Vstoupili jsme, já a můj
 tlumočník, do velikého světlého 
sálu. Stál tu jako ve starodávných pohádkách trůn, nádherně
osvětlený velikým oknem, plným barevných sklíček. Jen císař
Adolf Hitler nikde.
        Nečekali jsme dlouho. Hitler se
 za ta dlouhá léta skoro 
nezměnil. Typická patka, černý knírek, obvyklé okrově žluté
sako, hnědé kalhoty. Možná mu přibylo pár vrásek, ale na to,
že mu bylo přes sto let, vypadal velice svěže. Přišel rázným
krokem a při pohledu na mě byl zjevně potěšen. Cosi pronesl,
ale nebyla to otázka pro mne, takže jeho slova tlumočník ani
neuznal za vhodné k přeložení. Odpověděl za mě sám, velice
krátce a úsečně a pak zmlkl zřejmě v očekávání další
 otázky. 
        Pak jsem se dočkal i já.
        »Jak se vám líbila Čtvrtá Říše?«
 obrátil se Hitler přímo 
na mne. Karl to úslužně přeložil.
        »Kdybych měl Čtvrtou říši
 posuzovat podle toho, co jsem 
z ní viděl, nebylo by to asi spravedlivé,« odtušil jsem.
        Karl chvíli váhal, ale pak to
 Hitlerovi přeložil. 
        »Proč by to nebylo spravedlivé?«
 zněla pobavená otázka. 
        »Protože jsem dosud ze Čtvrté
 říše viděl jenom vojenské 
letiště, vězení a kanceláře SS. Řekl bych, že ve Čtvrté Říši
určitě existují mnohem příjemnější místa.«
        Karl to překládal vysloveně
 s opatrným tónem, ale Hitler 
se tomu jenom rozesmál.
        »Nedivím se, že se vám Čtvrtá
 Říše zatím nezamlouvala,« 
souhlasil se mnou. »Budete mít jistě příležitost seznámit se
i s lepšími stránkami našeho světa. Teď jste zde trochu jako
kuriozita. Člověka ze starého světa jsme tady neviděli celou
tu dlouhou dobu. Ale slyšel jsem, že jste pochyboval o naší
vojenské síle. Jste snad odborník na vojenské otázky?«
        »Nejsem,« přiznal jsem. »O
 vojenských věcech znám zhruba 
to, co u nás bylo publikováno. Zajímal jsem se o ty věci, je
dokonce možné, že vím více než průměrný občan, ale nemohu se
v žádném případě považovat za vojenského odborníka.«
        »Nevadí, necháme to na starost
 jiným. V jakém oboru jste 
odborníkem - pokud jste vůbec v něčem?«
        »Rozumím počítačům,« řekl jsem.
        »Mechaniků máme dost,« opáčil
 Hitler. »Ale mohl byste se 
tu uchytit, koneckonců, šikovných mechaniků je potřeba i pro
jiné oblasti.«
        »Nejsem mechanik,« podotkl jsem.
 »U nás nejsou počítače 
mechanickou, ale elektronickou záležitostí.«
        »Zajímavé,« zpozorněl Hitler.
 »Ale i elektřina má před 
sebou velkou budoucnost.«
        »Říkal jsem elektronika, ne
 elektřina,« upřesnil jsem. 
        Karl se zarazil.
        »Jak to mám přeložit?« obrátil
 se ke mně. 
        »Naši Němci tomu říkají
 Kybernetik. Je to nový obor, asi 
jste na nic takového zatím nepřišli.«
        Karl chvíli překládal.
        »O čem ten obor pojednává?«
 zajímal se Hitler. 
        »O umělé inteligenci strojů,«
 odpověděl jsem mu. 
        »Myslíte si, že stroje dosáhnou
 výšin lidského ducha? To 
je absurdní! Já si to rozhodně nemyslím. Lidský génius je
nezměrný a některé oblasti zůstanou navždy doménou člověka.
Není přece možné, aby vrcholné špičky, jako například šachy
nebo strategie, byly překonány strojem.«
        »Nedoporučoval bych vám hrát se
 strojem šachy. Poslední 
turnaj nejlepšího šachisty světa se strojem skončil porážkou
člověka. Co se týče kybernetické strategie, tady vám neřeknu
nic, protože tenhle obor bude nejspíš tajný. Ale v některých
aspektech už dnes stroje velice předstihují možnosti lidí.
I když nutno přiznat, jinde jich zatím nedosahují.«
        »Zajímavé. Dá se toho využít
 i ve vojenství?« 
        »Jistě, právě ve vojenství je
 toho často používáno. Máme 
například samonaváděcí střely. Ukažte jim cíl a nařiďte, aby
jej zničily. To většinou stačí.«
        »Proti všemu lze nalézt obranu.«
        »Ovšem. Pokud si takové střely
 včas všimnete, můžete ji 
určit jako cíl protistřele. Pak je to otázka, která ze střel
bude chytřejší a dokáže druhou oklamat. Případně, která ze
stran má takových střel víc.«
        »A když je takové střele
 protivníkem pilot - člověk?« 
        Bylo vidět, že tohle Hitlera
 velice zajímá. 
        »Člověk nemá šanci. Je příliš
 pomalý, nedokáže reagovat 
odpovídajícím způsobem. Je lhostejné, zda řídí pouze pomalou
bitevní loď, nebo nejrychlejší letadlo. Letecké souboje dnes
nejčastěji rozhodují samonaváděcí střely.«
        Neměl jsem pravdu, ale upřímně
 jsem si to myslel a nebyl 
jsem bohužel sám, koho Němci z tohoto omylu krutě vyvedli.
