---

Germán

---

       Vysoký, pronikavý zvuk leteckého motoru byl náhle umlčen zlověstným, táhlým praskáním dřeva. Sto metrů přede mnou se zablesklo, vyskočil modravý plamen, ale hned zase zhasl. Na měkkou lesní půdu postupně dopadlo několik těžkých předmětů. Pak vše utichlo.
       V první chvíli jsem zabrzdil a seskočil s kola, ale hned jsem na kolo opět naskočil a rozjel se tím směrem. Navzdory počínajícímu šeru bylo ještě trochu vidět. Stranou od lesní cesty jsem zpozoroval ležet několik korun stromů, pak nějaké velké deskovité předměty. Pochopil jsem, že to jsou uražená křídla a že přede mnou v lese leží zřícené letadlo.
       Z trosek se ozvalo slyšitelné sténání.
       Byl tam pilot, možná i zraněný. Zarazil jsem se, nebyl jsem si jistý, zda mu dokážu pomoci. Zoufale jsem si začal v hlavě vybavovat základní pravidla první pomoci, mezitím co jsem tlačil kolo do nevysokého kopečku.
       »Hilfe!« ozvalo se pár kroků přede mnou.
       Trup letadla byl přelomený vejpůl, motor byl utržen, ale muž ve zborcené kabině byl naživu.
       »Moment, hned jsem u vás,« ujistil jsem ho.
       »Šprechn zí dojč?« ozvalo se z trosek.
       »Du jú spík ingliš?« odpověděl jsem mu protiotázkou.
       »Nicht engliš,« odpověděl pilot. »Neumět čésky?«
       »Tím jste měl začít,« odpověděl jsem mu ulehčeně.
       »My tady v Čésku?«
       »Ano, a dost daleko od Německa!« ujistil jsem ho.
       A byl jsem doma. Germán tady zabloudil a rozbil letadlo. No, hlavně že zůstal naživu.
       »Pomoc mi ven!« požádal zkroušeně.
       Nebylo to tak těžké. Jakmile jsem vylomil rozbitá boční dvířka, Němec mi přímo vypadl do náruče.
       »Krucifix!« zaklel, když se pokusil postavit, ale noha ho neunesla. Posadil jsem ho na svůj kabát, který jsem hodil na zem složený do balíčku.
       »Kde je tady nějaké město?« zeptal se mě sklesle.
       »Nejblíž jsou Pardubice,« ujistil jsem ho.
       »Ja, ja, Pardubitz. Donrvetr.«
       »Kam jste vlastně letěl?« zeptal jsem se ho.
       »Jen tak, na obhled krajiny,« odpověděl vyhýbavě.
       »Ale to jste dost daleko od domova,« oznamoval jsem mu.
       »Ja, ja, vím. Pardubitz - fír hundrt kilometrů.«
       »No, měl jste vlastně štěstí,« odlehčilo se mi.
       Až na nešťastnou nohu vypadal docela v pořádku. Uvažoval jsem, že ho vezmu na rám kola a dovezu k lékaři. S letadlem mu nepomohu, to bude jeho starost na později.
       »Bite šén,« začal, než jsem mu to mohl navrhnout.
       »Prosím?«
       »Prosim vás, kde jsou tady Rusové?«
       Tím mě trochu zarazil.
       »Kde by byli? V Rusku!«
       »A tady, v Čésku, už nejsou?«
       »Už ne,« ujistil jsem ho.
       »A - Amerikányše?«
       »V Americe, kde by byli,« usmál jsem se. »Možná tu bude pár turistů, ale spíš v Praze.«
       »Gút,« oddychl si.
       »Budete se chtít spojit s německou ambasádou?« přešel jsem raději do věcného tónu.
       »Dojče ambasáde?« podíval se na mě udiveně. »Ne.«
       Tím mě ovšem trochu udivil.
       »Co tedy chcete dělat?« zeptal jsem se ho. »Odvezl bych vás aspoň za doktorem, chcete?«
       »Danke šén,« odtušil. »To nebude tšéba.«
       Ztěžka se vztyčil a obrátil se zpátky ke kabině letadla. Chvíli se v ní štrachal, potom se opět převalil zpět na můj kabát. V ruce držel zelenou krabici s červeným křížem.
       Pomohl jsem mu sundat botu. Ovinul si zmodralý kotník pružným obinadlem. Stáhl si to pevně, ale do vysoké boty by se nevešel. Nicméně věděl si rady. Vytáhl nůž, ze své vysoké boty odřízl horní část, udělal z ní polobotku, kterou celkem snadno obul.
       »Škoda boty,« podotkl jsem.
