 
 
Popularita racionality (Luboš Motl)
Motto: Věda se na rozdíl od pavědy může pochlubit výsledky.
Pavěda se zase na rozdíl od vědy výsledky chlubí.
Dnešní lidstvo je zasaženo jednou nepříjemnou nemocí, totiž ztrátou důvěry v
rozum a svěží myšlenky, doprovázenou rozmachem víry v paranormální jevy a
nárůstem prestiže rozmanitých druhů šarlatánů a podvodníků. Tyto názory jsou
podporovány intelektuálním relativismem, který se rozpíná téměř všude a který
budeme pro jednoduchost nazývat "postmodernismem". O to cennější je, že i
na internetu najdeme mezi mnoha stránkami opěvujícími paranormální jevy i Occamovu
břitvu, věnovanou "skeptickým" názorům.
V tomto článku se pokusím podívat na kořeny i projevy
problému, stejně jako na možné cesty ven. Věřím, že i "skeptik" může
být v jádru duše optimistou a že dnešní postmoderní doba nebude trvat věčně. :-)
Tento optimismus mě vede i k tomu, že slovo "skeptik" píšu v uvozovkách.
Pro účely tohoto článku, paranormálním "jevem" míním iracionální
projev lidské bytosti, projevující se ochotou uvěřit v existenci experimentálně
nepotvrzených či sporných jevů, která odporuje všem zkušenostem a výsledkům
lidského snažení, které obsahuje dnešní věda. Navzdory tomu, že se tato definice
liší od konvenční definice, by neměla tato neshoda vést k nedorozuměním. 
Příznaky krize
O prázdninách mně tatí řekl, že jeho spolupodnikatel si koupil destičku, kterou
položí pod postel v místě odpovídající přibližně polštáři, a ubrání se tak
geopatogenním zónám. Tuto destičku vyrábí jakési zemědělské družstvo. Vyslovil
jsem před ním "smělou" hypotézu, že geopatogenní zóny podle všech
vědeckých poznatků neexistují. Trochu jsem se obával, že zareaguje podobně jako
desítky postmodernistů, před kterými stačí říci, že geopatogenní zóny jsou
hloupost, a hned do vás začnou kopat jako do dogmatika, fanatika zkostnatělé vědy,
omezence a arogantního nadutce. :-)
Reakce však byla jiná. Můj otec je velmi technicky nadaný a
řekl bych, že je i dobře informovaný. Moje odpověď ho poměrně rozradostnila a
řekl mně, že ho vůbec nenapadlo o existenci geopatogenních zón pochybovat. Bral
geopatogenní zóny jako fakt, poznatek moderní vědy. Nicméně stačilo znovu potvrdit,
že oficiální věda existenci jevu "geopatogenních zón" neuznává, a měl
ve věci jasno. Otec asi vždycky intuitivně cítil, že teorie "geopatogenních
zón" nezní přirozeně. Také mu vždy metody užívané vědou připadaly
správné a věděl, jakou roli sehrála věda například v době druhé světové
války, což je jeden z jeho koníčků. Bylo mu však vnuceno, že tatáž moderní věda
odhalila jev "geopatogenních zón". Tenhle příklad jsem řekl jako ukázku
toho, jak daleko sahá neinformovanost. Řekl bych, že mnoho lidí si udržuje zdravý
rozum, ale informace o tom, co vlastně naše "oficiální" věda uznává a co
nikoliv, se k nim vůbec nedostane. Nikdo asi na tom není zainteresován.
Ale nejsou všichni takoví, že ano. Komunismus v sovětském bloku padl a
občas slyšíme dodatek, že spolu s ním padl i vědecký pohled na svět. Bohužel, z
jistého hlediska je to pravda. Nelze se tomuhle vývoji až tolik divit. Postmodernismus
má svoji velkou líheň právě v zemích, které se zotavují ze socialismu. V těchto
zemích cítí mnoho lidí potřebu říkat určité věci jen proto, že v době
komunismu na to neměli dost odvahy. Marxismus, který měl být ideovou základnou
komunismu, v sobě obsahoval i naivní názory, podle kterých lze formulovat prakticky
exaktní zákony vývoje společnosti, analogické fyzikálním zákonům. Toto
přecenění mechanistického pohledu na svět se svým pádem nutně přineslo
podcenění vědeckého pohledu na svět obecně.
Člověk by si ale asi neměl nechat vnutit klam, že komunismus
je s vědou nějak úzce spojen. Tak například i Lenin měl často velmi naivní názory
na vědu. Psal například, že každý elektron je vesmírem či galaxií, v níž je
ohromné množství dalších částic, a že tato hierarchie ruských matrjošek je
dokonce nekonečná. To bylo v době, kdy lidé již začali chápat stavbu atomu a
nerozlišitelnost elementárních částic, Pauliho princip atd.
