|
Iracionální zneužívání kvantové
mechaniky
V diskusích o tomto mimořádně
obtížném tématu se účastnili ti největší duchové a geniové moderní fyziky jako
Max Planck, Albert Einstein, Niels Bohr, Werner Heisenberg, Louis de Broglie, Ervín
Schrödinger, Wolfgang Pauli, Max Born, Paul Adrian Maurice Dirac, John von Neumann a
další. Zde se mohu omezit pouze na některá dílčí historická fakta, se kterými
jsem se seznámil při studiu originálních prací fyzikálních geniů, jako byli
zejména Niels Bohr a Werner Heisenberg. Doufám však, že se mi podaří podat důkazy o
tom, že celá situace je značně komplikovaná, a i ve světovém měřítku zatím
dosud nedořešená s konečnou platností, a to ani na poli samotné fyziky. To, že za
takové situace někteří postmoderní filozofové ve světě ( u nás zejména prof.
Zdeněk Neubauer) zneužívají ve svých zhusta neukázněných a filozoficky
radikálních úvahách těchto velikánů fyziky a často si velmi nepřesně vykládají
jejich odkaz, pokládám za vrcholně neseriozní a povrchní přístup. Ve světle
desítek prací, které jsou tématu interpretace kvantové mechaniky bez přestání už
téměř po sedmdesát let stále věnovány ve světové fyzikální literatuře, je to
opravdu od podobných "filozofujících" autorů iracionální - nerozumné,
a to ve smyslu opovážlivé nerozumnosti. Že problematika postmoderního
zneužívání přírodovědy je i jinde ve světě nyní velmi živá, o tom svědčí
například právě letos vydaná kniha statí ve vydavatelství Oxfordské univerzity pod
redakcí Noretty Koertge s názvem "A House Built on Sand: Exposing Postmodernist
Myths about Science" ("Dům postavený na písku: Výklad postmoderních mýtů
o vědě".)
Problematika dnešní přednášky se zvláště dotýká širšího
kontextu zasazení exaktních přírodních věd do celé kultury. Přitom se ovšem
vynořuje velmi pregnantně problém vztahu exaktní přírodovědy na jedné straně, k
ostatním humanitním socio-kulturním disciplinám na straně druhé. Někdy se hovoří
o vztahu "dvou kultur". Myslím, že vzniklou situaci může velmi dobře
dokreslit a charakterizovat tak zvaná Sokalova aféra, která v roce 1996 způsobila
značný rozruch a dosud je na ni živě reagováno po celém světě.
Americký profesor teoretické fyziky Alan Sokal provedl před časem následující
svérázný "experiment". Zaslal do levicově orientované revue humantitních
věd "Social Text", která je vydávána na Duke University v Severní
Karolině, článek s mnohomluvným, avšak nejasným nadpisem: "Překračování
hranic. K transformativní hermeneutice kvantové gravitace". Jedná se ovšem o
nesmyslný, uměle a vtipně sestavený text z celé řady děl postmoderních filozofů,
která jsou velmi pečlivě citována na deseti stranách! Všechny citace jsou naprosto
doslovné, nic nebylo vymyšleno. Vznikl text, který má, jak se ukázalo, všechny
atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií, vycházející ze
sociálního konstruktivismu, oblíbeného v americkém univerzitním prostředí, neboť
tento článek byl redaktory okamžitě a bez jakékoliv konzultace s odborníky
otištěn. Prof.Sokal ale současně uveřejnil v Lingua Franca článek "Fyzikův
pokus s kulturními kruhy", v němž vysvětlil, že šlo o satiru a svérázný
experiment fyzika se socio-kulturními kruhy.
Sokalova metoda je satrická, ale jeho úmysly a motivace jsou míněny s naprostou
vážností. Klade si totiž otázku, proč se právě nyní tak silně rozšiřuje
povrchní a ledabylé myšlení, které často popírá existenci objektivních realit, a
proč je tolik oblíbené mezi intelektuály a politiky právě "subjektivistické
myšlení".
Zvedla se okamžitě vlna jak kritiky, tak souhlasu. Sokalovi odpůrci mu vyčítají,
že je filozoficky naivní, neboť dosud věří v rozum, logiku a pravdu, o nichž se
domnívá, že jsou zcela neproblematické. Jako jeden z prvních reagoval na Sokalovu
práci i nositel Nobelovy ceny Steven Weinberg, který o kvantové mechanice zastává
názor, že kvantová teorie neopustila "kvantitatvní" racionalitu - onen
normativní popis vědeckého realismu, jak to někteří tvrdí (např.právě Andrew
Ross, jeden z redaktorů Sociálního textu), ale "jen jsme nahradili precizní
Newtonovský jazyk částicových trajektorií stejně přesným kvantovým jazykem
vlnových funkcí, ale pokud jde o samu kvantitativní racionalitu, není mezi Newtonem a
kvantovou mechanikou žádný rozdíl".
