Zvaný též Všedrtič, je dvousložková VÝBUŠNINA, která je tolikrát silnější než dynamit, kolikrát je dynamit účinnější než střelný prach. Obě složky jsou tekuté, v nesmíšeném stavu neškodné. Pankrasit vybuchuje následkem úderu. K explozi ho lze přivést i elektricky, pomocí dálkového vedení nebo DOTYKOVÝM PŘĺSTROJEM.
MATYÁŠ SANDORF (NOVÝ HRABĚ MONTE CHRISTO)
Silniční lokomotivu originální konstrukce vynalezl a postavil anglický inženýr Banks za své dovolené v roce 1866, když dokončil práci na stavbě trati Scind Punjab and Delhi. Stroj si od něj objednal rádža Buthanský (*), indický nabob nadaný nevšedním technickým talentem. Lokomotiva měla tvar slona (* a násl.) o výšce šesti a délce devíti metrů. Kovový slon měl do výše zahnutý chobot sloužící za komín. Komín bylo možno podle potřeby sklápět. Hlavu zdobily pozlacené kly. Na zádech se nacházela vížka s kulatou ozdobnou střechou; její okénka připomínala okna lodní. Uvnitř slona se skrýval parní stroj blíže neurčené konstrukce. Jeho kola působila prostřednictvím excentrů na nohy, jež se pohybovaly stejně jako nohy zvířecí. Provozní tlak parního stroje činil 5 atmosfér, stroj dosáhl tohoto tlaku po hodině vytápění suchým dřevem. Kotel byl jištěn záklopkami, nastavenými na 20 atmosfér - jakmile byly zatíženy, vybuchl. Lokomotiva měla sílu osmdesáti koňských sil. Slon za sebou vlekl dva bohatě zdobené vozy (*) po dvou nápravách, s náboji, věnci a loukotěmi zdobenými vyřezáváním. Větší část kol zakrývala kapotáž - věru neobvyklé řešení vozu určeného pro pohyb těžkým terénem. Přední vůz byl dlouhý patnáct metrů včetně verandy pro deset osob vpředu a další vzadu. Uvnitř se nacházela jídelna, salón, knihovna a čtyři obytné kajuty. Tento vůz patřil panstvu. V druhém voze, zařízeném s menším přepychem, bydlely osoby podřízené. V obou vozech se celkem vezlo deset osob. Průměrná cestovní rychlost činila 1,7 km/hod. Souprava mohla zdolat deseti až dvanáctiprocentní stoupání. Za praktického použití na bídných indických cestách se nestalo, že by souprava uvázla. Ukázalo se dokonce, že je to dopravní prostředek obouživelný, neboť parní slon i oba vozy dobře plavaly (*, *, *). Slon přitom vesloval nohama. Jeho síla se prokázala v soutěži se třemi slony knížete Guru Singha (*), které bez nesnází odvlekl.
ZEMĺ ŠELEM
Vynález inženýra Murchinsona, použitý k odstraňování jádra DĚLA KOLUMBIADA, jímž byla později vypálena MĚSĺČNĺ STŘELA. Technické podrobnosti vozíku se nezachovaly.
SE ZEMĚ NA MĚSĺC
PONORKA byla výrobek firmy Cramps v Philadelphii (Pa., USA), dle návrhů inženýra Serk"ho, bídáckého pomahače piráta Ker Karraje. O rozměrech lze soudit jen z údaje, podle něhož byla mnohem větší než SWORD, jenž, jak známo, měl výtlak 12 tun. Na vrchní části ponorky - dlouhého vřetenovitého tvaru - stála plošina s poklopem, kterým se vstupovalo dovnitř. Z kovové skříňky v přední části plošiny vystupoval periskop s vybroušenými čočkami a reflektorem. Měla za úkol především vléci goeletu Ebbu za bezvětří. Ve vhodné chvíli napadala obchodní lodi, potápěla je a piráti pak z vraku loupili zboží. Utkala se i s britskou ponorkou SWORD a bez nesnází ji zničila jediným úderem špičaté přídě.
VYNÁLEZ ZKÁZY
Stejný způsobem druhdy likvidoval protivníky i Nemův NAUTILUS.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Obranná ZBRAŇ VOSY, bezpilotního letounu Marcela Camareta, tvůrce BLACKLANDU. Byla plněna stlačeným kysličníkem uhličitým. Po přerušení proudu dodávaného VRHAČEM VLN letoun spadl a ventil bomby se automaticky otevřel. Kdokoli se letounu přiblížil, přišel v plynu o život.
PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVĺ VÝPRAVY BARSACOVY
Vynález Herr Schultze, budovatele a majitele STAHLSTADTU, vynálezce OBŘĺHO DĚLA a SYMETRICKÝCH NÁBOJŮ. Byla to dělová střela dva metry dlouhá s olovněným obalem, který umožňoval snadný pohyb vývrtem dělové hlavně. Na konci měla ocelovou desku a na špici nárazový zápalník. Uvnitř byl skleněný válec obložený dubovým dřevem, naplněný pod tlakem 72 atmosfér kapalným kysličníkem uhličitým. Při dopadu kapalný kysličník přejde do plynného stavu, přičemž teplota klesne na sto stupňů Celsia pod nulou - pokles teploty je jev dobře známý každému, kdo někdy plnil sifonovou láhev na výrobu sodovky. Vše živé v okruhu třiceti metrů od místa dopadu zmrzne a zadusí se, je ale i možné, že smrtící účinek může být větší. Vzhledem k tomu, že kysličník uhličitý je těžší než vzduch, trvá zamoření plynem ještě několik hodin po výbuchu granátu. Herr Schultze předpokládal masové nasazení dělostřelectva proti obléhanému MĚSTU, kdy na jeden hektar je třeba jednoho děla. Na město o rozloze tisíc hektarů je třeba jednoho sta baterií po deseti DĚLECH. Jedinou salvou bude město vyhubeno.
Nevýhodnou tohoto plynového granátu byla jeho malá váha a tím i dostřel pouhých deset kilometrů. Důkazem technické nevyzrálosti bylo i neštěstí, jehož obětí byl sám Herr Schultze. Vnitřní obal, vyrobený z kaleného sklad desetkrát až dvanáctkrát pevnějšího než sklo obyčejné, vykazoval tajemnou molekulární činnost, jejímž působením obaly praskaly i bez vnější příčiny. Plynový granát umístěný v pracovně Herr Schultze vybuchl a způsobil okamžitou smrt svého tvůrce.
OCELOVÉ MĚSTO
Technicky dokonalejší byly PLYNOVÉ BOMBY sestrojené Marcelem Camaretem, tvůrcem BLACKLANDU, které také fungovaly na principu uvolňování kapalného kysličníku uhličitého, ale byl mnohem menší, a tudíž přenosné bezpilotními letouny typu VOSA.
PODIVUHODNÁ DOBRODRUŽSTVĺ VÝPRAVY BARSACOVY
Ve 29. století myšlenka plynových granátů nezanikne, naopak, bude zdokonalena. Střely bude možno posílat na vzdálenost až sto kilometrů. Přibudou i další ZBRANĚ: ELEKTRICKÉ JISKRY A BAKTERIOLOGICKÉ GRANÁTY.
VĚČNÝ ADAM (VĚČNÝ ADAM)
Speciální pneumatickou vrtačku zkonstruoval předseda amerického Gun-Clubu Impey Barbicane, spolutvůrce slavného DĚLA KOLUMDIADY. Stroj poháněl vzduch z vodopádů na Kilimandžáru - zřejmě tedy kompresory poháněné zmíněnými vodopády. Vyrobeno bylo velké množství těchto vrtaček (přesný počet neudán, hovoří se o "celé armádě") Používaly se k vrtání DĚLA POD KILIMANDŽÁREM.
