Index Dozadu Dále Obsah



Špinavost

      
Brzy po odevzdání vlády jsem si zaletěl svým vrtulníkem do Xijtry.
       Uaxio už věděla, jak jsme dopadli. Nedivil jsem se ani, že to ví. Před nedávnem jsem jim věnoval malý radiopřijímač a přesvědčil ji, aby čas od času sledovala zprávy z Berlína. Tak by se nemělo stát, že by byli hlavonožci vývojem situace u lidí překvapeni.
       »Co vlastně chtějí ti Vzkříšenci?« začala vážně, jakmile jsme se spolu pozdravili.
       Vysvětloval jsem jí, že Vzkříšení Německa asi neznamená návrat k válce, účelem je získat moc nad lidmi.
       »Nebereš to na lehkou váhu?« pokračovala ostražitě.
       »Myslím, že ne. Příští měsíc skončí demontáž posledních kilometrů silnic mimo Berlín. To nikdo nezastaví, takže moje sliby budou naplněny. Armádu jsme zrušili, pořádek udržuje policie a její šéf patří k mým přátelům. Zdá se, že jediný kdo těm novým překáží jsem já. Když si uvědomíš, že patřím k národu, který žil už na Zemi s Němci často v konfliktu, je to celkem pochopitelné.«
       »Jen aby tomu bylo tak,« strachovala se.
       »Já přece zůstávám v Berlíně a budu tam žít dál. Nebudu mít možná přímý vliv na Němce, ale nepřímý přetrvá. Budu mít možnost ovlivňovat dění v Berlíně ekonomicky a využiji toho ke prospěchu všech.«
       »Můžeme ti v tom pomoci?« zeptala se mě přímo.
       »Možná ano. Farmáři by mi mohli vypovědět smlouvy, aby mi tím znemožnili splnit závazky na Zemi. Mohl bych pak mít problémy - především na Zemi.«
       »Myslíš s küfferlinem?« zeptala se přímo. Tím prozradila jen to, že o mém problému dávno ví.
       »Ano,« přikývl jsem.
       »Kdyby tě v tomhle ohledu zklamali Němci, přijď,« řekla. »Nemyslím, že bychom pro tebe pěstovali küfferle, ale mohli bychom syntetizovat küfferlin přímo. Bylo by to jednodušší než oklikou přes rostliny.«
       »Pak byste mi možná vytrhli trn z paty, jak říkáme, když se nám něco nepovede. Mám teď více starostí najednou a stará Země do nich patří také. Výhody, které jste poskytli Němcům, by měly být stejně tak dány i ostatním lidem na Zemi.«
       »To ti nevyčítám.«
       »Však také nemáš důvod. Nedělám nic, za co bych se mohl stydět - před lidmi ani před vámi.«
       »Dobře, máš naši podporu. Chceme tě podporovat také tím, že budeme trvat na tvé osobě při dalších jednáních.«
       »Významná jednání nesmí záviset na jediné osobě,« odmítl jsem. »Kdyby se Němci rozhodli vyjednávat i beze mne, raději jim ustoupím, než abych vyvolával mezi lidmi a vámi napětí. Ostatně soudím, že bych mohl i potom za vámi docházet jako k přátelům.«
       »To jistě - zůstaneš-li stále stejný.«
       Nejspíš to bylo právě povzbuzení, které jsem potřeboval. Do Berlína jsem se vrátil v očividně lepší náladě a po celou cestu jsem si v prázdné kabině do svistu turbín hvízdal.