        »Ale jak říkáte, námořní bitevní
 lodě znáte?« 
        »Ano, ale v současné době
 jsou na ústupu. Unesou hodně 
střel, ale jsou velké a jako terč příliš snadné. Představte
si vzdušné torpédo, které znenadání přiletí z boku rychlostí
větší než zvuk. Letí jen metr nad vlnami, takže si ho nikdo
nevšimne, dokud není pozdě. Namíří si to do nejcitlivějšího
místa lodi, prorazí bok pod čárou ponoru a exploduje - tohle
při zkouškách poslalo ke dnu každou loď.«
        »A vy se tím zabýváte?«
        »Ne, já se zabývám výlučně
 civilním použitím. O vojenské 
stránce vím jen to, co proběhlo odborným tiskem.«
        »Škoda. Ale je dobře, že jsme
 byli varováni.« 
        »Slyšel jsem, že máte pořád
 v plánu ovládnout náš svět. 
Kdybych byl vyzván o radu, řekl bych vám, nechte tyhle plány
být. Jistě můžete na Zemi způsobit škody, protože vaše bomby
jsou nevybíravé a mohou zabíjet bez ohledu na rozvoj na naší
straně, ale nakonec byste skončili špatně.«
        Kašlal jsem tím na jejich
 ceremoniář, navzdory varování 
jsem začal sám, bez dotazu. Karl tím byl vyveden z míry, ale
Hitler mu pokynul a on to rychle přeložil.
        »Máte příliš velkou důvěru ve
 vaše zbraně!« změřil si mě 
přísně Hitler.
        »Naše strategické samonaváděcí
 střely s plochou dráhou 
letu se dovedou orientovat i v neznámém terénu
 a vyhledávat 
své cíle samostatně. Kdyby k vám jediná pronikla s příkazem
zničit Nový Berlín, smetla by vás.«
        »Takové střely musí být ale
 velmi složité a drahé. Kolik 
jich můžete mít?«
        »Počty neznám - vím jen to,
 že se pohybují kolem tisíců. 
Strategické střely s plochou dráhou letu mají hlavně veliký
dolet a manévrovatelnost. Jejich řídící počítače jsou ovšem
složitější, ale cíl jejich letu se jim dá označit během půl
minuty. Zbytek programu mají neustále připravený, takže se
dokáží vypořádat i s protiraketami. Takové střely ani nemají
jako hlavici klasickou výbušninu, ale mohutné termonukleární
nebo neutronové hlavice. Jedna rána - jedno město. Existují
prý ještě větší bomby. Jedna rána - půl kontinentu.«
        »To by ovšem byly děsivé zbraně.«
        »To jsou děsivé zbraně.
 Snad proto se u nás v poslední 
době nenašel žádný stát, který by chtěl začínat válku. Každý
ví, že by špatně dopadl. Problémy jsou dnes spíše s menšími
bandity. Takovými, kteří jsou ochotni odpálit výbušninu i na
vlastním těle uprostřed davu, aby zabili co nejvíc lidí.«
        »Obětovat se za ideu?«
        »I kdyby nějakou měli, je to
 nepřípustné.« 
        »Slyšel jsem, že na konci války
 stavěli Japonci letadla 
pro jedno použití. Pilot s ním naletěl do americké lodě, sám
přitom zahynul, ale přesné nálety způsobily Američanům velké
ztráty.«
        »Ano. Skoro jako naše
 samonaváděcí střely. Až na to, že 
ty jsou dnes rychlejší a nemají pud sebezáchovy, který mají
i Japonci. Ostatně, když císař Hirohito pochopil beznadějný
stav Japonska, nařídil svým vojákům, aby se vzdali.«
        »Už mě o tom informovali.
 Která města vlastně Američané 
tenkrát zničili?«
        »Hirošimu a Nagasaki.«
        »Proč ne Tokio?« podíval se na
 mě udiveně. 
        »Kdyby zničili Tokio, zahynul by
 císař Hirohito a kdo by 
se potom vzdal? Američané dokonce ponechali Hirohita císařem
a nechali ho dál vládnout. Dnes je Japonsko opět mocná země,
jenže pochopila, že vojenské výboje nevedou k cíli.«
        »A Hirohito - ještě panuje?«
        »Hirohito dávno zemřel. Japonci
 ho do smrti zbožňovali, 
že tenkrát tu nesmyslnou válku vzdal.«
        »A kdo dnes panuje
 v Japonsku?« 
        »Japonsko je dnes demokratická
 země. Panuje parlament 
a vláda. Císař zastupuje Japonsko po oficiální stránce.«
        »Skoro jako v Anglii.«
        »Skoro,« souhlasil jsem. »Rovněž
 v Anglii mají královnu, 
která do vlády nezasahuje. Králové i císařové dnes ve světě
spíše reprezentují, než aby vládli.«
        »Tady je to naštěstí jiné. Silný
 stát potřebuje i silnou 
ruku, aby předešel anarchii.«
        »Nejste sám, kdo tohle tvrdí.
 Ale u nás se spíše soudí, 
že anarchie se dá zvládnout i bez tvrdé ruky. Rozhoduje více
důslednost v dodržování zákonů.«
        »Až budu chtít rady, řeknu si
 o ně,« odfrkl Hitler. Pak 
se otočil a bez rozloučení odešel. Audience skončila.
        Tušil jsem, že se s tímto
 nenáviděným, ale i uctívaným 
mužem ještě setkám, snad i několikrát. Nemínil jsem před ním
ale poklonkovat. Ani teď, ani později.
 *****