Dotáže-li se mě někdo, odkud vím, že to či ono zevšeobecňující tvrzení uvedené v publikacích zabývajících se pavědeckými koncepcemi a paranormálnem je nesmysl, pak velmi často zjistím, že nejsem schopen argumentovat dostatečně pohotově. Obvykle se soustředím na rozbor nějakého detailu, který je zcela evidentním nesmyslem. Bohužel, výskyt evidentních nesmyslů v pavědeckých textech sám o sobě dokazuje nepravdivost celého textu jen nepřímo, je použitelný jen v časové tísni. Je ovšem jistě velmi pravděpodobné, že nedokáže-li autor takového textu uspokojivě popsat nějakou přírodovědnou banalitu, kterou jsou schopni vysvětlit studenti základního vysokoškolského kurzu příslušného vědního oboru, pak validita jeho jiných tvrzení je pravděpodobně vysoce sporná.
Přesto však existuje okruh problémů, které nutí člověka k zamyšlení, zejména
jsou-li předkládány osobami s tituly získanými na renomovaných univerzitách. V
takovém případě totiž váhající člověk může volit mezi pseudovědou
zaštítěnou diplomem z Harvardu a vědou prosazovanou člověkem s diplomem z docela
obyčejné české univerzity. Velmi často se sice rychle zjistí, že dotyčná autorita
sice skutečně vystudovala na Harvardu či Oxfordu - například dějiny filosofie -
avšak vyjadřuje se velmi rezolutně k problémům fyzikálním či biologickým. Titul z
věhlasné univerzity také nezaručuje, že jeho nositel zůstane svému akademickému
slibu skutečně věrný. Neboť lidé jsou jenom lidmi na celém světě.
Připusťme však, že nějaký problém, výsledek, teorie atd. byl přednesen
člověkem, který má nefalšovaný titul získaný v příslušném oboru, a že jeho
myšlenka nebyla překroucena prostřednictvím někoho jiného, řekněme finálního
autora záhadologické knihy.
Nedávno jsem v jedné z podezřelých záhadologických knih (Johannes von Buttlar:
Boží hra v kostky. Ikar, Praha, 1998) narazil na popis experimentu, který by měl
dokazovat pravdivost Sheldrakeovy teorie (spíše hypotézy) morfické rezonance. Pro
méně zasvěcené uvádím, že podstatou této hypotézy je tvrzení, že při prvním
vzniku různých struktur v přírodě vzniká jisté informační (tzv. morfické či
morfogenetické) pole, které je sdíleno celým kosmem (či snad jen nějakou jeho
blíže nedefinovanou částí) a usnadňuje potom rezonancí vznik stejných struktur.
Například, podaří-li se někomu krystalizovat nějakou látku, při dalším pokusu
již je této krystalizace dosaženo mnohem snadněji. Žertovnější skeptikové k tomu
podotýkají, že krystalizační jádra jsou z jedné laboratoře do druhé přenášena
badateli v jejich vousech.
Morfické pole je myšlenkou velmi kompatibilní s jungiánským (absolutně chápaným)
kolektivním nevědomím, ale též s různými výmysly psychotroniků - aurou,
bioinformačním polem proutkařů aj. Morfická rezonance se má vztahovat i na jevy
psychické. Proto byl údajně proveden takovýto pokus: V nějakých provinčních
německých novinách či časopise byl zveřejněn soubor přesmyček, v nichž měli
čtenáři poznat původní slova. Při řešení této úlohy větším počtem
čtenářů mělo vzniknout silné morfické pole. V části Německa, kde ony noviny
nemají být k dispozici, byl před zveřejněním přesmyček předložen skupině
studentů počítačový text, který tyto přesmyčky obsahoval, a úkolem studentů bylo
tyto "překlepy" odhalit. Po zveřejnění přesmyček v tisku byl pokus
opakován s jinou skupinou a přesně ve shodě s Sheldrakeovou hypotézou byla tato
druhá skupina úspěšnější. Z citované knihy se nedovídáme nic bližšího o
kvantitativních parametrech pokusu, nevíme ani, zda byl tento pokus opakován s jinými
skupinami studentů a jak to všechno dopadlo. Můžeme se jen domnívat, že k tomuto
opakování nedošlo.
