Novinky z astronomie

Pokračování druhé


Nejvzdálenější galaxie
Voyagery - 20 let
Proudy hmoty na Slunci
Vypuštěna sonda ACE
Obrovský kráter na planetce Vesta
Mars Global Surveyor dorazil k Marsu


Nejvzdálenější galaxie

Kombinací unikátní rozlišovací schopnosti Hubbleova kosmického teleskopu [http://oposite.stsci.edu], vynikajícího spektrálního rozlišení Keckova teleskopu [http://astro.caltech.edu/observatories/keck] a gravitační čočky se vědcům podařilo objevit dosud nejvzdálenější galaxii ve vesmíru. Jedná se o velmi mladou galaxii vzdálenou 13 miliard světelných let. To znamená, při předpokládaném stáří vesmírů 14 mld. let, stáří galaxie pouhou 1 mld. let, a dnes ji tedy pozorujeme tak, jak vypadala v době, kdy se ve vesmíru galaxie teprve formovaly. Tento objev umožní vědcům pozorovat, jaké procesy se odehrávají v takto extrémně mladých galaxiích.

Gravitační čočky byly předpovězeny Einsteinovou teorií obecné relativity. Jedná se o shluky hmoty tak masivní, že zakřivují prostor ve svém okolí a umožňují tak záření vzdálenějších objektů "zahnout" okolo centrální čočky a stát viditelným a zesíleným pro pozorovatele ze Země.

Jako gravitační čočka v tomto případě slouží kupa galaxií vzdálená 5 miliard světelných let. HST díky této čočce pořídil snímky dané galaxie s 5-10x lepším rozlišením než v případě bez čočky. Čočka způsobí rozmazání obrazu v obloukovité útvary. Zmíněná galaxie se "prozradila" hlavně extrémně rudým zbarvením, což již samo ukazovalo na velkou vzdálenost. Spektroskopická měření Keckova teleskopu odhalila rudý posuv z=4.92. Doposud největší rudý posuv byl naměřen u kvasaru PC1247+34 (z=4.90).

V levé části snímku je zobrazena kupa galaxií CL1258+62, která slouží jako gravitační čočka. Zesíleným obrazem vzdálené galaxie je rudý srpek vpravo dole od středu snímku. Obrázek vpravo nahoře ukazuje detail tohoto srpku, na kterém jsou patrné drobné uzlíčky, což jsou oblasti mohutné tvorby hvězd. Snímek vpravo dole je pomocí teoretického modelu "vyčištěný" snímek. Opět jsou zde viditelné oblasti tvorby hvězd. Jejich průměr je odhadován na 700 světelných let.

Zpět na začátek


Voyagery - 20 let

Sondy Voyager 1 a 2 pokračují 20 let po svém vypuštění a průzkumu velkých planet v cestě k neviditelné hranici Sluneční soustavy tzv. heliopauze. Sluneční vítr, což je tok nabitých částic ze Slunce, se nadzvukově šíří do prostoru, čímž vzniká magnetická "bublina" okolo Slunce zvaná heliosféra. Heliopauzou se pak nazývá oblast, kde se sluneční vítr setkává s mezihvězdným plynem. Již předtím ale existuje oblast náhlého přechodu z nadzvukové rychlosti slunečního větru na podzvukovou. Tato oblast by se měla nacházet zhruba ve vzdálenosti 85 AU od Slunce. Sonda Voyager 1, která je momentálně vzdálena 67 AU od Slunce by mohla tuto hranici zaregistrovat kolem roku 2003. Výskyt samotné heliopauzy se předpokládá ve vzdálenostech 110 - 160 AU od Slunce.

Jako první z obou sond odstartoval Voyager 2 20. srpna 1977. Start Voyageru 1 se kvůli technickým problémům uskutečnil až 5. září 1977. Cílem obou sond byl průzkum Jupiteru a Saturnu. Po velkém úspěchu byla mise prodloužena i na další obří planety - Uran a Neptun. Během letu byly sondy přeprogramovány a dnes jsou jejich schopnosti vyšší než v době jejich vypuštění.

