V té chvíli se ze tmy jeskyně vynořila Uaxio.
       »Možná vás potěším, možná zklamu,« řekla. »Veliký sněm právě zasedá a mám v něm silné slovo, ale nepřesvědčila jsem ostatní, aby zastavili neodvratitelné. Hamburk a Kolín budou zničeny, ale další akce budou odloženy, možná až o půl roku, abys měl nějaký čas na vyjednávání. Kromě toho sněm rozhodl, že dostaneš k dispozici jednu propust. Obsluhovat ji budeme my, cíle budeš určovat ty. Předpokládáme samozřejmě, že naši důvěru nezneužiješ.«
       »Aspoň to,« povzdychl jsem si. »Vyřiď sněmu, že si vaší důvěry vážím. Ale teď mě omluv, v první řadě musíme zajet do Hamburku.«
       »Co tam chcete dělat?« podívala se na mě udiveně.
       »Slíbil jsem kamarádovi, že se pokusím zachránit alespoň jeho rodiče... a dívku. Sliby se přece mají plnit.«
       »Nemáš dávat žádné sliby, jejichž splnění nejsi schopen zajistit,« řekla Uaxio káravě.
       »Nesliboval jsem mu, že se mi to podaří, ale že se o to pokusím. To mohu splnit v každém případě - a musím.«
       »Ale víš dobře, že na tobě záleží osud zbytku Němců. Kdo je zachrání, když tě sami Němci zabijí? To není dobré, kvůli několika lidem ztratit milión životů.«
       »Jak vidím, zvykli jste si na německé uvažování,« vytkl jsem pro změnu Uaxio. »Já dobře vím, že riskuji. Ale nemíním kvůli tomu odvolat, co jsem slíbil. Přiznám se, dal jsem ten slib v dobré víře, že vás přemluvím, abyste odvolali zničení Hamburku. Vy jste mi to pořádně zkomplikovali, ale to přece není důvod k nedodržení slibu.«
       »Nemáš dávat žádné sliby, jejichž splnění nejsi schopen zajistit,« opakovala Uaxio.
       »Dám si větší pozor,« řekl jsem. »Zejména kdybych se měl příště spoléhat na vaše pojetí spravedlnosti.«
       »Pořád si myslíš, že nejsme v právu?« nasupila se.
       »V právu jste,« odtušil jsem. »Ale vaše pojetí odpuštění a soucitu se od mého nejspíš podstatně liší.«
       »Soucit!« skoro zavrčela. »Soucit Němci téměř neznají. Proč zrovna ty toho slova používáš?«
       »Asi jsem trochu jiného ražení. Například jsem najisto předpokládal, že budete uvažovat podobně jako já. Pak byste útok na Hamburk a Kolín museli jako zcela zbytečný odvolat. Ale vy uvažujete jinak. Budiž, uznávám, jste v právu. Ale to ještě neznamená, že s tím souhlasím. Životy těch, kdo přitom zbytečně zahynou, zatíží vaše svědomí. Nejenom životy Němců, ale i vašich.«
       »Nikdo z našich nezahyne zbytečně pro nastolení práva.«
       »Všichni zahynou zbytečně, je-li možné téhož dosáhnout bez vraždění. Bude to přes sedmdesát tisíc zbytečných obětí. Ale teď mě omluv, nezbývá nám dost času.«
       »Budu si to pamatovat,« odtušila Uaxio. »Získala jsem za tu chvíli dojem, že jsi nám dal námět k velkému přemýšlení. Ale nemohu ti slíbit něco, co nejsem schopná splnit.«
*****
       Rozešli jsme se na opačné strany. Uaxio plavně zaplula zpět do jeskyně, já s Kurtem jsme se otočili do lesa. Museli jsme nejprve pěšky přes rozbombardovanou pláň, ale tentokrát jsme opravdu spěchali.
       »Nešlo to jinak...« povzdychl si Kurt. »Musím ti to sám dosvědčit, nešlo to.«
       »V autě mám nějaké náhradní oblečení,« řekl jsem. »Nejsi o mnoho menší, snad ti to bude. Oblékneš se do civilního, ať nejsi tak nápadný. Doma řekneš, že jsi na dovolené.«
       »Naopak!« opáčil rychle. »V civilu bych byl nápadnější. Voják nesmí uniformu odložit ani na dovolené.«
       »Vojáka s hodností schutzman na ulici zastaví i kdejaký poddůstojník. Co uděláš, když po tobě někdo bude požadovat doklady?«
       »Když mě zatknou bez uniformy, půjdu k nejbližší zdi.«
       »Bez uniformy tě nikdo nebude zatýkat.«
       »Po městě asi ne, ale v naší ulici mě kdekdo pozná. Koho napadne, že nemohu být tak brzy v civilu, zavolá Gestapo.«
       »No jo, to bude potíž,« přiznal jsem.
