Zajatec - nebo host? 
        Ubytovali mě
 v moderním hotelu Rote Fahne. Jak jsem mohl 
posoudit, kromě mě byli hosty jen docela normální civilisté.
Zavedli mě do apartmá, kam mi dokonce přinesli oběd. K obědu
byly špekové knedlíky se zelím, tvářily se zcela pozemsky.
Docela mi to chutnalo. Ještě jsem netušil, že to zelí roste
na keřících a ne na zemi - a co bylo horšího, vůbec nic
 jsem 
nevěděl o rostlinách nazývaných špekovníky.
        Zatímco jsem obědval, Karl se
 odešel radit s autoritami. 
Objevil se až po obědě.
        »Půjdete si se mnou vybrat
 nějaké oblečení,« řekl mi bez 
stopy nepřátelství. »O peníze se nestarejte, fýrer pro vaši
potřebu věnoval více marek, než můžete doufat.«
        Sešli jsme na ulici. Asi po
 padesáti metrech jsme vešli 
do krejčovského salónu, kde se mě s velkou ochotou ujali. Za
chvíli jsem byl vystrojen jako většina lidí na ulici. Džíny
a krátký kabát jsem si dal zabalit a poslat zpět do hotelu.
Nemínil jsem se s nimi rozloučit. Už proto, že světlemodré
lesklé kalhoty zdejší výroby se mi nezdály zvlášť pevné. Ale
to mohl být špatný dojem, protože tady tak chodili všichni.
Kabát se leskl tmavomodrou barvou a celek se mi nezdál tolik
nápadný, jako byl nápadný třeba Karl.
        »Nechápu štěstí, které máte,«
 podotkl Karl. »Obával jsem 
se, že po audienci u fýrera jste tady skončil, místo toho se
fýrer projevil nebývale velkoryse.«
        »To záleží na tom, co má se mnou
 za lubem,« podotkl jsem 
zamyšleně. Vskutku, něco za tím mohlo vězet, ale co, to mě
zatím nenapadlo. Že by Vůdce tak zajímaly moje řeči, i když
jsem je zaměřil spíš na zastrašení? Čeká, že se podřeknu víc
o tajných zbraních? To se ovšem načeká. V jednom jsem si moc
nevymýšlel. O tajných zbraních jsem nevěděl skoro nic.
        »Vůdce rozhodl, že se u nás
 máte porozhlédnout,« oznámil 
mi Karl. »Věnoval vám fond, abyste se tady cítil jako bohatý
turista. Máte veškerou volnost v rámci Říše.«
        »Možná bych více uvítal, kdybych
 se mohl svobodně vrátit 
domů,« podotkl jsem.
        »To není tak jednoduché,«
 zavrtěl hlavou Karl. »Spojení 
starého a nového vesmíru nelze uskutečnit kdykoli. Nejbližší
příležitost bude až za rok. Z nejvyšších míst bylo nakonec
rozhodnuto ponechat vám naprostou volnost pohybu po Říši bez
dosavadního strážného doprovodu - vzhledem k tomu, že beztak
nemáte kam utíkat.«
        Tím mi ovšem sebral dost elánu.
 Mám přece rodinu, známé, 
práci - a rok nedobrovolného pobytu v jiném vesmíru může
 být 
pěknou čárou přes rozpočet. Zůstal tam po mě bicykl a trosky
letadla s hitlerovskými emblémy. Nejvíce mi dělala starosti
žena a naši dva kluci.
        »Pořád ještě máte naději se
 vrátit,« utěšoval mě Karl. 
»Mohlo to dopadnout hůř.«
        Zeptal jsem se ho, co by on
 dělal na mém místě. 
        »Já přece budu dělat totéž co
 vy,« ujistil mě. »Jsem vám 
k dispozici jako tlumočník a průvodce. Můžete se jít podívat
kamkoli kromě tajných fabrik a vojenských prostor, ale to je
nepatrné omezení. Tam bych se ani já nedostal.«
        Požádal jsem ho tedy o mapy
 nového světa. Prozatím bych 
se chtěl podívat po Novém Berlíně.
