Středa 22:10
     Cigareta zvolna doutnala v popelníku a jako už tolikrát předtím, i teď mě zaujala paralela mezi lidským životem a ruličkou tabáku v bělostném papíru, která se zvolna mění v šedivý popel a smradlavý kouř. Na stole přede mnou ležel sáček bramborových lupínků, které barvou, tvarem a obávám se, že i chutí připomínaly plastikové helmy stavebních dělníků.
     Mávl jsem na Maxe aby mi donesl další pivo a jediným lokem jsem do sebe nalil zbytek ze sklenice, která stála přede mnou. Chutnalo to odporně, ale nebyl jsem ve stavu, kdy by mě zajímaly drobnosti jako nepříjemná pachuť plastikových sudů. Povedl se mi nejlepší obchod mého života a nehodlal jsem si nechat zkazit náladu tím, že voda, kterou Max vymýval sklenice má podivnou nažloutlou barvu a páchne po moči. Zavřel jsem oči a znovu si užíval hřejivý pocit, který mě zaplavoval, a jehož zdrojem byla čipová platební karta v náprsní kapse mých lacláčů.
     Na pár minut jsem vypnul a nechal tu směsici hlasů, která se linula hospodou, aby mě příjemně ukolébala. Nejsilnější a nejhloupější slova se ozývala z velkého sálu Maxova podniku, který si, jako ostatně skoro každý večer, pronajala skupina deportovaných extrémistů. Nemohl jsem si vzpomenout, která z mnoha organizací působících ve Městě má velkou místnost s pódiem, stoly a spoustou židlí pronajatu ve středu, ale podle barvy ubrusů to mohli být jen Modří anarchisté, nebo Hnutí za Slovanskou Nezávislost.
     Když mě přestalo bavit poslouchat tlachání o metodách tajné policie a podobných nesmyslech, zmačkal jsem prázdný sáček od lupínků a věnoval se vzpomínání na události, které vedly k tomu, že na mé kartě přibylo přesně čtvrt milionu korun.
     Že je den, kdy si mám jít vyzvednout poštu, jsem si uvědomil až v pět. Celý den jsem hledal jednoho Poláka, který komusi dlužil poměrně slušný balík peněz. Když jsem ho kolem čtvrté hodiny konečně našel, nebylo na něm už nic, co by stálo za to vzít. Někdo ho velmi důkladně připravil o většinu orgánů, a podle toho, jak se ten mrtvý tvářil, se ani nezdržoval tím, že by ho nejdříve zabil. Jak se zdálo, nebyl můj zákazník jediným věřitelem. Moc radosti jsem z toho neměl, protože mi utekla procenta a s penězi je to jako s čistými ponožkami - nikdy jich není dost.
     Když jsem se kolem třičtvrtě na pět dostal domů, musel mi vyzvednutí pošty připomenout Hubert. Byl jsem z toho otrávený, protože jsem celý den strávil na motorce, což v polovině listopadu není nic příjemného. I přes termotexové spodky a kalhoty jsem slyšel, jak mi vržou kolena.
     Štěknul jsem na oprýskanou kuchyňskou linku, a než se připravila káva, vyhrabal jsem z dílny všechno potřebné vybavení a zběžně ho překontroloval. Nesnáším, když někam přijdu a zjistím, že mi výbava nefunguje. Když jsem konečně nasedl na motorku a do palubní desky vrazil ohmatanou identifikační kartu, byla už tma. Motor naskočil a já se pomalu vydal západním směrem.
     Tu cestu jsem absolvoval nejméně stokrát a za tu dobu jsem se naučil více méně podvědomě poznat, kde a na co je potřeba dát si pozor. Díky tomu jsem si celou dobu mohl do přilby mumlat oplzlosti a přemýšlet o tom, jak se večer naložím do vany.