Je také poměrně evidentní, že věda se více rozvíjela právě v
kapitalistických zemích, podobně jako mnoho dalších sektorů lidské aktivity. Mnoho
pohlavárů komunistických režimů mělo také svoje astrology. A naopak, mezi disidenty
a kritiky režimu nalezneme i velké vědce, jmenujme třeba Andreje Sacharova. Jako
závěr těchto odstavců bych řekl, že spojení věda-komunismus je víceméně
účelovou nálepkou, kterou někteří užívají ve svém boji proti lidskému rozumu.
Parapsychologie má mnoho forem. Parapsychologie samotná je
termínem posledních let pro aktivity, kterým se předtím říkalo psychotronika nebo
biotronika. Lze studovat nit tohoto oboru lidské činnosti a nalezli bychom kontinuitu s
prozaickým slovem "kouzelník". Hranice mezi vědou a pavědou nebyla
samozřejmě tak ostrá v dobách, kdy i nejvzdělanější lidé věděli o světě
mnohem méně než dnes. Tak například Johannes Kepler, objevitel fenomenologických
zákonů pohybu planet, se živil jako astrolog. Vymyslel i zajímavou identifikaci mezi
Platónovými tělesy a planetami, z vědeckého hlediska zcela neodůvodněnou. Nicméně
dnes je hranice velmi ostrá, ačkoliv by ji parapsychologové rádi otupili a sami sebe
také prohlásili za vědce.
Uvedu několik příkladů dnes rozšířených "jevů". Myslím, že
by tyto "jevy" měly být sepsány kompletněji a měli bychom se pobavit o tom,
jaká je nebezpečnost jednotlivých jevů pro společnost obecně a pro zdravý rozum. 
  - Léčitelství obecně. Léčení mimovědeckou cestou je lákavé svojí relativně
    častou (ale nezaručitelnou) neškodností. Rozmach této oblasti je dán i chatrným
    osobním vztahem k pacientům v mnoha oficiálních zdravotnických zařízeních.
    Léčitelství občas přináší i zločiny, například případ léčitele Erbena,
    který si vynutil sexuální služby pod hrozbou dálkového vyvolání rakoviny.
    Jemnějším projevem je homeopatie, která asi nemá žádné podobné negativní
    důsledky. 
- Věštectví a jasnovidectví. Stará to řemesla. Jen někdy se člověk podívá, zda
    věštba vyšla. Navzdory tomu, že skoro všichni lidé se setkali s věštbou, která
    nevyšla, stále existuje víra, že jsou nějací "lepší" věštci, kteří
    opravdu umějí předpovídat budoucnost. Příbuznou věcí je telepatie (sdělování
    myšlenek na dálku přímo z mozku do mozku), na kterou má dnes schopnosti a trpělivost
    jen málokterý kouzelník nebo podvodník. Zde by se text mohl větvit na všechny
    podoblasti tzv. mimosmyslového vnímání (ESP).
Geopatogenní zóny. Oblasti definované tak, že o nich speciálně pověřený
    člověk, takzvaný senzibil, prohlásí, že jsou patogenní a mají tedy neblahé
    zdravotní efekty na lidi, kteří se v nich nacházejí. Obvykle jsou velmi ostře
    odděleny od zdravých zón (geopatogenita je binární parafyzikální veličinou,
    odhlédneme-li od dvojitě patogenních zón) :-) a střídají se s nimi prakticky v
    poměru 50:50, navzdory "zkostnatělé" logice statistiky reálných jevů
    libovolného geologického původu, tak, že entropie a hodnota senzibilovy rádoby
    předpovědi je vždy maximální. Geopatogenní zóny vyhlížejí na první pohled jako
    poměrně rozumná teorie o jakémsi záření, proto jim mohou uvěřit i hůře
    informovaní, ale inteligentní lidé. 
  Proutkaření. Průmysl postavený na myšlence, že proutek ohnutý tak, že malá
    výchylka stačí k tomu, aby byla jeho pozice o 180 stupňů otočená energeticky
    výhodnější, je schopen svým pohybem určovat přítomnost různých objektů a látek
    pod zemí, pokud je v rukou citlivého člověka. 
  Telekineze, teleportace apod., aneb zvedání skříní silou vůle a pronikání do
    izolovaných dutin objektů a zpět. Relativně nerozšířená oblast, protože dá
    přece jenom větší práci druhého přesvědčit, že jsem zvedl skříň, než že on
    našel vodu ve vyvrtané studni díky mému proutku. 
