Recenze:   Rupert Sheldrake - Tao přírody

(Tato recenze byla napsána a otištěna v roce 1995, v prvním, dnes nesehnatelném, čísle časopisu ŽIVEL. Na webu dosud zveřejněna nebyla.)

Rupert Sheldrake je na rozdíl od filosofujícího Fritjofa Capry tvůrcem koncepce, která se tváří velmi vážně vědecky a odborně - koncepce tzv. morfických rezonancí a morfogenetických polí. Řada "alternativních" věrozvěstů se také o jeho "teorie" opírá při praktické obhajobě např. homeopatie, psychotroniky apod. . Tyto "teorie" mají však jednu vadu - nebyly nikdy dokázány a stojí na vodě, hodí se jakoby na všechno, ale zároveň vlastně na nic.

Rupert Sheldrake - Tao přírody (Gardenia 1994)

Zatímco Caprovo "Tao fyziky" se zabývá filosofickými analogiemi mezi mystikou a fyzikou mikrosvěta, Sheldrake se ve své knize "Tao přírody" (v originále "The Rebirth of Nature - Znovuzrození přírody") snaží o přímočarý mystický výklad nauk o složitých systémech a zejména pak o živé přírodě, kterou bere za základ pro porozumění i ostatním oblastem - tj. v podstatě přenáší vlastnosti "živé" přírody do její "neživé" části. Volá po návratu k animistickým a vitalistickým představám, které vidí jako alternativu k podle něj "mechanistické vědě", jíž pokládá za neschopnou vysvětlit a pochopit mnohotvárnost světa. Domnívám se však, že samotný autorův pohled na vědu je příliš vulgárně mechanistický a "netaoistický". Zatímco v řadě aspektů živé přírody a dějin filosofie se Sheldrake orientuje dobře, v oblasti např. fyziky se dopouští mnoha omylů.

Dnešní fyzika rozhodně nezůstala u mechanistického "opojení", které bylo vlastní některým jejím zakladatelům, jako byli Descartes, Laplace nebo Leibniz, v malé míře i Newton, totiž, že všechny děje v přírodě lze jednoduše vyložit a spočítat pomocí několika základních pravidel a představ o "surové" hmotě. Také většina dnešních fyziků si nemyslí, že na složité systémy, živou přírodu a svět společnosti resp. duchovna lze aplikovat představy z jednoduché "strojové" fyziky. Sám Sheldrake přiznává, že moderní fyzikální teorie, jako např. kvantová fyzika, teorie pole a teorie chaosu tyto klasické mechanistické představy překonávají. Bohužel jim také přisuzuje indeterminismus (nepředurčenost) a iracionální povahu, což je však lichá představa, uvědomíme-li si, že kvantová teorie pracuje s pojmy pravděpodobnostního determinismu a teorie chaosu se správněji nazývá teorií deterministického chaosu.

Základní vtip moderní fyziky nespočívá v úplném popření předchozích koncepcí, ale v jejich podstatné modifikaci. Není také pravda, že fyzikální modely nejsou schopny vysvětlit vznik jakýchkoliv struktur. Struktury se vytvářejí všude tam, kde vzniká nerovnováha, existuje dostatečná míra interakce mezi členy nějaké soustavy nebo je chování systému dostatečně nelineární. Těmito otázkami se zabývá nerovnovážná termodynamika (Prigogine), synergetika (Haken), teorie neuronových sítí i teorie chaosu a fraktálů (Mandelbrot aj.). Prvotní neměnná a relativně jednoduchá pravidla a síly vedou ve složitějších modelových soustavách ke zcela neočekávaným a "podivným" důsledkům, které skutečně v přírodě pozorujeme, včetně evolučního chování a vzniku struktur, "cílového" chování a jakési paměťové rezonance u sociálních a biologických systémů. Proto koncepce morfogenetických polí a morfických rezonancí jakožto vnitřních, neoddělitelných atributů elementů hmoty, které Sheldrake razí, jsou možná pro někoho názorným jevovým aparátem, ale z hlediska skutečného vysvětlení podstaty jevů přírody mi připadají nadbytečné a vzhledem k fyzikálnímu pozadí nepříliš slučitelné s tím, co je známo o jednodušších jevech.

Myslím, že mechanická aplikace zákonitostí živé přírody na neživou je u Sheldrakea způsobena jeho profesionální botanickou orientací a tím, že neuznává molekulární biologii a genetiku. Na druhé straně by samozřejmě bylo chybné dělat opak, tj. nepřiznávat živé přírodě podstatně vyšší kvality, než má příroda neživá. Podle mne je tím, co charakterizuje život, především mnoho, velmi mnoho úrovní složitosti, organizace a hierarchie interakcí, které mohou být navíc vzájemně propleteny. Těmito věcmi se doposud fyzika spíše nezabývala, protože si je vědoma jisté postupnosti svého vývoje, vývoje svých relativně omezených prostředků a obtížnosti každého kroku směrem od neživota k životu (ostatně, kde se nachází ona hranice?).

Pokud si tedy myslím, že kniha "Tao přírody" neposkytuje příliš spolehlivé orientace v objasňování složitých otázek podstaty přírodních jevů, nepopírám, že obsahuje řadu podnětů k úvahám, zvláště v etické oblasti chování člověka k živé přírodě a životnímu prostředí na Zemi (viz filosofická koncepce Gaiy - živé planety). Nemá však pravdu v tom, že by věda jako taková či jako celek podporovala přímo devastaci přírody, považujíc ji za něco neživého a "rozebratelného". Právě člověk, jehož cílem je zkoumání přírody, se s její posvátností a tajemnou podstatou setkává více než technokrat, byznysmen, organizátor, politik či kazatel.

Na sérii "taoistických", avšak významově dosti různých výkladů Capry a Sheldrakea navázal posléze i Zdeněk Neubauer (volně) statí "Tao biologie" (in: sborník "Na vlnách změn", 1992). Té se budu věnovat někdy příště.

PAVEL VACHTL