     Na místo jsem dorazil asi dvacet minut před dohodnutým časem. To je doba přesně potřebná k tomu abyste ušli zhruba dvě stě metrů a vykouřili dvě Střihounovy cigarety. Nevím z čeho je Střihoun balil, ale byla to docela síla. Podobné to bylo s chlastem, který Střihoun stáčel do lahví. Pokud se pamatuju, za celou dobu, co měl Střihoun licenci na destilační kolonu, osleplo snad jen padesát lidí, což je, vzhledem k počtu prodaných lahví, docela slušný průměr. Co se týče cigaret - pozvracel jsem se jen z prvních deseti. Pak jsem jim přišel na chuť.
     Patnáct let staré hodinky Citizen zapípaly a já povolil šňůru batohu, ve kterém jsem měl připraveno vše potřebné. Nejprve jsem vytáhnul malou, ale neuvěřitelně výkonnou sportovní kuši. Samozřejmě jsem na ni neměl povolení, takže pokud by mě s ní chytil někdo z Majorovy policie, jak si ta parta bonzáků říkala, přišel bych o pravý ukazovák. Z díry v pažbě jsem vyklepal speciálně upravený dvaceticentimetrový šíp a do zástrčky na jeho konci jsem zaklapl konektor BNC, připojený na sto metrů lehčeného koaxiálního kabelu. Fosforem potřená špice šípu zářila do tmy, a když ji tětiva poslala směrem ke čtyřicet metrů vzdálenému plotu, vypadalo to velmi efektně.
     Spojit se s okolním světem jinak než kabelem nebylo dost dobře možné. Kanál na satelitu vám nikdo nepronajme, celulární síť Města a ty, které se používaly Venku nebyly propojené a podle jakési dohody o nevměšování to tak mělo zůstat minimálně do konce světa, ne-li ještě déle. A kdyby snad někoho napadlo postavit si vlastní vysílačku, a kdyby ji snad rusové po třech hodinách provozu nezaměřili a neumlčeli, pořád tu byly rušičky, které kromě úzkého pásma, na kterém běžela městská síť, vyplňovaly všechny použitelné frekvence kvalitním bílým šumem. Takže jediná cesta jak se spojit s Venkem , která připadala v úvahu, byl kabel. I když spousta lidí používala optická vlákna, já osobně jsem zůstával věrný koaxiálu.
     Béencák na mém konci káblu jsem zapíchnul do mírně upraveného notebooku Toshiba a čekal než můj obchodní partner z Venku udělá totéž. Na displeji se konečně objevila hláška "Spojení navázáno" a stařičký disk se rozhrčel. Do zástrčky volně visící na kusu dvacetižilového kabelu jsem vrazil platební kartu, vyťukal kód, a znechuceně sledoval, jak se odečetlo patnáct stovek. Pokud bude tahle zásilka za něco stát, dostanu z ní tak pět tisíc, napadlo mě.
     Svého obchodního partnera jsem nikdy neviděl. Spojení s ním jsem navázal zhruba přede dvěma lety, kdy mě na možnost odebírat z venku nějaká data upozornil Kyklop. Přesto, že naše partnerství, k oboustranné spokojenosti, trvalo už víc než dva roky, nikdy jsem se nedověděl, jak člověk, který mě z druhé strany plotu zásobuje vykradenými hudebními nahrávkami a zprávami CNN, vlastně vypadá. Podle identifikace v platební kartě si říkal Mecenáš, což byla pravděpodobně nejoblíbenější přezdívka, kterou lidi z Venku používali. U druhého konce kabelu samozřejmě nestál sám Mecenáš, ale některý z dobře placených dobrovolných členů FREE-FOR, jednotky OSN, která už devět let hlídkuje podél celé hranice se Sjednoceným Ruskem.