  Astrologie. Dnes již přece jen trochu archaická a zkomerčnělá forma učení o
    vlivu pohybů nebeských těles pozorovaných ze Země na lidské osudy. Vy si
    nepřečtete svůj horoskop? Já se přiznávám, že tak občas učiním. 
  UFO. Neidentifikované létající objekty jsou často označeny za mimozemské
    kosmické lodě, většinou vinou nekvality pozorování a snížených znalostí
    pozorovatelů, kteří nemají zkušenosti s různými přírodními a umělými
    fenomény, které se mohou objevit na obloze. 
  Kruhy v obilí. Obrazy v polích stvořené často lidovými umělci a recesisty, někdy
    i přírodního původu. Zdá se mně někdy až podivuhodné, jak málo vtipálků na
    světě žije. Kdybych bydlel na vesnici, rozhodně bych pár takových žertů udělal a
    kochal se tím, jak se v tom ostatní škvaří, podobně jako to učinili dva kluci v
    Maďarsku. 
  Xenoglosie, jedna z mnoha věcí z této kategorie. Jde o mluvení ve stavu hypnózy, a
    to jazykem, se kterým se dotyčný nikdy nepotkal, často vysvětlované pomocí
    reinkarnace neboli převtělování. Mnoha lidem nečiní žádné potíže říci, že je
    to možné. Takových pojmů existuje v pavědě hromada, a tak již raději skončeme. 
Co lidi k paranormalitě a postmodernismu vede?
Rozmach postmoderních názorů je skutečně ohromný a stojí za to podívat se na
příčiny tohoto "úspěchu". Lidé často cítí vědu jako cosi nudného,
postihujícího jen velmi malou část skutečnosti. Co popíše věda, ztrácí podle
těchto lidí krásu. To znamená, že tito lidé skutečně nemohou chápat krásu světa
a jeho racionálního obrazu. Necítí, že vědecká teorie je často krásnější než
ty reálné jevy samotné a že se v ní skrývá velká část opravdového šarmu
stvoření. Chyba musí být už někde ve vzdělávacím procesu. Jako příklad názoru
na vědecké metody poznání uvedu následující text, který v sobě má jakousi
moudrost: 
  - Vědecké metody poznání mně připadají jako zkoumání slona bandou slepců. Až na
    to, že tím slonem je náš svět a vesmír a většina vědců specialistů jsou ti
    slepci. Takže máme slona ve tvaru hada, slona - velký měch zavěšený ve vzduchu,
    slona - provázek visící z hůry, slona - sloup s drsným povrchem nebo slona tenkého a
    placatého. A přitom je to furt ten jeden slon s chobotem, velkým břichem, tenkým
    ocáskem, bytelnýma nohama a placatýma ušima... a navíc má ještě oči, kterejma se
    pobaveně kouká na tu bandu slepců, a kly, kterými občas někoho nabere. A to
    předvádí nejen naše oficiální věda, ale i nemalá část lidí na tomto boardu. 
Odhlédneme-li od literární kvality textu, skrývá se v něm několik omylů. Autor
nechce vidět, že věda zkoumá i ty oči a kly a že "nevěda" nemůže mít
nějaké lepší metody zkoumání, než které jsou v principu přístupné i vědě.
Řečeno oním poetickým jazykem: všichni lidé jsou stejní slepci, když lezou po
slonovi, vědci však používají slepeckou hůl, logiku, matematiku a "pár"
dalších drobností. Autor také nechce vidět, že pokud chceme nějaký složitý
objekt poznat, je ho skutečně třeba rozdělit na dílčí teoretické konstrukce,
které pak sice chápeme v celku, ale pro zkoumání jedné z nich je rozumné
předpokládat, že je ovlivňována jen několika mála jinými faktory, zatímco
většinu ostatních lze prakticky zanedbat. O tom, co je tou hlavní příčinou toho či
onoho jevu, je přece věda v neposlední řadě. Je třeba však vzít na vědomí, že
názor na tyto otázky je tématem sporů mezi redukcionisty a "holisty"
odnepaměti. 
Další velkou překážkou, která brání i většině filosofů
pochopit podstatu vědy, je totální necit pro pojem efektivní teorie. Věda poznává
svět jaksi po etapách a pro pochopení určité třídy jevů lze objevit jakousi
zjednodušenou verzi teorie, která stojí za celým naším světem. Tato zjednodušená
verze má omezenou sféru působnosti, ale tato hranice je obvykle velmi daleko, a proto
je možné zcela spolehlivě užívat tuto teorii i nadále pro danou třídu jevů a
považovat ji za "pravdivou". A tak například astronomové mohou v drtivé
většině případů dále užívat Newtonovy mechaniky a docházet ke stejně správným
závěrům, k jakým vedla Newtonova mechanika i před objevem obecné relativity. 