Předpokládejme nyní poctivost autora knihy i nezaujatost experimentátorů (oba tyto
předpoklady nejsou ve světě iracionalit tak banální, jak by se mohlo zdát) a pokusme
se sami přijít na to, jak měly být skupiny studentů vybrány, aby byl experiment
platný. Snad není nutno zdůrazňovat, že další úvahy se mohou plně vztahovat i na
jiné druhy experimentů. V tomto případě se však navíc jedná o pokus lidskou
psychikou a to není žádná legrace, jak by nás jistě mohli poučit psychologové.
Sám bych takovýto pokus, jehož výsledek může být z hlediska přírodních věd
převratný, naplánoval asi takto:
a) Provedením experimentu bych pověřil osobu, která by nevěděla, jaký je jeho
účel. Jiná osoba, nepoučená o rozdílu mezi pokusnými skupinami, by výsledky
vyhodnotila, aniž by byla v jakémkoliv kontaktu s osobou první - této metodě se
říká dvojitý slepý pokus.
b) Skupiny studentů by musely splňovat přinejmenším tato kritéria:
- jednalo by se o studenty stejného oboru ve stejném ročníku (aby měli stejnou
afinitu k psanému slovu).
- obě skupiny studentů by o sobě navzájem nevěděly, musely by tedy asi být z
různých univerzit, ovšem takových, které mají posluchače alespoň přibližně
stejné kvality (musíme se smířit s tím, že na některých univerzitách jsou
studenti inteligentnější než na jiných)
- v obou skupinách by muselo být stejné procento dívek a hochů (říká se, že
dívky jsou pečlivější)
- žádná skupina by nesměla být handicapována větší psychickou únavou (pokus by
musel být proveden zhruba ve stejnou hodinu a stejný den v týdnu, nesměl by mu
předcházet žádný studentský mejdan, těžká zkouška apod.)
- žádná z obou skupin by neměla žít v očekávání nějaké významné události,
která by mohla pozornost studentů odvádět nějakým jiným směrem (zkušebního
testu, plesu apod.)
- v obou skupinách by musela být zajištěna stejná kvalita osvětlení a stejný jas
obrazovek počítačů, stejné nastavení textového editoru - pokud by text byl čten
přímo z obrazovky. (V tomto případě jde o ovlivnění výsledků zrakovou únavou.)
- pracoviště studentů by musela mít velmi podobnou ergonomii (stejné pohodlí,
stejná poloha hlavy vůči obrazovce).
- musely by být vyloučeny rušivé šumy z okolí, komunikace mezi studenty apod. (Tyto
vlivy lze sotva standardizovat, proto musí být vyloučeny.)
- informace o zadání úkolu by musela být podána jednotným způsobem, nejlépe
písemně nebo v podobě nějakého záznamu na videu či magnetofonu (jinak by hrozilo,
že se do kvality práce studentů promítne např. autorita informující osoby či její
okamžitá nálada - všichni víme, že úkol lze zadat studentům způsobem různým).
Nechci nikterak podceňovat experimentátory, ale nepovažuji za možné, aby všechna
tato kritéria byla v praxi splnitelná, a to jsem ještě možná na leccos důležitého
zapomněl.
Je však docela možné, že analogický pokus lze dostatečně kvalitním způsobem
zorganizovat. Pokud však bude proveden jen jednou nebo ve velmi malém počtu opakování
a navíc s poměrně malými experimentálními skupinami, pak ani jeho výsledek,
tvrdící, že s pětadevadesátiprocentní jistotou byl kýžený efekt pozorován,
nezaručuje, že se nejednalo o náhodu. Pětiprocentní pravděpodobnost omylu je docela
rozumnou alternativou toho, že by naše představy o přírodě měly být postaveny na
hlavu. Čím dalekosáhlejší důsledky má mít výsledek nějakého pokusu, tím
pečlivěji musí být takový pokus proveden a zdokumentován.
Povšimněte si, prosím, že jsem rozebíral jen výsledky a plánování určitého
pokusu, ale ani slovem jsem se nezmínil o tom, zda neexistuje nespočet jiných
nepřímých argumentů proti platnosti Sheldrakeovy hypotézy.
