---

Exodus

---

       Ráno se Wernerovi vzbudili dřív, ale nechtěli nás rušit, takže jsme proti původnímu plánu vstávali později. Byli jsme tím sice odpočatější, ale snížila se nám časová rezerva a to už tak dobré nebylo.
       Na druhou stranu jsem zažil příjemné překvapení, ačkoliv jsem to dopředu trochu tušil.
       Otevřel jsem oči - a opět jsem viděl.
       Včera kolem poledne byly propíchané skleněnými střepy, ale přes noc se mi natolik zregenerovaly, že jsem aspoň trochu viděl. Ne sice ostře jako dříve, ale i to by se ještě mohlo časem srovnat.
       První na mě vytřeštil oči Kurt, když mě budil a já jsem na něho pohlédl.
       »Oto - ty vidíš!« vyjekl, jako kdyby spatřil zázrak.
       Ono to vlastně nebylo daleko od pravdy.
       »Víš přece, že mám neobvyklé schopnosti,« ubezpečil jsem ho, jakoby šlo o něco normálního.
       Věděl jsem, že se mi všechno hojí rychle, ale u očí jsem si nebyl tak jist. Oko je přece jen složitý orgán. Když jsem se podíval do zrcadla, nebylo to nijak slavné. Měl jsem sice oči jako dřív, ale zatím to byly jen malinké korálky zapadlé hluboko v očních důlcích a když jsem zavřel jedno víčko, oko za ním zapadlo, až to vypadalo, že žádné nemám. Musel jsem pořád vypadat hrozně - ale pevně jsem věřil, že se to časem vylepší a budu jako dřív. Nálada se mi pochopitelně okamžitě zvedla a byl jsem v této chvíli spokojený.
       Postupně se nestačili divit Kurtovi rodiče a nejvíc pak doktor Müller, který ráno skutečně přijel autem na návštěvu za těžkým pacientem.
       Teprve dnes jsem si mohl pořádně prohlédnout hostitele, Kurtovy rodiče.
       Otec Klaus Werner byl trochu silnější postavy, oblečený podle zdejší módy v lesklém, zeleném civilním obleku. Matka Alice byla o něco štíhlejší a měla na sobě rovněž křiklavé, světle modré šaty s volány a vodorovnými červenými pruhy. Na můj vkus to bylo poněkud křiklavé, ale nešť. Střih zdejších krejčovských výtvorů se příliš nezměnil, sako zůstalo sakem a kalhoty se také nezměnily, zato barvy se velice lišily od předválečné šedi.
       Doktor Johann Müller byl oblečený střídmě - měl na sobě doktorský bílý plášť. Měl bílé vlasy a byl určitě nejstarší.
       »Člověče - jste vy vůbec člověk?« vyjekl, když mě uviděl bez cizí pomoci vstoupit do pokoje.
       »Snad mi nechcete upřít lidství?« usmál jsem se na něho.
       »Mám sto chutí přisvědčit,« zabručel. »Ukažte mi prosím ten zázrak!«
       Strpěl jsem jeho zájem, i že mi do očí svítil lampičkou. Když skončil, jenom vrtěl hlavou.
       »Kdybych to včera sám neviděl, neuvěřil bych tomu. Dnes se mi tomu také nechce věřit. Málo platné, je to zázrak.«
       V krátkosti jsme ho s Kurtem požádali, aby s námi odejel z města a vzal na ten výlet i další rodinu ze sousedství. Na rovinu jsme mu sdělili, že Hamburk je odsouzen ke zkáze.
       »To je... to je hrozné!« zděsil se, jak jsme čekali.
       »Je to příšerné,« přikývl jsem. »Ale nedá se nic dělat. Za tři hodiny začne liják a pár hodin nato vraždění.«
       »Nemýlíte se, mladý muži?« podivil se doktor. »Jakýpak liják? Venku je krásný den, obloha je bez jediného mráčku.«
       »Kurte, dojdi pro Gertu a Böckovy,« požádal jsem rychle kamaráda. Ten rychle odkvačil.
       »Máte dost benzínu?« obrátil jsem se na doktora.
       »Nemám. Musel bych natankovat.«
       »Pojedeme pohromadě,« rozhodl jsem. »Také bych si raději doplnil palivo, ale v nejhorším máme nějaké zásoby.«
       Böckovi přišli nejdřív. Přinesli obě své děti, dvouletou dcerušku a čtyřletého chlapce. Byli pochopitelně vystrašení na nejvyšší míru, protože Kurt je už informoval, co se děje. Wernerovi zaujali místa na zadních sedadlech Tigra, Böckovy jsme posadili do auta k doktorovi. Doktorovo autíčko bohužel nebylo na zamýšlenou výpravu nejvhodnější. Malý červený kabriolet s lehkou plátěnou střechou neposkytoval dostatečné bezpečí, ale neměli jsme jinou možnost výběru. Pan Werner mi z dílny přinesl skleněnou desku a hned ji diamantem ořízl na formát poloviny předního skla Tigra. Druhou polovinu jsme už nesehnali, ale nahradila ji zvednutá pancéřová deska. Tigru se snížil rozhled, ale počítal jsem, že v očekávaném dešti beztak pojedeme pomalu.