        Vyšli jsme spolu do ulic.
        Nový Berlín byl stejně jako jeho
 vzor rozložen v rovině 
na březích řeky Nové Sprévy. Prošli jsme několika ulicemi,
ze zvědavosti - pochopitelně z mé strany - vstoupili
 také do 
několika obchodů. Všude byl klid a pořádek, lidé vypadali
spokojeně. Poněkud mi vadilo, že jsem jim nerozuměl.
        »Rád bych se naučil německy,«
 obrátil jsem se po chvilce 
na Karla. »Nedala by se tu sehnat nějaká učebnice?«
        Toho to zřetelně potěšilo.
        »Však se taky divím, že dosud
 naši řeč neumíte,« usmíval 
se. »Jistě chápete, jaká je výhoda umět nějaký světový jazyk
a rád vám budu i učitelem. To jsem byl ostatně i před
 válkou 
a učil jsem dokonce na německém gymnáziu v Praze.«
        »Ze světových jazyků umím ty
 nejdůležitější, ale jsou mi 
tady na nic, když je neovládáte,« nedalo mi to a musel jsem
jeho nadšení zchladit.
        »Jak to myslíte?« nechápal.
        »Ovládám dva nejdůležitější
 světové jazyky, angličtinu 
a ruštinu. Neumím španělštinu a čínštinu, ale ty jsem zatím
v Evropě nepotřeboval.«
        »Německo je přece nejbližším
 sousedem Čechů!« 
        »Ano, ale němčina není světový
 jazyk. V našem světě se 
s Němci domlouváme anglicky, nebo rusky,« ujišťoval jsem ho.
»Kdežto tady - vždyť vy ani ty nejdůležitější světové jazyky
neznáte!«
        »Němčina není světový jazyk?«
 podíval se na mě zle. 
        »Německy se mluví pouze
 v Německu a Rakousku,« odpálil 
jsem ho bez velkého soucitu. »To je malá část Evropy.«
        »A co Švýcaři?« zaútočil.
        »Těch mluví německy sotva
 třetina a němčina není ani pro 
ně perspektivní jazyk. Vždyť i Němci se dnes učí anglicky!«
        To jsem mu to dal!
        Chvíli na mě zíral jako na posla
 katastrofických zpráv. 
Pak se zachmuřil a dodal:
        »Je vidět, že je nejvyšší čas,
 aby se němčina stala tím 
jediným správným jazykem na světě - a nejen tady.«
        A tím mě okamžitě převedl do
 obrany. Hleďme, tohle přece 
už je svět, kde se mluví pouze německy. Měl bych si to dobře
prohlédnout. Jenomže - tady jsou jenom Němci, mají celý svět
čistě pro sebe a žádné méněcenné rasy jim tu nepřekážejí.
 To 
se jim tu žije! Milion lidí na celou planetu! V našem starém
světě je přeplněno, konfliktů je všude na denním pořádku...
Oni to tu mají jistě mnohem jednodušší.
        Samozřejmě jsem ještě
 o ničem neměl ani tušení. 
        Dobře, ale když se jim tu vede
 tak krásně, proč se snaží 
o návrat, zejména když vědí, že to nebude jednoduché? Je to
jen touha po vlasti, co je vede k nešťastné myšlence stavět
série bombardérů, aby si právo na návrat vybojovali?
        Neřekl jsem na to nic
 a zamířil do nejbližší prodejny 
knih. Karl se divil, ale když jsem řekl, že mě zajímá kde by
se dal koupil atlas a učebnice němčiny, okamžitě mě vyvedl
z knihkupectví zpět na ulici.