       »Žádná škóda,« mávl rukou. »Bota je jen bota.«
       Pak se pokusil postavit, ale opět si ztěžka sedl.
       »Donrvetr,« zaklel upřímně. »Asi budu muset prósit...«
       »Odvezu vás na kole, chcete?« nabídl jsem mu upřímně.
       »Nemít tento... oheň?«
       »Chcete si zakouřit?« zeptal jsem se ho. »To máte smůlu, nekouřím a nemám ani cigarety, ani oheň.«
       »Já taky ne,« přiznal. »Akorát tady tu bestii zapálit.«
       Ukázal přitom na vrak letadla.
       V první chvíli mě jeho upřímnost rozesmála. Pak jsem ale trochu zvážněl.
       »Nic se zapalovat nebude,« odmítl jsem. »Letos je sucho, oheň by byl v lese nebezpečný.«
       »Ja, ja, vím,« odtušil mrzutě.
       Po chvíli se opět namáhavě zvedl a štrachal se ke svému stroji. Opět se ponořil horní částí těla do zkroucené kabiny a vytáhl odtud malé tranzistorové rádio. Chvíli si je tiskl k uchu, pak si ulehčeně povzdychl.
       »Ja, ja gút. Prosim, neležet tu někde taková... sešit?«
       To si ale nevybral dobře. Večerní šero mezitím zhoustlo, bylo vidět sotva na pár kroků. Nicméně jsem mu chtěl pomoci, proto jsem opatrně obešel vrak letadla kolem dokola.
       Skoro jsem přitom vrazil do uražené směrovky z ocasní části. Ležela na zemi a skvěl se na ní nádherný hákový kříž. Podíval jsem se pozorně. Také na ulomeném křídle, podepřeném silným kmenem borovice, byl vymalován německý válečný kříž. Napadlo mě, že Němec létal na replice válečného letadla, ale zabloudil a možná se přede mnou stydí. Není divu, v Čechách jsme na háknkrajce pořád hákliví. Ačkoli, na opravdu věrných replikách bych to z důvodů autentičnosti ještě snesl. Co je to za letadlo? Poměrně malé, křídlo nad kabinou... Nejblíž byl podle mě kurýrní Fieseler - Štorch, ale z těchto trosek jsem si nebyl ničím jistý.
       Obešel jsem celé letadlo, ale žádný sešit nikde neležel. Němec seděl na mém kabátě a kupodivu, nějaký velký sešit už držel v ruce. Našel jej nejspíš sám v kabině svého vraku.
       »Ty, rozumět mapa?« obrátil se na mne.
       »Trochu,« připustil jsem.
       »Tady jsou Pardubitz. Kde jsme my?«
       Podal mi sešit. Místo čistých stránek v něm byly mapové listy a opravdu, otevřel jej správně u Pardubic. Ale musel mít opravdu hodně staré vydání. Lesík, kde jsme stáli, jsem ještě poznal, ale za lesíkem bylo veliké sídliště, které na jeho mapě chybělo.
       »Tady jsme,« ukazoval jsem mu. »Ale ta mapa je moc stará a moc věcí tu chybí.«
       »Ja, ja, vím,« odtušil. »Tady to pole je?«
       Ukázal mi přímo na nově postavené sídliště.
       »Ne, tady je město. Pardubice.«
       »A co je tohle?« ukázal mi na starou část města.
       »Taky Pardubice. Ale tohle je nová část. Nové domy.«
       »Aj aj, krucifix. A tady pole je?«
       »Nejbližší pole je tady, na druhou stranu,« ukázal jsem mu na mapě.
       »Donrvetr. S tímhle Dvojka nepočítal. A prosim, nepučit mi váš bicykl?«
       »Zavezu vás tam, nechcete?« nabídl jsem mu. Nechtěl jsem riskovat půjčit neznámému Němci kolo, ale zavézt ho tam mi proti mysli nebylo. Lidi si přece mají pomáhat.
       »Umíte to?« zdráhal se.
       »Nebojte se. Ale co chcete na tom poli?«
       »Kolega tam pro mě přiletět. Tady mám maják.«
       Ukázal mi opět svůj tranzistorák. Nebyl to tedy obyčejný tranzistorák, ale spíš radiotelefon.
       Naskočil jsem na kolo a ukázal mu, jak nasednout na rám. Pak jsem řádně šlápl do pedálů. V první chvíli nám pomohlo, že jsme se rozjížděli z nevysokého kopečku, ale pak už jsem musel šlapat a Němec rozhodně nebyl žádná subtilní dívka.
       Vyjeli jsme z lesa. Obilné pole bylo naštěstí sklizené, ale ještě nezorané. Němec mě na jeho okraji zastavil.