ZMATEK NAD ZMATEK
První zmínka o počítačích: účetnictví Francise Benetta, majitele NOVIN BUDOUCNOSTI, je tak složité, že si vyžaduje nákladů 800 000 dolarů denně. Náklady klesly na minimum poté, kdy si Benett opatřil elektrický piano-počítač. Přístroj není blíže popsán, víme jen, že se na něm počítalo pomocí dotyků klávesnice.
VĚČNÝ ADAM
Takto byly označeny podmořské kabely spojující STANDARD-ISLAND, Plovoucí ostrov, s různými místy na americkém pobřeží. Měděné kabely chránila vrstva gutaperči proti vlivu mořské vody. Napojovaly se na centrálu v zálivu svaté Magdalény, odkud vedly další kabely k několika stům bójí v různých místech oceánu; jakmile Standard-Island k některé z nich doplul, propojil s ní svoji vlastní komunikační síť a spojil se tak s pevninou. Jedna z bójí plula v přístavu OSTROVA Pomotu. Dovídáme se při té příležitosti, že kabely neumožňovaly jen telegrafické, ale i telefonické spojení.
PLOVOUCĺ OSTROV
Je napájena Bunsenovým článkem na bázi sodíku. Používají ji námořníci NAUTILU. Světelným zdrojem je skleněná spirála obsahující silně zředěný uhelný plyn. Vlivem elektrického proudu plyn září a vydává světlo, které se i pod vodou šíří na desítky metrů.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Podobné konstrukce byla i ELEKTRICKÁ LAMPA, použitá profesorem Liddenbrockem při cestě do STŘEDU ZEMĚ.
CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
Kapitán Nemo měl několik základen pro svůj NAUTILUS. Zvlášt důležitá byla ta, kde bylo možno těžit pod vodou uhlí. Potřeboval ho jako palivo k přístrojům, jimiž získával sodík do elektrických článků Nautilu. Její přesná poloha zůstala utajena, lze ji však přibližně odhadnout. PONORKA se vydala na cestu na základnu a úsvitu 20. 2. 1868, hned poté, kdy se Nemo a jeho společníci vrátili výpravy od zbytků ATLANTIDY. Ponorka plula rychlostí 36 km/hod do čtyř odpoledne. Lze soudit, že urazila asi čtyři sta kilometrů směrem na jih od Atlantidy. Základna byla v dómu, podobném tomu, jaký na LINCOLNOVĚ OSTROVĚ nalezl Cyrus Smith a další kolonisté. Profesor Aronnas ani jeho přátelé nikde nespatřili výrobnu sodíku, který byl nezbytný k doplňování galvanických ČLÁNKŮ. Kapitán Nemo je informoval o tom, že potápěči zde dobývají uhlí, oděni ve SKAFANDRECH, pomocí špičáků. tato základna Nautilu byla podle všeho sopečného původu (* a násl.).
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Spojí Ameriku s Evropou v 29. století. Mnozí cestující mu dávají přednost, protože cesta pod Atlantikem trvá jen čtyři a půl hodiny, kdežto LETECKÁ DOPRAVA je pomalejší: aero-vlaky létají jen rychlostí 1 000 km/hod.
VĚČNÝ ADAM (VĚČNÝ ADAM)
Vynález kapitána Nema. ZBRAŇ připomínající obyčejnou pušku, avšak s nápadně velkou pažbou. V ní je zásobník na stlačený vzduch a také zásobník na skleněné střely opatřené kovovým pláštěm - jsou silně elektricky nabité. Pérový podavač vsouvá střelu do nábojové komory, po stisknutí spouště záklopka uvolní část stlačeného vzduchu a střela směřuje k cíli, ať už pod vodou, nebo na souši, jak víme z románu Tajuplný ostrov (* a násl.). Elektrický náboj je tak silný, že zabíjí kořist i při nepatrném dotyku (* - *). Nemovi muži mistrovsky ovládali tuto zbraň, dovedli ve SKAFANDRU zasáhnout zpod vody ptáka letícího nad hladinou. Ani Nemo nebyl špatný střelec - na Tajuplném čili LINCOLNOVĚ OSTROVĚ postřílel piráty, aniž plýtval střelami: jednoho zasáhl do čela, druhého do hrudi, třetího do zad a čtvrtého trefil do ramene.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
TAJUPLNÝ OSTROV
POHYBLIVÉ CHODNĺKY
Hlavní tepny Milliard-City, jediného MĚSTA STANDARD-ISLANDU, zvaného též Plovoucí OSTROV, byly vybaveny pohyblivými chodníky. Třebaže se technické podrobnosti nezachovaly, nelze pochybovat o tom, že je poháněla ELEKTŘINA.
PLOVOUCĺ OSTROV
Dříve než technici pověření Gun-Clubem a vedení J. T. Mastonem, Barbicanem a Nichollem připravili k odpálení MĚSĺČNĺ STŘELU, vystřelili z houfnice pětasedmdesátky střelu pokusnou, speciálně vyrobenou k tomuto účelu. Uvnitř byla dutá, silně vypolštářovaná a opatřena pružinami z nejlepší oceli. Dovnitř uložili velkého kocoura a také veverku, již choval J. T. Maston. Zvířata byla v pokusné střele zašroubována a vystřelena náloží 160 liber prachu do výše asi tisíc stop (cca 300 m). Pokus trvající 5 minut ověřil, že organismus výstřel přežije, což neznamená, že přežila obě pokusná zvířata - v oněch pěti minutách kocour totiž stačil veverku sežrat. K jinému pokusu ale sloužila i sama měsíční střela. J. T. Maston v ní strávil týden, aby ověřil spolehlivost systému obnovujícího dýchatelnou atmosféru.
SE ZEMĚ NA MĚSĺC
Nejslavnější ponorka všech dob je NAUTILUS. Vedle ní vypadají SWORD i PIRÁTSKÁ PONORKA jako bezmocní trpaslíčkové. Zajímavý je POSTRACH čili EPOUVANTA - dovede nejen plout pod vodou a na hladině, ale jezdí i po silnici a létá. Zajímavým podmořským přístrojem byl KESON, jímž se zachránci snažili vylovit z moře MĚSĺČNĺ STŘELU. A loď jménem DREAM? To také byla ponorka, aspoň do jisté míry, třebaže to o ní ví jen pozorný čtenář románu.
Postrach, v některých překladech uváděný jako EPOUVANTA, dílo inženýra Robura, byl nejuniverzálnější dopravní prostředek, jaký kdy vznikl. Dokázal jezdit na silnicích jako auto, plout na hladině i pod ní a létat, přičemž přechod z jednoho dopravního režimu do druhého byl plynulý a nevyžadoval žádné dílenské úpravy. Tak například se zúčastnil automobilových závodů wisconsinského autoklubu, kde hladce porazil všechny motocykly a auta jedoucí rychlostí 120 km/hod, včetně údajného vozu značky Laurin a Klement a po průjezdu městem Milwaukee rychlostí přes 240 km/hod se vznesl za zatáčkou do vzduchu. Jako loď plul po hladině jezera Erie a pronásledovatelům unikl v Niagarských vodopádech, kde se vznesl do vzduchu (*) jako LÉTAJĺCĺ STROJ. Přímý přechod z ponorkového do letového režimu nebyl svědecky zaznamenán. Pokud jde o technický popis, opíráme se o svědectví policejního detektiva Johna Strocka. Stroj měl vřetenovitý tvar, vpředu špičatější než vzadu, hliníkový trup a křídla z hmoty, jejíž podstatu Strock nedovedl určit. Spočíval na čtyřech kolech o průměru asi šedesáti centimetrů, opatřených rámy s velmi silnými pneumatikami, které zajišťovaly měkkou jízdu i při plné rychlosti. Paprsky kol se lopatkovitě rozšiřovaly, čímž zvyšovaly rychlost Postrachu při plavbě na hladině i pod vodou. K plavbě sloužily i dvě Parsonovy turbíny umístěné na bocích, jež se zavrtávaly do vody, ale podle Strockovy domněnky mohly fungovat i jako vrtule při letu vzduchem. Křídla byla v klidu složena podél boků v podobě šikmých nástavců. Hnací silou byla ELEKTŘINA, bližší podrobnosti Strock nevypátral (* - *).
