Naše téma: Věda proti pavědám

Psycholog dr. Jiří Zíka (přepis dr.S.Libovický, zasláno dr. J. Grygarem CSc.)

XXX Hlasatelka
Vysílá odpolední studio Vltava. Ve výběru pořadů z dopoledního vysílání vás teď zvu k poslechu 3. dílu cyklu Věda proti pavědám. Hostem autorky pořadu Heleny Tyburcové je dnes klinický psycholog dr. Jiří Zíka, který se už přes 20 let věnuje hypnóze jako prostředku k léčení psychických i tělesných obtíží a nemocí.

Znělka

TTT
Jsou jen dvě cesty, jak žít svůj život. Jedna je jako by nic nebyl zázrak, druhá jako by všechno bylo zázrak. Věřte nebo ne, ale to jsou slova Alberta Einsteina. Je mnoho tajemného, neznámého, o čem nevíme, co neumíme vysvětlit. Třeba ohledně naší mysli, vědomí, podvědomí. Klinický psycholog dr. Jiří Zíka je mým dnešním hostem v pořadu Téma. Začněme jedním běžným lidským příběhem.

XXX Pacientka Marta Brabencová (plačtivě)
To vyvrcholilo asi před těma 4 lety v roce tak 93, v červnu, kdy jsem na tom byla psychicky hrozně špatně. Prostě se to vršilo a vršilo a vršilo strašně moc let. No a já jsem tehdy si najednou uvědomovala -- já vám nemůžu říct proč, protože já to nevím, že jsem na tom byla velice zle. Já jsem cítila, že odcházím. To se spíš nahromadilo -- no dost psychických věcí původem z rodiny, ze své původní rodiny, výchovou rodičů atd., atd.. Já jsem to vždycky chtěla zvládnout sama, nechtěla jsem si přiznat, že se mnou něco je nebo že mi něco je nebo že něco není v té rodině úplně v pořádku. Tak jsem se jenom ovládala a přemáhala, až prostě toho bylo moc. A ačkoliv jsem nechystala, neplánovala jsem nějakou sebevraždu, nemyslela jsem na to, ani jsem si -- já nevím -- nevyhlížela okno, z kterého bych skočila. Nic takovýho. Přesto jsem s odstupem času věděla, že to bylo se mnou v červnu hrozně zlý. V tom červnu mi syn přinesl knížku americkýho psychologa Joseta Martyho Moc podvědomí. Jenom ta hypnóza si myslím, že by mně nebyla tak úplně pomohla. Já jsem k tomu potřebovala vědět, co mám dělat se sebou, když jsem sama. No a já jsem podle té knížky tedy velice držela. Pan doktor Marty vypráví o tom, že máme v sobě jakousi sílu, kterou nazývá podvědomí a ta síla je tady od toho, aby nám pomáhala. A ona nám chce pomáhat, ale my ji odstrkujem, svým chováním, tím, že ji nevnímáme, že o ní nevíme. On tomu říká vědecká modlitba a že si má člověk složit nějaký přání nebo touhu, co by chtěl a třeba být v pokoji sám v klidu, v pohodě a teď si to pro sebe říkat. Říkat třeba třikrát denně. A tomu podvědomí to vlastně napovídá. Neposmívala jsem se tomu, ale taky jsem tomu moc nějak nevěřila, ale byla jsem na tom tak, že jsem si říkala: já už nemám jinou možnost. Není to jednoduchý. Musí se chtít a musí (zalyká se pláčem) a dá to strašnou práci. A je to vyčerpávající. No a asi před rokem a půl nebo před dvěma lety jsem cítila, že prostě furt jdu buď rovně a nebo přešlapuju na místě. A tak jsem si říkala: potřebuju postrčit, ale nevím jak. No a tehdy kolegyně v práci vyprávěla, že chodí k panu dr. Zíkovi na hypnózu. Na tom prvním sezení jsem snad jenom brečela, většinou, než se -- on ze mě ani nic nepáčil. On prostě mne nechal, ať -- ať se vybrečím a zase povím pár slov a zase vybrečím (její soustavný pláč přechází do hysterického smíchu). A tak to bylo snad i po druhý. No a já jsem do té doby hypnózu znala jenom třeba z toho filmu Kouzelný dům. A nebo z televize, kde vám strčí do ruky cibuli a tvrdí, že to je mandarínka a ty lidi říkají: ono je to strašně dobrý (opět hysterický smích) a strašně to voní, je to mandarínka. Jenže tady to nebylo vůbec to vono. Rozhodně mi nevykládal, že mám v ruce mandarínky nebo něco takovýho. Nic. Každý slovo jsem slyšela. Když jsem k němu přišla, tak jsem mu řekla: připadám si jako velice hluboká studna (hysterický smích) plná odpadků a ty odpadky jsou vzpomínky a myšlenky, který mě prostě -- říkám tomu hnůj. Kydají na mě hnůj. Na dně, pod tima odpadkama bylo takový malinkatý podvědomí, který mi nemohlo pomáhat, protože to bylo zabalený tím hnojem.