       Kurt nám brzy přivedl Gertu Müncherovou, docela pohledné děvče s modrýma očima a blond vlasy, zapletenými do copu. Ve tváři dolíčky Shirley Temple a trochu ustaraný úsměv, ale na cestu byla oblečená ze všech nejlépe. Měla na sobě fialovou sukni, bílou halenku a přes ramena kabátek.
       »Budete se muset posadit dozadu,« požádal jsem ji, když mi opatrně podávala ruku na seznámení. »Wernerovi se trochu sesednou a místo se jistě najde.«
       »Pan Werner by si měl přesednout dopředu, Kurt dozadu,« navrhovala nesměle. »Kurt je určitě štíhlejší.«
       »A kromě toho by vám jistě nevadilo mačkat se na něho, nemýlím se?« usmál jsem se.
       Gerta zrudla, ale neodpověděla. Jen po mně blýskla okem, ale když viděla, jak se usmívám, nakonec se také usmála.
       »Kurt bude řídit,« vysvětloval jsem jí. »Vedle něho budu sedět já a budu se starat, aby nás nic nezaskočilo.«
       »Vždyť má zraněné ruce!« namítala Gerta.
       »A neumí řídit,« přidal se Kurtův otec.
       »Možná se vyměníme, až projedeme bránou,« řekl jsem.
       »Pokud nás pustí ven,« zvážněl otec Werner.
       »Nebojte se, pustí nás,« odpověděl jsem rovněž tak vážně a potěžkal významně pouzdro s pistolí.
       »S pistolkou byste se chtěl měřit s hlídkou?« zděsil se otec Werner.
       »Máte vlastně pravdu,« podíval jsem se na něho a pistoli nechal být. »Bude-li třeba, vystačím si s holýma rukama. Tím hůř pro toho, kdo se nám postaví.«
       Kurt trochu zbledl a polkl, ale neřekl nic.
       Opatrně s Tigrem vycouval na ulici. Vystoupil jsem také, abych zavřel vrata.
       Na ulici se ozvalo kvílení pneumatik. Veliké černé auto s emblémy SS se nám smykem postavilo do cesty a zastavilo. Vyskočili z něj tři chlapi v černých uniformách s pistolemi v rukou, dva vojíni a jeden důstojník.
       »Vojenská policie!« vykřikl. »Ruce vzhůru!«
       Kurt za volantem Tigra zesinal. Leknutím úplně ztuhl. To bylo ovšem nejlepší, co mohl udělat, protože mi nechal volné pole k rozhodování.
       »Copak se děje, pánové?« začal jsem se přehnaně okázale divit. Klidně jsem zdvihl ruce a popošel jsem k nim.
       »Máme příkaz zatknout Kurta Wernera. Jste to snad vy?«
       »Ne,« odtušil jsem. »Proč ho máte zatknout?«
       »Je to zběh,« odsekl důstojník. »Obdrželi jsme hlášení, že se pokusí ukrývat doma u rodičů. Máme příkaz sebrat celou rodinu, pokud se to ukáže jako pravda. Kdo jste vlastně vy? Ostatně, i kdybyste byl u nich jenom na návštěvě, jste také podezřelý a půjdete s námi!«
       Pro mě to znamenalo, že nezbývá nic jiného. Tři muži SS se naráz zhroutili na dlažbu ulice. U auta se otevřely dveře a řidič se na mě pokusil namířit pistoli, jenomže byl příliš pomalý. Blesk ho skosil dříve než mrkl.
       Gerta v našem autě zděšením vykřikla.
       Obrátil jsem se směrem k ostatním.
       »Máme o auto víc,« zavolal jsem. »Rychle, koho vezmeme?«
       »Navrhla bych manžele Königovy,« ozvala se pohotově paní Alice Wernerová, ačkoliv se jí také slyšitelně třásl hlas.
       »Bydlí támhle naproti!« ukázal mi Kurt.
       Vběhl jsem do označeného domku. Ve velkém pokoji tam seděla u snídaně veliká rodina. Pět dětí, od patnáctiletého kluka po malé půlroční mimino.
       »Blíží se k nám katastrofa. Popadněte děti a všichni za mnou!« nařídil jsem zkoprnělým rodičům.