Stroj byl vybudován v kotlině hory GREAT EYRY a při stavbě bylo použito i zbytků druhého exempláře ALBATROSU (* - *). Posádku zřejmě tvořil inženýr Robur, jeho zástupce Tom Turner a ještě jeden, nikdy nejmenovaný muž. Inspektor Strock se však na některých místech vyjadřuje nejasně a naznačuje, že v bouři Robur učinil gesto, "kterému Turner a jeho společníci ihned porozuměli". Na Rouxově vyobrazení Postrachu zasaženého bleskem však vidíme Robura, Turnera a strojníka na palubě trosky a inspektora Strocka padajícího nazad do vody. K největším záhadám ale nepatří jen technické řešení stroje: Nikdy nebylo vysvětleno, čeho chtěl Robur svým počínáním dosáhnout a proč jeho vcelku neškodné počínání vzbudilo takovou nelibost úřadů Spojených států, že proti němu vyslaly vojenské lodice i zvláštního agenta, inspektora Strocka.
PÁN SVĚTA
Navzdory všem pokrokům vědy a techniky nebudou lidé ve 29. století vědět o podobě Měsíce na jeho odvrácené straně víc než lidé století 19. A ti, jak známo, o ní věděli jen pramálo: cestovatelé v MĚSĺČNĺ STŘELE sice Měsíc obletěli, ale protože jeho odvrácená strana byla ve stínu, nespatřili nic (* a násl.), nebo téměř nic: jednu SOPKU NA MĚSĺCI a pak cosi, co mohli považovat za přelud, skutečná moře a oblaka par. DĚLA KOLUMBIADY ani jiného prostředku k dobytí kosmických prostor nebylo užito.
SE ZEMĚ NA MĚSĺC
Teprve ve 29. století nastane čas k realizaci PROJEKTU posunutí Měsíce kolem jeho osy tak, aby byla jeho doposud neviditelná strana vystavena objektivům pozemských hvězdářů.
VĚČNÝ ADAM
Duchovním otcem PROJEKTU na posun zemské osy a zásadní změnu klimatu Země byl doživotní tajemník amerického Gun-Clubu J. T. Maston, spolutvůrce měsíčního DĚLA KOLUMBIADY. Myšlenku vyslovil na veřejné schůzi Gun-Clubu za účasti tří set tisíc lidí na blíže neurčené pláni za Baltimorem (viz Se Země na Měsíc, *), kde velebil výhody klimatických poměrů Jupitera, planety s osou jen málo vychýlenou (viz tamtéž, *). V té době byl Gun-Club plně zaujat přípravami projektu Kolumbiady. K myšlence J. T. Mastona se vrátil až po mnoha letech, v roce 189* (*), kdy mladá, půvabná a velmi bohatá vdova Evangelina Scorbittová poskytla panu J. T. Mastonovi inspiraci a peníze. Patřičné výpočty zahájil pan J. T. Maston 3. 10. 189* a dokončil je 11. 10 téhož roku. Bezprostředně poté předseda Gun-Clubu zahájil první kroky k tomu, aby byllo možno posunutí zemské osy realizovat výstřelem z DĚLA POD KILIMANDŽÁREM.
ZMATEK NAD ZMATEK
Povstání Tatarů proti nejmenovanému ruskému carovi v románu Carův kurýr je třeba považovat za politickou fantazii, podobně jako SANDORFOVO SPIKNUTĺ. Událo se v období mezi 15. 7. až 7. 10 roku 18**. Letopočet lze upřesnit. Víme, že toho roku vedla železnice z Moskvy do Nižného Novgorodu (dnešní Gorkij). Trať Moskva - Caricyn (dnešní Volgograd), budovaná v létech 1856 - 1880, byla tedy v počátku výstavby. Na rusko-tureckou, takzvanou Krymskou válku (1853 - 1865) v románu už nikdo nevzpomíná. Po skončení povstání Tatarů novináři odjíždějí do Japonska, kde nastávají třenice s Anglií. K těm skutečně došlo roku 1862, kdy družina regenta Satsumského přepadla mezi městy Edo a Jokohama skupinu Angličanů a zabila jistého pana Richardsona. Následkem toho anglické loďstvo ostřelovalo město Kagošimu. K údajnému povstání Tatarů tedy zřejmě došlo v roce 1862, za vlády cara Alexandra II.
CARŮV KURÝR
Vynález nenápadný, ale užitečný: STAHLSTADT, Ocelové město Herr Schultze, byl obklopen dělnickými osadami, postavenými z domků sem dopravených z Chicaga. Musely tedy být velmi lehké, když se doprava z Chicaga až do Oregonu vyplatila. Domky příznivě ovlinily ŽIVOTNĺ STYL MĚSTA.
OCELOVÉ MĚSTO
Ve Vernově šrafovaném světě poznáváme vynálezy, které jsou obvykle dílem jednotlivců. Na velkolepých projektech ale musely pracovat celé týmy odborníků. Do této velké skupiny patří především MĚSTA, ať už jsou to vzorná města FRANCE VILLE, NOVÝ ARTENAK, Milliard-City na STANDARD-ISLANDU a KOAL-CITY, nebo města zla STAHLSTADT a BLACKLAND. Dílem jedince nebylo ani odlití DĚLA jménem KOLUMBIADA a vypálení MĚSĺČNĺ STŘELY, natož sestrojení DĚLA POD KILIMANDŽÁREM, jež mělo realizovat mimořádně smělý projekt, totiž POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY. Pro dalekou budoucnost se chystají ještě smělejší projekty - STĚHOVÁNĺ MĚSTA, a dokonce i POSUNUTĺ MĚSĺCE. To už KOSMICKÉ CESTY budou běžné, třeba v MĚSĺČNĺM VLAKU. Vytvoření SAHARSKÉHO MOŘE nebo REGULACE PORODNOSTI v Číně jsou projekty, které nám připadají až všední. Proto zpět k fantazii - třeba k "výchovnému projektu", k němuž je nezbytně třeba FALEŠNÉHO ZTROSKOTÁNĺ! Experiment doktora Oxe s KYSLĺKOVÝM OPOJENĺM celého města, to byl také pěkně bláznivý projekt! Někdy se ale i střízlivý projekt, jako například útěk z vojenského zajetí, vymkne lidem z ruky - například když se strhne vichřice a plavci v balónovém koši podniknou proti své vůli DÁLKOVÝ PŘELET, který dodnes nebyl zopakován, natož překonán.
