Špinavost
Brzy po odevzdání vlády
jsem si zaletěl svým vrtulníkem
do Xijtry.
Uaxio už věděla, jak jsme
dopadli. Nedivil jsem se ani,
že to ví. Před nedávnem jsem jim věnoval malý radiopřijímač
a přesvědčil ji, aby čas od času sledovala zprávy z Berlína.
Tak by se nemělo stát, že by byli hlavonožci vývojem situace
u lidí překvapeni.
»Co vlastně chtějí ti
Vzkříšenci?« začala vážně, jakmile
jsme se spolu pozdravili.
Vysvětloval jsem jí, že
Vzkříšení Německa asi neznamená
návrat k válce, účelem je získat moc nad lidmi.
»Nebereš to na lehkou váhu?«
pokračovala ostražitě.
»Myslím, že ne. Příští měsíc
skončí demontáž posledních
kilometrů silnic mimo Berlín. To nikdo nezastaví, takže moje
sliby budou naplněny. Armádu jsme zrušili, pořádek udržuje
policie a její šéf patří k mým přátelům. Zdá se, že jediný
kdo těm novým překáží jsem já. Když si uvědomíš, že patřím
k národu, který žil už na Zemi s Němci často
v konfliktu, je
to celkem pochopitelné.«
»Jen aby tomu bylo tak,«
strachovala se.
»Já přece zůstávám v Berlíně
a budu tam žít dál. Nebudu
mít možná přímý vliv na Němce, ale nepřímý přetrvá. Budu mít
možnost ovlivňovat dění v Berlíně ekonomicky a využiji toho
ke prospěchu všech.«
»Můžeme ti v tom pomoci?«
zeptala se mě přímo.
»Možná ano. Farmáři by mi mohli
vypovědět smlouvy, aby
mi tím znemožnili splnit závazky na Zemi. Mohl bych pak mít
problémy - především na Zemi.«
»Myslíš s küfferlinem?«
zeptala se přímo. Tím prozradila
jen to, že o mém problému dávno ví.
»Ano,« přikývl jsem.
»Kdyby tě v tomhle ohledu
zklamali Němci, přijď,« řekla.
»Nemyslím, že bychom pro tebe pěstovali küfferle, ale mohli
bychom syntetizovat küfferlin přímo. Bylo by to jednodušší
než oklikou přes rostliny.«
»Pak byste mi možná vytrhli trn
z paty, jak říkáme, když
se nám něco nepovede. Mám teď více starostí najednou a stará
Země do nich patří také. Výhody, které jste poskytli Němcům,
by měly být stejně tak dány i ostatním lidem na Zemi.«
»To ti nevyčítám.«
»Však také nemáš důvod. Nedělám
nic, za co bych se mohl
stydět - před lidmi ani před vámi.«
»Dobře, máš naši podporu. Chceme
tě podporovat také tím,
že budeme trvat na tvé osobě při dalších jednáních.«
»Významná jednání nesmí záviset
na jediné osobě,« odmítl
jsem. »Kdyby se Němci rozhodli vyjednávat i beze mne, raději
jim ustoupím, než abych vyvolával mezi lidmi a vámi napětí.
Ostatně soudím, že bych mohl i potom za vámi docházet jako
k přátelům.«
»To jistě - zůstaneš-li
stále stejný.«
Nejspíš to bylo právě
povzbuzení, které jsem potřeboval.
Do Berlína jsem se vrátil v očividně lepší náladě a po celou
cestu jsem si v prázdné kabině do svistu turbín hvízdal.
*****
Volby naštěstí rychle dozněly
a nové koště na radnici se
rozhodlo definitivně se všemi zamést.
Hans Köppke za velkého jásání
»svých« slavnostně převzal
rádio Berlín. Ihned jmenoval nového ředitele, ustanovil nové
hlasatele a začal vysílat. Na počátku měl menší fiasko, celé
dva dny rádio Berlín nevysílalo, neboť nový personál vysílač
nezvládl technicky. Pak se jim přece podařilo uvést všechno
do provozu a mohli začít s propagandou.