        »To v prodejnách knih
 nenajdete,« ujistil mě. »Atlas se 
dá koupit pouze ve skladech se školními potřebami, ty jsou
jen v jižní části Berlína. Učebnici němčiny nenajdete nikde.
Budete se muset spolehnout na mé učení.«
        »V Německu že neseženeme
 učebnici němčiny?« podíval jsem 
se na něho pro změnu udiveně já.
        »Pro koho by je vydávali?«
 opáčil na to s úsměvem Karl. 
»Cizince tu nenajdete a slabikáře pro děti nejsou tak dobrou
učebnicí, jak by bylo třeba. Tady se německy každý naučí buď
v Domech Hitlerjugend a v nouzi od rodičů, kdežto ve
 školách 
se pilují jen znalosti německé gramatiky a speciální slova.«
        Měl pravdu a mohlo mě to
 napadnout. S cizinci se tu už 
pěkně dlouho nepočítalo. Byl jsem tedy odkázán jen na něho.
        »Nechtěl byste vyslechnout
 dobrou radu?« nasadil Karl po 
chvíli opět smířlivější tón.
        »Sem s ní,« nevzpíral jsem
 se jí. 
        »Fond pro váš pobyt je
 neobyčejně velkorysý. Navrhl bych 
vám zakoupit menší lidový automobil. Kromě jiného jsem dobrý
šofér a mohl bych vás dovézt, kamkoliv budete potřebovat.«
        Rozhodl jsem se rychle. Až odtud
 budu odcházet, vezmu si 
zase své původní šaty a odejdu v nich, ale teď je to jejich
vůle, budiž.
        Nejprve jsme se zastavili
 v nedalekém hodinářství. Karl 
mi koupil hodinky. Pokusil jsem se namítnout, že mám hodinky
mnohem lepší, ale Karl mi to snadno vyvrátil.
        »Den tady netrvá stejně dlouho
 jako na Zemi,« ujišťoval 
mě. »Je kratší, sice o pouhých pár minut, ale hodinky se vám
tu za pár dní rozejdou k nepotřebě.«
        Kapituloval jsem a dal si
 vnutit vodotěsné Zeissky. 
        Pak mě ochotně zavedl
 k nedalekému obchodu s automobily 
a nabídl se poradit mi, který vůz bych si měl vybrat.
        Neočekával jsem, že
 v přepychovém obchodě bude jen jedna 
značka - Mercedes. Co jsem naopak očekával, bylo to, že auta
této značky budou úplně jiná než jak je známe u nás. Zdejší
mercedesy byly dlouhého, štíhlého tvaru, motor měly vysunutý
vpředu, vzadu byla nepříliš velká kabina. Pohodlné byly, ale
se škodovkou bych je asi neměnil. Druhé, co se mi nelíbilo,
bylo zbarvení. Tady prostě nebyl vůbec žádný výběr, všechna
auta byla namalována maskovacím nátěrem, těmi nepravidelnými
zelenými, hnědými a šedými skvrnami.
        Vybral bych si nejmenší
 kabriolet, už proto, že byl ze 
všech modelů nejlevnější, ale Karl mi to rychle rozmluvil.
        »Model Wenigkeit je sice
 hezký, ale je vhodný jedině pro 
ježdění po městě,« ujišťoval mě. »Na venkově budete určitě
potřebovat pevnější karosérii.«
        Doporučil mi typ Tiger.
 Byl maličko větší, vzadu měl dvě 
nápravy, masivní karosérii, dvojitou palivovou nádrž, pohon
na všechna kola a hlavně, na což mě Karl zvlášť upozorňoval,
dvojitá okénka. Vnější byla tvořena vysouvacími pancéřovými
deskami s úzkými průzory.
        »Ve městě se pancíře nechávají
 spuštěné, ale na cestách 
venku se vysunou a jedete v pancer-autě.«
        »K čemu to?« zpozorněl jsem.