       Naštěstí byli tak překvapení, že se nesnažili odporovat. Bez velkých protestů se zvedli od stolu, matka vzala na ruku nejmenší mimino, otec dvouletou holčičku a já jsem popadl za ruce dvě prostřední děti.
       »To tu máme všechno nechat?« podivil se nejstarší kluk.
       »Ano,« ujistil jsem ho. »Až se to přežene, vrátíte se.«
       Vyběhli jsme na ulici, kde se začali shromažďovat první čumilové. Bylo mi jasné, že musíme pryč. Mrtvoly SS rozhodně nikoho nenechávaly na pochybách, že se něco děje. Přiskočil jsem k autu s emblémy SS a bez velkých cavyků vytáhl mrtvolu řidiče na ulici. Než se manželé Königovi stačili rozkoukat, děti s rodiči jsem nacpal dozadu do esesáckého auta, nasedl a nastartoval.
       »Jedeme!« křikl jsem se na Kurta.
       Vyjel jsem jako první. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil rozjíždějícího se Tigra a za ním červený kabriolet doktora. Bez problémů jsme vyjeli na výpadovou silnici. Kurt mě tam předjel a volal na mě okénkem, že nás povede. Nechal jsem ho a stáhl se za něho. Situace se nám trochu zkomplikovala, ale další zachráněná rodina za to určitě stála.
       »Prosím vás,« oslovil mě zezadu otec König, »co se to tu vlastně děje?«
       »Na Hamburk se žene pohroma,« ujistil jsem ho. »Není čas zachraňovat ostatní, jestli se nedostaneme ven, zůstaneme tam také.«
       »Jaká pohroma?« nechápala matka Königová.
       »Stejná, jaká potkala Lipsko, Essen, Mnichov a Brémy.«
       »Kopffüsslerové!« vyjekla Königová.
       »Proboha - snad nás nechcete vézt z města ven? Vždyť je to sebevražda!« začal teprve teď protestovat pan König.
       »Není,« ujistil jsem ho. »Vím dobře, co dělám. Jen držte děti na klíně a spolehněte se na nás.«
       »Kdo vlastně jede s námi?« ohlížel se König.
       »Wernerovi, Böckovi a doktor Johann Müller,« vypočítal jsem mu všechny.
       »Doktor Müller také?« přeptal se ulehčeně König.
       »Znáte snad jeho auto, ne?«
       »Ano - a doktor Müller by jistě neudělal nic špatného,« uklidnil se.
       »Ale co ti mrtví vojáci?« špitla nesměle Königová.
       »Chtěli zatknout mladého Kurta Wernera,« vysvětlil jsem jim to v rychlosti. »Když se Kurt dozvěděl, co se to žene na Hamburk, chtěl zachránit své rodiče a proti rozkazu utekl od jednotky. Je to zběhnutí, ale řekl bych, že na to měl právo, přinejmenším morální. Ostatně - i vám to nejspíš zachrání život. Měli byste mu být vděční.«
       »Nechali jsme tam babičku!« vyjekla Königová.
       »Jste-li věřící, modlete se za její duši,« zahučel jsem temně. »Víc pro ni nemůžete udělat.«
       »Opravdu se nemůžeme vrátit?« smlouval König zoufale.
       »Vidíte tu hradbu mraků?« ukázal jsem přímo před nás.
       »Ano - zřejmě bude pršet.«
       »To je totiž jedna ze zbraní hlavonožců. Průtrž mračen ochromí akceschopnost armády, kdežto jim vůbec nevadí.«
       »Jak to můžete tak jistě tvrdit?«
       »Proboha, už se mě neptejte,« vybuchl jsem. »Vím to. Což nevidíte, jak se to rychle blíží?«
       Vyjeli jsme ze zastavěné části města a blížili se rychle ke zdi, která měla město chránit. Mraky se mezitím přesunuly nad nás. Nastalo šero, ale zatím z nich nespadla ani kapka.
       Zatroubil jsem na Kurta a začal ho předjíždět. Teď bylo nutné, abych jel jako první já. Kurt to pochopil a zvolnil.
       Blížili jsme se ke strážnici. Zdálky jsem zatroubil, aby nám otevřeli. Strážní zřejmě viděli černé auto SS a brána se začala otevírat, ale několik vojáků vyběhlo ven a snažilo se zastavit Tigra a doktorovo auto.
       Mohl bych prostě šlápnout na plyn a projet? Ano, ale co kdyby po nás začali střílet? Tiger byl obrněné vozidlo, ale nedokázal jsem si představit, co by to udělalo s doktorovým lehkým kabrioletem. Proto jsem zastavil u vojáků, vyskočil ven - a sežehl je bleskem. Ze strážnice vyběhli čtyři další vojáci. Padli hned ve dveřích. Rozběhl jsem se, přeskočil je a vtrhl dovnitř. Byli tady ještě dva, nedrželi sice zbraně v rukou pohotově ke střelbě, ale když viděli, že nejsem ani já ozbrojen, začali sahat po automatech. Nezbylo mi, než je zlikvidovat také.