TTT Možná byste mohl, pane doktore, dopovědět ten příběh paní Marty Brabencové, která změnila úplně svůj život.

ZZZ Všechno dopadlo dobře jako v každý správný pohádce, takže paní Brabencová začala po čase přicházet k tomu závěru, že by měla dělat spíš to, co chce ona a ne to, co jí bylo vnucováno nebo co -- dalo by se říct okolnostma byla nucena dělat. Dělala redaktorku --

TTT -- v nakladatelství.

ZZZ -- v nakladatelství, ale zase. Chtěla dělat redaktorku jinýho oboru. Chtěla dělat redaktorku výtvarnou, ale k tomu se v podstatě nikdy nedostala. Čili pořád v ní byl určitej pocit nespokojenosti nebo nějakýho nesouladu s tím, co dělá. Začala dělat loutky --

TTT Téměř profesionálně. No jak mně vyprávěla, tak je nesmírně šťastná, když ráno vezme do ruky dláto, hoblík. Z té emotivní výpovědi je patrné, že jsme jenom lidi. Jsme citliví. Zdaleka nejsme tak silní, jak se možná stavíme vůči okolí. Co můžete říct o tom změněném, o tom nastřádaném lidském vědomí? Co nám brání žít bez trápení?

ZZZ Do určitý míry si to trápení způsobujeme sami, protože když umožníme druhým nebo i sami sobě, abysme dělali něco s čím niterně nesouhlasíme, tak vlastně jsme sami sobě tvůrci tohodle nepříjemnýho pocitu. Čili -- člověk samozřejmě v životě nemůže dělat jenom to, co by chtěl dělat. Musí dělat třeba kompromisy, ale měl by udělat to, že se postupně dostává k tomu, co je jeho podstata. Čili takový ty nánosy, který získáváme v průběhu života a určitým způsobem nás jakoby zabřemeňujou. No tak poznat, co je to za nánosy, poznat, že chceme úplně něco jinýho nebo podstatně něco jinýho než to, co děláme a pracovat na tom, abysme se dostali pokuď možno k tomu, co chceme.

TTT Ujasněme si ještě pojmy nebo kategorie. Souhlasíte, že v jistém smyslu můžeme dát měřítko mezi vědomí a mysl.

ZZZ Mysl je mnohem širší pojem.

TTT Tak a to je to, co od vás chci teďko slyšet. Co to je za zázrak nebo co je to vlastně za sílu, mysl?

ZZZ Určitej program nebo řídící prvek každý živoucí bytosti. Je to ta nejvyšší instance, která v nás je. A vědomí je jeho součást. Vědomí je -- to je ta uvědomovaná součást mysli. Ta mysl je mnohem širší. Patří tam i to nevědomí nebo podvědomí. Kdežto to vědomí je to, co vnímáme teď a tady, co si uvědomujeme, o čem víme a co jsme schopni víceméně vědomě kontrolovat, vědomě ovlivňovat. Kdežto mysl obsahuje i složky, který si neuvědomujeme nebo si je uvědomujeme zprostředkovaně a nejsme často schopni ty složky nebo ty proudy, který jsou v mysli vědomě ovlivňovat nebo ani je nepoznáváme. Je tam jakoby v nás něco nepoznanýho, nepoznatelnýho, který vnímáme jenom skrze náznaky skrze symboly nebo prostřednictvím snů nebo prostřednictvím pocitů, prostřednictvím řeči těla.

TTT Snad co existuje lidstvo byly tady ty tendence vždycky z nějakých důvodů si navodit změnu vědomí.