        »V lesích jsou drzé opice,« mávl
 rukou. »Házejí na naše 
auta kamení. Namísto rukou mají chapadla, takže je nazýváme
Kopffüssler, hlavonožci. Setkání s nimi není nijak příjemné.
Dovedou chapadly rychle rozbít skla, člověka vytáhnout ven
a sežrat. Jsou sice už dost vzácné, ale pořád existují a na
cestách je proto bytelnější auto nutností.«
        »To mi ještě nikdo neřekl,«
 podotkl jsem. 
        »Sto kilometrů kolem Berlína nic
 takového nenajdete, ale 
jakmile budete chtít cestovat dál - a to jistě budete
 - bude 
lépe počítat s tím už teď.«
        Poděkoval jsem mu. Karl zaplatil
 šekem. Pro menší nákupy 
měl peníze, pro větší šekovou knížku, což bylo asi rozumné.
        V prodejně nám hned
 natankovali obě nádrže - bylo to asi 
zahrnuto v ceně. Karl usedl na místo řidiče a já vedle něho.
Trochu mě udivilo, že auto nemá žádné klíčky, ve dveřích ani
v zapalování.
        »To je tady zbytečné,« usmál se
 Karl. »V Novém Německu 
se nekrade, jako ve starém. Nemáme tu zloděje. Jakmile máte
auto zaknihováno na sebe, je vaše a nikdo vám je neukradne.«
        »Zajímavé!« divil jsem se.
        »Ne že by se sem nedostali lidé
 se zlodějskými sklony,« 
pokračoval Karl, »ale tady je za krádež kulka. I když je nás
teprve milión, zloděj se tady nikam neschová. Proto se tady
nekrade. Každý si to včas rozmyslí a dneska už to nikoho ani
nenapadne. Nechci vám sahat do svědomí, doufám, že tuto vadu
nemáte. A pokud ano, rychle na ni zapomeňte. Když najdete na
zemi ležet peněženku, zvedněte ji, ale hned ji odevzdejte na
nejbližším polizeiamtu, jak by to udělal každý.«
        Pravda. Totalitní režimy
 zpravidla mívají menší problémy 
s kriminalitou. Kdo by riskoval kulku pro pár marek? Nechal
jsem si pro sebe i to, že se jakožto celý národ chystají ve
velkém loupit ve starém světě. Jaký je rozdíl mezi kapesním
zlodějem a dobyvatelem cizích území, než v rozměru?
        Ujišťoval jsem Karla, že také
 umím řídit, ale ubezpečil 
mě, že si ještě zařídím, ale v neznámém městě se nevyznám
a kromě toho, on prý velice rád řídí.
        »Vy nemáte auto?« zeptal jsem se
 ho. 
        »Předloni jsem měl havárii,«
 vysvětloval mi. »Naštěstí 
jsem ji nezavinil - to bych dnes neměl ani vůdčí list. Jenže
to druhé auto patřilo Wehrmachtu, takže si po celé tři roky
nesmím nové auto koupit.«
        »I když to zavinil řidič
 Wehrmachtu?« divil jsem se. 
        »Vždyť říkám, to mě zachránilo.
 Jinak bych dopadl mnohem 
hůř. Wehrmacht má vždycky přednost. Měl jsem štěstí, že jsem
stál s poruchou na kraji silnice a uhnout jsem ani nemohl.«
        »Fí ha!« zmohl jsem se jen na
 tento druh údivu. Trest za 
očividnou chybu někoho druhého mi nepřipadal spravedlivý.
Karl se přitom tvářil, jako by byl rád, že to nedopadlo hůř.
        »Poslyšte, nevím, jaké máte na
 staré Zemi zákony o jízdě 
na silnicích, ale počítám s tím, že se budete muset naučit
ty naše, dřív než budete moci řídit. Tady se například jezdí
zásadně vpravo.«
        »To u nás taky,« podotkl jsem.