*****

       Volby naštěstí rychle dozněly a nové koště na radnici se rozhodlo definitivně se všemi zamést.
       Hans Köppke za velkého jásání »svých« slavnostně převzal rádio Berlín. Ihned jmenoval nového ředitele, ustanovil nové hlasatele a začal vysílat. Na počátku měl menší fiasko, celé dva dny rádio Berlín nevysílalo, neboť nový personál vysílač nezvládl technicky. Pak se jim přece podařilo uvést všechno do provozu a mohli začít s propagandou.
       Celonárodní diskuse slibovaná voličům se však nekonala. Noví hlasatelé už totiž nemuseli dávat slovo ostatním a také to nedělali. Podařilo se jim brzy otrávit všechny posluchače vlastními monology.
       Informační monopol se jim naštěstí po měsíci zhroutil.
       Jako blesk z čistého nebe se v obchodech objevily zatím neznámé přístroje, vzdáleně připomínající počítače. Byly to japonské televizory, zpočátku prodávané za snížené zaváděcí ceny a instalované zdarma pracovníky střediska počítačů. Kdo netušil oč jde, brzy to poznal. V obchodech se nové barevné obrazovky pochopitelně rozzářily jako první.
       »Kupte si vlastní domácí kino!« zněla stručná reklama. »Pro prvních pět tisíc rodin za pětinu ceny! Provoz pouhých deset marek měsíčně!«
       Kurtovy štáby byly na zahájení vysílání připravené dávno před zahájením. Ačkoli počet kanálů není v kabelové televizi omezený jako při povrchovém vysílání, Kurt začínal se dvěma, ale všechno měl zajištěné na několik měsíců dopředu. Na Zemi nakoupil naučné i dobrodružné filmy, jakož i zábavné pořady. Kupoval u krajanů v Německu, aby se nemusel starat o dabing. Žádný z obou kanálů neměl vyhraněný profil a ve výběru žánrů se střídaly. Když na jednom běžel naučný film ze Země, druhý kanál vysílal oddechové pořady a naopak. Finanční stránka ležela plně na mě, ale peněz jsem měl zatím dost.
       Radnice dostala zdánlivě vstřícnou, avšak ve skutečnosti zákeřnou nabídku: umístit každý večer na jednom z kanálů své zpravodajství v délce půl hodiny. Na opačném kanálu začínaly krátce poté naše zprávy. Gerta ihned strhla sympatie diváků na svou stranu. Všichni si na ni pamatovali z rádia a teď si k jejímu příjemnému hlasu mohli přidat její úsměv a šibalské dolíčky ve tváři. Pochopitelně vysvětlovala veškeré události v odlišné verzi a často uváděla propagandu Radnice na pravou míru. Zprávy Televize Berlín se neomezovaly na pouhé čtení z papírů, ale byly doplněné obrazem a komentáři.
       Jak jsem prorokoval, Gerta se stala miláčkem Berlína. Že si nadále psala koncepty svých komentářů sama a proto ji jen málokdy něco vyvedlo z míry, nemusím zdůrazňovat.
       Po dohodě s manželem zavedla nedělní diskusní klub, kam zvala různé německé osobnosti od umělců po politiky. Sedával jsem tam častěji než jiní; ne že by mi dávala přednost, spíš proto, že jsem méně než jiní odmítal posadit se před kamery a diskutovat.
       Rádio Berlín rychle ztrácelo posluchače. Nejen proto, že obrazové pořady byly lepší. Posluchači se z televize včas dozvěděli, jakým způsobem připadlo staré Rádio Berlín novým majitelům a hlavně - jak nestranně vysílá. Což si ostatně na televizní obrazovce mohli brzy srovnat sami.
       Radnice se pokusila plnit své volební sliby snížení daní a zvýšení podpor, ale jak se dalo očekávat, neměla peníze. Jakmile padl na půdě Radnice návrh Hanse Köppkeho na vypsání zvláštní daně k úhradě volební kampaně, díky televizi Berlín to vzápětí všichni občané věděli a po celý následující týden jim vládní strana marně vysvětlovala, že zvláštní daň se má týkat pouze zbohatlíků za poslední období. Ernest Hauptman se ke svým kolegům v Radě nezachoval kolegiálně: v nejbližší nedělní televizní diskusi zahájil debatu o financování stran a jiných sdružení, ze které jednoznačně vyznělo, že se žádné volební kampaně stranám hradit nemají.
       Daňová reforma se tedy nekonala a daně zůstaly ve stejné výši jako za nás - ostatně těžko by mohly být nižší. Výdaje proto musely být také na stejné úrovni a první ekonomickou reformu se vládě prosadit nepodařilo.
       I kdyby se straně Vzkříšení Německa zdařilo zvýšení daní prosadit, tak jak to plánovali, týkalo by se mě to nepatrně. Nepotřeboval jsem rady Ernesta Hauptmana, sám jsem věděl, co musím s penězi udělat, aby zbytečně neležely.
       Vlastnil jsem nyní klíčové podíly tří důležitých fabrik, úplně mi patřila nová televize, všech pět hotelů v Berlíně a v podstatě všechno kolem počítačů, kromě počítačů městské administrativy, s nimiž naštěstí nemohl nikdo manipulovat. Přitom jsem měl na kontě finančních prostředků, kterých by se nové daně týkaly, méně než někteří členové nové Radnice.