     Po dvaceti minutách usilovného hrčení se disk na chvíli odmlčel, pak znovu zachrochtal, když počítač odeslal mou krátkou zprávu a seznam požadovaného zboží. Pak už bylo slyšet jen vrčení aktivního větráku přilepeného ke spodní straně počítače. Rozpojil jsem celé zařízení a opatrně začal stahovat kabel. Tohle byla nejnáročnější část celé operace, protože i když byl kabel velmi lehký a potřený silikonovým olejem, přece jen se o trny na ostnatém drátu položeném na vrcholu pletiva zadrhával. Jen velmi nerad bych neopatrným pohybem spustil patnáctimilimetrové, automaticky zaměřované kulomety na vrcholcích betonových sloupů, mezi kterými bylo pletivo nataženo. Byly tu samozřejmě i senzory zahrabané do chemikáliemi spálené hlíny před plotem, ale z těch jsem si hlavu nedělal - první zaprášenou kostru bylo vidět minimálně dvacet metrů od místa kde jsem stál. Pak tu byly ještě do země nastřelené detektory, které měly upozornit na chytráky, kteří se zkoušejí podkopat. Na ty kulomety samozřejmě nestačily, ale na východní straně plotu byla připravená celá eskadra vrtulníků, které mohly, v případě potřeby, na podezřelé místo dopravit výsadkovou skupinu. Většinu jejích členů tvořili mladičtí hoši, kteří potřebovali získat grif při střílení ostrými náboji do pohyblivých cílů.
     Konečně se svítící špička šípu dostala na dohled a já začal přitahovat rychleji. Když jsem byl se vším hotov, bylo skoro sedm. Nohou jsem zahrnul rozšlapané vajgly a vydal se zpět k místu, kde jsem nechal motorku.

     Doma jsem notebook připojil k Hubertovi a než se ty gigabajty překopírovaly, zašel jsem se osprchovat a oholit.
     S pocitem smíření jsem si hodil do koutku cigaretu a stále nahý se usadil před dvaadvacet palců kontaktního plazmového displeje. Ukazovákem jsem začal poklepával na ikony jednotlivých složek a kontroloval co přesně obsahují. Jako první jsem prohlédl seznam hudby, kterou mi Mecenáš poslal. Byly to samé perly - Technological Incest, Faster than Death, Virgins' Nightmares a spousta dalších vychytávek. Spustil jsem přehrávání a kaskáda psychedelických zvuků zaplnila místnost. Chvíli jsem si vychutnával žánrovou čistotu hudby - pokud zběsilé přehrávání těch nejšílenějších zvuků lze ještě považovat za hudbu - načež jsem se vrhnul na úvodní vzkaz v angličtině. Chvíli jsem nechápal, proč mi Mecenáš gratuluje k narozeninám, pak mi ale došlo, že jsem se s ním dohodnul, že je budu slavit 17. listopadu. Sice to není den kdy jsem se doopravdy narodil, ale Mecenáš mi o sobě taky nic neřekl.
     Zprávy ze světa jsem proletěl jen zběžně: hladomor ve střední Africe, nový zaručený lék proti virulentní mutaci HIV, výsledky amerických prezidentských voleb a další bezvýznamné informace doplněné velmi naturalistickými filmovými šoty. Celou složku jsem hned připravil k odeslání a připojil k ní krátký program zaručující platbu při prvním otevření - jeden podnikavec, který měl kontakty na opačné straně plotu než já, prodával zprávy za slušný balík do Ruska.
     Když jsem s tím byl hotov, zbyl mi na obrazovce poslední soubor. Nebyl zařazený do žádné složky a měl nic neříkající název. Pokrčil jsem rameny, zapálil si další cigaretu a dvakrát na něj klepnul.
     Spustil se prohlížeč a na displeji se objevil německy psaný dokument. Chvíli jsem na to nechápavě hleděl. Udělal jsem pár operací a rešeršní systém ORACLE během pár vteřin vyrobil český překlad textu a jeho stručný obsah. Přečetl jsem těch pár řádek a ztuhnul. Zamrkal jsem a předklonil se jestli dobře vidím. Znovu jsem zamrkal.