        »Ale před válkou se v Praze
 jezdilo vlevo,« namítl. »Na 
to se dobře pamatuji.«
        »Pak byste si mohl pamatovat, že
 nám Hitler hned zkraje 
zavedl jízdu vpravo,« řekl jsem. »Po válce už nebylo rozumné
vracet to zpátky, zejména když celá Evropa i Američané dnes
jezdí vpravo.«
        »Jezdí vůbec někdo vlevo?«
 zajímal se. 
        »Angličané. Ale u nich je to
 tradice.« 
        »Ovšem, na to se ještě pamatuji.
 Jízda nalevo, deštníky 
a cylindry - to byla celá ta plutokratická Engeland.«
        »Anglie přišla po válce
 o všechny kolonie,« pousmál jsem 
se. »Vy jste jí je vyčítali - a už to taky padlo.«
        »Ale, to je zajímavé! Kdo jim je
 sebral? Amerikáni?« 
        »Nikdo. Angláni prostě odtáhli
 a předali vládu místním. 
V Indii teď vládnou Indové, v Africe Afričané.«
        »To je divné. Takže Německo by
 dnes mohlo tyhle kolonie 
znovu získat, když jsou volné?«
        »To těžko,« zavrtěl jsem hlavou.
 »Žádné kolonie nejsou 
volné. Bývalé kolonie se mezitím naučily vládnout si samy.«
        »To není dobré, copak to mohou
 umět?« 
        »Některým to jde lépe, jiným
 špatně. Ale dělají to samy 
a nenechají si do toho mluvit.«
        »Taky zajímavé,« podotkl.
        Auto zvolna zastavilo.
 Vystoupili jsme před obchodem se 
školními potřebami. Karl mi koupil zeměpisný atlas a odešli
jsme si do kavárny naproti, abych si jej mohl pěkně v klidu
prohlédnout.
        Tak jako u nás, i tady
 atlas začínal polokoulemi. Bylo 
vidět, že i tento svět má více moří než pevniny, ale to bylo
asi všechno, čím se podobal Zemi. Pevniny byly úplně jinak.
Na Zemi se dá rozeznat, že pevniny i oceány mají převažující
směr od severu k jihu. Tady byla hlavní pevnina rozprostřená
přibližně v rovníkové oblasti, na obou pólech byly dvě menší
a velké oceány tvořily pásy zhruba v zeměpisné výšce Evropy.
Velká pevnina nebyla úplně kolem dokola, ale v jednom místě
byla rozdrobená do řetězce ostrovů, takže Severní a Jižní
oceán byly spojené nesčetnými průlivy.
        Severní a jižní pevnina byly
 nazvané jako na Zemi Arktis 
a Antarktis. Byly studené, bez života. Třetí pevnina, zvaná
Deutschland, byla podle správního hlediska rozdělena do čtyř
částí: popořadě Bavorsko, Rheinland, Prusko, Sasko a skupinu
samostatných ostrovů nazvaných Fríské. Jednotlivá města byla
pochopitelně mnohem menší než jejich vzory u nás. Největší
byl Berlín s devadesáti tisíci obyvateli. Na mapě jsem našel
Hamburk, Düsseldorf, Mnichov, Bremen, Frankfurt, Stuttgart,
Essen, Lipsko, Jenu, Hannover, Karlsruhe, Kiel, Magdeburk,
Wilhelmshaven, Wiesbaden, a Kolín, všechny pochopitelně měly
společné přízvisko "Neue", ale žádné další město nemělo přes
osmdesát tisíc lidí. Podoba s původními městy vždy končila
jménem. Například Nové Lipsko se nacházelo v horách, zatímco
původní Lipsko, pokud vím, stojí v čisté rovině. Berlín byl
blízko Jižního oceánu, Hamburk u Severního. Nesrovnalosti by
mohly pokračovat dál, ale spíš by bylo drzé hledat podobnost
mezi starým Německem a novým. Zajímavé bylo i to, že všechna
města byla soustředěna v oblasti zvané Bavorsko. V ostatních
částech pevniny bylo sotva pár osad na pobřeží.