Na velmi podobné problémy narazíme ve všech klinických studiích, které se snaží
prokazovat účinnost placeba, imitace léku, kterou může být např. homeopatikum. I
zde musí být splněna podmínka dvojitého slepého pokusu, i zde musí být zajištěna
homogenita srovnávaných skupin - domnívám se, že v tomto případě nestačí tzv.
randomizace. Je znám jen nepatrný počet kvalitních studií, které prokázaly
jakoustakous účinnost homeopatik. A popravdě řečeno, i náhodnost těchto výsledků
je mnohem pravděpodobnější než převrácení fyzikální chemie a farmakologie
naruby. Je totiž více než jisté, že nespočet homeopatických studií, kterým se
nepodařilo nic prokázat, nebyl z pochopitelných důvodů vůbec publikován. V mnoha
pčípadech se navíc jedná o studie financované firmami, které homeopatické
preparáty vyrábějí, a prováděné lidmi, kteří pracují v homeopatických
zdravotních zařízeních. Tyto firmy a pracovníci jsou existenčně závislí na
"image" homeopatie a lze sotva předpokládat, že by bylo v jejich zájmu si
toto "image" ničit negativními výsledky. S podobnými problémy se sice
můžeme setkat i ve vědecké medicíně, protože zde existují také zájmy
ekonomické. Naštěstí však v oblasti vědecké medicény působí i dostatek
nezávislých institucí, které nejsou zaineresovány na kladném či záporném
výsledku klinické studie.
Skeptik však není skeptický jen proto, že postrádá dostatečnou sílu
experimentálních důkazů různých pavědeckých teorií či spolehlivost svědectví
různých paranormálních jevů. Skeptický je i proto, že autoři alternativních
"věd" nejsou až na velmi vzácné výjimky schopni provést jakýkoliv, i
nejjednodušší kritický rozbor toho, o čem píší. Omezují se jen na invektivy proti
vědě (nejlepší obrana je útok!), místo vědeckého způsobu myšlení
upřednostňují intuici a jiné formy poznání. Takto mimochodem postupují i ochránci
pavěd z řad postmoderních filosofů, kteří kladou různé způsoby poznávání na
stejnou úroveň, přičemž záměrně ignorují rozdíly v jejich praktické
využitelnosti. Vraťme se však k reprezentantům ryzí pavědy. Jejich odmítání
vědecké argumentace má jistě nějaké příčiny. Vždyť na druhé straně přece
existuje bohaté spektrum i velmi čtivé popularizační literatury, v níž jsou
vědecké problémy čtenářům předkládány a kde jsou diskutována pro i proti. Dle
mého názoru je téměř sociologickou katastrofou, když knihy s pavědeckou tematikou
jsou bez jakýchkoliv skurpulí předkládány veřejnosti jako literatura faktu a s
výjimkou jednotlivých výbojů skeptiků téměř není síly, která by se snažila
tomuto překrucování pojmů postavit hráz. Je toto překrucování dáno jen
přezíravým postojem vydavatelů k hodnotě vědeckého poznání? Nebo prostou
nevzdělaností, neschopností rozlišit vědu od nevědy, skutečná fakta od smyšlenek,
spekulace od rozumných teorií?
Jako motiv tohoto odlišného přístupu k popularizaci vědy a pavědy se přímo
vnucuje podezření, že někteří autoři pavědeckých traktátů si jsou více či
méně vědomi neobhájitelnosti svých tezí. Uvědomují si, že kritický rozbor
problémů by je přivedl tamtéž, kam přivádí skeptiky, že by přišli o své
věrné čtenáře a tím i o mnohdy velmi slušné autorské honoráře, které jim z
jejich publikací plynou. Ušlechtilejší z těchto autorů si možná říkají, že
pouze uspokojují neškodná přání svých čtenářů. Jiní jsou jati neochvějnou
vírou v to, co píší, vírou, která často hraničí s psychózou a možná jí v
některých případech skutečně je. Co si ale v duchu říkají ti ostatní, je mi
poněkud záhadou. Nemohu se totiž ve své naivitě smířit s tím, že někdo může
"košatost duchovna" obhajovat proti "vyprahlému materialismu"
vědců z ryze materiálních pohnutek.
Náš význačný skeptik, dr. Jiří Grygar, se domnívá, že pavědy zhynou působením
tlaku přírodního výběru na ty komunity, které budou pavědou příliš zachváceny a
neobstojí v konkurenčním boji v prostředí zcela reálného materiálního světa. Byl
bych velmi nešťasten, kdyby se občané tohoto státu měli stát právě onou
komunitou, která se začne topit (bude svými charismatickými vůdci topena) v
meditacích nad alternativami vědeckého poznávání světa.
Viz též homepage Brněnské pobočky Sisyfa