       »Počkat tady se mnou, bite šén,« požádal mě.
       »Budete tu čekat na kolegu?« zeptal jsem se ho.
       »Ja - a vy se mnou.«
       »Neměl bych raději odjet do města? Havárie letadla by se měla hlásit na policii.«
       »Kaine policaj!« namítl Němec.
       V té chvíli se přímo nad námi rozsvítilo modravé světlo. Pohlédl jsem vzhůru. Vysoko nade mnou svítil obrovský modrý prsten. Skoro současně se ozvala hromová rána a pokračovala vrčením leteckého motoru. Z výšky přímo na nás pikovalo malé letadlo, nepříliš vysoko nad zemí vybralo, provedlo bravurní akrobatický obrat a ihned nasadilo na přistání. Spatřil jsem na něm stejné kříže, jako na troskách, ale nebyl to Štorch, spíš stíhačka.
       Zastavila sotva dvacet metrů od nás a s běžícím motorem zůstala stát.
       »Bicykl nechat tady a jdeme. Lós!«
       Obrátil jsem se k Němci. Jeho tón se mi nelíbil, ale co se mi líbilo ještě méně, byla pistole, kterou mi mířil někam do žaludku.
       »Mašíren marš!« poručil mi.
*****
       Strčili mě dozadu do kabiny. Letadlo poté odstartovalo, prudce vystoupalo do výšky a potom náhle otočilo nos dolů. Opět jsem spatřil modravý prstenec o průměru nejméně dvaceti metrů, tentokrát zblízka. Letadlo jím prolétlo, pak vybralo pád a stejně bravurně dosedlo na jasně osvětlenou betonovou plochu letiště.
       Vytáhli mě z kabiny a dva vojáci v německých přílbách na mě namířili své automaty.
       Stál jsem a neodvažoval se pohnout.
       Ihned po našem přistání světla kolem ranveje zhasla, ale dokud ještě svítila, povšiml jsem si vyrovnané řady štíhlých letadel, nastříkaných maskovacími barvami. Jedno takové dnes poklidně pózuje v hale Národního technického musea v Praze, takže jsem je okamžitě poznal. Messerschmidt 262 Schwalbe, německý tryskový stíhací letoun z konce druhé světové války. Dnes je to vzácnost, kterou se každé muzeum nemůže chlubit. Tady jich stály - snad stovky.
       Bylo to nepochopitelné. V Pardubicích je sice letiště, ale na opačném konci města. Tak daleko jsme podle mého soudu nedoletěli, v těchto místech měla být pole a žádné betonové plochy. Že bychom to přeletěli nějak nepozorovaně? Uvažoval jsem, co vlastně na letišti v Pardubicích dělají Němci? Jak se sem vůbec dostali, kdo jim povolil obsadit letiště tolika letadly? Ale mnohem horší byly jejich zbraně. Nevypadaly ani jako historické repliky - a pokud ano, věřil bych, že jsou tak dokonalé, že se z nich dá i střílet.
       Stál jsem ve tmě, osvětlován baterkou jednoho ze svých hlídačů. Už jsem je skoro neviděl, ale tušil jsem, že na mě stále míří. Příjemné to rozhodně nebylo. Uvažoval jsem, co to může být za spolek. Nejspíš nějaký tajný fašistický. Sice už dávno nemají váhu, ale podceňovat je také není dobré.
       Až po půl hodině se k nám přiblížili dva jiní vojáci.
       »Jdeme,« chopili se mě.
       »Můžete mi laskavě vysvětlit, pánové...« začal jsem, ale nenechali mě domluvit.
       »Mlčet!« rozkřikl se jeden.
       »V civilizovaných zemích bývá zvykem oznámit zatčenému aspoň důvod, pro který je zatčen,« nedal jsem se.
       »Her Gott, mlčíš?«
       Páni, to byla rána! Rameno jsem měl rázem v jednom ohni a divil jsem se, že mě to okamžitě nesložilo k zemi. Nemohl to být úder rukou, ale nějakým tvrdým předmětem, asi pažbou pušky nebo samopalu. Pochopil jsem, že s nimi nebude řeč. To je u fanatiků pochopitelné. A tihle fanaticky vypadali.
       Dovedli mě do nízkého dřevěného baráku. Hned za dveřmi bylo dostatek světla, vycházejícího z elektrické lampy. Hned proti sobě jsem spatřil veliký plakát, na něm portrét Adolfa Hitlera v životní velikosti. A bylo to jasné. Původní odhad, že jde o tajný fašistický spolek, byl zřejmě správný. To ale nevypadalo příliš zdravě. Fanatici se musí skrývat a mohlo by se stát, že budou chtít zametat stopy - i se mnou.