       Doklopýtali jsme konečně k Tigru.
       »A co kdybych ti zavázal ruku? Mohl bys tvrdit, že jsi doma na dovolené kvůli zranění?«
       »To by snad bylo lepší,« zamyslel se.
       »Uvidíme,« uzavřel jsem to.
       Nasedli jsme. Tiger nervózně zakašlal, ale hned si začal zase jemně broukat. Rozjeli jsme se pomalu mezi stromy.
       »Jak jsme na tom s palivem?« staral se Kurt.
       »Tam a zpátky určitě vystačí a možná ještě něco zbude,« odhadl jsem.
       Projížděli jsme ztichlým lesem. Tady už jsme mohli sotva někoho potkat. Náhle se Kurt ulekaně přikrčil. Burácivý zvuk tryskových motorů jsem sice rovněž zaslechl, ale nepřikládal jsem mu pozornost - dokud za námi nevybuchlo peklo. Země se náhle roztřásla, že to bylo poznat i uvnitř jedoucího auta. V zrcátku jsem zahlédl oranžové snopy plamenů a lesem začaly lomcovat poryvy výbuchů. Bombardování!
       Sešlápl jsem pedál na podlahu, abychom se rychle od toho pekla dostali co nejdál. Bylo zřejmé, že bombardování nebylo určeno nám, nás přece shora nemohl žádný letec vidět. Cílem byla Xijtra, sídlo Velkého sněmu Kopffüsslerů. Problém byl v tom, že jsme nebyli dost daleko.
       Uvažoval jsem, jaké obrovské prostředky Němci používali - a zbytečně. Neobával jsem se, že by jeskyně nevydržela, na to byla chráněna příliš masivní skálou. Náhlé bombardování zabije nejspíš jenom strážce před jeskyní, ale možná ani ne, mají bystřejší sluch a stihnou se ukrýt. Na druhou stranu mi nikdo nemusel připomínat, že to vyvolá nepříjemné komplikace a vyjednávání s Kopffüsslery rozhodně nijak neusnadní.
       Než jsem stačil zareagovat, stalo se to.
       Oslnivý plamen vylétl přímo před Tigrem. Obě přední skla se rozlétla na malé střepinky a kabinu jsme měli rázem plnou hlíny, dýmu a skla. Zřejmě zbloudilá bomba - ale jak málo chybělo, aby nás strefila naplno!
       Zabrzdil jsem poslepu. Měl jsem v očích hlínu, takže mi nic jiného nezbývalo.
       »To jsme to dostali!« ozval se vedle mě Kurt. Jeho hlas zněl normálně, byl asi v pořádku. Za námi stále duněla země, ale já jsem neviděl a nemohl jsem řídit.
       »Mám plné ruce skleněných střepů,« stěžoval si mi Kurt.
       »Až se trochu rozkoukám, podívám se ti na to,« utěšoval jsem ho.
       »Oto - ukaž mi oči!« vyjekl náhle Kurt. »Vždyť ty je máš - úplně vyražené!«
       Krve by se ve mně nedořezal. Vždyť to ani moc nebolelo, říkal jsem si, to přece není možné!
       Dunění za našimi zády přestalo. Poslední vlna bombardérů Siegfried odhodila svůj smrtící náklad a otáčela se.
       »Zavážu ti to,« nabízel se Kurt.
       »Jak jsi na tom ty?« naléhal jsem na něho.
       »Stihl jsem tomu nastavit ruce,« sděloval mi. »Mám plnou ruku skleněných střepinek, ale to je maličkost, stačím si to zavázat sám. Máš tu někde lékárničku?«
       »Vzadu,« ukázal jsem poslepu.
       Kurt se obrátil a chvíli hledal v přihrádkách.
       »Počkej chvilku, musím si vytahat střípky skla z kůže na rukou, píchá to jako ježek,« omlouval se.
       »Jen klid,« utěšoval jsem jeho - ale vlastně i sebe. Oči jsou příliš důležité na to, aby je člověk ztratil. Zvláště teď, když jsem toho potřeboval tolik stihnout...
       »Už to mám,« obrátil se ke mně. »Ukaž, podívám se ti na to! Otoč se na světlo!«
       Začalo mě píchat v pravém oku. Kurt mi tam lovil střípky skel pinsetou.