ZZZ Změna vědomí je něco, co je přirozený, protože my fungujeme spíš jako systém, kterej je dynamickej. To znamená, že nemáme neustále stejnou náladu. Naše pocity se střídají. Čili jednou jsme víc aktivní, jednou méně. Jsme víc bdělejší, méně bdělejší. Čili v průběhu 24 hodin se střídá takovej výraznej systém spánku, bdění. Čili to už jsou kontrasty, kdy to vědomí se mění přirozenou cestou a jestliže člověk potřebuje nebo chce se rozvíjet, tak ten rozvoj má určitej -- určitej průběh. Jsou tam určitý fáze, kdy je potřeba -- v etnologii se tomu říká rituály přechodu, když se hovoří o vývoji lidského jedince v čase. Kdežto i naše psychika má určitý rituály přechodu. Jestliže chceme třeba změnit obsah svýho vědomí nebo jestliže si chceme odpočinout, tak musíme udělat určitej rituál, určitou změnu, která nám umožní tady fungovat jiným způsobem a díky tomu jakoby přechodovýmu stavu se může dosahovat i trvalejších změn.

TTT Teď už tedy co je hypnóza, která je vaším hlavním profesním zájmem?

ZZZ Já radši používám slovo trans, protože slovo hypnóza -- jednak tedy to má ten nádech z toho řeckého názvu hypnos, což byl bůh spánku a my dneska se na tu hypnózu díváme trošku jinak než dřív. Čili hypnóza není spánek, ale proto já raději používám ten pojem trans, což je širší pojem do kterýho jakoby užším pojmem spadá hypnóza. Takže ten trans je vlastně určitej stav, kdy naše vědomá mysl funguje jiným způsobem než když jsme plně vědomí a aktivní. Dejme tomu, abysme si to trošku usnadnili, tak když jsme víceméně duševně zdraví, jsme v pořádku, jsme aktivní, nespíme, tak jsme při vědomí. A ten stav mezi tím vědomím a spánkem můžeme nazvat transem nebo -- dejme tomu -- hypnózou. Samozřejmě není to přesný, ale přibližně je ta asi něco takovýdleho, že se v tom stavu hypnózy nebo stavu transu mění fyziologický fungování člověka, hlavně fungování mozku --

TTT Aha.

ZZZ -- a mozek řídí další části těla. Čili mění se i fungování těla. Čili je to takovej velice složitej proces, kterej se projevuje různejma vnějškově pozorovatelnejma projevama a subjektivně, vnitřně to můžeme prožívat prostřednictvím toho vnitřního prožívání svejch pocitů nebo toho, co vnímáme sami v sobě.

TTT Jak mají k sobě blízko hypnóza a sugestibilita.

ZZZ Hypnóza je určitej výsledek, kterej vytváříme prostřednictvím sugescí a každej z nás je určitým způsobem vnímavej na sugesci. Někdo víc, někdo méně. Čili ta míra tý citlivosti na sugesci je označovaná jako sugestibilita. Sugestibilita je do určitý míry vlastnost, která je víceméně vrozená, ale zase záleží na tom, co za sugesci považujeme. Já jsem spíš přívržencem toho, že vlastně jakýkoliv působení dvou lidí, ať se jedná o normální rozhovor dvou lidí, kteří vůbec o hypnóze nic nevědí, tak tam je obsaženej sugestivní prvek. To, že jsou ty dva lidi pohromadě, je vzájemnej proces ovlivňování samozřejmě víceméně na nevědomej úrovni. To ovlivnění děláme vlastně prostřednictvím sugescí. A ty sugesce můžou bejt buď tím, že něco říkám. Když budu říkat: vaše oči se občas zavřou nebo vaše víčka se zavírají, tak to už je do určitý míry sugesce, ale může bejt sugestivní třeba to, že určitým způsobem jeden na druhýho působí mimoslovně. To znamená třeba změnou polohy těla, změnou polohu hlavy. Vlastně nepřímo jakoby podvědomě ovlivňuje toho druhýho a často, dá se to i vysledovat, dá se to vědecky dokázat. Čili je to jakoby mimoslovní sugesce.

TTT Vy jste svým vzděláním psycholog.

ZZZ Ano.