        »Tomu už se dá říkat Gross
 Deutschland!« komentoval můj 
obdiv Karl. »Tady se konečně naplnila píseň: Dnes nám patří
Evropa a zítra celý svět! O Evropu jsme přišli, ale získali
jsme za ni celý nový svět.«
        »No vidíte - nakonec máte
 více, než jste chtěli. Dokonce 
to šlo bez boje, bez války.«
        »Závidíš nám, což?« podíval se
 na mě pobaveně. 
        »Ani ne,« zavrtěl jsem hlavou.
 »Jistě jste se tu museli 
hodně snažit, než jste všechno osídlili. Hlavně aby se vám
tady líbilo.«
        »Když my pořád ještě vzpomínáme
 na starou vlast,« zasnil 
se Karl a usrkl si ze lžičky oranžové hořké kafe. »Mladí, co
se tu narodili, si neumí slávu staré vlasti ani představit,
kdežto my starší pořád vzpomínáme. Rád bych třeba věděl, jak
se daří mým kamarádům v Rajchenbergu? To byste mi možná mohl
povědět, jste přece Čech?«
        »Pravda - ale zapomněl jste,
 že na Zemi se stárne mnohem 
rychleji než tady. Vaši vrstevníci jsou dnes nejspíš dávno
po smrti. Kromě toho, v Německu se moc nevyznám. Znám sotva
větší města, ne kdejakou vesnici.«
        »Pravda. Budou tam nejspíš
 jejich děti a možná už vnuci. 
Ale Rajchenberg byste znát měl, je přeci v Čechách! Vlastně,
vy ho budete znát spíše jako Liberec.«
        Málem jsem se zakuckal kávou.
        »Liberec? Tam přeci Němci
 nebydlí. Liberec je dnes čistě 
české město!«
        »Ale s německou většinou!«
        »Vy to nevíte, ale po prohrané
 válce byli z Čech všichni 
Němci vystěhováni - na to si budete muset zvyknout.«
        »Vy jste je vyhnali?«
        »Ano. S požehnáním vítězných
 velmocí. Od té doby je klid 
a pokoj. V Čechách jsou dnes Němci vítáni jen jako turisté.«
        »Vyhnat celý národ? To muselo
 být hrozné.« 
        »Ve válce se dělo spousty mnohem
 horších věcí,« pokrčil 
jsem rameny. »Vy jste vyvraždili šest miliónů Židů. To bylo
mnohem horší než pouhé vyhnání.«
        »Šest miliónů Židů? To je
 nesmysl, o tom bychom museli 
něco vědět.«
        »Dělalo se to tajně a přišlo
 se na to až po válce. Ale 
vy jste žil v Praze, musíte se pamatovat na vyvraždění Lidic
a na popravy tisíců Čechů. To bylo přece mnohem horší, než
pouhé vyhnání.«
        »Lidice, ano, vím o tom.
 Bylo to za napomáhání anglickým 
banditům, co nám zabili Heydricha. A takový to byl elegantní
krásný a vzdělaný muž, sportovec rytířského ducha!«
        »Ten váš rytířský duch plánoval
 úplné vyvraždění Čechů, 
po válce se našly jeho zápisky. A co horšího, nikdo z Lidic
anglickým parašutistům nepomáhal. Takže jejich vyvraždění
byl zločin, nic více. Ze všech těch tisíců popravených Čechů
skoro nikdo netušil, kdo tehdy Heydricha zabil. To vědělo
jen málo lidí.«
        »Ale schvalovali to. Vám Čechům
 se nedalo nikdy věřit.« 
        »A jsme u toho. Trest smrti
 za pouhý názor. Tím si Němci 
vysloužili titul největších bestií v dějinách lidstva. Ti co
zůstali, dnes žijí s tímto cejchem a nemají to jednoduché.«
        »Neslýchané! Ale lze to
 pochopit. Vítězové si odjakživa 
mohli nadiktovat jakékoliv podmínky a vy Češi jste si přitom
samozřejmě přihřáli svou polívčičku. Avšak jednou přijde den
a s ním i do našeho starého světa spravedlnost!«
        Prostě to všechno považoval za
 křivdu na německém národu 
a všechno co dělali Němci bylo podle něho spravedlivé.