Na příkaz barona Rudolfa Gorce vyrobil fyzik Orfanik zařízení, jímž bylo možno do prostoru promítnout (zřejmě) diapozitivní obraz zpěvačky Stelly tak, že působil trojrozměrným dojmem. V pokojové verzi přístroj promítal obraz na skleněnou desku. Promítání bývalo provázeno přehrávkou fonografického záznamu zpěvaččina hlasu.
TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH
Fyzik Organik promítal obrazy příšer na oblaka, aby dle příkazů svého pána, barona Rudolfa Gorce, strašil obyvatele vesnice Verstu a odrazoval je od návštěvy tajemného hradu v Karpatech.
TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH
Myšlenka nezapadne ani v 29. století, kdy jí bude využito k reklamním účelům. Oblaka se stanou projekční plochou každému dobře viditelnou, jež nevyžaduje žádnou údržbu. Objevitel staronového vynálezu prodá patent za tři dolary, načež zemře hladem.
VĚČNÝ ADAM
Fantazie Julese Verna se neupírala jen ke světu techniky. Ve šrafovaném světě nalezneme nejednu přírodní kuriozitu, jako byly třeba SVĚTÉLKUJĺCĺ KROUPY. V jistém smyslu mezi ně patří i fantastické OSTROVY, SEVERNĺ PÓL a JIŽNĺ PÓL. Nejvíce zvláštností nalezneme pod mořskou hladinou - ať už je to MOŘSKÝ PAVOUK, KRAKEN, ZÉVA, nebo MOŘSKÉ PŘĺŠERY. Můžeme se jen dohadovat o MOŘSKÉM HADOVI, ale pozor, abychom pro dohadování nezapomněli na nebezpečný vír MAELSTR(tm)M. V Africe najdeme kmen WAGDDIJŮ, o kterých si nebudeme jisti, zda to nejsou MLUVĺCĺ OPICE. Nu a se SELENITY se nesejdeme jinde než v TEORII O MĚSĺČŇANECH - vždyť MĚSĺČNĺ STŘELA se nikdy na povrch Měsíce nedostala!
Vynález pařížského učence Zefyrina Xirdala, tvůrce XIRDALOVY TEORIE a objevitele DYNAMOSFÉRY a XIRDALIA. Ve snadno přenosné dřevěné dřevěné skříňce tvaru krychle, tmavě nalakované, byly cívky vsunuty do série skleněných baněk, jejichž špičaté konce byly po dvou spojeny měděnými, stále tenčími dráty. Nad skříňkou stál volně kovový reflektor a v jeho ohnisku byla na čepu upevněna poslední baňka ve tvaru dvojitého kužele, kterou však s celkem nespojoval žádný vodivý materiál. Trubička s xirdaliem se vkládala do spodní části skříňky (*), ale i pak bylo třeba napojení na vnější zdroj stejnosměrného proudu. Reflektor vysílal neutrální šroubovité proudy. Vynálezce vykonal s přístrojem několik pokusů, ale později ho napadlo, že by jím mohl přitáhnout na zemský povrch ZLATÝ METEOR. Přístroj byl snadno přenosný, tudíž vynálezce mohl před dopadem meteoru provést patřičné korekce. Po prvních zkušenostech s přístrojem vynálezce objevil, že ho lze přestavět, tak aby působil jako ODPUZOVACĺ PŘĺSTROJ (* a násl.). Přestavěný přístroj byl zničen při výbuchu meteoru a Zefyrin Xirdal už nikdy nový exemplář nesestavil, ač ho k tomu jeho kmotr a poručík Lecoeur nabádal.
HONBA ZA METEOREM
Raketa, jiný výraz pro VZDUŠNÉ TORPÉDO Marcela Camareta, tvůrce BLACKLANDU, cíle výpravy Barsacovy. Rakety bylo též použito při korekci dráhy MĚSĺČNĺ STŘELY. Jako raketa mělo fakticky sloužit i DĚLO POD KILIMANDŽÁREM, jež mělo způsobit POSUNUTĺ ZEMSKÉ OSY. Na principu rakety pracoval i ROCHŮV BLESKOMET.
V devětadvacátém století bude hrozit v Asii, zejména v Číně přelidnění. Evropané se budou obávat, že Číňané zahájí dobyvačnou válku, aby získali nová území pro rostoucí obyvatelstvo. Majitel Earth Heraldu, NOVIN BUDOUCNOSTI s velkým politickým vlivem, navrhne drastický PROJEKT regulace porodnosti: je třeba stanovit horní hranici počtu dětí, již nelze pod trestem smrti překročit. "Jedno dítě navíc? O jednoho otce méně!" prohlásí doslova.
VĚČNÝ ADAM
Vynález francouzského inženýra Thomase Rocha. Vynálezce jej nabízel své vlasti, ale kladl si přemrštěné finanční podmínky. Když se dočkal odmítnutí, zešílel. Jeho mysl však neumdlela natolik, aby v sobě nepodržela tajemství vynálezu. Inženýra se zmocnil pirát Ker Karraje a přiměl ho k tomu, aby vynález realizoval v dílnách uvnitř JESKYNĚ v ostrůvku BACK CUP na Bermudách. Tyto události jsou datovány letopočtem ****, avšak ten lze snadno určit: hovoří se o Severní Karolíně jako o jednom z 44 států americké Unie. Spojené státy měly na vlajce 44 hvězd mezi léty 1890, kdy se čtyřiačtyřicátým státem stal Wyoming, a 1896, kdy připojením Utahu k USA získala vlajka další hvězdu navíc. Nesuďme však nepředloženě, že se děj nutně odehrává mezi těmito daty. Když Verne román psal, nemohl vědět, že Utah bude připojen! Zmiňuje se o tom, že se příběh odehrává koncem devatenáctého století nedlouho po blíže neurčené válce, v níž Německo vyzkoušelo dalekonosná děla. Těmito údaji Verne naznačoval čtenářům, že děj se odehrává v blízké budoucnosti, tedy nikoli mezi roky 1890 a 1896, nýbrž mezi roky 1896, kdy román vyšel, a 1900.
Přesný popis válečného stroje, pravého VYNÁLEZU ZKÁZY, neznáme; lze jen přibližně sestavit hrubý nástin vzhledu ZBRANĚ podle dílčích údajů.
Nejdůležitější součást stroje tvořila VÝBUŠNINA, zvaná někdy FULGURÁTOR. Její podstata zůstala neznámá. Výkonem předčila i výbušninu, o níž se v té době hodně mluvilo: získanou z nitrometanu tím, že jeden ze tří atomů vodíku nahradil atom sodíku. Vzhledem tato výbušnina připomínala prášek. Inženýr Roch bez valného vzdorování prozradil složení prášku inženýru Serk"mu a nenamítal nic proti jeho výrobě. Prášek totiž nemohl vybuchnout bez pomoci rozněcovače, zvaného též někdy DEFLAGRÁTOR, modravé olejnaté tekutiny (*), jejíž složení Roch neprozradil nikdy. Výbušnost této sloučeniny prověřil pokusný výbuch, jímž piráti prorazili stěnu jeskyně v ostrůvku Back Cup. Stačilo několik gramů prášku, ani se nemusel do otvoru deset milimetrů širokého a padesát milimetrů hlubokého utěsňovat, a čtvereční metr (zřejmě jde o omyl - pravděpodobně kubický metr) skály se po výbuchu změnil v prach. Víme ještě, že do otvoru těchto rozměru se vešlo pět až deset gramů výbušniny (tamtéž). Skála byla silná pětadvacet metrů (*), ale díky výbušnině trvalo proražení tunelu týden. Je to doba vzhledem k výkonnosti výbušniny podivuhodně dlouhá, leč nemáme právo k pochybám o hodnověrnosti výpovědi zkušeného odborníka inženýra Simona Harta. Týž svědek vypověděl, že několik tun Rochovy výbušniny má dost síly ke zničení celé zeměkoule. Toto prohlášení je však nutno brát spíš za básnický obraz než za technický údaj. Hmotu Země v tunách tvoří přibližně číslo 6 následované 21 nulami. Víme-li, že kubický metr skály (dejme tomu 6 tun, neznáme totiž přesné složení skály) zničí 5 gramů Rochovy výbušniny (uvažujme minimální množství, tudíž maximální účinnost), vyjde nám číslo 5 a 15 nul jako váha výbušniny nutná ke zničení Země v tunách; jiným slovy: oněch "několik tun" je ve skutečnosti pět triliónů tun.