TTT Ani psychologie nepřestává usilovat o své uznání. Jak vnímáte její současné postavení vzhledem k vědě? Pokud teda budeme brát vědu -- vědu za to, co je jedině platné, uznávané, protože prokázané.

ZZZ No, tady to je velice složitý. Psychologie jako taková je věda na pomezí filosofie, sociologie, biologie. Je tam průnik různejch oborů. Samozřejmě lidská psychika je velice složitá a studium lidský psychiky je obtížný, protože člověk studuje sám sebe. Že jo? V psychologii je hodně subjektivního, protože se pracuje se subjektivitou a proto je hodně proudů, který se často vzájemně hodně popírá., Třeba v psychologii byly tendence, aby psychologie byla učiněna vědou, tzv behaviorismus, kdy se chtěla psychologie stát jakousi fyzikou duše, že vlastně si brala inspiraci z fyziky, experimenty a exaktní přístupy. A nakonec to skončilo tak, že ten behaviorismus zkoumal jenom to, co je objektivně pozorovatelný a úplně odsunul to vnitřní, to prožívání. Nakonec ten behaviorismus se k tomu prožívání dostal, takže behavioristi už dneska taky zkoumají sny, který jsou velice subjektivní. Takže ač se ten trend prosazoval v tom smyslu, aby psychologie byla co nejvíc přiblížena přírodním, vědám, tak přesto ten subjektivní faktor tam nějak překážel a --

TTT Věda a naproti tomu to, co je teda považováno za nevědecké, lidi oslovuje, ať už je to astrologie, třeba numerologie, psychotronika nebo biotronika. Kdo tady koho ohrožuje?

ZZZ Já si myslím, že ohrožujou tu vědu ty, který tvrdí, že jsou vědci. Takhle! To je trošku nadsázka, ale já -- co se týče mýho jakoby filosofickýho zaměření. Já jsem spíš přivržencem konstruktivismu. To znamená, že vycházím z toho, že každej máme svoji pravdu, že existuje množství pravd, který jsou závislí na nositeli tý pravdy, že ta pravda je určitým způsobem vytvářená tím, kdo tu pravdu sděluje. To, co pro jednoho je absolutní pravda, to pro druhýho může bejt absolutní nonsens, nesmysl. Takže tady je důležitý to, jak je užitečný to, co si nosíme ve svý mysli, ve svý hlavě. Jestliže konstrukce, který nosíme ve svý hlavě jsou pro nás užitečný a fungujou užitečným způsobem vzhledem ke světu mimo nás, tak to je pravda užitečná. Kdežto, když někdo nosí konstrukce, který mu přinášejí nepříjemnosti, tak potřebuje -- často to sám deklaruje -- potřebuje změnu tý konstrukce. Čili jestliže člověk funguje ve světě, ale je spokojenej, tak to znamená, že v jeho mysli funguje dobrej model světa. Kdežto když je někdo nespokojenej se sebou a se světem kolem sebe, tak to znamená, že v jeho mysli není užitečnej, není spolehlivej model světa, protože my vlastně nejsme schopni přímo nazírat svět jako takovej, ale my o světě můžeme přemejšlet jenom skrze naše vnitřní modely. Takový přiblížení toho, z čeho já vycházím a co tedy potom prakticky uplatňuju, když pracuju s klientama prostřednictvím hypnózy. Já nikomu neobrátím jeho svět na ruby, ale já se snažím, abych do jeho modelu světa vnes nový prvky, který mu můžou umožnit, aby on si vytvořil změnu toho modelu a na základě svého změněného modelu potom funguje ve světě. Takže je spokojenější.

TTT Co prožívá člověk v tom transu? Když je v transu a kam až s ním můžete v té hypnóze jít.

ZZZ Jeden z mýtů je, že -- jeden pól je, že hypnóza neexistuje a druhej pól je, že hypnóza je to, co z člověkem udělá -- nebo z člověka udělá loutku. Ani jedno podle mě není pravda. Hloubka transu nebo ten trans jako takovej působí do tý míry, dokud to nevědomí je ochotný přijímat ty podněty. A jenom to nevědomí je rozhodující v tom, jestli bude někdo manupulovanej nebo nebude.

TTT A to je u každého jinak, ta schopnost?

