniky vidíme, že tyto zjednodušující snahy rozhodně stávající
problémy nevyřeší.
Současná krize je projevem prastarého lidského dilematu, který se znovu objevuje
vnové formě. Doufejme, že tentokrát nalezneme správné řešení a budeme konat
zodpovědně.
[1] S. P. Kapitza, The crisis of rationality, Ecodecision 14, Autumn 1994, (http://www.ecodec.org/14a/kapis14a.htm).
[2] S. P. Kapitza, Antiscience trends in the U.S.S.R., Scientific American 265(2), p.18,
August 1991.
[3] S. P. Kapitza, Lessons of Chernobyl, Foreign Affairs, Summer 1993.
[4] S. P. Kapitza, Russian Science: Snubbed and Sickly, Bulletin of the Atomic Scientists,
May/June 1994, (http://www.neog.com/atomic/research/mj94/mj94Kapitza.html).
přeložil David Knespl
(překladatel je český fyzik, žijící ve Švýcarsku)
Sergej Kapica (syn P. L. Kapici) je významný ruský fyzik a popularizátor vědy. Je
profesorem na moskevském Institutu Fyziky a Techniky a bývalým ředitelem Institutu
Fyzikálních problémů P.L.Kapici Ruské akademie věd. Je prezidentem Ruské
fyzikální společnosti, přidruženým členem Římského klubu, editorem ruského
vydání Scientific American a členem výboru CSICOP. Je nositelem ceny udělované
UNESCO za popularizaci vědy (1979).
Jeho články zabývající se postavením vědy vRusku,postkomunistických zemích, ale i
na celém světě byly otištěny například vScientific American, Ecodecision a
včasopise Foreign Affairs. Tento článek je překladem článku uveřejněného
včasopise Ecodecision1.
Vodpovědi na e-mail, ve kterém jsem ho žádal o souhlas suveřejněním překladu
tohoto článku, Kapica píše:
Samozřejmě, že můžete použít článek, který zmiňujete.Vždycky považuji
všechny publikace o problematice vědy za „public domain". Na druhou stranu,
úplně jsem zapomněl, že jsem ten článek publikoval! Na toto téma jsem také napsal
před nějakým časem poměrně dlouhý článek pro Scientific American2, bylo to
srpnové číslo 1991. V Rusku jsme právě začali vydávat časopis „Zdravý
rozum" (Zdravij smisl) , který se zabývá všemi těmito proti- a pseudo-
vědeckými záležitostmi. Napsal jsem úvodník kprvnímu číslu. Bohužel, nebezpečí
pro vědu a lidské myšlení neustále narůstá a může, zdlouhodobého hlediska,
znamenat skutečnou pohromu lidské civilizaci, tak jak ji známe, a vést kprojevům
těch nejstrašlivějších sil lidské přirozenosti. Přečtěte si Dostojevského
„Běsi".
Váš Sergej Kapica