       »Myslel jsem si to,« řekl ustaraně. »Střepina skla přímo do oka. Myslím si, že máš pravé oko kaput.«
       Pak se mi podíval do druhého. A také v něm mě několikrát nepříjemně píchlo.
       »Oto, máš obličej samé střepy,« staral se. »Vytahal jsem ti dlouhé střepiny z očí, ale bojím se, že jsi o obě přišel. Chceš, abych ti vyndal i střepiny z obličeje?«
       »Zkus to,« povzdychl jsem si.
       »V naší ulici je vynikající doktor, zná se s našimi, ten by se ti na to mohl podívat,« spřádal plány Kurt.
       »Zkusit to můžeme,« souhlasil jsem. »Dneska nás zkrátka potkala smůla. Nemůžeme mít pořád štěstí... Vidíš, nám se to v autech nestává. Naše skla se sice také vysypou, ale zbudou z nich malé kostičky, které nejsou ostré. Vstaneš, smeteš si je s klína a je to.«
       »Jak je to možné?«
       »Je to výrobou, říká se tomu tvrzení. Takové sklo jednak víc vydrží, ale hlavně je méně nebezpečné.«
       »My taková skla nemáme. Škoda. Ale co budeme dělat? Měl bych ti asi oči zavázat, ne?«
       »Teče z toho hodně krev?«
       »Ani ne,« řekl nerozhodně. »Až se divím, jak málo krve ti vyteklo. Já mám jenom rozpíchané ruce a krve bylo jako na porážce volů.«
       »Víš co?« napadlo mě. »Necháme to tak. Je lepší, když to samo zaschne, než aby to pod obvazem zhnisalo.«
       »Jak myslíš,« ustoupil nerozhodně.
       »Umíš řídit?« zeptal jsem se ho.
       »Nemám vůdčí list a nikdy jsem neřídil.«
       »Ve válce se může stát ledacos,« rozhodl jsem. »Sedneš si místo mě a zkusíš to.«
       »Já to ale opravdu neumím,« bránil se.
       »Tak se to naučíš,« uťal jsem ho.
       Vyměnili jsme se.
       »Dole na podlaze máš tři pedály,« začal jsem. »Nejmenší vpravo je plyn, uprostřed brzda a nalevo spojka...«
       Nejdříve si to vyzkoušel bez motoru, pak nastartoval. Za mé pomoci zařadil jedničku a pomalu se rozjel.
       »Výborně!« chválil jsem ho. »S nohama se to musíš naučit tak, aby ses na ně nemusel vůbec podívat. Sleduj, kam jedeme a připrav se přeřadit. Ubrat plyn, spojku, šaltpáku, pustit spojku, přidat plyn. Výborně! Hned jedeme rychleji.«
       Na to, že jsem měl podle Kurta obličej rozbitý na cucky a hlavně oči vypíchané, jsem se cítil nějak podezřele dobře. Jako když mě střelil Nordenův šofér. Ani tam jsem nepocítil nic než hlad - žádná horečka, žádný šok ani třes. Seděl jsem vedle Kurta klidně a nevzrušeně jako robot. Jen uvnitř ve mě hlodalo - bez očí je svět úplně jiný než s nimi...
       Kurt přeřadil na trojku, ale větší rychlost jsem mu tady v lese vymluvil. Zatím nám to stačilo. Tiger pomalu sjel se svahu a zabočil na silnici. V serpentinách měl Kurt opravdu plné ruce práce a rychlost nebylo radno zvyšovat. Ale jeli jsme a to bylo důležité.
       Projeli jsme pevnostmi Krvavá skála, Šedá tlama a Divoká svině, ale dozvěděl jsem se to jen z Kurtova komentáře. Kurt se trochu oťukal, dovolil si přeřadit na čtyřku a potom i na pětku, takže jsme po rovné silnici jeli stovkou.
       »Nežeň se tolik,« napomínal jsem ho. »Nechceš se přece vybourat. Už tak jsme dopadli dost špatně.«
       Dobytými Brémami jsme jen projeli. Kurt zastřeným hlasem referoval o tom, co vidí. Hlas se mu trochu třásl - město se podobalo hřbitovu, mrtvoly prý bylo vidět všude. U benzínové pumpy se mu podařilo načepovat benzín. Pumpař prý ležel před vchodem do své budky - celý obsypaný brouky, jak říkal Kurt. Projeli jsme městem a vyjeli vyvrácenou bránou na silnici.