ZZZ Každej má jinou míru. Někdo je spíš člověk, kerej tomu vnějšímu tlaku vyhoví nebo -- nebo ten vnější tlak není schopen odblokovat, a někdo naopak má větší míru, větší takovou houževnatost, větší odpor vůči těm podnětům z vnějšku. Ale zase je to vázaný na to, o čem jsem mluvil před chvílí. Je to daný tím, jestliže já dám určitej podnět klientovi a ten podnět zapadne do prázdného okénka, čili je to v souladu s jeho modelem světa, tak to přijme, tu sugesci třeba nebo ten podnět. Když naopak já dám podnět, kterej nezapadne, tak to není akceptovaný, není to přijatý, ten podnět. Tudíž to je jakoby hluchá sugesce. Čili, co já musím dělat pro to, aby klient došel k tomu, co on chce, protože to já nemůžu vědět. I když klient řekne, co chce, tak já nevím, jestli je to pravda, jestli to chce takto. Von to -- von může chtít -- chtít něco jinýho než řiká nahlas.

TTT Hm.

ZZZ Čili já v podstatě musím vytvořit takovou nabídku, aby zapadala do prázdnejch okýnek a v tom případě to je užitečný pro klienta.

TTT Hm, to musí být asi hodně těžké navodit tu vzájemnou důvěru, to asi --

ZZZ To je základ. Tomu říkáme raport. Raport je vlastně to, že nejdřív se musí vytvořit určitý klima, určitá atmosféra mezi těma dvěma lidma. A jestliže ta atmosféra je atmosféra důvěry, atmosféra spolupráce, potom to funguje.

TTT Já myslím, že tady je jednak ta obava, že člověk neví, co se s ním odehrává. Já sama jsem si před časem dovolila v článku Hypnotizér určitou nadsázku, protože jsem si říkala, co vlastně se to s člověkem dělo. Vám se to nelíbilo jako odborníkovi. Máte pravdu, ale lidi si třeba myslí, že budou nějakým způsobem užiti, že s nimi se bude ten hypnotizér bavit -- nebo ten lékař se s nimi bude bavit o něčem, co se jim třeba nelíbí nebo tak, ale taky že se třeba neproberou nebo ještě horší mýty existujou.

ZZZ No, to je dost častý, tady to, že se někdo z hypnózy neprobere. To je vopravdu mýtus, protože, jak se každej probereme ráno ze spánku -- pokud v tom spánku zrovna neumřeme -- tak se můžeme probrat z hypnózy. Kdybysme vzali třeba situaci, že máme interakci -- je teda hodně hluboce ponořený jedinec v hypnóze, těm říkáme somnambulové, to je člověk, který vyplní v podstatě všechny sugesce až na ty, které by ohrozily jeho život, tak je možný, že kdyby hypnotizér tohodle člověka nedehypnotizoval, to znamená, nechal by ho v hypnóze a odešel by, tak ani v tomto případě by se nestalo, že by ten člověk udělal něco, co ho ohrozí, pokuď by nechtěl něco udělat. Sebevrah spáchá sebevraždu i když není v transu a stejně tak ten somnambul, pokuď by nechtěl spáchat sebevraždu, tak to neudělá. Čili neohrozilo by ho to, že je v transu, že je v hypnóze. On by moh reagovat těmahle formama: Buď by se sám z hypnózy probral, jo?, a tím vlastně by ta hypnóza skončila bez jakýkoliv dehypnotizace, nebo by usnul, přešel by z hypnózy do spánku tak, jako usínáme večer a po nějaký době by se probudil a byl by normálně probranej z hypnózy. A nebo prostě ten stav hypnózy by nebyl stavem hypnózy. Čili jiný možnosti tady nejsou.

TTT Nehrozí tady taková škodlivost třeba, návyk, návyk, závislost.

ZZZ To se taky hodně popisuje v literatuře, závislost na hypnotizérovi nebo závislost na hypnóze. Já už hypnózu dělám 20 let. Mně se stalo, že se někteří klienti -- nebo spíš jsou to klientky -- staly jakoby závislí, ale to není otázka hypnózy, ale otázka normálního lidskýho vztahu. -----------------------

TTT Pusťme, pusťme teď ke slovu studenty teologické fakulty Šárku Kostkovou a Vratislava Vojtu a Jiřího Zbořila.

