Záběr z Wilsonovy mlžné komory (stylizace)                               Návrat do rubriky Occamova břitva                      

Iracionální zneužívání kvantové mechaniky

Otakar Jelínek    

Přednáška ve společnosti SISYFOS dne 18.prosince 1997

V diskusích o tomto mimořádně obtížném tématu se účastnili ti největší duchové a geniové moderní fyziky jako Max Planck, Albert Einstein, Niels Bohr, Werner Heisenberg, Louis de Broglie, Ervín Schrödinger, Wolfgang Pauli, Max Born, Paul Adrian Maurice Dirac, John von Neumann a další. Zde se mohu omezit pouze na některá dílčí historická fakta, se kterými jsem se seznámil při studiu originálních prací fyzikálních geniů, jako byli zejména Niels Bohr a Werner Heisenberg. Doufám však, že se mi podaří podat důkazy o tom, že celá situace je značně komplikovaná, a i ve světovém měřítku zatím dosud nedořešená s konečnou platností, a to ani na poli samotné fyziky. To, že za takové situace někteří postmoderní filozofové ve světě ( u nás zejména prof. Zdeněk Neubauer) zneužívají ve svých zhusta neukázněných a filozoficky radikálních úvahách těchto velikánů fyziky a často si velmi nepřesně vykládají jejich odkaz, pokládám za vrcholně neseriozní a povrchní přístup. Ve světle desítek prací, které jsou tématu interpretace kvantové mechaniky bez přestání už téměř po sedmdesát let stále věnovány ve světové fyzikální literatuře, je to opravdu od podobných "filozofujících" autorů iracionální - nerozumné, a to ve smyslu opovážlivé nerozumnosti. Že problematika postmoderního zneužívání přírodovědy je i jinde ve světě nyní velmi živá, o tom svědčí například právě letos vydaná kniha statí ve vydavatelství Oxfordské univerzity pod redakcí Noretty Koertge s názvem "A House Built on Sand: Exposing Postmodernist Myths about Science" ("Dům postavený na písku: Výklad postmoderních mýtů o vědě".)

Problematika dnešní přednášky se zvláště dotýká širšího kontextu zasazení exaktních přírodních věd do celé kultury. Přitom se ovšem vynořuje velmi pregnantně problém vztahu exaktní přírodovědy na jedné straně, k ostatním humanitním socio-kulturním disciplinám na straně druhé. Někdy se hovoří o vztahu "dvou kultur". Myslím, že vzniklou situaci může velmi dobře dokreslit a charakterizovat tak zvaná Sokalova aféra, která v roce 1996 způsobila značný rozruch a dosud je na ni živě reagováno po celém světě.

Americký profesor teoretické fyziky Alan Sokal provedl před časem následující svérázný "experiment". Zaslal do levicově orientované revue humantitních věd "Social Text", která je vydávána na Duke University v Severní Karolině, článek s mnohomluvným, avšak nejasným nadpisem: "Překračování hranic. K transformativní hermeneutice kvantové gravitace". Jedná se ovšem o nesmyslný, uměle a vtipně sestavený text z celé řady děl postmoderních filozofů, která jsou velmi pečlivě citována na deseti stranách! Všechny citace jsou naprosto doslovné, nic nebylo vymyšleno. Vznikl text, který má, jak se ukázalo, všechny atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií, vycházející ze sociálního konstruktivismu, oblíbeného v americkém univerzitním prostředí, neboť tento článek byl redaktory okamžitě a bez jakékoliv konzultace s odborníky otištěn. Prof.Sokal ale současně uveřejnil v Lingua Franca článek "Fyzikův pokus s kulturními kruhy", v němž vysvětlil, že šlo o satiru a svérázný experiment fyzika se socio-kulturními kruhy.

Sokalova metoda je satrická, ale jeho úmysly a motivace jsou míněny s naprostou vážností. Klade si totiž otázku, proč se právě nyní tak silně rozšiřuje povrchní a ledabylé myšlení, které často popírá existenci objektivních realit, a proč je tolik oblíbené mezi intelektuály a politiky právě "subjektivistické myšlení".

Zvedla se okamžitě vlna jak kritiky, tak souhlasu. Sokalovi odpůrci mu vyčítají, že je filozoficky naivní, neboť dosud věří v rozum, logiku a pravdu, o nichž se domnívá, že jsou zcela neproblematické. Jako jeden z prvních reagoval na Sokalovu práci i nositel Nobelovy ceny Steven Weinberg, který o kvantové mechanice zastává názor, že kvantová teorie neopustila "kvantitatvní" racionalitu - onen normativní popis vědeckého realismu, jak to někteří tvrdí (např.právě Andrew Ross, jeden z redaktorů Sociálního textu), ale "jen jsme nahradili precizní Newtonovský jazyk částicových trajektorií stejně přesným kvantovým jazykem vlnových funkcí, ale pokud jde o samu kvantitativní racionalitu, není mezi Newtonem a kvantovou mechanikou žádný rozdíl".