Tohle je pro mnoho myslitelů nestravitelný oříšek. Jsou přesvědčeni, že
i věda funguje stejně jako filosofie a podobné oblasti lidské činnosti. A tak
například Einstein podle nich zbořil celou Newtonovu fyziku a ukázal, že Newton byl
vlastně omezenec. Jednoduše filosofové jsou velmi zvyklí na jistý způsob práce, v
němž se ideje většinou nevyvracejí pomocí experimentů nebo velkých
intelektuálních výkonů, ale spíše pomocí politického vlivu a osobních styků. Je
pro ně těžké si představit, že existuje něco jako objektivní řád světa, který
mohou všichni vědci vnímat de facto stejně. A nechápou, že Einstein našel hlubší
strukturu, která prakticky celou Newtonovu fyziku v sobě obsahuje a je pro ní vlastně
i novým důkazem. Stejně jako to, že i Newton už věděl, že jeho rovnice jsou jen
jakýmsi efektivním přiblížením nějaké hlubší fyziky.
Navzdory těmto svým intelektuálním limitům, jsou i takoví
filosofové vnímáni jako intelektuální autority a ovlivňují tak názor celé
veřejnosti. 
Mohou mít v něčem podstatném postmodernisté pravdu?
Předem upozorňuji, že nebudu předstírat moudrost tak, že bych pravil
"neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde". :-) Následující text v
sobě obsahuje prakticky negativní odpověď na otázku v nadpisu. Začněme jedním
argumentem postmodernistů, který asi podporuje jejich víru ve filosofii "Anything
goes" aneb "Všechno je možné", z níž vyvěrá jejich přesvědčení,
že jevy odporující "dnešním" přírodním zákonům mají stejnou míru
existence jako jevy, které jsou s nimi v souladu. 
  - Věda se v minulosti mnohokrát mýlila a skoro všechny teorie vědy již byly
    vyvráceny, proto je rozumné předpokládat, že stejně tak i dnešní teorie vědy jsou
    chybné. Navíc je nejistota vědy dokázána v Godelových teorémech o neúplnosti, v
    teorii relativity a v Heisenbergových relacích neurčitosti. 
V těchto větách, které jsou za jisté interpretace pravdivé, se skrývá mnoho
omylů postmodernistů. Většinou je první věta doprovázena příkladem o tom, jak
Francouzská akademie prohlásila létací stroje (či kameny padající z nebe) za
hloupost, případně jak chtěli zrušit patentové úřady, protože již všechno bylo
vynalezeno atd.atd. Část omylu pramení z nepochopení efektivní teorie jako cesty k
rozšiřování našich obzorů. O tom již byla řeč. Neodpustím si ale ani pár
dalších komentářů: 
  - Pokud již musíme sklouznout k posuzování idejí podle sociologických kritérií.
    myslím, že historie přes to všechno jasně ukazuje, že "moderní" vědecké
    instituce měly pravdu mnohem častěji než různí mágové, kteří byli odmítnuti.
    Omyl Francouzské akademie je opravdu jednou z mála výjimek. Zároveň bych řekl, že
    spojovat jedno chybné rozhodnutí jakési akademie s vědou je zavádějící, neboť jak
    známo dnešní oficiální věda existenci letadel (a meteoritů) uznává a tím stojí
    ideově proti této akademii, zatímco tato akademie je velkou zbraní a tedy spojencem
    postmodernistů. :-) Myslím, že touhle hříčkou jsem se nedopustil faulu, ale naopak
    vystihl jeden důležitý princip vědy: posuzovat ideje nestranně podle pravdivosti,
    nikoliv podle jejich autora. 
- Několikrát v historii vědy došlo ke skutečné revoluci. Mám na mysli objevy
    Galilea a Newtona, Darwina, Maxwella, Plancka, Einsteina a několik dalších. Pavěda by
    se ráda stavěla do pozice těchto velkých mužů vědy. Ale je takové přirovnání
    logické? Předpokládejme, že názor pavědy je převládajícím názorem dnešní
    veřejnosti. Stalo se někdy, že věda stála proti názoru veřejnosti a nakonec musela
    uznat, že veřejnost měla pravdu? Podle mě je pravý opak pravdou. Pokud došlo někdy
    k revoluci, tak objevitel si musel uvědomit naopak něco, co zásadně protiřečilo
    obecnému názoru většiny lidí. Velcí objevitelé se museli zbavit předsudků, které
    v nich byly zakořeněny díky obecné kultuře společnosti, ale zároveň museli
    rozumět mnoha jevům a stávajícím teoriím. Einstein si musel uvědomit, že
    absolutní současnost událostí nemá v pravé fyzice místo, ačkoliv tohle nikoho
    před ním nenapadlo. Darwin se jako první vysmekl z předsudku de facto celého lidstva,
    podle kterého je jediným vysvětlením pro pestrost a krásu druhů fakt, že byly
    stvořeny neobyčejně vkusným stvořitelem, jak nakonec učí i Písmo svaté. 