XXX Š. Kostková Reinkarnace záleží i z hlediska jakého náboženství se to pojme. Třeba u buddhismu, tam to funguje jako -- že jo -- ta karma.

XXX Kdosi cosi neslyšitelného v pozadí

XXX Š. Kostková No jo, ale v podstatě jo, ale když člověk má tu karmu špatnou a nějak plnou hříchu, tak prostě se to sune dolů a já nevím. Já si myslím, že v podstatě i v tom křesťanství by se dala najít jakási paralela, že v podstatě taky na základě toho, jak se chováme v tomto životě tak jako ňák, ten jakýsi život potom tam je. Esi ňáká ta věčnost, boží království. Já nevím, nevím jako to nevíme nikdo. V podstatě esi i tak trošičku neseme něco odněkud jako z dřívějška. Hlavně si myslím, že jako ta duchovní síla je tak strašně veliká, až je -- jestliže i ten Bůh stvořil tu duši a nás jako -- jako bytosti duchovní, tak by tím nemohl plýtvat natolik, aby pro každého toho jednotlivého tvora měl nový ten náboj, že to prostě nejde, že se to musí někde kumulovat a zase rozpouštět ven jako. A zase vracet těm lidem. Otázka je třeba, jakou formou, jestli se nám vrací opravdu to naše Já minulé nebo si to bereme z toho celku nějakého, z té zásobárny.

XXX Mužský hlas Já jsem měl dojem, že ta reinkarnace nemá jeden rozměr, co má o křesťanství. Totiž my když se bavíme o jakémkoli směru novém, o trém lidi chtějí slušet a ke kterému se přidávají, tak je to proto, že ti lidi v tom vidí nějakou naději. Nikdo nedokázal to, že v reinkarnaci ta naděje je, vzhledem k tomu, že -- já mám pocit, že ta hodnota lidskýho života ztrácí v tom právě, že se ten život opakuje, že člověk, když je lepší a já nevím -- přestoupí do nějaký vyšší formy, když není tak dobrej nebo ,když zkazí ten život, tak přestoupí do nějaký nižší formy a jakoby byl důležitej prostě nějakej cyklus životů, zakončenej v tý nirváně. Ovšem ta hodnota toho jednotlivýho života prostě jakoby se ztrácela, jakoby ten jeden život v tom neměl hodnotu.

XXX Jiný mužský hlas Pro mě reinkarnace je zcela běžná (checheche) a když tohle řeknu před svýma kolegama, křesťanama, tak těm vstávají vlasy hrůzou na hlavě většinou, ale já bych k té hodnotě života -- já si myslím, že právě reinkarnace jí dává trochu vyšší smysl, protože, pokud člověk žije jenom jednou, tak když si vezmeme rozdíly -- já nevím -- ňákej bankéř tamhle v New Yorku a rozdíl nějakýho hlasem umírajícího černocha v Africe, a pak se lidi ptají, kde je ta spravedlnost. Já si myslím, že reinkarnace je jakási -- lidi to většinou berou negativně, že -- za trest, ta bytost je v dalším životě trestaná. Já to beru jako výchovu, že prostě něco si neuvědomila v tom minulém životě, něco udělala špatně, tak v tom dalším životě si to musí uvědomit. Na druhou stranu zase tady dneska, když se podíváme na relativitu času, tak je těžko mluvit asi o reinkarnaci v pravém slova smyslu, že by za sebou ty životy navazovaly. Je také možné, že já žiju v tuhle chvíli tady a současně v touhle doby někde ve čtvrtým rozměru může žít taky a v jiným životě. Pokud teď vezmeme život jako se o tom říká, že prostě svět je holografický, a já za sebe můžu říct, že reinkarnace je pro mě běžná věc a že to není nic, co by se mělo úplně zatratit.

TTT Reinkarnace znamená převtělení a jinak jde tedy o představu, že životní substance duše je věčná a že vtěluje se vždycky do nových forem života. Jak se nezeptat někoho, kdo jde ta hluboko do lidských duší. Jakou s tím máte zkušenost vy, co se od lidí dozvídáte?