Voyager 1 prolétl kolem Jupiteru 5. dubna 1979, kolem Saturnu 12. listopadu 1980 a díky blízkému průletu kolem měsíce Titan byl vymrštěn severně od ekliptiky. Voyager 2 navštívil Jupiter 9. července 1979, Saturn minul 25. srpna 1981, Uran 25. ledna 1986 a Neptun 25. srpna 1989. Poté byl vyveden jižně od ekliptiky.

Energií sondy zásobují radioizotopické termoelektrické generátory (v tak velkých vzdálenostech by sluneční panely neměly smysl), které měli na startu výkon 470 W. Dnešní výkon je 334 W u Voyageru 1 a 336 W u Voyageru 2. Ke snížení došlo díky přirozenému radioaktivnímu rozpadu plutonia. Energie by měla sondám vystačit zhruba do roku 2020.

V současné době letí signál od sond k Zemi 9 hodin. Komunikace s nimi probíhá pomocí 34-m antén Deep Space Network v Goldstone, Madridu a Canbeřře. V lednu 1998 "předežene" Voyager 1 sondu Pioneer 10 a stane se nejvzdálenějším umělým tělesem vyrobeným člověkem.

Současný stav:
Voyager 1 vzdálenost od Země 10.1 miliardy km
uletěl 11.9 miliardy km
rychlost 17.4 km/s (3.5 AU/rok)

Voyager 2 vzdálenost od Země 7.9 miliardy km
uletěl 11.3 miliardy km
rychlost 15.9 km/s

Zpět na začátek


Proudy hmoty na Slunci

Nedávno byl oznámen objev obrovských proudů hmoty na povrchu a hlavně pod povrchem Slunce. Tento objev má na svědomí sonda SOHO [http://sohowww.nascom.nasa.gov], což je společný projekt Evropské kosmické agentury ESA [http://www.esrin.esa.it] a americké NASA [http://www.gsfc.nasa.gov/NASA_homepage.html]. Sonda byla vypuštěna 2. prosince 1995. Jejím cílem je studium vnitřní struktury Slunce, jeho vnější atmosféry, původu slunečního větru a proudu vysoce ionizovaného plynu proudícího neustále do Sluneční soustavy. Sonda má tvar válce o průměru 3.65 m a výšce 3.65 m. Její startovní hmotnost činila 1850 kg, z čehož 610 připadá na vědecké přístroje. Aby mohlo být nepřetržitě pozorováno Slunce, nenachází se sonda na oběžné dráze kolem Země jako všechny předchozí sluneční sondy, ale obíhá kolem libračního bodu L1 soustavy Země-Slunce ve vzdálenosti 1.5 miliónu km od Země.

Nový objev byl učiněn během 12 měsíčního pozorování od května 1996 do června 1997. Hlavní podíl má přístroj nazvaný Michelson Doppler Imager (MDI). Objev je dokumentován následujícími snímky.

První snímek ukazuje rozdíly v rychlosti rotace jednotlivých oblastí na Slunci. Je pořízen ve falešných barvách, přičemž červená znázorňuje nejrychleji rotující oblasti, tmavě modrá nejpomaleji rotující. V levé části snímku vidíme rotaci na povrchu Slunce. Rotační rychlost činí na rovníku asi 4500 km/hod., na pólech je rotace pomalá. V pravé části snímku jsou znázorněny rotační rychlosti uvnitř Slunce. Velký temně rudý pás je plazmatický proud široký 450 000 km a sahající do hloubky skoro 200 000 km. Dále je zde viditelný nově objevený proud pod póly - světle modrý uzavřený v pomalejších tmavě modrých regionech. Každý z těchto proudů má průměr asi 25 000 km, tedy zhruba dvojnásobek průměru Země.

Na druhém snímku jsou znázorněny rozdíly v rychlostech mezi jednotlivými oblastmi na povrchu i uvnitř Slunce. V levé části vidíme světle oranžové pásy, rychlejší než je jejich okolí. Novým poznatkem je fakt, že tyto pásy sahají do hloubky až 18 000 km. Sluneční skvrny mají tendenci formovat se na okrajích těchto pásů. V pravé části snímku vidíme asi 30% vnitřní části Slunce, kde jsou variace v rychlostech zřejmé. Červené ovály v zelených zónách jsou nové objevené polární plazmatické proudy.