Z minulého odstavce je zjevný můj názor, že velké objevy, kterými by nepochybně
    byla většina parapsychologických fenoménů, pokud by existovaly, byly získány díky
    velmi netriviálním myšlenkovým procesům, které se odehrály v hlavách několika
    velikánů, navzdory tomu, že milióny lidí kolem nebyly dlouho schopny tyto nové
    objevy pochopit. Nezakryji svůj názor, že většina nápadů pavěd se mně jeví jako
    zcela tuctové myšlenky, které může vymyslet opravdu každý, komu vyprávěli jako
    dítěti pohádky. 
  Pravda ve velké vědě je tedy často značně nedemokratická. Pokud přijde jeden
    génius, může mít pravdu, i když proti němu stojí tisíce odpůrců. Tohle je asi
    také těžký oříšek pro ty, kteří se zabývají jen společenskými jevy a do
    přírodní filosofie by přesto rádi něco řekli. Tito lidé často chtějí demokracii
    a pluralitu aplikovat i na přírodní vědy. Ale příroda se jen tak nenechá
    přehlasovat. Podle mého je aplikace demokracie ve vědeckém rozhodování jednotlivce
    stejně neadekvátní jako aplikace determinismu na dějiny, jak o ni usiloval Marx. Nebo
    jak pravil Feynman, je podobná veřejnému hlasování o délce nosu císaře, kterého
    nikdo z lidí neviděl. Věda je tedy také velmi dobrodružná a dynamická, nehledě na
    to, že by ji někdo raději označil za zkostnatělou. 
  Věda a racionální myšlení v sobě obsahuje jakýsi mechanismus sebezdokonalování,
    poučení se z omylů. V tomhle sebezdokonalování by měla být věda tou
    nejschopnější. Celá je postavena na tom, že by ráda odkryla nové jevy a nové
    zákonitosti mezi nimi. Kdo z vědců by nechtěl objevit nějaký fantastický jev,
    jakým by třeba byla telepatie? Je třeba navrátit důvěru lidí v tento fakt, aby
    pochopili, že důvod, proč se vědci proutkařením a podobnými činnostmi
    nezabývají, je v něčem jiném než ve zkostnatělosti vědy. 
  Velkou část chyb minulosti jsme snad již vychytali. Pokud jsou nějaké další
    opravdu principiální chyby, kterých se věda dopouští, tak o nich nevíme, ale
    nevědí o nich ani parapsychologové. Pokud dnes znovu říkáme, že například
    poznání fundamentálních zákonů světa se dnes již přesunulo na sféru jevů,
    které probíhají při ohromné energii stovek GeV na jednu částici, zatímco všechny
    každodenní jevy by měly být zachyceny existujícími teoriemi, říkáme to s tím,
    že si uvědomujeme, že na přelomu století si lidé (neprávem) mysleli něco
    podobného. Ale my jsme dnes opravdu dále, stejně jako na přelomu století byli mnohem
    dále než Aristoteles. 
Druhá věta citátu má odbornější charakter. Věnujme jí proto tři zvláštní
odstavce. 
  - Godelovy věty nemají zásadní důležitost pro přírodní vědy, navzdory jejich
    velkému významu v matematické logice. První věta o neúplnosti konstruuje pomocí
    Cantorovy diagonální metody výrok, který z předem dohodnuté soustavy axiomů nelze
    vyvrátit ani dokázat. Takový výrok je však značně umělý, nepraktický a
    charakterem zcela odlišný od otázek, které si může klást věda (a to nejen
    přírodní). Výrok se podobá velmi zakódované větě "Jsem nedokazatelná v
    daném systému axiómů." Tato věta nemůže být vyvrácena, protože by to
    znamenalo, že je nepravdivá a zároveň pravdivá (říká totiž, že je
    nedokazatelná, což je, pokud je vyvratitelná, došli jsme tedy ke sporu). Tato věta
    také není dokazatelná, protože by byla pravdivá a zároveň nepravdivá (jelikož
    tvrdí, že dokazatelná není). Ovšem v minulé větě jsme dokázali (neformálně, v
    jazyce vyšší úrovně), že je daná věta pravdivá. Ukázali jsme tak známý fakt,
    že Godelův teorém neukazuje omezenost lidského rozumu, ale jen omezenost prostředků
    dané pevně zvolené (ale jinak libovolné dostatečně silné) sady axiómů. Druhý
    teorém mluví o tom, že v bezrozporném systému nelze jeho bezrozpornost dokázat. Ale
    tohle je opět paradoxně doklad jeho bezrozpornosti, protože v rozporuplném systému
    lze dokázat všechno, včetně jeho bezrozpornosti. 