Celonárodní diskuse slibovaná
voličům se však nekonala.
Noví hlasatelé už totiž nemuseli dávat slovo ostatním a také
to nedělali. Podařilo se jim brzy otrávit všechny posluchače
vlastními monology.
Informační monopol se jim
naštěstí po měsíci zhroutil.
Jako blesk z čistého nebe se
v obchodech objevily zatím
neznámé přístroje, vzdáleně připomínající počítače. Byly to
japonské televizory, zpočátku prodávané za snížené zaváděcí
ceny a instalované zdarma pracovníky střediska počítačů. Kdo
netušil oč jde, brzy to poznal. V obchodech se nové barevné
obrazovky pochopitelně rozzářily jako první.
»Kupte si vlastní domácí kino!«
zněla stručná reklama.
»Pro prvních pět tisíc rodin za pětinu ceny! Provoz pouhých
deset marek měsíčně!«
Kurtovy štáby byly na zahájení
vysílání připravené dávno
před zahájením. Ačkoli počet kanálů není v kabelové televizi
omezený jako při povrchovém vysílání, Kurt začínal se dvěma,
ale všechno měl zajištěné na několik měsíců dopředu. Na Zemi
nakoupil naučné i dobrodružné filmy, jakož i zábavné pořady.
Kupoval u krajanů v Německu, aby se nemusel starat
o dabing.
Žádný z obou kanálů neměl vyhraněný profil a ve výběru žánrů
se střídaly. Když na jednom běžel naučný film ze Země, druhý
kanál vysílal oddechové pořady a naopak. Finanční stránka
ležela plně na mě, ale peněz jsem měl zatím dost.
Radnice dostala zdánlivě
vstřícnou, avšak ve skutečnosti
zákeřnou nabídku: umístit každý večer na jednom z kanálů své
zpravodajství v délce půl hodiny. Na opačném kanálu začínaly
krátce poté naše zprávy. Gerta ihned strhla sympatie diváků
na svou stranu. Všichni si na ni pamatovali z rádia a teď si
k jejímu příjemnému hlasu mohli přidat její úsměv a šibalské
dolíčky ve tváři. Pochopitelně vysvětlovala veškeré události
v odlišné verzi a často uváděla propagandu Radnice na pravou
míru. Zprávy Televize Berlín se neomezovaly na pouhé čtení
z papírů, ale byly doplněné obrazem a komentáři.
Jak jsem prorokoval, Gerta se
stala miláčkem Berlína. Že
si nadále psala koncepty svých komentářů sama a proto ji jen
málokdy něco vyvedlo z míry, nemusím zdůrazňovat.
Po dohodě s manželem zavedla
nedělní diskusní klub, kam
zvala různé německé osobnosti od umělců po politiky. Sedával
jsem tam častěji než jiní; ne že by mi dávala přednost, spíš
proto, že jsem méně než jiní odmítal posadit se před kamery
a diskutovat.
Rádio Berlín rychle ztrácelo
posluchače. Nejen proto, že
obrazové pořady byly lepší. Posluchači se z televize včas
dozvěděli, jakým způsobem připadlo staré Rádio Berlín novým
majitelům a hlavně - jak nestranně vysílá. Což si
ostatně na
televizní obrazovce mohli brzy srovnat sami.
Radnice se pokusila plnit své
volební sliby snížení daní
a zvýšení podpor, ale jak se dalo očekávat, neměla peníze.
Jakmile padl na půdě Radnice návrh Hanse Köppkeho na vypsání
zvláštní daně k úhradě volební kampaně, díky televizi Berlín
to vzápětí všichni občané věděli a po celý následující týden
jim vládní strana marně vysvětlovala, že zvláštní daň se má
týkat pouze zbohatlíků za poslední období. Ernest Hauptman
se ke svým kolegům v Radě nezachoval kolegiálně: v nejbližší
nedělní televizní diskusi zahájil debatu o financování stran
a jiných sdružení, ze které jednoznačně vyznělo, že se žádné
volební kampaně stranám hradit nemají.