Sokal tedy jako fyzik poukázal svérázným způsobem na absurdity sociálního konstruktivismu v kontextu přírodních věd. Přitom je zapotřebí si uvědomit, že se až příliš často v debatách o "dvou kulturách" objevuje zásadní asymetrie spočívající v tom, že přírodovědci většinou mohou být kritiky (a to velmi dobrými, jak dokazuje právě prof.Sokal), zatímco kritikové z povolání ze sociokulturních věd se téměř s jistotou nemohou stát nikdy seriozními přírodovědci, neboť se jim beznadějně nedostává náležitého a nezbytného školení a často i základních vědomostí. V tom také tkví podle mého soudu hlavní podstata iracionálního zneužívání kvantové mechaniky některými "filozofy". Fakt, že Sociální text přijal, a bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky okamžitě otiskl Sokalův satirický článek, je právě takovým příkladem intelektuální arogance postmodernistické literární praxe, dovedené do jejích logických extrémů. Z našeho porevolučního hlediska je poněkud pikantní také politický aspekt Sokalovy aféry, neboť většina věcí (i když ne všechno) z této postmodernistické hlouposti vychází v USA z levice, která se právě takto na Západě proklamuje. Je to zajímavé, neboť po většinu doby v posledních dvou stoletích se levice identifikovala s vědou proti obskurantismu. Nynější příklon mnoha "módních" nebo "levicových" postmodernistických humanitních akademiků a sociologů na Západě je vlastně zradou tohoto historického dědictví a podkopává už tak křehkou naději na zdravou sociální kritiku. Je Sokalovým osobním paradoxem, že on sám se pokládá za příslušníka levice, a téměř ve všech politických názorech je s redaktory Sociálního textu na stejné straně barikády. Jeho čin, jak sám uvedl, mu proto neudělal žádnou radost, spíše mu způsobil smutek.

Ve fyzikální části přednášky bylo ukázáno, jak klasická fyzika pomocí formalizmu Hamiltonových kanonických rovnic popisuje skutečnost, a v čem spočívá klasický princip příčinnosti, o němž se někdy hovoří jako o Laplaceově dynamickém determinizmu. Současně bylo zdůrazněno, že jde o idealizovaný modelový případ, neboť počáteční údaje o polohách a rychlostech částic nemohou být určeny s nekonečnou přesností, kromě toho mohou působit i náhodné síly a rovněž nemusí být vždy zaručeno, že mechanický systém zůstane izolovaný po celou dobu, v jejímž průběhu hodláme předpovídat jeho budoucnost. Vidíme tedy, že už i v klasické mechanice se objevuje ztráta prediktability, a že tedy i klasická fyzika je v tomto smyslu "indeterministická".

Dále byl názorně vysvětlen pojem interference, který je pro pochopení základů kvantové mechaniky klíčový a to trigonometricky, geometricky a analyticky. Stejným způsobem byl vysvětlen i vznik vlnového klubka v kvantové mechanice a podstata Heisenbergových relací neurčitosti, týkajících se polohy a hybnosti mikročástice.

Nakonec bylo ukázáno, že právě Heisenbergovy relace neurčitosti jsou klíčovým předpokladem pro pochopení stability atomu, která, jak se vyjádřil Niels Bohr, "je ze stanoviska dosavadní klasické fyziky čirým zázrakem.... V přírodě tedy existuje tendence tvořit určité formy - a tyto formy, i když jsou rušeny a rozrušeny, vznikají vždy znovu." Zářící vodíkový atom vykazuje stejné spektrum všude ve vesmíru.

Naopak "přímluvce postmoderny" profesor Neubauer v Novém areopágu předkládá naopak svérázný názor, že "věda dvacátého století ve svých "špičkových" formách teoretické fyziky na sobě bezprostředně zakusila, že bytí je bez předpokladů a zároveň bez základů. Poznatky z oboru fyziky elementárních částic postupně vedly vědce k opuštění pojmu substance....Tato historie souvisí s Heisenbergovým principem neurčitosti a s Bohrovým pojmem komplementarity."

Podobně se vyjadřuje i Wolfgang Welsch v Naší postmoderní moderně o tom, "že Heisenbergova relace neurčitosti pokračovala v linii rozchodu s celkem a ještě ji radikalizovala." (!) Oběma těmto autorům přitom ovšem unikla ta "drobnost", že právě Heisenbergovy relace neurčitosti spolu s Pauliho vylučovacím principem jsou oním základem nové kvantové fyziky, na němž spočívá stabilita atomů, periodická soustava prvků, pevnost látek i jejich elektrické vlastnosti, a konečně i veškerá chemie a molekulární biologie!

           

                                        Návrat do rubriky Occamova břitva                 UNIVERSUM - antikvariát