*****

       Obchody se mi dařily i na Zemi.
       Nejhorší bylo samozřejmě dosáhnout karantény pro AIDS ve Spojených státech. Bylo třeba nějakého přesvědčování, než se odpůrci karantény vzdali! Ve všech jiných zemích ji dokázali zavést velmi rychle, jen ve Státech ne. Přitom to nebylo tak obtížné. Jakmile byli nemocní s AIDS soustředěni ve vhodném místě, bylo jejich hromadné vyléčení otázkou několika hodin. Stát, který se k tomu odhodlal, dostal ode mne výhodnou cenu küfferlinu: dolar za jednu injekci. Stát, který na karanténu nepřistoupil, platil za tutéž injekci tisíc dolarů. Méně než na počátku, ale přece dost. Navíc jsem všechny přesvědčoval, že i toto úsilí bude marné, nechá-li se nemoc volně šířit.
       Země, kde se již nevyskytovaly žádné další případy AIDS, začaly na můj podnět od cizinců vyžadovat zdravotní průkazy s čerstvým negativním testem na AIDS. Organizace zabývající se ochranou lidských práv, zejména z USA, začaly vykřikovat, že se jedná o nepřípustnou diskriminaci nemocných. Naštěstí to všude chápali jako jednoduché karanténní opatření, ačkoli brzy postihovalo převážně jen občany z USA.
       Nakonec padly bašty odpůrců karantény i v USA. Příčinou byly ekonomické důvody. Ani Spojené státy by dlouho neutáhly zbytečné placení dalších léků v ceně tisíců dolarů. Na váhu ale padlo i to, že AIDS přetrvávala jen v USA.
       Karanténa nakonec nebyla tak traumatizující, jak se zde dlouho bájilo. Hromadného očkování se zúčastnilo několik set lékařů - z Nového Německa i amerických. Zatímco se pacienti rekreovali v dokonale zařízených a zásobených karanténních táborech, několik vrtulníků sem dopravilo z Nové Země bedny s lékem. Nejen pro léčení AIDS, ale i další milion dávek pro nemocné rakovinou a dalšími nemocemi.
       Cenu küfferlinu jsem pak po celém světě snížil na pouhé dva dolary za injekci. To už byla cena přijatelná nejen pro Spojené státy, ale i pro země třetího světa. Küfferlin léčil rakovinu, vleklé záněty a další nemoci. Likvidací posledních ohnisek ve Spojených státech se další případy onemocnění AIDS objevovaly zřídka. A tak tomu mělo být. AIDS by se dala zastavit i bez küfferlinu pouhou karanténou, což se bohužel o rakovině říci nedalo.
       Dodávky léků se staly naprosto běžným obchodem. Stále to však byl obchod dosti atraktivní a zisky z něho mi umožnily rozvíjet dovoz jiných, zajímavých produktů do Nové Země.

*****


Index Dozadu Dále Obsah