       To jsem ještě netušil, v jakém omylu se nacházím.
       Zavedli mě do menší místnosti a nařídili mi postavit se čelem ke stěně. Okamžitě jsem si vzpomněl na vyprávění svého známého Edy, bývalého válečného letce v Anglii. Kdykoliv byl ve sdílnější náladě, vyprávěl nám příhody z války, zejména jak jeho anglický bombardér sestřelili nad Holandskem a on si prožil své v německém zajateckém táboře.
       »Němcům nesměl člověk ukázat strach,« říkal nám. »Kdo se choval suverénně a oháněl se neustále ženevskými konvencemi, toho ty bestie nechávaly na pokoji, ale kdo se jich bál, na tom si vždycky smlsly.«
       Jakmile se hlídač, docela mladý hoch, na okamžik otočil, posadil jsem se na nejbližší židli.
       »Štéhn, štéhn!« rozčilil se vojáček, jakmile mě spatřil sedět.
       »Du jú spík ingliš?« optal jsem se ho, ale zůstal sedět.
       »Hende hóch!« namířil na mě kvér.
       Poslušně jsem zvedl ruce, ale zůstal sedět. Rozhodl jsem se, že na německé povely prostě nebudu slyšet.
       Okamžitě vrazil do místnosti postarší chlap v černějším munduru s hranatými písmeny SS na klopách.
       »Tady ne sedět, tady stát!« začal mi vysvětlovat lámanou češtinou.
       »Ženevské konvence vám nic neříkají?« podíval jsem se na něho útrpně.
       »Ženevské konvence nic nepovídat o sedění v sesle.«
       »Ženevské konvence upravují slušné zacházení se zajatci. Ke slušnému zacházení nepatří stát čelem ke zdi jako lotr.«
       »Vy né sajatec. Kde máte uniforma?«
       »Vždyť jste nás přepadli bez vyhlášení války!« zaútočil jsem na něho. »Mobilizace u nás ani nebyla vyhlášena, jak mám mít uniformu? To je vaše vina!«
       »Vy Čech, Protektorát pod ochranou Německé Rajch, takže podle našich sákonů žádná sajatec!«
       »Protektorát? To dávno neplatí. Patřím pod ochranu České republiky. A té jste, pokud vím, válku nevyhlásili.«
       »Jaké Čechiše republik?«
       »Jaké? No přece České.«
       »Vy jste si zase udělali Čechoslovakaj?«
       »Ne, jenom Čechy. Slovensko je samostatné.«
       Zůstal chvíli jako tumpachový, ale brzy se vzpamatoval.
       »Á, Čechaj! S Váma byly dycky potíže!«
       »Mimochodem, s Německem máme přece velmi dobré sousedské vztahy,« pokračoval jsem. »Vůbec nechápu, co tady vyvádíte.«
       »Nechápat?« ušklíbl se. »To brzo pochopit. Tady je území Čtvrté Německé Rajch.«
       A obzvláštní důraz kladl na číslovku »Čtvrté«.
       »Hrajete si jako malí,« zavrčel jsem znechuceně.
       »My si nehrajeme,« odsekl a nasupeně odešel z místnosti. Nechal mě naštěstí sedět na židli. Zaznamenal jsem to jako první plus a v duchu jsem za to vřele Edovi děkoval. Nebýt ramena, které mě silně bolelo, dalo by se to i vydržet. Ale hned mě něco napadlo.
       Vstal jsem. Vojáček na mě ihned zvedl hlaveň kvéru, ale toho jsem si už skoro nevšímal.
       »Zavolejte doktora!« řekl jsem mu.
       Stál jako socha a jen na mě mířil.
       »Doktora!« rozkřikl jsem se na něho.
       Vojáček zřejmě nevěděl co dělat, ale jak jsem už tušil, vedle za stěnou seděl někdo jiný, kdo zareagoval správně. Za okamžik vstoupil dovnitř starší chlap.
       »Ich bin doktor,« prohlásil.
       Bez dalšího slova jsem sundal kabát i košili a nastavil mu před oči rameno. Doktor se mi na ně chvíli díval, potom se odvrátil a něco zavrčel.
       »Co říkáte?« obrátil jsem se na něho.
       Neodpověděl, ale beze slova vyšel z místnosti. Po chvíli se vrátil s kusem namočeného plátna. Naznačil, abych si to sám podržel na rameni a opět odešel.
       »Ty Čechaj nic nevydrží...« zavrčel.
       Nic moc, ale lepší, než stát čelem ke stěně.