Výbušnina je uzavřena v pouzdře s malým otvorem v zádi - tím se dovnitř vlévala ona modravá kapalina. Pouzdro ani žádné další zařízení není přesně popsáno, leccos však lze odhadnout podle zachovaných technicko-taktických dat.
Ono pouzdro musíme především považoval za jakýsi náboj, neboť výbušnina je až do poslední chvíle uzavřena uvnitř (*) - bleskomet ji rozhodně nechrlí ven jako "řecký oheň" nebo napalm. Podle výroku inženýra Serk"ho je pouzdro opatřeno křídly a letí prostorem, přičemž víme, že letí poháněno vlastní silou. Není tudíž vystřeleno z nějaké hlavně, jako jiný ďábelský vynález, SYMETRICKÝ NÁBOJ Herr Schultze. Serk" sice při stejné příležitosti tvrdil, že okřídlený náboj nepotřebuje žádné odpalovací zařízení, ale tím zřejmě měl na mysli samostatnost pohybu - jak ještě uvidíme, střela potřebovala vypouštěcí zařízení. Jí samé se týká ještě několik údajů: inženýr Serk" si stěžuje na nesnadnost zaměřování na cíl. Při prvním praktickém pokusu, jehož obětí byl křižník, zřejmě německý, však tři současně vypuštěné střely projevily obdivuhodnou schopnost manévrování, neboť křižník přeletěly a pak ses k němu ve spořádané formaci zezadu vrátily a zničily ho (*ú. Podle těchto údajů šlo zřejmě o RAKETU, která nepotřebuje ani DĚLO, ani moždíř, ani odpalovací trubici. Něco však přece potřebuje: jsou to vrhače (*), vyrobené v celkovém počtu šesti set kusů a rozestavěné na pobřeží na obranu Back Cupu proti spojenecké flotile. Vrhače jsou zřejmě schopné několikanásobného užití, neboť piráti si připravili celkem padesát raket s Rochovou výbušninou. Přesný popis se nezachoval. Z Hartova záznamu lze odvodit, že šlo o lafety či rampy s drážkami pro samohybné náboje (tj. rakety), jež zapáleny rozněcovačem vylétnou obloukem do palebného pásma. Každý vrhač má drážky pro tři náboje. Kreslíř Benett zachytil na jediném obrázku část přístroje. Mnohé další kreslíře uvedl v omyl tím, že na jeho kresbě jsou zřetelně vidět tři nohy podstavce kloub nohy čtvrté, při samém okraji kresby. Thomas Roch, na kresbě zobrazený, je zachycen při zaměřování stroje. Nezdá se však, že Benett byl o rozměrech a hlavně o váze zbraně dobře informován. Pirátům totiž trvalo celou noc, než šest vrhačů na pobřeží rozestavěli. Rozhodně to tedy nemohly být malé, lehké přístroje. Nejasný zůstal i dostřel bleskometu. Z poznámky inženýra Serk"ho vyplývá, že vynález je schopen ničivého zásahu v okruhu dvou kilometrů (*), avšak není jasno, zda je míněn okruh kolem centra výbuchu, nebo kolem lafety. Z průběhu útoku válečné flotily na Back Cup dne 17. 11. 1889 víme, že lodě byly ve vzdálenosti 11 km ještě v bezpečí; německý (?) křižník, který útok vedl, byl zasažen ve vzdálenosti sedmi až devíti kilometrů od ostrůvku. Toto je ale údaj poskytnutý námořníky z křižníku Tonnat, do věci nezasvěcenými, - nelze je tudíž brát za zcela spolehlivé. Jisté je, že inženýr Roch odpálil zbylé (32?) rakety, obsahující "několik kilogramů výbušniny" (*), a vyhodil celý Back Cup do povětří. Tím zničil piráty, ale i sebe a svůj vynález.
VYNÁLEZ ZKÁZY
Vedle plovoucího OSTROVA STANDARD-ISLANDU patří i PROJEKT Saharského moře plně do dvacátého století: podle výkladu jeho vůdčí osobnosti inženýra Schallera by Saharské moře mělo vzniknout sto let poté, co byl na alžírské pevnosti vztyčen francouzský prapor, tedy v roce 1930, neboť Alžír se vzdal generálu generálu Bourmontovi v roce 1830. Projekt předpokládal vykopání kanálu dlouhého 145 km, který by zavedl vody Středozemního moře do těch oblastí Sahary, jež leží pod úrovní jeho hladiny. Vzniklo by "moře" o ploše 8 000 km2, které by plnilo funkce dopravní, zavlažovací, ale i vojenské - ve prospěch francouzské koloniální síly. Společnost Saharského moře nasadila na výkop soustavy průplavů značné prostředky, včetně nově vynalezených strojů, avšak narazila na tuhý odpor domorodců. Moře však v románu přece jen vzniklo - přirozenou cestou, když následkem zemětřesení poklesla půda v délce 200 km.
ZATOPENÁ SAHARA
Navzdory tomu, že lékařská věda možnost samovznícení člověka popírá, uhořel následek silného obsahu alkoholu v krvi kazondský král Moani Lungga a jeden z jeho ministrů, oba notoričtí vyznavači OPILSTVĺ. K tragédii došlo poté, kdy se král pokusil napít hořícího punče. Jeho ministra potkal stejně strašlivý osud, když chtěl svému vládci pomoci a oheň na něj přeskočil. Celý králův dvůr se z místa neštěstí vzdálil, dobře věda, že mu hrozí stejný osud. Abstinentní služebníci se pokusili nebožtíky uhasit, avšak lehký modravý plamen byl udušen jen na povrchu těl. Uvnitř hořela těla dál, dokud z nich nezbylo jen několik zuhelnatělých kousků.
PATNÁCTILETÝ KAPITÁN
Chystané protirakouské spiknutí Maďara Matyáše Sandorfa patří do oblasti politické fantazie. V roce 1867 totiž došlo k takzvanému vyrovnání Němců s Maďary v rámci rakouské monarchie a vzniklo Rakousko-Uhersko. Toto politické uspořádání na příštích padesát let skvěle vyhovovalo maďarským velmožům, jakým byl i Matyáš Sandorf, protože jim umožňovalo nerušeně vykořisťovat uherské občany nemaďarské národnosti, zvláště Slováky a příslušníky některých národů dnešní Jugoslávie. Protirakouský osten románu, poprvé vydaného v roce 1885, se zalíbil českým vlastencům, a proto ho v roce 1888 vydali v českém překladu na pokračování v deníku Národní listy, třebaže tehdy - údajně - Vernova sláva jako spisovatele už definitivně pohasla. Podobně fantastické bylo i POVSTÁNĺ TATARŮ.