     Pak jsem zařval.
     Pak jsem vyskočil.
     A pak jsem znovu zařval - tentokrát jsem přehlušil i hlasité FUUUCK deroucí se z plochých reproduktorů - a začal hledat něco, čím bych uhasil doutnající koberec, na který mi - s mezipřistáním na břiše - upadla cigareta. Chvíli jsem rozrušeně sbíral kusy roztrhaného cigaretového papíru a té podivné směsi která v něm byla zabalena. Nakonec jsem toho nechal a s třesoucíma se rukama si znova prohlédl tu kratičkou charakteristiku dokumentu. Když jsem se ujistil, že jsem se nespletl, sevřel jsem pěsti a znova zařval. Jestli si dovedete představit vychrtlého chlápka, jak s troskami cigarety v ruce křepčí před počítačem, musí vám být jasné, že jsem vypadal jako idiot.
     Po chvíli to došlo i mně a pomalu jsem se začal uklidňovat. Ještě rozesmátý jsem Hubertovi nadiktoval zprávu a přikázal mu, aby ji odeslal. Než jsem se stačil obléct, měl jsem na displeji odpověď: "V devět na obvyklém místě."
     Vyhrabal jsem nějakou nepotřebnou paměťovou kartu a smazal ji. Pak jsem na ni zkopíroval ten jeden jediný soubor a přepečlivě ji zabalil do kapesníku. Ten jsem strčil do náprsní kapsy kalhot a prošacoval se, jestli mám všechno potřebné. Mrknul jsem na hodinky. Měl jsem právě tolik času, abych stihnul dorazit včas.

     Na obvyklé místo jsem přijel s desetiminutovým předstihem. Motorku jsem schoval do polozbořeného přístavku, který sice neměl střechu, ale i tak poskytoval dostatečné krytí. Přilbu jsem položil do držáku na řidítkách a vytáhnul identifikační kartu. Pak jsem se vrátil o dvacet metrů zpátky a opřel se do něčeho, co vypadalo jako hromada cihel. Ve skutečnosti to byla jen jedna vrstva suti, nasázená do izolační pěny nastříkané na velkém obdélníku vlnitého plechu. Kolejničky, na kterých deska ležela, zaskřípěly a celý poklop se odsunul stranou. Sešel jsem po deseti schodech dolů a z kapsy vylovil klíč. Dveře ani zámek nebyly nic moc, ale tohle místo jsem používal pouze pro vyjednávání obchodů, takže nebylo potřeba nějakého extra zabezpečení.
     Zavřel jsem za sebou dveře a poslepu našel vypínač bodové lampy. Chvíli vztekle blikala, pak se ale akumulátory rozhodly, že přece jen ještě nějakou chvíli budou dodávat energii a místností se rozlilo matné bílé světlo. Sednul jsem si na židli čelem ke dveřím, vytáhnul cigaretu a zapálil si.

     Než můj partner dorazil, bylo v místnosti už docela slušně nakouřeno. Zvednul jsem se a podal mu ruku. "Zdrástvuj," zalovil jsem v troskách své ruštiny - opakovat si slovíčka a gramatiku jsem odmítal už z principu.
     "Zdrástvuj," odpověděl mi a na stůl položil malý kufřík. Jeho víko odskočilo a do šera zamrkal displej. Vybalil jsem svou kartu a velmi jemně a opatrně ji zasunul do slotu.
     Trvalo to snad pět minut, než byl můj partner - zavalitý a fousatý Rus - spokojen. Podíval se na mě a pokýval hlavou. I přesto, že měl rty pevně sevřené jsem poznal, že mu v koutcích cuká úsměv.
     Podal jsem mu čipovou kartu. Zasunul ji do odpovídající škvíry a počkal, než naběhne platební software. Když se na displeji objevilo okno s dotazem na sumu, stiskl na klávesnici dvojku.
     Pak jeho prst zastavil nad nulou a zmáčkl ji.