        Neměl jsem už sílu se s ním
 pořád hádat. Vrátili jsme se 
raději do hotelu. Cestou jsem vyslovil přání co nejdříve se
podívat po tomto světě. Karl souhlasil, jenom mi navrhl, že
nakoupí potřebné vybavení. Nechal jsem mu v tom volnou ruku,
jistě věděl lépe než já, co je ve zdejším světě užitečnější.
        Zanechal mě v kavárně na
 střeše hotelu. Hotel Rote Fahne 
měl k mrakodrapům daleko, ale zde v Novém Berlíně byl jednou
z nejvyšších staveb a z jeho střechy byl nádherný výhled
 na 
město. Berlín nebyl tak do výšky jako jeho pozemský předek.
Většina domů měla sotva tři patra a pětipatrové budovy byly
vzácností. Střed města tvořily pravoúhle se křižující ulice,
jediné větší náměstí bylo Viktóriaplac s dominující budovou
Reichstagu, postavenou jako repliku originálního. Čím dál od
středu města, tím bylo více zeleně, skrz kterou prosvítaly
stříbrné střechy vilek, pokryté zřejmě plechem. Na severu
a na východě byly vidět rozsáhlé tovární haly.
        Nad námi za tu chvíli přelétlo
 několik letadel. Většina 
byla malá dopravní, ale jednou nad městem přeletěl známý typ
Schwalbe - dvoumotorová trysková stíhačka. Jinak tu byl klid
a sem nahoru nepronikal ani pouliční hluk, kde se neustále
proplétala auta.
        Číšník ke mně několikrát přišel
 se zdvořilým dotazem, co 
si budu ještě přát. Seděl jsem totiž hodinu při jedné kávě,
což on nějak nemohl pochopit. Nakonec se dovtípil, že tady
sedím opravdu jen kvůli výhledu. Odkvačil a přinesl mi velký
dalekohled, abych si mohl Berlín prohlédnout pořádně.
        Poděkoval jsem mu. Byl očividně
 nadšený, že se mu beze 
slov podařilo uhodnout mé přání. Rozložil jsem si na širokém
kamenném zábradlí atlas v místě, kde byl plán Berlína, takže
jsem si mohl všechny viditelné objekty pojmenovat. Na severu
se nacházely haly letecké firmy Messerschmidt, na východě se
rozprostíraly strojírny Krupp a matné šedivé kolony na jihu
patřily podniku Hydrierwerke Speer.
        »Schön Stadt,« sděloval jsem
 číšníkovi svůj dojem, když 
jsem mu vracel dalekohled.
        »Ja, ja, schön und wohlhabend,«
 přitakal. Tím ale značně 
převýšil moji dosavadní německou slovní zásobu a nezbylo mi
než zalitovat, že jsem v mládí nebyl pilnější a nenaučil se
německy. Budu to muset dohnat - a to co nejdřív.
        Vrátil jsem se raději do
 hotelového pokoje. 
        Na stolku u své postele jsem
 objevil malý radiopřijímač. 
Potěšilo mě to. Zapnul jsem jej. Měl jen jeden vlnový rozsah
a když jsem protočil knoflíkem stupnici od jednoho konce na
druhý, zjistil jsem, že jsou slyšitelné pouze tři jakž takž
hlasité stanice. Dvě z nich přitom vysílaly zprávy, přesněji
mluvené slovo, kterému jsem bohužel nerozuměl, třetí hudbu.