Grafické znázornění povrchových i podpovrchových proudů ukazuje třetí snímek. Rychlost proudění je opět odlišena barevně. Ukázalo se, že materiál proudí k pólům relativně nízkou rychlostí asi 75 km/hod. Tento pohyb je znázorněn proudnicemi. V pravé části snímku pak jsou ukázány jednak pozorované toky hmoty v hloubce 23 000 km pod povrchem a jednak hypotetické (pomalejší) proudy vracející se z oblastí pólů zpět k rovníku. Odhaduje se, že tyto proudy dosahují do hloubek asi 120 000 km.

Zpět na začátek


Vypuštěna sonda ACE

V pondělí 25. srpna byla vynesena raketou Delta II-7920 sonda ACE [http://www.gsfc.nasa.gov/ace/ace.html] (Advanced Composition Explorer). Hlavním cílem sondy je určení a srovnání izotopového a elementárního složení několika odlišných vzorků hmoty. Sonda bude registrovat částice pocházející ze Slunce, velmi řídký plyn z meziplanetárního prostoru, ještě řidší plyn z oblastí mimo sluneční soustavu a hmotu ze vzdálených oblastí Galaxie. Sonda je pro tento účel vybavena celkem devíti přístroji, které jsou schopné zachytit až 1000x více částic a kterou jsou přinejmenším 100x citlivější než jakékoliv přístroje stejného určení na předcházejících sondách.

Sonda má tvar válce o průměru 1.6 metru a výšce 1 metr. Její počáteční hmotnost činila 785 kg, z čehož připadalo 189 kg na palivo. Energií zásobují sondu 4 sluneční panely, každý s výkonem 500 W na počátku mise. Sonda rotuje rychlostí 5 ot/min., osa rotace míří podél spojnice Země-Slunce. Aby měření nebyla ovlivněna magnetickým polem Země, bude sonda obíhat v okolí libračního bodu L1 soustavy Země-Slunce. Tento bod se nachází 1.5 miliónu kilometrů od Země. Postartovní testy přístrojů proběhly úspěšně, samotná měření budou zahájena v lednu 1998, kdy by sonda měla do libračního bodu dorazit.

Kromě zmíněných přístrojů na detekci částic z širokého rozpětí energií, se na palubě nachází ještě jeden zajímavý přístroj sloužící k "předpovídaní kosmického počasí". Měl by být schopen hodinu předem varovat před vznikem geomagnetických bouří, které mohou ovlivnit elektrické sítě, radiovou komunikaci či sondy na oběžné dráze Země. Přístroj dodal Národní úřad pro oceány a atmosféru (NOAA) [http://www.noaa.gov]. Celá sonda byla vyrobena v laboratořích aplikované fyziky na Hopkinsově universitě [http://hurlbut.jhuapl.edu] a pro NASA ji řídí Goddardovo středisko kosmických letů (GSFC) [http://www.gsfc.nasa.gov].

Zpět na začátek


Obrovský kráter na planetce Vesta

Hubbleův kosmický dalekohled umožňuje astronomům nahlédnout nejen do nejvzdálenějších oblastí vesmíru, ale i získat fascinující snímky těles ve Sluneční soustavě. Nedávno byly uvolněny snímky třetí největší planetky, která je pojmenována Vesta a jejíž průměr činí 501 km. Vědci na těchto snímcích objevili obrovský kráter, který má průměr 430 km. Pro srovnání - na Zemi by takový kráter úměrný průměru Země vyplnil oblast Tichého oceánu. Tento objev umožní podrobnější studium efektů velkých impaktů na malá tělesa. Zdá se, že v raných dobách Sluneční soustavy bylo mnoho asteroidů zasaženo takovými impakty.

Při kolizi Vesty s menší planetkou došlo k vyvržení do prostoru asi 1% objemu Vesty, což znamená asi 1.75 miliónu krychlových kilometrů hmoty, k prolomení krusty až na plášť tělesa. Výsledkem impaktu je 12 km hluboký kráter. Vzhledem k nízké gravitaci planetky vznikl kráter s centrálním vrcholkem.