     Po druhé. Po třetí. Po čtvrté. A po páté.
     Polkl jsem a nevěřícně zíral, jak se částka přelila z jeho karty do mé. Podíval jsem se na něj pohledem To snad nemyslíte vážně? . Omluvně pokrčil rameny a přidal ještě padesát tisíc. To už na mě bylo moc. Nasadil jsem jeden ze svých nejroztomilejších výrazů - šťastný idiot - a volně přecházeje z ruštiny do polštiny a zpět se rozloučil.
     Když jsem osaměl, ztěžka jsem dosedl na židli a začal se tiše smát. Jak můj smích postupně sílil, čím dál tím méně jsem chápal, proč všichni říkají, že Ježíšek chodí jen o vánocích.

     Sklenice klepla o stůl a na pobryndaný ubrus vystříklo trochu pěny. "Díky," řekl jsem. Max unaveně pokýval hlavou a odkráčel zpátky k nedočkavými zákazníky obleženému výčepu. Chvíli jsem počkal než mi sleze pěna a pak do sebe naráz nalil polovinu piva.
     Když si U Šíleného Maxe objednáte pivo, musíte ho vypít nadvakrát. Má to dva důvody: Když budete pít pomalu, nestihnete se pořádně ožrat a ta odporná realita ve které žijete nikdy nezmizí, a druhý důvod je ten, že i když při rychlém pití chutná Maxovo pivo odporně, při usrkávání je to ještě mnohem horší, a mnohdy zjistíte, že vaše chuťové pohárky dokáží spoustu věcí, které byste od nich nečekali.
     "...nahrazení jedné totality druhou není řešení. Je potřeba vypracovat plán na průběh referenda o rozpadu Sjednoceného Ruska, musíme být schopni zorganizovat svobodné volby a udržet pořádek v zemi než bude sestavena nová, demokratická vláda..." linulo se ke mně pootevřenými dveřmi z velkého sálu. Tyhle lidi jsem opravdu nechápal. Samozřejmě, že i já jsem se svého času zúčastnil několika schůzí, ale naším cílem nebylo veřejně se ztrapňovat vykřikováním nesmyslů o demokracii, svobodě projevu a podobných iluzorních pojmech. My se jen chtěli dostat pryč z místa, ve kterém jste mohli Gaiger-Millerův počítač používat místo bzučáku u dveří.
     Tehdy jsem v sobě měl ještě dost síly k tomu abych tohle místo nenáviděl. Každý den jsem proklínal ty sráče z NATO, kteří nechali Rusy narýsovat přes Evropu tlustou čáru a prohlásit všechno na východ od ní za své území. Řval jsem pokaždé, když jsem si vzpomněl, že v okamžiku, kdy umělá inteligence taktické rakety došla k závěru, že je čas spáchat sebevraždu, byla má žena a sotva roční dcera venku, zatímco já se vezl přeplněným metrem.
     Pokusili jsme se tomu vzepřít a skoro se nám to povedlo. Skoro. Když jsem zjistil, že jsem jediný, kdo z naší skupiny přežil, něco se ve mně zlomilo. Všechno se omezilo na jediný problém - přežít co nejdéle. Proč, to jsem nikdy přesně nechápal, ale nějak jsem věděl, že je důležité, abych žil.
     Myslím, že to byl od ruských stratégů skvělý tah, vytvořit úzký výběžek vlivu a vzít Město do svých rukou. Měli kam svážet všechny ty nepohodlné jedince, kterým se ruský model demokracie příliš nezamlouval a zároveň získali bránu na Západ. Praha byla nejširším pašeráckým kanálem který propojoval dva světy. Téměř všechny nové technologie prošly na své cestě z Venku do Ruska rukama někoho z Města. Každá tuna nákladu byla přepravena vrtulníkem nad našimi hlavami.
     Všichni to věděli a všichni o tom mlčeli.