       Za chvilku to zřejmě nevydrželi oni. Přišel starší pán, také v černé uniformě se znaky SS, a odvedl si mě vedle.
       Jakmile jsem tam spatřil volnou židli, ihned a naprosto samozřejmě jsem k ní zamířil. Esesman neprotestoval, naopak se mi zdálo, že s tím tak nějak počítá.
       »Tak vy žíkat, že občan Česká republik,« začal dobrácky.
       »Samozřejmě,« potvrdil jsem.
       »Ale my Česká republik neuznáváme.«
       »Jak to?« vyskočil jsem. »Máme přece smlouvy.«
       »Smlouvy jsou s Protektorát Bémen und Méren.«
       »Ty přece dávno neplatí. Já mám na mysli nové smlouvy.«
       »O těch nic nevíme.«
       »Poslyšte, pánové,« začal jsem už naštvaně, »přestaňte si konečně hrát. Kdo vlastně jste? Vážně chcete, abych si na vás stěžoval u ambasády Bundesrepublik Dojčland?«
       »Poslyš, ty Čech, ty vůbec nevědět, kde jsi. Tady žádná Bundesrepublik Dojčland, tady Čtvrtá Dojčes Rajch.«
       »Lituji, ale to zase neuznávám já.«
       »Ty si vůbec neuvědomovat, kde jsi. Tady nejni Erde, jak se to čésky... zeměkoule. Tady je jiný kosmos. My naše světy jen tak na moment... propojit.«
       Kdyby mi dal facku, zajiskřilo by se mi v očích víc, ale tohle bylo taky silné kafe. Jen jsem nasucho polkl. Vzpomněl jsem si na modrý prstenec, kterým jsme proletěli. Začalo to být vážně zajímavé. Propojení světů na dálku pomocí modrého prstence? Mimoprostorová červí díra do cizího vesmíru? To je úžasné, neuvěřitelné! A Němci to dovedou propojovat podle potřeby? To by byl úžasný triumf vědy nad prostorem! Až na to, že si tady ti hrají na pokračovatele Třetí Říše, což mi bylo sympatické o poznání méně.
       »Velice zajímavé,« odtušil jsem.
       »Kulit oči, co?« triumfoval Germán. »Vejrat.«
       »No, trochu ano,« přiznal jsem. »Ale co vy tady?«
       »My tu kolonizovat. Čtvrtá Dojčes Rajch, od roku jeden tisíc, devět set pět a čtyžicet.«
       Pochopitelně to se mnou trochu zamávalo. V první chvíli jsem si opravdu myslel, že se jedná o klub historie Německa nebo něco na ten způsob. Tohle bylo mnohem vážnější. Odlišný svět, kolonie někdy od roku pětačtyřicet - to by mohli být i autentičtí fašouni. Vypadalo to pravděpodobné - ale velice nepříjemně pravděpodobné. Jestli je tomu tak...
       Rozhodl jsem se trvat na svém. Vlastně mi nic jiného ani nezbývalo. Na jejich hru jsem přistoupit nesměl.
       »A co má být?« opáčil jsem. »Čtvrtá říše není ve válce s Českou republikou. Jakékoliv zadržování cizinců nemá žádný právní podklad.«
       »Tady není zeměkoule. Tady platí naše zákony,« namítl na to klidně esesman. »Tžéba zákony o špionáž.«
       »To je sice zajímavé, ale jakápak špionáž? Nepřišel jsem k vám dobrovolně. A vzhledem k únosu, který nepopřete, jsem úplně mimo podezření ze špionáže. Podle všech konvencí jsem pořád občan České republiky.«
       »Naše zákony nepovídat nic o dobrovolnosti.«
       »To je možné,« připustil jsem si. »Zákony kanibalů také s nějakou dobrovolností nepočítají.«
       »Moment!« vyskočil esesman. »Tady ne kanibalové. Zákony Dojčes Rajch vycházet ze zákona Tžetí Rajch. Je v nich celá naše tradice, naše německá kultůra.«
       »O kultuře bych na vašem místě nemluvil. Kultura dostala v Německu pořádně na frak. A pokud máte podobné zákony jako Třetí říše, pak potěš pámbu.«
       Esesman se ihned naježil.
       »Co nám může nějaký Čech vykládat o kultůra!«
       »Vy to nevíte? Němci dnes jezdí za kulturou do Čech.«
       »Němci z té Bundesrepublik?«
       »No právě.«
       »To ale nejsme my.«
       »Ovšem. Vy jste asi zůstali u těch kanibalů.«
       Nadechl se.