MATYÁŠ SANDORF (NOVÝ HRABĚ MONTE CHRISTO)
Obyvatelé Měsíce. Jejich existenci předpokládá TEORIE O MĚSĺČŇANECH, vytvořená předsedou Gun-Clubu Impey Barbicanem při cestě MĚSĺČNĺ STŘELOU.
Je na KRÁLOVNINĚ OSTROVĚ, objeveném 11. 7. 1861 kapitánem Johnem Hatterasem, velitelem brigy Forward. Jeho společníky byli doktor Clawbonny, kormidelník Johnson, tesař Bell a americký kapitán Altamont, objevitel NOVÉ AMERIKY. Zemská osa prochází jícnem sopky zvané HATTERASOVA HORA. Výšku hory cestovatelé nezměřili, je však známo, že k vrcholu stoupali tři hodiny (*) po krajně neschůdném terénu. Podle jejich laických odhadů Královnin ostrov vznikl tím, že z jícnu sopky vylétaly kameny. Poblíž jícnu je umístěn prostý pomník s nápisem JOHN HATTERAS - 1861. Pod ním je kovové pouzdro obsahující zprávu o dobytí pólu.
DOBRODRUŽSTVĺ KAPITÁNA HATTERASE
Elektrické zařízení blíže nepopsané konstrukce, jímž bylo možno z paluby jachty Ebba dálkově řídit PIRÁTSKOU PONORKU hraběte dÝArtigase, pravým jménem Ker Karraje.
VYNÁLEZ ZKÁZY
Jakýmisi sirénami děsil fyzik Orfanik obyvatele karpatské vesnice Verstu. Činil tak na příkaz barona Rudolfa Gorce, který si nepřál, aby ho vesničané rušili návštěvami jeho tajemného hradu v Karpatech.
TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH
Umožňuje pohyb a práci pod vodou bez vnější podpory kompresoru. Vynález kapitána Nema. Přiléhavý oděv je zhotoven z neznámé látky. Límec je tvořen měděným kruhem se závitem. K němu je přišroubována kovová přilba se třemi okénky kruhové tvaru. Kolem pasu je připevněn opasek. Látka zřejmě nemá tepelně izolační vlastnosti, protože při pohroužení do vody potápěč pociťuje chlad. Na zádech nosí potápěč dýchací přístroj systému Rouquayrol-Denayrouze, zdokonalený Nemem. Skládá se z ocelové nádrže na vzduch, která snese vnitřní tlak padesáti atmosfér. V horní části je měchový mechanismus, který reguluje tlak vzduchu na dýchatelnou úroveň. Nádrž pojme dost vzduchu na devíti až desetihodinový pobyt pod vodou.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Ke skafandru je možno přirovnat i záchranný přístroj, vynalezený koncem devatenáctého století kapitánem Boytonem. Byl to dvouvrstvý oblek z gumy, který kryl celý povrch těla s výjimkou obličeje. Do prostoru mezi vrstvami bylo možno gumovou trubicí nafoukat vzduch, který trosečníka držel nad hladinou a tepelně izoloval. V podrážce na pravé noze byl otvor vhodný k zasazení krátkého stěžně s plachtou. K příslušenství patřilo též veslo.
ČĺŇANOVY TRAMPOTY V ČĺNĚ
Základní stavební materiál na STANDARD-ISLANDU. Ještě praktičtější a hygieničtější než typizované duté cihly, z nichž se stavělo FRANZE-VILLE.
PLOVOUCĺ OSTROV
Francis Benett, majitel NOVIN BUDOUCNOSTI, vlastník vývojové kanceláře, která pracuje na takových PROJEKTECH, jako je POSUNUTĺ MĚSĺCE, je obtěžován rozmanitými snílky. Jeden navrhuje obnovu malířského umění, které naprosto upadlo, když koncem dvacátého století Japonec Aruziswa-Riochi-Nichome-Sanjukamboz-Kio-Baski-Ku vynalezl barevnou fotografii (*); druhý vymyslel biogenní bacil, který činí organismus nesmrtelným; třetí objevil nový prvek nihilium, gram za tři milióny dolarů; doposud se však žádnému nepodařilo objevit lék proti rýmě!
V XXIX. STOLETĺ (VĚČNÝ ADAM)
Cestující v MĚSĺČNĺ STŘELE, vypálené DĚLEM KOLUMBIADA, obletěli Měsíc v době, kdy Luna byla v úplňku, takže odvrácenou stranu kryl neprůhledný stín. Při obletu však spatřili v temnotách pod sebou jasné světlo, bezpochyby sopečného původu. Cestující velmi vzrušil tento objev a podnítil v nich domněnky o existenci kyslíku na Měsíci, ba dokonce vytvořili celou TEORII O MĚSĺČŇANECH.
Sporáky na NAUTILU byly elektrické. Dráty pod sporákem vedly do platinových hub, z nichž se odevzdané teplo rozvádělo a regulovalo. Není přesně známo, co Verne myslel pod pojmem platinová houba - český výraz je přesný překlad francouzského originálu.
DVACET TISĺC MIL POD MOŘEM
Nevšední způsob využití GEOTERMÁLNĺ ENERGIE: trosečníci na kometě GALLIA objevili tzv. Teplou zemi, podzemní prostory vyhřívané sopkou. V JESKYNI našli proud lávy. Vymontovali kuchyňské zařízení z ruské goelety Dobryna a upravili sporák tak, že do něho zavedli slabý proud lávy. Kuchař z Dobryny si na nový druh sporáku brzy zvykl.
NA KOMETĚ
MĚSTO vybudované někdejším jenským profesorem Schultzem v jižní části Oregonu v USA. Herr Schultze financoval stavbu města z obrovského dědictví po Begumě Gokoolové, své vzdálené příbuzné, o něž se musel dělit s doktorem Sarrasinem, tvůrcem města zvaného FRANCE VILLE. Stahlstadt byl založen v roce 1871 a roku 1876 byly už všechny jeho četné průmyslové podniky v plném provozu. Město se rozkládalo na planině o rozloze sto dvaceti čtverečních kilometrů. Obklopovalo je osmnáct dělnických osad, zbudovaných z PREFABRIKOVANÝCH DOMKŮ vyráběných v Chicagu a sem dovezených. V těchto osadách bydlelo třicet tisíc dělníků. Stahlstadt měl oválný tvar, byl obehnán příkopem a hradbou. Další hradby ho dělily paprskovitě na sektory. Osou každého sektoru byla ulice vedoucí od vnější brány. Po jejích stranách stály budovy postavené podle jednotného PROJEKTU. V každém sektoru byly průmyslové provozy se zvláštním posláním. Tak například v sektoru K byly haly s pudlovacími pecemi; pracovníci tohoto sektoru pod parními kladivy zpracovávali houbovité kusy litiny rozžhavené do těstovitého stavu. Slévárny stály v sektoru O; zde se používalo pecí kelímkových. Písmeno označující bránu označovalo i sektor. Brána A vedla do Ústředního sektoru zvaného též Sektor A. Zde sídlila administrativa Stahlstadtu, zde se vedla jednání se zákazníky (*) a zde byly i konstrukční kanceláře. Vstup byl mnohonásobně jištěn. Byla tu i závodní škola pro výchovu technických kádrů. Příchozího vedly sektorem ozbrojené stráže, jež mu zavázaly oči rouškou. Uprostřed Stahlstadtu stál Ústřední blok o průměru tří set metrů, taktéž obehnaný zdí, podle nepotvrzených údajů železnou. V jeho centru stála Býčí věž, pracoviště i bydliště Herr Schultze. Tuto stavbu obklopovala botanická zahrada, oplývající tropickými rostlinami. K udržování tropické teploty Herr Schultze využíval GEOTERMÁLNĺ ENERGIE přiváděné z nedalekých dolů kovovým potrubím. Býčí věž byla spojena s jinými, blíže neurčenými částmi Stahlstadtu podzemní dráhou. V Býčí věži byly umístěny strašlivé ZBRANĚ Herr Schultze, zejména pak OBŘĺ DĚLO, PLYNOVÉ GRANÁTY a SYMETRICKÉ NÁBOJE. Výbuch plynového granátu se stal Herr Schultzovi osudným. V jediném okamžiku ho usmrtil strašlivý mráz, takže ani nestačil dokončit podpis pod rozkaz k útoku na France Ville. Obří dělo ovšem stačil odpálit, avšak bez jím očekávaných následků - místo aby zničil France Ville, obdařil Zemi UMĚLOU OBĚŽNICĺ. Po jeho smrti došlo k vážné hospodářské krizi; zejména dělníci byli postiženi nezaměstnaností a Stahlstadtu i okolním osadám hrozil naprostý rozklad. Jakmile byla prokázána smrt Herr Schultze a provedeny úřední formality, doktor Sarrasin, jediný právoplatný dědic Herr Schultze, převzal Stahlstadt (*), předal jej do správy Marcelovi Bruckmannovi a zasadil se o to, aby se stalo průmyslovým střediskem vyrábějícím užitečné výrobky. Řečeno naším současným politickým slovníkem, šlo o první případ konverze válečného průmyslu na mírový.