     Západ prokázal svou naprostou neschopnost a ještě stále měli všichni před očima děti zohyzděné radioaktivním spadem. Nikdo si nedovolil riskovat další jaderný útok. Jestli nikomu nezáleželo na milionech lidí sežehnutých v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a v Čechách, jestli všichni ignorovali co se dělo na tak zvaném Sjednoceném území, jak je mohlo zajímat pár desítek tisíc smradlavých šupáků pomalu hnijících v troskách kdysi hezkého města?
     Zakroutil jsem hlavou a všechny tyhle zbytečné myšlenky spláchnul dalším lokem piva.

     Bílý kruh reflektoru se mísil s matným svitem dorůstajícího Měsíce a v troskách domů vytvářel ty nejfantastičtější stíny. Když k tomu připočteme dvanáct piv, které jsem do sebe nalil abych se zbavil plačtivé nálady, vyjde něco, co by se dalo docela dobře přirovnat k morbidním vizím Salvadora Dalího.
     Jel jsem po buldozerem protažené asfaltové cestě, takže jsem si dovolil na Město závratnou rychlost devadesáti kilometrů za hodinu. Když jsem se začal blížit k místu, kde jsem musel odbočit, přeřadil jsem a se zmáčknutou spojkou dojel k nájezdu, který vedl k mému nejoblíbenějšímu bytu.
     Když si ve Městě hledáte bydlení postupujete vždycky stejně: Půjčíte si vojenský defektoskop a procházíte se nad místem, kde se chcete usadit tak dlouho, než narazíte na nějaký vhodný sklep. Na displeji se vám ukáže tvar prostoru nad kterým stojíte a jeho přibližné rozměry. Pak musíte prorazit vchod. To můžete udělat sbíječkou zapůjčenou u stejné firmy která vám poskytla defektoskop. Když jste s tím hotovi, musíte se zbavit potkanů, kteří se ve sklepě pravděpodobně usadili. Na to je nejlepších pět neoznačených patron s bojovým plynem a jedna patrona neutralizační. Dál už je to rutina: celý prostor vystříkat konstrukční pěnou, počkat až zaschne, vyvést potrubí pro připojení vody, nainstalovat nějaký generátor nebo pole slunečních článků, sehnat si chemický záchod a koupit alespoň ten nejubožejší terminál. Když jste s tím hotovi, není od věci, postavit si nad vchodem předsíň, aby vám do bytu nepršelo, abyste měli kam dát poplašná a ochranná zařízení a aby bylo kam přišroubovat anténu terminálu.
     S celou stavbou můžete být hotoví za týden za dva. Pokud na to máte, samozřejmě. Pokud jste bez peněz, můžete zkusit některou ze zavšivených a věčně poblitých ubytoven postavených po vzoru obytných chatek v Dachau, které v téhle polovině Města zbyly po ruské armádě. Další možnost je, zkusit si vytipovat nějaký prázdný byt a obydlit ho. Poslední šance, pokud vám moc nezáleží na krvi, která není vaše, je najít si byt, počkat až jeho majitel odemkne a pak se prostě nastěhovat. To se sebou ovšem nese riziko, že se dostanete na Černou listinu, což je mnohem nepříjemnější než když si vaši postel v baráku někdo splete se záchodem.
     Kromě hutního zařízení ve východní části Města, byly vojenské baráky jediné skoro opravdové domy, které se ve Městě postavily. Jinak jsme byli, stejně jako ti potkani, všichni zalezlí pod zem. Mělo to své výhody - shora, z vrtulníků, se dalo jakékoliv obydlí najít jen velmi těžko. Pokud jste si zařídili elektromagnetické a tepelné stínění, bylo to skoro nemožné. Byl tu jen ten malý problém s vodou, kterou jste si prostě museli nechat zavést. Pít dešťovou vodu, se kterou jste mohli docela dobře leptat měď, nebo tu z Vltavy, kterou ani nejsilnější jedinci v žaludku neudrželi déle jak deset minut, nebylo dost dobře možné.