       »To je urážka Velkoněmeckého národa!«
       »To není urážka. Německého národa si vážíme, neboť je to kulturní a demokratický národ. Až na výjimky, jako jste vy. Obávám se, že slušní Němci se za vás budou hodně stydět, až se o vás dovědí.«
       »O takové my nestojíme,« odsekl.
       »Jenže takových jsou milióny. Zatímco vás, co si pořád ještě hrajete na Říši, je sotva pár set.«
       »Omyl,« ušklíbl se. »Čtvrtá Rajch má milión obyvatel.«
       Z mlhy se kolem mě postupně začínala objevovat kontura něčeho, co se mi vůbec nelíbilo. Průlet do jiného světa bych ještě pochopil. Ale miliónová rezervace fašistů v tom světě, vyzbrojená a připravená, nebyla nic povzbuzujícího.
       »No dobře, milión. To není moc. Čechů je desetkrát víc, Němce v Bundesrepublice ani nepočítám.«
       »Ti se k nám pžidat.«
       »Obávám se, že právě tihle Němci by vás vytahali za uši. Asi by nebyli rádi, že jim kazíte image.«
       »Imič?« zarazil se. »Was ist das?«
       »Aha - pardon, tohle slovo nejspíš neznáte. Jak bych vám to... prostě, Němci jsou dnes právem pyšní na demokratickou společnost a nemají rádi, když jim někdo připomíná zločiny Třetí říše. Z vás rozhodně nadšení nebudou.«
       »Až začneme vítězit, pžidají se. Krev je krev.«
       »Vy si myslíte, že vyhrajete?«
       »Jawohl. Pšíde den!«
       »Myslíte, že skrz propust dostanete vaše Messerschmidty? Ty Schwalbe, co jsem viděl venku na letišti?«
       »Jistě. Nejlepší letadla v dějinách.«
       »Jedno takové máme v Praze v muzeu. Ale pokud nemáte nic lepšího, nemáte šanci. Proti nim budou stačit i české školní Albatrosy. Můžete s nimi udělat trochu škod, ale pokud vážně myslíte, že to jsou nejlepší letadla na světě, budete určitě nepříjemně překvapeni.«
       »Naše Schwalbe jsou dneska modernější než byly. Dosahují rychlosti zvuku.«
       »Americké stíhačky jsou třiapůlkrát rychlejší než zvuk, ruské taky. Nemáte proti nim nejmenší šanci.«
       »Kromě toho máme tajné zbraně.«
       To mě trochu zarazilo. Kdoví, možná že se jim podařilo, co se nepodařilo Hitlerovi a přece jen zde vyrobili atomovou bombu. To by bylo horší, zvlášť když ovládají propusti mezi tímto vesmírem a naším. Ale rozhodl jsem se nevzdat.
       »Takové zbraně mají i Rusové a Američané. Jediná bomba, padesát kilometrů kolem mrtvo. Kdybyste byli více pohromadě, například v jednom městě, jedna by na vás stačila.«
       »Takové zbraně mají? A jak to, že o nich víte? Neměly by být tajné?«
       »Nejsou tajné. Víme o nich od doby, kdy s nimi Američané na hlavu porazili Japonsko.«
       »Zajímavé. Japonsko - a vyvražděné...«
       »Japonsko není vyvražděné,« uzemnil jsem ho. »Tehdejší bomby byly slabší. Jedna bomba tehdy rozvrátila jedno město. Američané použili dvě, pak se japonský císař Hirohito vzdal. Japonsko je dnes taky demokratické.«
       »Japonský kaiser - vzdal?«
       Koukal na mě vyděšeně asi jako já na něho, když mi prve oznámil, že se nacházíme v jiném vesmíru. Kapitulaci Japonců si asi neuměl představit. Pokud si je pamatoval jako národ samých kamikaze, nedivil jsem se.
       »Ano, válka tím skončila,« potvrdil jsem mu. »Bylo to na konci roku 1945.«
       »O tom my už nevědět. My tady od apríla.«
       »Aha - proto jste si zachovali dojem, že se ještě někdy vrátíte! Myslím, že budete zklamaní. A největší zklamání by vám asi připravily německé stíhačky, až by sestřelovaly vaše letadla. Jsem si naprosto jistý, že Bundeswehr by se proti vám postavil.«
       »Das ist nycht méglich!« vybuchl esesák. »To by byla ta nejčernější zrada vlastní krve!«
       »V našem světě se to bere jinak než jak jste byli zvyklí vy. Když bude zapotřebí, všechny demokratické země se spojí proti tomu, kdo se jim postaví. Tomu pak bude běda.«
       To jsem ještě netušil, že jednou na vlastní oči uvidím dvě stíhačky F-16 Bundeswehru nalétnout proti bombardovacímu svazu Luftwaffe - a rozstřílet jej raketami na kusy... Jako kdybych to právě teď prorokoval.