OCELOVÉ MĚSTO
Největším uměle vytvořeným plovoucím tělesem byl bezpochyby Standard-Island, zvaný též Plovoucí ostrov. Vznikl někdy začátkem dvacátého století, soudě podle poznámky, že se na PROJEKTU začalo pracovat již koncem devatenáctého století. Děj románu je datován odkazem na vládu Alberta Edvarda I. v Anglii, kterýžto panovník, jak známo, v devatenáctém (avšak ani ve dvacátém) století v Británii nevládl. Dodejme ještě, že v době existence OSTROVA byla už v anglosaských zemích zavedena desetinná soustava. Ostrov vybudovala Standard-Island Company Limited s kapitálem 500 miliónů dolarů, rozdělených na pět set podílů. Stavba trvala čtyři roky. Standard-Island sestával ze dvou set sedmdesáti tisíc kesonů o rozměrech šestnáct metrů sedmdesát (výška) krát deset na deset metrů. Svařené a snýtované kesony tvořily dohromady elipsu 7x5 kilometrů, o obvodu přibližně osmnáct kilometrů a ploše dvacet sedm čtverečních kilometrů. Ponor ostrova je desetimetrový, z čehož plyne, že objem činil čtyři sta třicet dva milióny krychlových metrů. Ponořená část nerezavěla, neboť ji chránil zvláštní nátěr, jehož vynálezce se stal milionářem. Ostrov vznikal postupně, v zátoce svaté Magdaleny u kalifornského pobřeží, pod dozorem inženýra Williama Tersena, který však několik měsíců po dokončení díla zemřel. Pětinu povrchu zaujalo hlavní - a jediné - MĚSTO ostrova Milliard-City, elipsovitého tvaru, dělené hlavní třídou na dvě části. Na jednom konci tříkilometrové tepny se zvedala k nebi věž observatoře, na straně opačné je radnice. Počet ulic ve městě nepřesahoval stovku; třetí ulice měla výsadní postavení obchodní třídy na úrovni newyorské Broadwaye či londýnské Regent Street. Netřeba podotýkat, že ulice spolu svíraly pravý úhel, po vzoru moderních amerických měst. Domy však zpravidla netvořily jednolitou frontu, spíš připomínaly paláce obklopené zahradami. Z Devatenácté ulice správa města vykázala obchody; byla to příčná tepna města a vedla tudy rychlodráha. Elektrické tramvaje však jezdily i po ostatních ulicích, ba i po venkovských částech ostrova. Správa města nedovolila zřízení barů, kabaretů, kaváren, krátce ničeho, co vede k OPILSTVĺ (*), což je v podivném rozporu s údajem, podle něhož je město zásobováno vínem, pivem a jinými nápoji, jež tvoří součást moderní výživy. Ostrov měl na kratších osách své elipsy dva přístavy, Pravý a Levý.
Zásoby pitné vody doplňovala destilační továrna pracující elektrolyticky. Potrubí rozvádělo vodu do obytných domů, ale také do zařízení na výrobu UMĚLÉHO DEŠTĚ.
Pohyb Standard-Islandu obstarávaly dvě továrny, jejichž dynama vyráběla proud o napětí 2 000 V. ELEKTŘINA uváděla do pohybu systém mohutných lodních šroubů umístěných na bocích ostrova nedaleko přístavů. V továrnách se topilo naftovými briketami. Každé z obou souostroví dávalo výkon pěti miliónů koňských sil. Rychlost ostrova dosahovala osmi uzlů. Vlny neměly na ostrov žádný vliv, jednak díky jeho váze a rozloze, jednak díky šedesátimetrovým kýlům vpředu i vzadu, jež rozrážely vlny.
Elektřina vyráběná v elektrárnách ostrova sloužila však i k mnoha jiným účelům, zejména pro umělé měsíce, čili velkokapacitní lampy o síle pěti tisíc svíček, jež osvětlovaly plochu pěti set čtverečních metrů.
Nezávislost obou pohonných soustav měla osudné následky, když po roztržce ve správě města znepřátelené strany dodaly šroubům opačný směr, čímž vzniklo napětí, které ostrov roztrhalo na kusy.
PLOVOUCĺ OSTROV
PROJEKT, kterým se zabývá Francis Benett, majitel NOVIN BUDOUCNOSTI: jde o město SAAF, které leží dvacet kilometrů od moře. Bylo by možno ho v jediném bloku naložit na koleje a dopravit na mořský břeh a zde z něho udělat přímořské letovisko. Benetta zaujala zejména představa, že v přestěhovaném MĚSTĚ prudce vzrostou ceny pozemků.
VĚČNÝ ADAM
FONOTELEFOT umožňuje i nové formy stolování, a tím i zlepšení ŽIVOTNĺHO STYLU. Jídelní stůl je opatřen potrubím s ventily, ale také okrouhlým telefotickým zrcadlem. Pomocí telefotu lze pozvat ke stolu kohokoli kdekoli na světě: spolustolovník bude sedět také u svého stolu s potrubím a ventily, u svého telefotického zrcadla. O potravu se stará Společnost pro zásobování domácnosti. Její služby jsou drahé, ale kvalitní. Na jídelníčku je tisíc druhů jídel, která jsou rozesílána zákazníkům pneumatickými trubicemi.