- Teorie relativity rozpoznala, že určité fyzikální veličiny a výroky závisí na
    soustavě pozorovatele. Tak například neexistuje žádné "teď" jednotné pro
    celé vesmír. Tyto technické "detaily" jsou příliš náročné pro filosofy,
    a to nejen filosofy z koktejlových večírků, jak říkal Feynman. Filosofové si často
    teorii relativity vykládají jako tvrzení, že všechno závisí na úhlu pohledu. To je
    pravda například v tom, že člověk vypadá jinak zezadu a jinak zepředu, což je asi
    jediný správný závěr, který dokáží mnozí filosofové o relativitě učinit.
    Není ale správné toto poznání aplikovat obecně na naše pozorování dějů v
    časoprostoru: časoprostor je podle teorie relativity ještě absolutnější a
    rigidnější, než byl před ní. 
Kvantová mechanika přinesla zásadní změnu ve vnímání světa. Heisenberg jako
    první pochopil, že o poloze a hybnosti částice nelze mluvit současně s neomezenou
    přesností. Později lidé zjistili, že v našem světě, který se řídí kvantovou
    teorií, lze v principu předpovídat jen pravděpodobnosti různých variant, nikoliv
    jednoznačnou budoucnost. To ale nemění vůbec nic na naprosté přesnosti čísel a
    jiných údajů, které může teorie poskytnout, a také to prakticky neovlivňuje vztah
    teorie k makroskopickým jevům: pro makroskopické jevy neříkají Heisenbergovy relace
    neurčitosti prakticky nic a úplně přesné výpočty budoucnosti soustavy s ohromným
    množstvím stupňů volnosti (například výpočet pohybu atomu vodíku ve vodopádu) by
    byly z technických důvodů de facto nemožné i v deterministické teorii. 
Jak z toho ven?
Asi nejsem ten, kdo by měl udělovat lekce správné strategie při boji za návrat k
pravým hodnotám, mezi nimiž je pokora k řádu, kterým se řídí příroda, jakož i
pokora k poctivé práci, kterou je třeba pro poznání udělat, a k osobnostem historie
a současnosti, které pomohly lidstvu poznat z tohoto řádu více a případně toto
poznání i k něčemu obecně dobrému využít. Strávil jsem debatami nebo spíše
spory se zastánci a polozastánci parapsychologických fenoménů stovky hodin a z
prakticky nulových výsledků této snahy je zřejmých několik závěrů. 
  - Pokud při vysvětlování základních nedostatků paranormálních teorií jsme
    příliš zdrženliví a mírumilovní, naše snažení nemůže vést k dostatečně
    prokazatelným výsledkům. Naši soupeři (mám na mysli ty, jejichž život na
    paranormálních "jevech" stojí) nestaví na svých schopnostech něco
    reálného tvořit nebo vymýšlet. Naopak jednou z jejich základních deviz je schopnost
    vypadat v očích lidí věrohodně a sympaticky. Tato schopnost je často doprovázena i
    řečnickým nadáním a talentem vést slovní souboj, jindy jejich nenápadnou
    vizáží. Obě protichůdné vlastnosti mohou hrát v jejich prospěch. 
- Pokud vystupujeme při konfontaci s paranormálními "jevy" razantně, ale bez
    předem určené pozice toho, jehož názor má býti brán vážněji, sotva lze
    očekávat, že naše úsilí bude sklízet ovoce. Mnoho lidí dnes staví svůj názor
    podle názoru většiny, a proto pokud stojíte proti pěti zastáncům paranormálních
    "jevů", pravděpodobně vyjdete z konfrontace jako poražený. 
Většinou je nerozumné očekávat, že přesvědčíme soupeře, který vstoupil do
    polemiky z vlastní vůle. Na tohle bychom museli změnit něco podstatného v jeho
    náhledu na svět. Uvědomme si, že i my sami bychom se asi jen tak nedali a neřekli
    nakonec "aha, přece se netočí, máte pravdu". Navzdory tomu, že pozice
    zastánce vědy je z objektivního hlediska opačná než pozice parapsychologa, jelikož
    první hlásá názory podpořené prakticky celou lidskou zkušeností, zatímco druhý
    může argumentovat jen pochybnými a náhodnými informacemi, většinou z druhé ruky,
    ze sociologického hlediska jsou naše pozice fakticky ekvivalentní. Tedy
    parapsychologové jsou lidé jako my, mají většinou čtyři končetiny a v lebce jim
    také sídlí mozek. Parapsychologové mají také jakousi lidskou hrdost a vůbec se
    racionálně myslícím lidem podobají ve většině aspektů, rozdíl je snad opravdu
    jen v tom jednom kolečku navíc. 