       Kolín jsme objeli velikým obloukem lesem, nepotřebovali jsme skončit u některé z kontrol. Kurt měl nejprve obavy, co kdybychom narazili na hlavonožce, ale ty jsem mu rozptýlil s tím, že sice nevidím, ale slyším a mohu mluvit, takže bych vyjednával i v tomto případě já. Podařilo se nám lesem objet město poměrně velkým obloukem, aniž bychom přitom narazili na hlídky hlavonožců. Bylo to podivné. Chystali se přece na město v brzké době vtrhnout - ale možná o nás věděli.
       Konečně mi Kurt ulehčeně oznámil, že se blížíme k branám přístavního města Hamburku.
       Před branou musel zastavit, protože se strážní střídali a nechali nás čekat venku. Kdyby byl Tiger vojenské vozidlo, jistě by nám otevřeli. Příliš nás nekontrolovali. Kurt jim ukázal své ofačované ruce a podotkl, že doprovází raněného. Nechali nás tedy projet a na víc se neptali. Je možné, že už dostali z Berlína avízo na Tigra a na mne, ale jednak bych měl být sám, za druhé mě nemohli čekat z opačného směru, než odkud jsem měl přijet.
       Za několik minut jsme pomalu vjížděli do čtvrti, kde byl dům Kurtových rodičů.
       Před rodným domem Kurt vystoupil, aby otevřel vrata. Pak opatrně zajel do zahrady. Zřejmě se jednalo o nějakou vilku. Když jsme byli uvnitř, požádal mě, abych opatrně vystoupil, že zavře vrata.
       Vystoupil jsem a zůstal stát.
       »Kdo tam?« ozval se od domu sytý mužský hlas.
       »To jsem já,« odpověděl Kurt. Mezitím došel zpátky ke mně, vzal mě za ruku a opatrně vedl směrem k domu.
       »Kurte, ty chlape!«
       Podle zvuků bot nám muž vyběhl vstříc.
       »Opatrně, tati,« zarazil ho Kurt. »Kamarádovi vlétlo do obličeje sklo. Nemohl bys přivést pana Müllera?«
       »Ach, pardon,« zpozoroval Kurtův otec, že nebude všechno v pořádku. Asi nastal soumrak, že si toho všiml až zblízka. Odkvačil opačným směrem a brzy se ozvalo bouchnutí vrátek. Kurt mě zatím vedl dál do domu.
       Na chodbě jsem se konečně mohl pozdravit s jeho matkou. Jmenovala se Alice, hlas měla velice příjemný, ale neviděl jsem ji. Zavedli mě do světnice, posadili na židli a vyzvali mě, ať si vyberu mezi kávou, čajem a čokoládou.
       »Co se vám to stalo?« starala se Kurtova matka.
       Syn jí vysvětloval, že jsme byli v bitvě omylem zasypáni vlastními bombardéry.
       »To je hrůza,« zděsila se. »Slyšela jsem, že Siegfriedy jsou naprosto přesné. Jak se to mohlo stát?«
       »Jedna bomba spadla trochu stranou,« řekl stručně Kurt. »To se stává.«
       Pískací čajník přerušil další rozhovory. Mezitím přišel Kurtův otec a vedl s sebou známého doktora ze sousedství.
       »Tak mi předveďte pacienta!« uslyšel jsem jeho hlas.
       Nejspíš mu ukázali kde sedím, protože se ke mně přihrnul a beze slova mě uchopil za hlavu.
       »Ukažte se,« požádal mě. Pak si mě chvíli prohlížel.
       »Potěš Bůh!« zvážněl. »Mladíku, vypadá to, že nic víc už v životě neuvidíte.«
       Pozorně si mě prohlížel. Zdálo se mi, že vidím světlo, ale nebyl jsem si tím jistý.
       »Podejte mi, prosím, kus namočeného plátna,« požádal po chvilce Kurta a jeho rodiče. »Zkusím mu alespoň ty skleněné střepy vytahat z obličeje.«
       Chvíli mi omýval obličej, pinsetou lovil poslední zbytky skla, zabodaného do kůže a zbytků očí. Nervózně vrčel, když se mu nepodařilo vzít střípek správně pinsetou.
       »Na to, že máte obličej plný krve, máte nějak podezřele málo ran. A nic nekrvácí, to je divné. No nic, přijdu se na to podívat hned po ránu.«
       »Doktore, jste ženatý?« zeptal jsem se doktora.
       »Kdepak, vdovec,« posteskl si doktor. »Žena mi zahynula ještě na staré Zemi.«
       »Chtěl bych se zeptat - máte jako lékař auto?«
       »Samozřejmě,« podivil se mé otázce.