VĚČNÝ ADAM
Přesně vzato, středem Země rozumíme místo v hloubce 6 378 140 m (s přesností + - 5 m) kolmo pod povrchem Země na rovníku. V létě roku 1863 se ke středu Země vydala výprava tří odvážlivců. Vedl ji Otto Liddenbrock, profesor mineralogie na jednom hamburském gymnázium, bytem v Hamburku, Královská třída č. 19. Pomáhal mu jeho synovec Alex a islandský průvodce Hans Bjelke, doporučený reykjvavíckým profesorem přírodních věd Fridkinssonem. Objevitelem cesty vedoucí do hlubin Země byl islandský alchymista ze 16. století Arne Saknussemm (*), který o svém nálezu zanechal zašifrovaný text psaný runovým písmem. Po rozluštění zápis odkazoval na vstupní místo v sopečném kráteru na islandském poloostrově Sneffelsu, přesněji řečeno v tom kráteru, na nějž dopadne posledního červnového dne stín horského štítu Cartarisu. Profesor Liddenbrock sestavil výpravu a vydal se na Island. Kromě běžné výbavy si opatřil dvě ELEKTRICKÉ LAMPY napájené Ruhmkorffovými přístroji, které se neobyčejně osvědčily v podzemních temnotách. Do podzemí výprava vstoupila 29. 6. 1863. Sestupovala svážnou chodbou vrstvami břidlice, pískovce a vápence, ve kterém nalezla množství fosilních otisků. Kritický byl den 8. 7., kdy se výprava ocitla bez vody, avšak průvodce Hans nalezl podzemní řeku. Do 15. 7. výprava urazila celkem 75 km a ocitla se 12 km pod povrchem, přičemž ustavičně udržovala směr jihovýchodní. V neděli 20. 7. byla asi 130 km od vstupu do podzemí v hloubce asi 24 km. Dne 9. 8. učinila výprava zásadní objev, neboť se dostala na břeh podzemního moře, jež nazvala LIDDENBROCKOVÝM MOŘEM. Profesor Liddenbrock odhadoval vzdálenost hladiny tohoto moře od povrchu Země asi na 55 km; nad hladinou byl ovšem ohromný prostor. Zemská kůra měla v těchto místech sílu asi 13 km. Profesor odhadoval (neznámo podle čeho) šířku moře na 45 až 60 km (*), přičemž se později ukázalo, že skutečná šíře je patnáctkrát větší. Prostor této obrovité JESKYNĚ osvětlovala elektrická záře, přičemž tato záře, všudepřítomná, takže nevrhá stíny, je uvolňována z molekul vzduchu působením elektrického pole (v orig. la nappe électrique). Tento přírodní jev není přesněji popsán, je pouze přirovnáván k polární záři. Na březích Liddenbrockova moře výprava nalezla mnoho dávno vymizelých druhů rostlinných i živočišných. V okolí tzv. Grétina přístavu našla především les obrovitých hub (*), ale také znamenité ukázky druhohorní flóry. Profesor Liddenbrock tento jev vysvětloval tím, že v jisté době Země měla pružnou kůru, takže došlo k poklesu půdy, zmíněné rostliny se dostaly na břeh podzemního moře a zde se uchovaly. K tomuto poklesu muselo zřejmě dojít přinejmenším dvakrát, jelikož na druhé straně moře výprava našla flóru i faunu třetihorní. Cestovatelé postavili vor a 13. 8. 1863 se vydali na plavbu přes Liddenbrockovo moře. 18. 8. pozorovali dramatický zápas Ichtyosaura s Plesiosaurem (*), 20. 8. objevili ostrov, který pojmenovali podle Axela. Toho dne odhadovali vzdálenost od Grétina přístavu na více než 400 km. O pět dní později odhadovali, že už propluli pod Anglií a Francií. Nazítří přistáli; na druhém břehu nalezli, jak již řečeno, třetihorní vegetaci, ale také pozůstatky pravěkého člověka. O něco později pozorovali skupinu Mastodontů, pravěkých slonů; pásl je pračlověk, obr vysoký 12 stop (asi 3,6 m), ozbrojený velikou větví - civilizačně byl tedy na neobyčejně vysoké úrovni. Na Saknussemmově mysu výprava nalezla alchymistovo tajné znamení a odhodlala se k další cestě do středu země. Výbuchem střelného prachu však cestovatelé museli odstranit zával. Strhl je proud vody; nejdříve klesali do nezjištěné hloubky, ale pak se ocitli v systému sopky Stromboli a sloupec lávy je vyvrhl 28. 8. 1863 na povrch Země. Nelze odhadnout, jak blízko se ke skutečnému středu Země dostali, ale nejspíš jim muselo chybět několik tisíc kilometrů.
CESTA DO STŘEDU ZEMĚ
Větrné víry a smrště ohrožovaly klidný let ALBATROSU. LETADLO se však aktivně bránilo střelbou slepými náboji. Dělostřelcem býval Tom Turner, pravá ruka inženýra Robura, konstruktéra Albatrosu a později i POSTRACHU čili EPOUVANTY.
ROBUR DOBYVATEL
Jev pozorovaný posádkou silničního vlaku taženého PARNĺM SLONEM za cesty pralesem podél indické řeky Gangy. Nesmírným napětím atmosférické ELEKTŘINY zářily padající kroupy, ale později i sami lidé. Ti si ale nestěžovali na nějaké fyzické bolesti. Šlo tedy zřejmě o jev jiné podstaty, než s jakým se setkal Matyáš Sandorf při svém osudném ŠPLHU PO HROMOSVODU.
ZEMĺ ŠELEM
PONORKA zhotovená na objednávku anglického válečného námořnictva. Měla výtlak 12 tun, poháněl ji šroub spojený s dvěma dynamy, jež napájely akumulátory. Operovala ze základny ve Svatém Jiří v Bermudách. Její akční rádius není znám, avšak vzdálenost mezi Svatým Jiřím a BACK CUPEM urazila za šest hodin, aniž se její akumulátory vybily. Měla tři kabiny. V první, která jde o schůdků až po záď, byly akumulátory a stroje, ve střední seděl řidič u periskopu, jehož zvláštní konstrukce umožňovala vrhat čočkovitými skly světlo elektrického reflektoru. Ve třetím oddělení, v přídi, seděla posádka. Lodi velel poručík Davon z Royal Navy (*); kromě řidiče obsluhoval ponorku ještě mechanik. 23. 10. 1889 vplula tato ponorka tunelem do JESKYNĚ v OSTROVĚ BACK CUP a za pomoci inženýra Simona Harta se její posádka zmocnila Thomase Rocha, vynálezce ROCHOVA BLESKOMETU. Únos se nepovedl. Při zpáteční cestě byl SWORD přepaden PIRÁTSKOU ponorkou a zničen (136).
VYNÁLEZ ZKÁZY
Ďábelská ZBRAŇ Herr Schultze, zakladatele a majitele STAHLSTADTU, Ocelového města. Byl vyroben z litiny, jeho ráže odpovídala parametrům OBŘĺHO DĚLA, umístěného v Býčí věži a namířeného na FRANCE VILLE. Každý náboj obsahoval sto symetrických nábojů, zasunutých do sebe jako trubice dalekohledu. Po výstřelu se každý z nich stává DĚLEM, které vystřeluje další náboj s výbušnou náplní. Je to tedy jakási baterie, která přenese neuhasitelný oheň na celé MĚSTO. Dostřel, vzhledem k vysoké váze, je pětačtyřicet kilometrů. Herr Schultze zamýšlel touto zbraní zničit konkurenční město vybudované jeho francouzským příbuzným doktorem Sarrasinem. Výstřel však udělil střele tak vysokou rychlost, že překonala přitažlivost zemskou a stala se UMĚLOU OBĚŽNICĺ.
OCELOVÉ MĚSTO
Matyáš Sandorf a Štěpán Barthory prchali v noci z 26. na 27. 6. 1867 z věže Pazinského hradu, kde měli být druhého dne popraveni. Za bouře šplhali po hromosvodu. Blesk sice neudeřil, ale došlo k jevu jinde nevídanému: Napětí stouplo natolik, že drát ze sebe začal vydávat bílé světlo, jako by byl rozžhaven. První se pustil Bathory, Matyáš Sandorf brzy po něm a oba spadli do potoka Foiba.
MATYÁŠ SANDORF (NOVÝ HRABĚ MONTE CHRISTO)