  V takovéto polemice s parapsychologií (jde-li vám o osvětu mezi obyčejnými lidmi)
    nemá efekt užívat racionální a vědecké argumenty proti parapsychologickým
    názorům. Lidé zasažení paranormálním "jevem" (viz definici na začátku
    textu) neberou příliš vážně závěry, k nimž došel lidský rozum a vědecký
    způsob uvažování. Je proto poměrně logické, že se od nás musí lišit i v názoru
    na racionální metodu jako takovou, jinak by přece museli dojít k podobným závěrům
    jako my. Řečeno jinak, paranormální hypotézy jsou nevědecké v Popperově smyslu,
    jsou tedy nevyvratitelné. I když na každém konkrétním případě ukážete, že
    daný jev vůbec neexistuje a nebo je podvod, náhoda nebo že má nějaké jiné
    racionální vysvětlení, vždycky vám parapsychologové nakonec řeknou, že stejně
    ten jev může fungovat. Paranormálně postiženým lidem zcela chybí cit pro
    pravděpodobnost teorie a odhad, jak často se má jev stát, aby se dal interpretovat
    jako náhoda, jakož i smysl pro správné přidělení váhy jednotlivým hypotézám a
    experimentům, které je mají ověřit. Parapsychologické hypotézy jsou tedy
    nevyvratitelné nikoliv proto, že by na nich bylo něco pravdivého, ale proto, že
    lidská hloupost nezná hranic. 
  Díky minulému bodu bychom mohli dojít k závěru, že jediným způsobem vedení
    konfrontace s parapsychologií je celou tuto lidskou aktivitu zesměšňovat. Navzdory
    tomu, že k tomuto závěru jsem také došel, chtěl bych říci, že na
    zesměšňování je v momentu, kdy k polemice došlo, již pozdě. Takové
    zesměšňování nemá také žádné jasné výsledky, pouze zvyšuje frekvenci
    parapsychologických stížností na "aroganci" oficiální vědy.
    Parapsychologie je velké hnutí, které má vybudováno mechanismy, jak vytěžit
    prakticky z čehokoliv: z aktivity i pasivity, ze zdraví i z nemoci. Otázka, zda jsou v
    polemice lepší vyhlídky na vysvětlení podstaty parapsychologie, pokud jsme aktivní
    nebo pasivní, se podobá otázce, zda je lepší se drbat nebo nikoliv, pokud máme vši.
  
Z právě uvedených bodů na nás asi moc optimismu nedýchne. Všechny body v
podstatě implikují, že proti parapsychologii v diskusi bojovat nelze. Přesto nechci u
takového pesimistického závěru setrvat. V minulých odstavcích jsem popsal i můj
názor na historické pozadí celého procesu. Je zjevné, že v nedávné minulosti se
stalo něco špatného. Vědecká komunita částečně ztratila kontakt s národem.
Vyjdeme-li z našeho nejhlubšího přesvědčení, že popsaná krize neodráží
žádnou krizi racionalismu jako postoje k světu a vědy jako takové, ale pouze krizi v
jejich interakci s veřejností, naskýtá se několik tématů k úvaze a návrhů
koncepce řešení. 
  - Z demokratického hlediska je nemyslitelná cenzura v šíření paranormálních
    nepravd, analogická právnímu omezení pornografie nebo podobných společenských
    jevů. Důvod je přinejmenším v tom, že k takovému kroku není obecná vůle. 
- Parapsychologické názory se však rozpínají i do akademických kruhů. Po světě
    chodí mnoho šarlatánů, kteří se honosí doktorským titulem. Na rozdíl od minulého
    bodu, tento jev se podle mého zastavit dá, a to celkem brzy. Zatímco u veřejnosti je
    poměr sympatií pravděpodobně ve prospěch parapsychologie proti rozumu, na
    univerzitách (či alespoň na přírodovědních fakultách lepších univerzit) je
    situace samozřejmě uspokojivější. Je poměrně těžké si představit, že někdo,
    kdo věří telekinezi, může seriózně udělat něco dobrého pro oblasti vědy a
    techniky, které vyžadují mechaniku, pokud není schizofrenní. Přesto obecná
    demokratizace ve vzdělávání s sebou přinesla i strach z toho, že vyučující
    hodnotí znalost něčeho, co se dotýká světonázoru, který může přece mít
    každý, jaký chce. (Nebo že by všichni tituly ověšení autoři pavědeckých teorií
    vší látce v době studií rozuměli?) 