       »Ale to znamená, že jsou na Zemi země ne-demokratické?« podíval se na mě s nadějí v očích.
       »Jsou,« připustil jsem. »Čína, Irák, Libye. A ještě pár dalších.«
       »Proč je nezlikvidujete, když jste tak silní?« podíval se na mě podezřívavě.
       »Protože v tomhle jsou demokratické země v nevýhodě. My se můžeme bránit, ale nemůžeme vyvolat válku. To by nebylo slučitelné s demokracií. A dokud takové země válku nezačnou, nemáme důvod proti nim zbraně použít.«
       »A když si začnou?«
       »Potom dostanou řádně na pamětnou. Jenomže ony to dobře vědí, takže si raději nezačnou.«
       »Zlikvidovali jste jich už víc? Těmi bombami?«
       »Bomby nebyly použity od roku 1945. Na všechny rušitele míru dnes stačí obyčejná letadla.«
       »A co pancr vozy?«
       »To jsou jen nádherné cíle pro samonaváděcí střely.«
       »Co je to?«
       »Střely, kterým se ukáže cíl a potom se vystřelí. Taková střela cíl vidí a jde za ním. Cíl uhne, střela za ním. Tanky proti ní nemají obranu.«
       »Sama vidí cíl?«
       »Ano, má umělé oči, vidí i ve tmě a v mlze.«
       »A vy takové tajemství klidně...«
       »Tohle už také není tajemství,« opáčil jsem. »To už zná kdekdo. Opravdová tajemství vám nikdy neřeknu.«
       »No, to by se vidělo,« nasupil se. »Máme metody...«
       »Neřeknu vám nic, protože opravdová tajemství neznám,« usadil jsem ho hned. »Tajemství u nás znají jedině odborníci a to já nejsem. Já vám řeknu jen to, co je známé všeobecně. I když pro vás může být novinka všechno, jak se mi zdá.«
       »Ja,« povzdychl si esesák. »Dlouho jsme neměli kontakt.«
       Výslech se navzdory mému očekávání nesl málem v pohodě, jakoby proti mně ani neseděl esesák. Vysvětloval jsem mu bez zábran, jak bylo po prohrané válce Německo rozdělené, ale to už dnes neplatí, dnes už je v podstatě dávno převychované.
       On mě zato ujišťoval, že v jejich úmyslech není podnikat novou křížovou výpravu proti Čechům. Upřímně řečeno, nevěřil jsem mu to. Všechno kolem nás svědčilo o opaku.
       »My dlouho neměli spojení s fátrlandem,« vysvětloval mi. »Měli jsme velké problémy s elektrikou. Ve fátrland pro nás do konce války běžely elektrárny v Alpách. Tady jsme měli jen pár dýzlů, ale došla nám nafta a jinou jsme nenašli.«
       Dost brzy jsem se měl dozvědět, že to vůbec není pravda. Na nedostatek elektřiny se tady nemohl nikdo vymlouvat.
       »Tady nafta není?«
       »Přírodní podzemní vůbec,« přikývl.
       »Ale na co tedy létáte?«
       »Pěstujeme takové křoví, roste na něm hitlernafta. Velké olejnaté plody, stačí je lisovat a trochu destilovat.«
       To pro mě bylo nesmírně zajímavé.
       »Bylo v tomhle světě dost takových odlišných rostlin?«
       »Jistě. Ani v Afrika takové nejsou. Některé byly dobré, jiné ne. Dlouho jsme museli bojovat se zvížaty. Nakonec jsme některé druhy úplně postšílet a je pokoj.«
       To se mi taky moc nelíbilo. U nás se dávno nepovažuje za správné vyhubit některé živočišné druhy. Zvláště tady, když šlo o úplně cizí svět.
       Další rozhovory jsme vedli o Německu na Zemi. Něco jsem o něm věděl, něco ne. Bylo vidět, jak Němčoura rmoutí, že nevím nic podrobného o jeho rodném Mnichově.
       »Poslyšte, nebylo by pro vás nakonec výhodnější vrátit se pod ochranu Bundesrepublik Dojčland? Samozřejmě, pokud tu nemáte válečné zločince.«
       »Fšéchno z války je dávno to... promlčené.«
       »Aha - to ovšem nevíte, že válečné zločiny promlčitelné nejsou.«
       Že mi huba neupadla! Jestli jsem jim měl něco zamlčet, pak to bylo právě tohle.
       »Jaké válečné zločiny?« zajímal se esesman.