       »Prosím vás, přijeďte zítra autem,« poprosil jsem ho.
       Asi jen Kurt chápal, co mě vedlo k tak nesmyslnému přání a všichni kolem se tomu jeden přes druhého divili.
       »Pane Müller,« zastal se mě Kurt, »zapřísahám vás, nic se neptejte - a přijeďte autem. Kamarád má k tomu moc dobré důvody.«
       Doktor nejspíš udiveně pokyvoval hlavou, ale slíbil.
       Jakmile odešel, nastalo konečně představování. Kurt před rodiči netajil, že jsem Čech, ale oni nebyli na svůj německý původ tak pyšní, jak jsem se obával.
       »Dostal jsi dovolenou?« zeptal se Kurta otec.
       »Povím vám všechno, ale nejprve mi oba přísahejte, že to zůstane tajemství,« zvážněl Kurt.
       Rodiče se okamžitě zarazili. Přistoupili na to, ale dost váhavě, jako by něco vytušili.
       »Zběhl jsem,« oznámil jim vážně Kurt.
       »Proboha, Kurte!« zděsila se matka. »Co jsi to udělal?«
       »Kdybych nezběhl, byl bych v této chvíli mrtev,« odtušil Kurt. »Ota mě přemluvil na poslední chvíli.«
       »Co budeš dělat?« zvážněl podle hlasu i jeho otec.
       »Chci utéci na Zem,« řekl po pravdě. »Vyskytla se pro mě možnost, o jaké jsem dřív ani netušil. A chci, abyste šli se mnou. Hned ráno.«
       »Myslíš to tak, aby nás za tvé zběhnutí neodsoudili? Je hezké, že jsi na nás myslel,« řekl otec, »ale neměl ses nás nejdřív zeptat na náš názor? Víš co to je, opustit všechno, co jsme tu celá léta stavěli?«
       »Nejde o váš majetek,« pokračoval naléhavě. »Majetek jen překáží a beztak nic nezachráníte. Zítra večer bude Hamburk mrtvým městem. Můžeme zachránit pouze toho, kdo se okamžitě sebere a odjede s námi.«
       »Jak to můžeš tvrdit?« vyjekla Kurtova matka.
       »Víme to naprosto určitě,« potvrdil jí vážně. »Hamburk zítra k večeru napadnou Kopffüsslerové a všechny lidi v něm povraždí. Tak se nedávno stalo v Lipsku, v Essenu, Mnichově a Brémách. Zachrání se jen ti, kdo odjedou s námi.«
       »Vždyť, pokud vím, Hamburk není ani obležený!« namítal Kurtův otec.
       »Kopffüsslerové mají nějaké nové zbraně,« vysvětloval mu Kurt. »Lipsko a Essen dobývali dlouho, ale Mnichov s Brémami padly mnohem rychleji. Nemůžeme se spoléhat na nic, než na okamžitý útěk. Kdo tu zůstane, zítra večer zemře.«
       Zdejší Němci o zesíleném quru hlavonožců nic nevěděli, ale zmínka o nových zbraních na ně zapůsobila.
       »Proboha! A co Gerta?«
       »Tu chci odvézt s námi,« rychle odtušil Kurt.
       »A její rodiče?«
       »Museli bychom je nějak vylákat, ale obávám se, že nám neuvěří,« zasmušil se Kurt. »Její táta je Nazi, určitě by mě běžel udat na Gestapo.«
       »Aha - proto chcete, aby doktor Müller přijel brzy ráno autem!« došlo až teď Kurtovu otci.
       »Ano, doktora vezmeme s sebou, zaslouží si to. Vzpomeňte si rychle, koho dalšího bychom mohli přibrat? K doktorovi se do auta určitě vejdou tři lidé.«
       »Vzala bych Böckovy,« navrhla Alice. »Mají dvě docela malé děti. Když je vezmou na klín, zbude ještě jedno místo.«
       »Počkej,« zastavil ji otec rázně. »Odkud to vůbec víte? Nebylo by lepší upozornit na to vojenského velitele Hamburku majora Rittera? Kdyby se armáda včas připravila...«
       »Vojenský velitel Hamburku o tom nejspíš ví,« zalhal si trochu Kurt. »Ujišťuji tě, že v Essenu se Wehrmacht na odpor postavil, ale město padlo a totéž čeká Hamburk. Zítra krátce po poledni začne Grossregenguss. Ochromí armádu a jakmile se setmí, nastane mela. Tak tomu bylo i v Essenu. Byl jsem rád, že jsem z toho vyvázl.«
       »Prosím tě, jakýpak Grossregenguss?« namítal otec. »Už týden je obloha bez mráčku!«
       »Uvidíš zítra, tati!« ujistil ho Kurt. »Ale čím budeme v té chvíli od Hamburku dál, tím lépe pro nás.«
       »Kdyby tomu bylo jak říkáš, bylo by sebevraždou opustit pevné hradby města! Venku přece budou Kopffüssleři!«
       »Naopak - jenom tak můžeme zůstat naživu,« tvrdil Kurt. »Mami, tati, já toho vím strašně moc, věřte mi!«
       »Neměli bychom vzít s sebou co nejvíce zásob?« napadlo otce. »Máme povinné železné zásoby podle požadavků ministra války a ještě další navíc.«
       »Vezměte. Tati, nalož to do auta. Já půjdu pro Gertu.«
       Oba Wernerové rychle odešli.