ZZZ Já jsem podmíněnej svojí filosofickou konstrukcí, takže já k tomu mám takovej přístup -- já osobně na to moc nevěřím, že to, co produkujou někteří klienti, je produkce jejich minulých životů, ale pracuju s touhle technikou v podstatě jakoby -- klienti tomu říkají, že chtějí minulý životy. Takže pracuju s touhle technikou minulých životů. Ono to ne s každým, kdo o to požádá, funguje, jo? Já mám zhruba takovou statistiku: ze 100 klientů to funguje u 20ti, u 25ti. Tak asi jedna 1/4. Zajímavý je, že když klient prožije něco, o čem on je přesvědčen, že je to minulej život, tak to dycky má léčebnej účinek. Víra v mej terapeutickej účinek to má. Já nikomu neříkám, že tomu nevěřím nebo jak. Já s touhle technikou pracuju tak, že klient požádá sám o tohle, a nebo já mu to nabídnu, pokud -- z hlediska typu jeho problému mám pocit, že je to pro něj užitečný.

TTT A není vám na tom nápadné, pokud se budem o tom bavit, tak mě vždycky první věc, která u toho napadne, že ti lidé, kteří se dostali až tak daleko, jakoby do minulých životů, vždycky byli někým výjimečným, někým slavným. Nikdy to nebyli úplně obyčejní lidé. Co vypovídají vám?

ZZZ Já jsem většinou zažil tady ty věci, že to byli císařové, králové --

TTT No právě.

ZZZ -- ale zas nedá se říct, že by byli jenom takhle šťastni a úspěšní. Jsou tam často i čarodějnice na hranicích. To je velice častý téma. Je určitá kategorie reinkarnačních zážitků nebo snů, kdy ten člověk v tom předchozím nebo x-tým životě minulým umírá. Vždycky je tam nějakým způsobem ten stav ante finem. To znamená, že ten sen, reinkarnační sen, vždycky vyjadřuje něco, čím končí ten předchozí život nebo některé z těch minulejch životů. Vono to tam je vyjádřený jako že ten člověk najednou neví, najednou je tma. Tam není vždycky vyjádřený, že tohle je smrt jednoho z mých předchozích životů, ale dost často to tam jakoby navozuje tenhle pocit nebo tenhle závěr.

TTT Říkal jste, že na to tak moc nevěříte, takže v co vlastně věříte vy? Jak se vyrovnáváte s takovou tou částí toho tajemna, toho skrytého, esoterikého, co souvisí i s hypnózou a nebo s duší lidskou, protože my oba jsme vyrostli nebo byli vychováni ve světě materialistickém.

ZZZ Tajemný je to, co člověk za tajemný považuje. To je naše vnitřní forma, něco, co si vytváříme sami v sobě. Do dneška jsem fascinovanej případem jedný dívenky. Ta pořád věří na čerty. Ona si vytvořila konstrukci čerta -- tomu se odborně říká externalizace. Je to něco, co máme v sobě, ale my to jakoby metaforou, metaforicky vytáhneme ze sebe, abysme to mohli popsat a potom se to stává vlastně strašákem proti tomu nositeli. Takže to jsou velice složitý stavy. Psychologicky nebo psychopatologicky se hovoří o tzv. disociaci, že naše mysl je schopná se rozprasknout na X částí a ty části se dočasně oddělí, nebo když je to choroba, tak ty části se oddělí trvale a jakoby v jednom člověku bylo víc osobností. V jednom těle je víc myslí, víc psychik. Na co já věřím? Já věřím na to, že si v svý hlavě nosim model vnějšího světa a sebe sama a tím se řídím. Někdy mi to vyhovuje, někdy mi to nevyhovuje, ať s tím souhlasím nebo nesouhlasím, můžu s tím něco dělat do určitý míry, když bych chtěl změnit ten model, ale abych ho změnil, tak je to velice složitý a náročný. Takže to nejde rychle. Takže tohle já považuju za to, čemu já věřím. Věřím tomu, že věřím, že si ten model nosím v hlavě.

Znělka

XXX Hlasatelka Vyslechli jste třetí část 5ti-dílného cyklu Věda proti pavědám. Hostem pořadu Heleny Tyburcové byl klinický psycholog dr. Jiří Zíka. V zítřejším pokračování dostanou slovo astroložka dr. Marie Svobodová, astronom dr. Jiří Grygar a PhDr. Zdeněk Neubauer. To bude v premiéře v 9 hodin ráno, v repríze pak odpoledne v půl páté.