       »Zabíjení civilistů, zajatců...«
       »Když je válka, jsou nutně i mrtví. Angloameričané taky házet bomby na německé civily.«
       »To je něco jiného. Ve válečných akcích se takové věci stávají. Ale Němci civilisty dávali do koncentračních táborů a tam je zabíjeli. To už není válečná akce, ale zločin.«
       »To žádný Němec nedělat!«
       »Je mi líto, dělali jste to. Po prohrané válce se vám na to přišlo. Desítky koncentračních táborů a milióny mrtvých. Právě proto se všechny země dohodly, že takové zločiny nesmí být nikdy promlčené.«
       »My tady nemáme ani jeden koncentracionslágr.«
       »Tím lépe pro vás. Ale vaši soukmenovci je měli.«
       »Ale to neni možný. Snad bych o tom musel něco vědět!«
       »Tyhle nejhorší barbarské zločiny se nedělaly veřejně,« souhlasil jsem. »Ale nic vám neříká ani jméno Lidice?«
       »Myslíte tu vesnici v Čechách? Jak byla srovnaná se zemí za podporu atentátu na Heydricha?«
       »No vida, o tom víte!«
       »Ale to byla odvetná akce za barbarský atentát, to snad musí každý pochopit!«
       »Dneska se to chápe jako válečný zločin. Lidé v Lidicích přece neměli s anglickými parašutisty nic společného a vaši soukmenovci je vyvraždili. To byl zločin.«
       »Já tam byl,« řekl esesman trochu tišeji. »Já tam taky stšílet. Ale to bylo jinak. My dostali roskas a o roskasu se nediskutuje.«
       Podíval jsem se na něho udiveně.
       »Vy že jste byl v Lidicích?«
       »Ja,« přikývl. »Já tam taky stšílet ty chlapy. Pak jsme dávali do domů donarit a bum! Domy do luftu!«
       Nevycházel jsem z údivu.
       »Člověče, ale to by vám muselo být trochu víc let!«
       »Ach, ja,« přikývl s úsměvem. »To dělá zdejší vesmír. Má úžasnou vlastnost. Stárne se tady mnohem pomaleji. Letos mi bude devadesát a vypadám na čtýžicet. Tak je to se všemi.«
       To ovšem byla informace, na kterou jsem potřeboval dost času, než ji vůbec pochopím.
       »Devadesát let? Člověče, vy na to opravdu nevypadáte! To by... to bych se nakonec mohl v tomhle vašem vesmíru setkat - snad i s Hitlerem!«
       »Jawohl,« přikývl esesman. »Myslim, že se s ním setkáte velice brzy. Slyšel jsem, že náš Vůdce chce co nejdžív vidět člověka ze starého světa.«
       Zůstal jsem chvíli civět. Pravda, tohle byl největší ze všech kalibrů, které jsem se za tu chvíli dozvěděl.
       »Adolf Hitler byl přece nalezen mrtvý a spálený!«
       Myslím, že jsem samým překvapením koktal.
       »To byl jeho dvojník. Náš milovaný Fýrer s námi odešel do nového světa. Těší se trvalému zdraví a všichni mu pšejem hodně elánu do další stovky jár jeho života. Princ Friedrich Hitler, jeho syn, po něm vezme vládu až v dalším století.«
       »Princ?« nevycházel jsem z údivu.
       »Ja,« přikývl esesák. »Našli se i tady takoví, co chtěli zavádět demokracii. Takže jsme všichni rozhodli zavést znova monarchii a prvním kaiserem zvolili našeho fýrera. Máme tedy dědičný kaiser Adolf Hitler první, ale pořád mu tady žíkáme náš milovaný Fýrer. Určitě je sám uvidíte. Fýrera, kaiserin Evu, jejich děti prince Friedricha a princeznu Susi, miláčka našeho národa.«
       Uviděl jsem je. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu na ně jednou - střílet. A oni na mě. A kdyby jen střílet.
       Mezitím mi přinesli večeři na obrovském hlubokém talíři. Jak je v Německu zvykem - ajntopf. Další takový talíř dostal esesák. Zdvořile jsme si navzájem popřáli dobré chuti a oba se do toho pustili.
       Po večeři mě esesák málem přátelsky odvedl vedle. Byla tu ustlaná postel, malý stoleček a židle. V koutě stálo malé umyvadlo na konstrukci z železných prutů, pod ním kbelík.
       »Tady se vyspěte,« ukázal mi esesman.
       Zavřel za mnou těžké kovové dveře a zvenčí v nich otočil klíčem. Až teď jsem si všiml, že na nich zevnitř úplně chybí klika. Byl jsem - ve vězení. I když ve slušnějším, než jsem si u fašistů představoval.
*****