Astronomové měli podezření na existenci velkého kráteru na Vestě už od roku 1994, kdy se HST poprvé na tuto planetku zaměřil, ale jistotu přineslo až snímkování v květnu 1996, kdy nastalo nejmenší přiblížení Vesty k Zemi za celé desetiletí - vzájemná vzdálenost obou těles činila v té době necelých 170 miliónů km. Celkem bylo pořízeno 78 snímků. Kráter se nachází v blízkosti jižního pólu planetky. S největší pravděpodobností došlo při impaktu ke změně polohy rotační osy v tělese, čímž se kráter dostal do této lokality. Vzhledem k tomu, že zhruba 6% meteoritů v pozemských sbírkách má podobné složení jako Vesta, je možné, že hmota vyvržená při této kolizi je zdrojem těchto meteoritů.

V levé části snímku je zobrazena planetka, jak ji snímala širokoúhlá planetární kamera (WFPC2) Hubbleova teleskopu v květnu 1996. Je zde zřetelný asymetrický tvar planetky. Snímek je digitálně zpracován, rozlišení činí 9 km/px. Ve střední části snímku je barevně kódovaná výšková mapa Vesty. Je zde viditelný jak kráter, tak i centrální vrcholek. Vpravo je pak počítačový 3D model sestavený z jednotlivých snímků.

Zpět na začátek


Mars Global Surveyor

Po sondě Mars Pathfinder dorazila k rudé planetě další sonda - Mars Global Surveyor [http://marsweb.jpl.nasa.gov]. Na rozdíl od Pathfinderu MGS nepřistane na povrchu planety, ale bude uveden na kruhovou oběžnou dráhu s cílem globálního mapování povrchu Marsu a studia jeho atmosféry. K tomu je sonda vybavena široko- i úzkoúhlou optikou se CCD kamerami dosahujícími maximálního rozlišení 3 metry. Dále je na palubě spektrometr na analýzu viditelného a infračerveného světla emitovaného a odraženého atmosférou a povrchem, laserový výškoměr se schopností rozlišit dvoumetrové výškové nerovnosti, dva přístroje na detekci magnetického pole, oscilátor určený ke studiu rádiových jevů v atmosféře a také komunikační systém na podporu přenosu dat z dalších budoucích misí. Startovní hmotnost sondy činila 1060 kg.

MGS odstartoval 6. prosince 1996. K Marsu dorazila sonda 12. září. V 1:00 UT byla sonda pomocným motorem natočena tak, aby hlavní motor s tahem 660 N směřoval ve směru letu. O 17 minut později ve výšce 1490 km nad povrchem Marsu byl zažehnut hlavní motor sondy na dobu 22 minut 39 sekund. Výsledkem bylo zpomalení sondy o 3200 km/hod. a navedení na silně eliptickou dráhu s nejbližším bodem 250 km a nejvzdálenějším 56 000 km od povrchu planety. Oběžná doba činí zhruba 48 hodin. Pro mapování je potřebná kruhová dráha, ale přechod na ni přímo by vyžadoval 2x silnější motory, což by misi prodražilo a omezilo množství vědeckých přístrojů. Proto MGS využije tzv. "aerobreaking", což je brždění o horní vrstvu atmosféry v místě nejbližšího přiblížení pomocí slunečních panelů. Vzhledem k tomu, že na severní polokouli je podzim a na jižní jaro, což je období vzniku silných prachových bouří, které by mohly brzdící manévr ohrozit, je sonda schopná v případě nutnosti zvýšit svou vzdálenost od povrchu (tedy "přeskočit" oblast bouře). Počasí na Marsu je intenzívně sledováno pomocí sondy Mars Pathfinder, Hubbleova kosmického teleskopu a pozemských radioteleskopů. Během září dojde ke 4 zážehům motorů, které upraví dráhu sondy. Poslední úpravy by měly nastat v lednu 1998 a samotné mapování povrchu začne 15. března. Sonda se v té době bude nacházet na polární kruhové dráze s oběžnou dobou 2 hodiny.

Zpět na začátek

AsPa
16. září 1997
Počet návštěv -

Zpět na ASTRO