       »Poslyšte, pane Oto,« obrátila se na mě Kurtova matka Alice. »Vy o tom také něco víte?«
       »Řekl bych, že ano,« přiznal jsem unaveně. Měl jsem teď dost neveselé myšlenky. Ztráta očí je příliš velká cena, byť byla zaplacena za životy sedmi lidí. Snad to nebylo nadarmo, opakoval jsem si - ale příliš mě to neutěšovalo. Košile bývá bližší než kabát.
       »Jak může Kurt předpovídat Grossregenguss, když o počasí neměl nikdy ani tu nejmenší povědomost?«
       »Víme to od někoho, komu věříme,« odtušil jsem.
       Pokud mě chtěla Kurtova matka zabavit, abych nemyslel na to co se stalo, měl bych jí být vděčný, uvědomil jsem si. Asi bude lépe, když s ní budu chvíli rozmlouvat.
       »A kam chcete jet?« pokračovala v otázkách.
       »Syn vám to řekl. Na starou Zem.«
       »Poslyšte, vy jste ze Země, že? Máte takový... neněmecký přízvuk. Nemýlím se?«
       »Ne, nemýlíte se,« přikývl jsem.
       »Je od vás hezké, že nám chcete pomáhat, ale - nemůžete přece vzít jenom nás a ostatní ponechat osudu, nemyslíte?«
       »Můžeme pomoci jen vám a ostatní musíme ponechat jejich osudu,« odpověděl jsem, možná tvrdším tónem, než jsem chtěl. Není něco pravdy na názoru, že mrzáci bývají často zlí?
       »Bůh je mým svědkem, paní Wernerová, že jsem udělal vše, abych zachránil celý Hamburk, věřte mi to, ale je to nad mé síly. Uvědomte si jedno. Hamburk stojí na místě dřívějšího velkého a důležitého města původních obyvatel tohoto světa. To město bylo zničeno Němci a sama existence města Hamburku je nemorální jako byla kdysi existence Sodomy a Gomory. Máme možnost zachránit pouze pár spravedlivých - ne víc než kolik jich pobereme do aut.«
       »Poslyšte, co vám dává právo takhle mluvit?« pokusila se na mě trochu útočit. »Mluvíte jako nějaký spasitel, ale kdo vlastně jste?«
       »Jsem Čech ze Země, z vašeho původního domova. Pokouším se za vás Němce vyjednat váš návrat do staré vlasti.«
       »S kým ale jednáte? S naší vládou, s císařem?«
       »Myslíte Vůdce Adolfa Hitlera? Ne, s tím jednat nebudu.«
       »S kým tedy? S kým byste mohl jednat větším právem, než s naší oficiální vládou?«
       »Obrátím se na vládu Německé spolkové republiky. Doufám, že s ní váš návrat na Zem sjednám.«
       »To není naše vláda, pane Oto,« odtušila jemně. »Naše je vláda Vůdce. S jinou vládou nemá smysl se zdržovat.«
       »Já to vidím jinak, paní Wernerová. Vláda Čtvrté Říše se zpronevěřila všemu a všem. Na Zemi všechny čeká šibenice. Na tomto světě Vůdce zrušil všechny dohody s místními obyvateli a zahájil proti nim vyhlazovací tažení. Vůdce je dnes v obou světech zločinec, se kterým nikdo vyjednávat nebude, protože mu už nikdo nevěří.«
       »Jak můžete takhle mluvit o našem Vůdci?« přerušila mě.
       »Neobhajujte ho, paní Wernerová,« odtušil jsem mírně.