     Můj byt nebyl, co se konstrukce týče, skoro vůbec výjimečný. Bylo to dohromady šest místnosti, předsíň a malá garáž, do které jsem přes noc a za deště schovával motorky. Spoustu maličkostí, kterými jsem svůj byt vyšperkoval nepočítám, protože o těch nevěděl opravdu nikdo, kromě mě.
     Jedna z těch maličkostí mě donutila zastavit. Nejprve jsem nechápal, proč jsem vlastně zabrzdil a půl minuty ztuhle zíral do tmy. Jediné co jsem věděl bylo, že něco není v pořádku. Zoufale jsem přemlouval opici, která mi rejdila po zádech, aby mi na chvilku přestala houpat s hlavou, abych se mohl soustředit. Jak se zdálo, vzala si mé domlouvání k srdci a trochu jsem vystřízlivěl. Světlo, uvědomil jsem si. Bylo tam světlo. Postavil jsem motorku na stojan, přilbu položil na sedadlo a vrátil se o pár metrů zpátky. A opravdu: malá LED, umístěná tak, aby ji neviděl nikdo, kdo neví kam se dívat, rudě zářila do tmy.
     Polkl jsem a začal přemýšlet, co přesně to znamená. Napadly mě dvě věci, nevím, která z nich dřív: Někdo tu projel a Major . Ta první souvisela s černou krabičkou, která hlásila průjezd cizího stroje, ta druhá s tím, že kšeft, který jsem dneska udělal byl nelegální. Už to, že by mě jel někdo navštívit, bylo dost divné. Pokud se to stalo v den, kdy jsem Majorovi vyfouknul kšeft za čtvrt milionu, bylo to alarmující.
     Sáhnul jsem do kapsy bundy a vylovil modrý cucavý bonbón. Celofán jsem odhodil na zem a začal tu lepkavou a neuvěřitelně sladkou věc převalovat v ústech. Zabralo to asi za dvě minuty. Doslova jsem cítil, jak mi alkohol mizí z těla. Začínal jsem myslet ostře a jasně.
     Přemýšlel jsem co dál.
     Jestli to byl opravdu někdo z Majorových lidí, tak jsem byl předem odepsaný. Pokud mě nedostane ten, kterého poslali - což bylo docela dobře možné, protože se skrýváním ve Městě jsem měl bohaté zkušenosti - udělá to první člověk kterého potkám, až mě Major zařadí na Černou listinu.
     Černá listina byl neuvěřitelně účinný způsob, jak udržet ve Městě pořádek. Každý, kdo byl uveden na tomhle seznamu, byl automaticky určen k volné likvidaci. Každý, kdo měl kontakt s někým na Černé listině a nesejmul ho, byl přidán do seznamu. Pokud se například váš vlastní otec Majorovi znelíbil, bylo vaší povinností ho zabít ještě před tím, než si doma obuje bačkory. Kupodivu to fungovalo skvěle. Jen ze začátku bylo potřeba, aby pár Majorových lidí dohlíželo na likvidaci označených. Když se ale ten systém rozběhl, fungoval už úplně sám.
     Stál jsem na místě a v ruce žmoulal nezapálenou cigaretu. Možná, napadlo mě, možná to není nikdo od Majora. Možná mě opravdu jel někdo navštívit. Možná jsem zbytečně nervózní. Ano, tak to bude, řekl jsem si. Určitě to nebude nikdo, koho bych se musel bát.
     Takto uklidněn jsem odtlačil motorku z betonového chodníku, který vedl od cesty až k mému bytu, a velmi tiše se vydal směrem k domovu.