Sokal tedy jako fyzik poukázal svérázným způsobem na absurdity sociálního
konstruktivismu v kontextu přírodních věd. Přitom je zapotřebí si uvědomit, že se
až příliš často v debatách o "dvou kulturách" objevuje zásadní
asymetrie spočívající v tom, že přírodovědci většinou mohou být kritiky (a to
velmi dobrými, jak dokazuje právě prof.Sokal), zatímco kritikové z povolání ze
sociokulturních věd se téměř s jistotou nemohou stát nikdy seriozními
přírodovědci, neboť se jim beznadějně nedostává náležitého a nezbytného
školení a často i základních vědomostí. V tom také tkví podle mého soudu hlavní
podstata iracionálního zneužívání kvantové mechaniky některými
"filozofy". Fakt, že Sociální text přijal, a bez jakékoliv konzultace s
poučenými odborníky okamžitě otiskl Sokalův satirický článek, je právě takovým
příkladem intelektuální arogance postmodernistické literární praxe, dovedené do
jejích logických extrémů. Z našeho porevolučního hlediska je poněkud pikantní
také politický aspekt Sokalovy aféry, neboť většina věcí (i když ne všechno) z
této postmodernistické hlouposti vychází v USA z levice, která se právě takto na
Západě proklamuje. Je to zajímavé, neboť po většinu doby v posledních dvou
stoletích se levice identifikovala s vědou proti obskurantismu. Nynější příklon
mnoha "módních" nebo "levicových" postmodernistických humanitních
akademiků a sociologů na Západě je vlastně zradou tohoto historického dědictví a
podkopává už tak křehkou naději na zdravou sociální kritiku. Je Sokalovým osobním
paradoxem, že on sám se pokládá za příslušníka levice, a téměř ve všech
politických názorech je s redaktory Sociálního textu na stejné straně barikády.
Jeho čin, jak sám uvedl, mu proto neudělal žádnou radost, spíše mu způsobil
smutek.
Ve fyzikální části přednášky bylo ukázáno, jak klasická fyzika pomocí
formalizmu Hamiltonových kanonických rovnic popisuje skutečnost, a v čem spočívá
klasický princip příčinnosti, o němž se někdy hovoří jako o Laplaceově
dynamickém determinizmu. Současně bylo zdůrazněno, že jde o idealizovaný modelový
případ, neboť počáteční údaje o polohách a rychlostech částic nemohou být
určeny s nekonečnou přesností, kromě toho mohou působit i náhodné síly a rovněž
nemusí být vždy zaručeno, že mechanický systém zůstane izolovaný po celou dobu, v
jejímž průběhu hodláme předpovídat jeho budoucnost. Vidíme tedy, že už i v
klasické mechanice se objevuje ztráta prediktability, a že tedy i klasická fyzika je v
tomto smyslu "indeterministická".
Dále byl názorně vysvětlen pojem interference, který je pro pochopení základů
kvantové mechaniky klíčový a to trigonometricky, geometricky a analyticky. Stejným
způsobem byl vysvětlen i vznik vlnového klubka v kvantové mechanice a podstata
Heisenbergových relací neurčitosti, týkajících se polohy a hybnosti mikročástice.
Nakonec bylo ukázáno, že právě Heisenbergovy relace neurčitosti jsou klíčovým
předpokladem pro pochopení stability atomu, která, jak se vyjádřil Niels Bohr,
"je ze stanoviska dosavadní klasické fyziky čirým zázrakem.... V přírodě tedy
existuje tendence tvořit určité formy - a tyto formy, i když jsou rušeny a
rozrušeny, vznikají vždy znovu." Zářící vodíkový atom vykazuje stejné
spektrum všude ve vesmíru.
Naopak "přímluvce postmoderny" profesor Neubauer v Novém areopágu
předkládá naopak svérázný názor, že "věda dvacátého století ve svých
"špičkových" formách teoretické fyziky na sobě bezprostředně zakusila,
že bytí je bez předpokladů a zároveň bez základů. Poznatky z oboru fyziky
elementárních částic postupně vedly vědce k opuštění pojmu substance....Tato
historie souvisí s Heisenbergovým principem neurčitosti a s Bohrovým pojmem
komplementarity."
Podobně se vyjadřuje i Wolfgang Welsch v Naší postmoderní moderně o tom,
"že Heisenbergova relace neurčitosti pokračovala v linii rozchodu s celkem a
ještě ji radikalizovala." (!) Oběma těmto autorům přitom ovšem unikla ta
"drobnost", že právě Heisenbergovy relace neurčitosti spolu s Pauliho
vylučovacím principem jsou oním základem nové kvantové fyziky, na němž spočívá
stabilita atomů, periodická soustava prvků, pevnost látek i jejich elektrické
vlastnosti, a konečně i veškerá chemie a molekulární biologie!
 |