Daňová reforma se tedy nekonala
a daně zůstaly ve stejné
výši jako za nás - ostatně těžko by mohly být nižší. Výdaje
proto musely být také na stejné úrovni a první ekonomickou
reformu se vládě prosadit nepodařilo.
I kdyby se straně
Vzkříšení Německa zdařilo zvýšení daní
prosadit, tak jak to plánovali, týkalo by se mě to nepatrně.
Nepotřeboval jsem rady Ernesta Hauptmana, sám jsem věděl, co
musím s penězi udělat, aby zbytečně neležely.
Vlastnil jsem nyní klíčové
podíly tří důležitých fabrik,
úplně mi patřila nová televize, všech pět hotelů v Berlíně
a v podstatě všechno kolem počítačů, kromě počítačů městské
administrativy, s nimiž naštěstí nemohl nikdo manipulovat.
Přitom jsem měl na kontě finančních prostředků, kterých by
se nové daně týkaly, méně než někteří členové nové Radnice.
*****
Obchody se mi dařily i na
Zemi.
Nejhorší bylo samozřejmě
dosáhnout karantény pro AIDS ve
Spojených státech. Bylo třeba nějakého přesvědčování, než se
odpůrci karantény vzdali! Ve všech jiných zemích ji dokázali
zavést velmi rychle, jen ve Státech ne. Přitom to nebylo tak
obtížné. Jakmile byli nemocní s AIDS soustředěni ve vhodném
místě, bylo jejich hromadné vyléčení otázkou několika hodin.
Stát, který se k tomu odhodlal, dostal ode mne výhodnou cenu
küfferlinu: dolar za jednu injekci. Stát, který na karanténu
nepřistoupil, platil za tutéž injekci tisíc dolarů. Méně než
na počátku, ale přece dost. Navíc jsem všechny přesvědčoval,
že i toto úsilí bude marné, nechá-li se nemoc volně šířit.
Země, kde se již nevyskytovaly
žádné další případy AIDS,
začaly na můj podnět od cizinců vyžadovat zdravotní průkazy
s čerstvým negativním testem na AIDS. Organizace zabývající
se ochranou lidských práv, zejména z USA, začaly vykřikovat,
že se jedná o nepřípustnou diskriminaci nemocných. Naštěstí
to všude chápali jako jednoduché karanténní opatření, ačkoli
brzy postihovalo převážně jen občany z USA.
Nakonec padly bašty odpůrců
karantény i v USA. Příčinou
byly ekonomické důvody. Ani Spojené státy by dlouho neutáhly
zbytečné placení dalších léků v ceně tisíců dolarů. Na váhu
ale padlo i to, že AIDS přetrvávala jen v USA.
Karanténa nakonec nebyla tak
traumatizující, jak se zde
dlouho bájilo. Hromadného očkování se zúčastnilo několik set
lékařů - z Nového Německa i amerických. Zatímco se
pacienti
rekreovali v dokonale zařízených a zásobených karanténních
táborech, několik vrtulníků sem dopravilo z Nové Země bedny
s lékem. Nejen pro léčení AIDS, ale i další milion dávek pro
nemocné rakovinou a dalšími nemocemi.
Cenu küfferlinu jsem pak po
celém světě snížil na pouhé
dva dolary za injekci. To už byla cena přijatelná nejen pro
Spojené státy, ale i pro země třetího světa. Küfferlin léčil
rakovinu, vleklé záněty a další nemoci. Likvidací posledních
ohnisek ve Spojených státech se další případy onemocnění
AIDS objevovaly zřídka. A tak tomu mělo být. AIDS by se dala
zastavit i bez küfferlinu pouhou karanténou, což se bohužel
o rakovině říci nedalo.
Dodávky léků se staly naprosto
běžným obchodem. Stále to
však byl obchod dosti atraktivní a zisky z něho mi umožnily
rozvíjet dovoz jiných, zajímavých produktů do Nové Země.
*****