       »Musím! Je to náš nejvyšší představitel!«
       »Je to zločinec, paní Wernerová. Přivedl do záhuby nejen Třetí Říši, ale i Čtvrtou.«
       »Třetí Říši zničili židobolševici spolu s angloamerickým plutokratickým komplotem.«
       »Není tomu tak, paní Wernerová,« přerušil jsem ji značně nedůtklivě. »Válku začal Hitler, vzpomeňte si. Přepadli jste Polsko, Holandsko, Belgii, Francii, Anglii, Norsko i Rusko, většinou bez vyhlášení války. Hlasitě jste vytrubovali, jak brzy pokoříte celý svět. Divíte se, že se nakonec celý svět spojil proti vám?«
       »Ano, to právě bylo to světové židovské spiknutí!«
       »I kdyby to byla pravda, jako že není, Židů jste na Zemi pobili šest miliónů. A nebylo to v čestném boji. Bezbranné jste je vraždili po tisícovkách.«
       »Židé jsou méněcenní. Museli nám uvolnit lebensraum.«
       »Paní Wernerová, prosím vás, přestaňte. Jen z ohledu na vašeho syna jsem ochoten pro vás něco dělat, ačkoli se cítím příslušníkem národa, vámi označeného za méněcenný. Zamýšleli jste nás vyvraždit hned po Židech. Nemluvte mi o méněcenných rasách. Dnes jsou si na Zemi lidé rovni a nemáme rádi ty kdo sami sebe vyvyšují. A už vůbec, když tím pro oklamání svého svědomí odůvodňují vlastní i cizí zločiny. Kvůli záchraně vás a několika dalších Němců jsem dnes přišel o oči. A beze mne se nezachráníte, za to vám na tomto místě ručím.«
       »Ach, promiňte, vás jsem nemyslela,« zarazila se.
       »Myslela, paní Wernerová. Podle vašich ideologů všechny národy světa kromě vás Němců jsou méněcenné. Zůstaňme raději u tohoto světa. Rozšiřovali jste svůj lebensraum vybíjením původních obyvatel stejně jako kdysi v Evropě. A stejně jako v Evropě vás teď čeká trest. Možná krutý - ale spravedlivý.«
       »My jsme nikoho nevybíjeli!« vybuchla. »Před námi tady nikdo nebyl!«
       »Omyl, paní Wernerová,« zarazil jsem ji. »V tomto světě, který vám nepatří, byla před vámi velice vyspělá civilizace, která vám ze soucitu poskytla oblast Berlína a okolí, abyste měli kam jít, když vám hrozila smrt, jak jste tvrdili. Jenom tuto oblast obýváte podle dohod. Další města včetně Hamburku jste stavěli proti dohodám.«
       »Jaké dohody? Jaká civilizace? O čem to mluvíte?«
       »Vy už si nepamatujete, kdo vás sem přijal, že? Přesněji řečeno, vy jste se to možná ani nedozvěděla. Váš Vůdce kdysi se zdejší civilizací dohodl, aby vás přijala. A váš Vůdce ty dohody porušil. Váš Vůdce je zločincem ve staré Zemi i tady. Neobhajujte ho, prosím vás.«
       »Ale proboha, s kým měly být jaké dohody? Vždyť tu žádná civilizace, o které mluvíte, nikdy nebyla!«
       »Zapomínáte na hlavonožce? Nebo je jenom nepovažujete za civilizované?«
       »Kopffüssleři? Ty opice?«
       »Ano, právě ty mám na mysli.«
       »Co je to za civilizaci? Co vytvořili, co vykonali? Kde jsou jakékoliv její památky?«
       »Civilizace hlavonožců je prostě jiného typu než naše, paní Wernerová. Ale nemůžete je podceňovat jen proto, že si nikdy nestavěli pyramidy, katedrály a vítězné oblouky. Žijí mnohem blíž k přírodě, ale dokázali toho víc než si myslíte. Dovedou ovládat počasí tohoto světa, objevili způsob, jak se dostat z jednoho vesmíru do druhého. To oni se první dostali do našeho světa, ne Norden, kterého považujete za objevitele a vynálezce. On si jen přivlastnil jejich prostředky.«
       »Jak tohle můžete tvrdit?«
       »Vím to.«
       »Kde máte jaký důkaz?«
       »Ten brzy uvidíte. Kopffüsslerové vás přepraví do vašeho starého domova.«
       »Snad jste... snad jste se s nimi nespojili?«
       »Uzavřel jsem s nimi nějaké dohody, ale ne proto, abych je podporoval proti Němcům. Chci tady obnovit mír.«
       »Takže - snad vám nakonec neřekli, že vyvraždí Hamburk?«
       »Ano, řekli.«
       »A co vy?«
       »Protestoval jsem proti tomu. Bohužel marně.«
       »Tak jaképak s nimi dohody, když je chtějí porušit?«
       »Oni žádné dohody neporuší. Oni jen nepřistoupili na můj návrh odstěhovat na Zem všechny Němce. Slíbili, že budu moci odstěhovat Němce z oblasti Berlína. Ještě se s nimi dohaduji o dalších městech a možná něco uhádám. Ale Hamburk - ten to už nebude.«
       »A není to od vás trochu - nelidské?«
       Měla teď v hlase nepříjemně konfrontační tón, ale věděl jsem, že se jím nesmím strhnout.