Tohoto strachu bychom se měli zbavit. Podle mého je plýtvání času a sil, pokud se
    děti učí detaily klasifikace členovců a přitom jako výsledek se jich velká část
    přihlásí ke kreacionismu. A takových příkladů je samozřejmě mnoho. Navzdory tomu,
    že reálné jevy, které se mohou skrývat za parapsychologií, tvoří zanedbatelnou
    část zajímavostí přírody, tvoří výraznou část zájmů veřejnosti. Proto by se
    podle mého názoru měla více vyučovat látka, která studenty vede k tomu, aby
    chápali alespoň to, proč nemohou fungovat různé mechanismy, o kterých mluví
    parapsychologové. Zajisté, skrývá se za tím mnoho těžkostí: paranormální pojmy
    jsou ze své podstaty často mlhavé, uzpůsobené k tomu, aby mohly měnit své formy,
    pokud je nějaká forma jasně vyvrácena. Výuka důvodů neexistence paranormálních
    jevů je také asi neužitečná pro pochopení podstaty teorií, ale zejména pro praxi:
    člověk se dnes asi jistě lépe uživí, pokud ví, proč existuje (...) proutkaření,
    než když ví, proč neexistuje. Nicméně vybudování této imunity alespoň mezi
    lidmi, kteří se vědou zabývají, se mně jeví v této době epidemie parapsychologie
    nutné. Ani my sami nejsme často schopni dostatečně rychle vyvrátit názor, i když je
    viditelně chybný. To bychom se měli naučit. 
  Vědecká komunita by měla vyvinout aktivitu vedoucí k větší osvětě v médiích.
    Zdá se mně evidentní, že tohle se nemůže dít například na půdě televizních
    diskusních pořadů, které jsou od počátku vedeny v tom duchu, že parapsycholog má
    pravdu. (Ačkoliv, pravda, mnozí lidé z vědeckých kruhů mají tak dobrou
    "vyřídilku", že i v těchto akcích uspějí.) Je třeba tvořit vlastní
    pozitivní pořady, články, knihy atd. 
  Chtěl bych tedy akcentovat asi hlavní věc, kterou je usilovná pozitivní propagace
    vědy a jejích výsledků. Věda se na rozdíl od pavědy může pochlubit reálnými
    výsledky a aplikacemi. Pavěda se zase na rozdíl od vědy výsledky chlubí (i když
    žádné nemá). Lidé si již dnes prakticky neuvědomují, jaká cesta vedla k tomu, že
    se dnes mohou například brouzdat internetem na svém rychlém osobním počítači. Tyto
    věci se staly samozřejmostmi, které jsou přisuzovány jen jakýmsi ekonomickým
    subjektům, jejichž image je komerční a často postmoderní. Málokdo opravdu rozumí,
    co se uvnitř všech těchto "samozřejmostí" skrývá a jak je jejich
    existence netriviální a vyžádala si hromadu práce a přesného uvažování. 
  Věda tedy jistě má co nabídnout a mělo by to i pro normálního člověka být
    přitažlivější než smyšlené výdobytky parapsychologie. Možná jde jen o to, aby
    věda směle vykročila a ukázala se lidem v celé své kráse. Jak jsem řekl v odstavci
    "Příznaky krize", někdy stačí jen informaci vyslovit. Neměli bychom si
    myslet, že nejsme zainteresováni na tom, zda se k veřejnosti dostanou korektní
    informace o paranormálních "jevech". Možná je ve hře celá civilizace,
    zvláště pokud si představíme, že se technických prostředků, kterých lidstvo
    docílilo, ujme generace vychovaná čistě v duchu intelektuálního relativismu. 
Děkuji Pavlovi Vachtlovi za cenné diskuse a připomínky k obsahu tohoto dokumentu. 
Tento hříšný a vědecky dogmatický dokument sepsal Luboš Motl.
Autor se narodil 5.prosince ve znamení Hadonoše a ti jak známo na astrologii nevěří.
(Luboš Motl je mladý český fyzik, nyní žije v USA. Zabývá se hlavně vysoce
"esoterickou" teorií superstrun.   Ještě za doby svých studií na MFF UK
Praha napsal společně s dr. M. Zahradníkem skriptum "Pěstujeme lineární
algebru", které je pojato ve velmi zábavném, feynmanovském
stylu. Můžete si ho prohlédnout zde na této adrese :  http://www.kolej.mff.cuni.cz/~lumo/skripta/ )
   
                