Byl to ten druh hudby, co se u nás vysílá, aby se podbarvilo
něco z historie, přesněji z doby okupace Hitlerem. Vojenský
rytmus, bubny, flétny. Z nedostatku jiného jsem se do toho
zaposlouchal. Upřímně řečeno, nic moc. Kdyby dávali Mozarta
nebo Johanna Sebastiana Bacha, udělali by mi větší radost.
        Konečně přišel Karl. Přinesl
 veliký ranec a přímo hýřil 
optimismem. Nakoupil všechno, co bylo třeba na cestu. Zásoby
potravin, pevnější oblečení, vařič a hromadu drobností. Mimo
jiné mi padl do oka samopal, dvě pistole značky Parabellum
i s opasky a několik velkých krabic nábojů.
        »K čemu to bude?« ukázal jsem na
 ně, sotva je přede mnou 
vyložil na podlahu.
        »Tady je váš zbrojní pas,«
 podával mi knížečku. »Vůdce 
vám dává důvěru vlastnit zbraň, ačkoliv nejste příslušníkem
Německých branných sil, ani jste jím nebyl. Umíte s tím snad
zacházet, ne?«
        »Tenhle typ jsem sice nikdy
 neměl v ruce, ale s takovými 
hračkami je celkem snadné se naučit.«
        »Nejde jenom o to umět
 s tím zacházet,« opravil mě Karl. 
»V pralesích je znalost zbraní nutná a přesná muška znamená
často jedinou šanci přežít.«
        Nehádal jsem se s ním. Byl
 pro mě ve znalostech místních 
poměrů autoritou. Kdybych se měl vypravit do tropů někde na
Zemi, asi bych se také svěřil pod ochranu někoho z místních.
Když vám někdo řekne, že půjdete do pralesa, ve kterém řádí
tygr lidožrout, asi si necháte vnutit pušku, i kdybyste byl
přesvědčeným pacifistou. Na neznámé planetě byla každá dobrá
rada obzvlášť k nezaplacení.
        Dohodli jsme se, že vyrazíme
 ráno. Karl mi popřál dobrou 
noc a odešel. Zůstal jsem v hotelovém pokoji sám. Ještě jsem
poslouchal pištivé marše, ale pak jsem vypnul rádio.
        Druhá noc na neznámé planetě.
        Byl bych si to jen ve snu někdy
 pomyslel? Ale byl jsem 
tady a to byla skutečnost. Za otevřeným oknem se tlumeně
ozýval noční ruch města Berlína a po chvíli mi dokonce do
pokoje vletěl motýl - vzhledem ke tmě venku spíš můra. Mělo
to šedivá křídla, ale dlouhé nohy jako saranče. Chvíli se mi
promenovalo po stole, pak se to zvedlo a odfrčelo.
        Nepozemský život.
        Jako kluk jsem jednu dobu chtěl
 být kosmonautem. To bývá 
v jistém věku obvyklé. Ale představoval jsem si to dřív jako
cestu pustým vesmírem na palubě nějaké obrovské ocelové lodi
poháněné raketovými motory. Potom mělo následovat nebezpečné
přistání na planetě, rozhovory se zelenými bytostmi (proč se
vlastně uvádí vždycky tahle barva?) a nakonec - triumfální
návrat domů.
        Tak jsem tedy na cizí planetě
 - bez obrovské lodi, jenom 
s holýma rukama. Místní zelení mužíčkové se nekonají, žádní
tu totiž nejsou. Místo nich tu jsou lidé Země, se kterými by
mělo být snadnější domluvit se - kdyby to nebyli fašisti. Na
náměstí pod hotelem stojí obrovská socha Adolfa Hitlera. Jak
dávno jsme se rozloučili s jinými takovými sochami? To potom
člověku zhořkne v puse i sladký koláč.
 *****