       »Má být nelidské, že se vás snažím zachránit?«
       »Ne - myslím tím spolčovat se s těmi bestiemi.« řekla co nejjedovatěji.
       Nadechl jsem se.
       »Tak aby bylo mezi námi jasno, paní Wernerová, na prvním místě se budete muset naučit tyto bytosti respektovat. Nejen jako rozumné tvory rovnocenné lidem, ale především jako pány tohoto světa. Ano, tento svět je jejich. Vy jste tu vetřelci a tak s vámi budou zacházet. To je podle mě spravedlivé. Jen se snažím zmírnit dopad na ty, kdo za to nemohou.«
       »Tohle přece nemůžete říkat!« urazila se.
       »Mohu. Vy sama jste je před chvílí nazvala opicemi. Vím, je to pro vás tvrdé, ale oni jsou v mnoha směrech na vyšší úrovni než my. Oni by mohli nazývat nebezpečnými opicemi nás - máme k tomu mnohem blíž. Představte si je jako své domácí pány a uvědomte si, že jste od nich právě dostali výpověď za ničení jejich země a vraždy jejich dětí. Není to tak daleko od pravdy.«
       »Ale oni nás chtějí vyvraždit. Řekl jste to!«
       Hlas se jí třásl - nejspíš brečela.
       »I kdyby vás vyhubili do posledního, vy jste jich zabili mnohem víc. A že jste se chystali vyvraždit je úplně, o tom také není pochyb. My na Zemi můžeme litovat, že jste setkání dvou vyspělých civilizací zneužili pro jejich znepřátelení.«
       Chvíli bylo ticho.
       »Ale přece - jste snad člověk, ne? Já vím, vy Češi nás Němce nemáte v lásce, ale máte k nám přece blíž! Já mám jen jednoho syna a nechci o něho přijít!«
       Tón jejího hlasu byl skoro prosebný.
       »To s tím vůbec nesouvisí,« řekl jsem klidně. »Kdyby byl na mém místě některý z dnešních Němců, zhrozil by se asi nad vámi také. Všimněte si, prosím, nesnažím se, aby zvítězili Kopffüssleři. To je i beze mě skoro jisté. Já jen chci, aby přežilo aspoň pár Němců. Paní Alice, je mi moc líto lidí, co zemřeli a ještě zemřou. Ale není v mých silách zachránit ty sedmdesát čtyři tisíce lidí z Hamburku. Musím být rád, že odtud dostanu vás. Vzal bych vás víc, ale taková akce by se určitě prozradila a kdo by ji překazil? Nejspíš vaši vojáci! Budu rád, když přežijete vy a možná pár vašich známých. A to i za cenu mých očí, protože kdybych se nerozhodl doprovodit vašeho syna, viděl bych dodnes, ale vy byste zemřeli.«
       Konečně přišli otec se synem Wernerovi a vysvobodili mě. Povečeřeli jsme mlčky typický německý eintopf a potom si mě Kurt zavedl po schodech do podkrovní místnosti.
       »Bude se vám tu spát dobře,« ujišťovala mě Kurtova matka už zase tím dobrosrdečným tónem, jako při našem příjezdu.
       »Ráno uvidíme,« řekl jsem. »Dobrou noc.«
       Ještě jsem ale zaslechl, jak na schodech řekla ke svému muži: »Chudák - byl skoro árijského typu - a už nic neuvidí. Škoda ho!«
       »Dobrou noc, Oto,« přál mi Kurt.
       »Dobrou,« odvětil jsem. »Co Gerta?«
       »Já... já jsem ji oklamal,« přiznal tiše. »Řekl jsem jí, aby si se mnou zítra ráno vyjela na malý výlet. Souhlasila, ale netuším co udělá, až se dozví pravdu.«
       »Dostane se tak jako ty do situace, kdy to nebude vůbec záležet na jejím mínění,« ujistil jsem ho.
*****