     Proplétal jsem se tunami rumu smeteného tlakovou vlnou, teď, po téměř deseti letech vytrvalého působení počasí se zvolna rozpadajícího na prach, a snažil se omezit hluk, který jsem vydával na minimum. Asi po čtvrthodině narážení do hromad cihel, přelámaných pouličních lamp, očesaných rámů automobilů a rozbitých panelů jsem uviděl předsíň mého bytu. Nade dveřmi visela malá lucerna, jejíž světlo mi pomáhalo vyklepat kód do zámku, když jsem byl náhodou v takovém stavu, že mi dělalo problémy se i jen udržet na nohou. Její světlo stačilo právě k tomu, aby osvětlilo polovinu cizí motorky a něčí nohy. Byly obuty do vysokých kožených bot, které mi připadaly nepříjemně známé.
     Doplížil jsem se k trosce nějaké obvodové zdi a tiše zíral směrem k postavě. Tam, kde bych očekával hlavu se najednou objevil plamínek zapalovače a zažhnula cigareta. Z tváře jsem neviděl nic, ale začínal jsem mít nepříjemný pocit, že vím kdo to vlastně před mými dveřmi stojí.
     Lovci lidí, ke kterým jsem se řadil, se ve Městě dělili do dvou skupin. První, do které jsem patřil já a tři další, vyhledávala lidi, po kterých někdo něco chtěl. Naše práce spočívala v sezení před počítačem, přemýšlení a ježdění po Městě, jak jsme se snažili sehnat nějaké informace o hledané osobě. Druhá skupina se zabývala tou zábavnější částí hesla najít a zničit . Jejich cílem bylo uštvat identifikovanou osobu a přivést ji - podle přání zákazníka - živou nebo mrtvou. V obou skupinách byl prý jeden nejlepší. V první všichni, kromě mě, tvrdili, že nejlepší jsem já. Já jsem se raději přikláněl k názoru, že nejlepší není nikdo. Ve druhé skupině byl nejlepší jednoznačně Břitva.
     Břitva nejenže měl pověst dokonalého lovce lebek, on jím i byl. Dlouhé měsíce shazoval přebytečná kila, až získal ten zvláštní druh vychrtlosti, který ve vás vyvolá vzpomínku na všechna ta vyobrazení Smrtky. Našlo se i pár zoufalců, kteří Břitvovi o svém pocitu řekli. Většinou to bylo také to poslední co kdy řekli, protože Břitva nejen že se Smrtce podobal, on ji také vydatně zásoboval. Přitom mu všechno procházelo, protože byl Majorovým oblíbencem.
     Do tváře se mi opřel lehký vánek a všiml jsem si, že na kolenou té postavy, se něco zachvělo. Něco jako cíp pláště. A plášť, to byla Břitvova specialita. Byl to přesně takový ten druh pláště, který si koupíte, když potřebujete něco schovat. Břitvův plášť také schovával spoustu věcí, ale dělal to takovým způsobem, že bylo jasně vidět, že něco schovává, a že pro váš zdravotní stav bude nejlepší, když se nikdy nedovíte, co to vlastně je.
     Ten plášť a způsob jakým přijel a zaparkoval přímo před domem mě ujistily, že na mě Major opravdu nasadil Břitvu. Tím byla otázka mého útěku uzavřená. Pokud mám v patách Břitvu, jsem už předem mrtvý muž. I když Břitva ze zásady nepoužíval žádné zbraně složitější než otvírák na konzervy, ještě se nestalo, že by někoho nedostal. A podle toho, co jsem slyšel, byla většina jím polapených lidí nakonec ráda, že už to má za sebou.
     Takže to dítě štěstěny, které teprve před pár hodinami udělalo obchod století, je teď chodící mrtvolou, napadlo mě. Život je holt plný překvapení. Tichounce jsem zaklel a zaposlouchal se, co říká můj pud sebezáchovy. Chvíli jsem neslyšel nic. Pak se mi kdesi v hlavě objevila myšlenka, která mě napadne skoro pokaždé, když se dostanu do průseru: UTEČ.
     Co mi můj pud sebezáchovy už neřekl, bylo, že bych to měl udělat potichu.