       Brána naštěstí zůstala otevřená. Po chvilce zůstala za námi a kolona našich nesourodých vozidel mířila po výpadové dálnici na Kolín.
       »Proboha - co se to dělo?« zeptal se mě König, jakmile jsme se rozjeli. »Takhle přece vůbec nevypadá legální akce. Vy jste - zabíjel naše vojáky!«
       »Poslyšte, pane König,« obrátil jsem se na něho klidně. »Jak jistě víte, dvěma pánům nelze sloužit. Sejdou-li se dva naprosto neslučitelné úkoly, musíte si vybrat jeden z nich. Rozhodl jsem se, že z Hamburku zachráním alespoň pár rodin. Ti vojáci by mi v tom mohli zabránit. Proto jsem je zabil.«
       »Ale - jak? Takové zbraně neznáme! Vždyť jsem viděl, jak vám z prstů sršely blesky! Nebo jsem viděl špatně?«
       »Viděl jste dobře,« ujistil jsem ho.
       »Co to máte za zbraně? Ukažte mi je, prosím!«
       »Nemám u sebe žádné zbraně. Já sám jsem tou zbraní. Mám prostě schopnost metat blesky.«
       »Vy jste - ďábel!« vydechl König.
       »To snad ne!« opáčil jsem. »Odkdy ďábel zachraňuje lidi? Nebojte se, není v tom nic pekelného.«
       Ačkoliv... nevím, pomyslel jsem si. Už jsem zabil tolik Němců, že by se nevešli do jednoho autobusu. A to nemluvím o nepřímých zabitích. Nejspíš jsem, byť neúmyslně, způsobil výbuch Nordenovy laboratoře. Fakt je, že jsem Nordenův stroj poškodil. Výbuch nastal, když se Němci pokoušeli poškozený stroj spustit. Bez Nordena se o to raději neměli pokoušet. Připojit nabité kondenzátory do zkratu asi nemohlo dopadnout jinak než - implozí kondenzátorů. Ještě že se tak stalo až poté, co jsem se dostal ven.
       Ujeli jsme skoro dvacet kilometrů. Pak jsem signalizoval Kurtovi, abychom zastavili.
       Zastavili jsme na kraji silnice pod stromy. Těžké jakoby olověné mraky pokrývaly oblohu a setmělo se tak, že bychom beztak museli svítit. Navrhl jsem krátkou přestávku a žádal Kurta, aby otevřel pár konzerv.
       »Měli bychom více šetřit,« navrhoval doktor Müller. »Já například vůbec nemám hlad, vždyť ještě není poledne.«
       »Zato já už dál nemohu,« povzdychl jsem si. »Musím se teď hned najíst, padám slabostí.«
       »Nejste nemocný?« staral se doktor.
       »Nebojte se. Musel jsem vydat mnohem víc energie, než je běžné. To musím co nejdřív doplnit.«
       »Poslyšte - opravdu jste musel vojáky zabíjet?« vyčítavě se na mě obrátila Gerta. »Vám jich nebylo líto?«
       »Kdyby stříleli, mohli zabít přinejmenším Böckovy, nebo doktora,« ujišťoval jsem ji omluvným tónem. »Můžete-li si vybrat jen ze dvou zel, musíte si vybrat to menší. Menší zlo bylo zabít vojáky. Za pár hodin budou tak jako tak mrtví.«
       »Podívejte se nad Hamburk!« ukazoval všem Kurt.
       Nad odsouzeným městem se začalo tvořit hotové čarodějné kolo hustých černých mračen. Začaly šlehat blesky a hrom byl slyšet až sem. Ale to zřejmě nestačilo a další černá mračna se tam valila přímo přes nás.
       »Už nám věříte, že bude Grossregenguss?« obrátil jsem se na manžele Wernerovy.
       »Měl jste pravdu - ale je to příšerné!« otřásla se Alice Wernerová.
       Začal jsem se rychle krmit lžící přímo z otevřené masové konzervy. Ostatní buď neměli hlad, nebo nedokázali jíst při pomyšlení, co se za chvíli stane.
       »Pojedeme,« rozhodl jsem po chvilce. »Ale přesedneme si. Kurt pojede s autem SS a já opět s Tigrem. Pojedu první, na mě nebudou hlavonožci útočit. Doktor pojede druhý a Kurt až na konci. Řekl bych, že tomu dešti neunikneme. Pamatujte si, pojedeme velice pomalu, třeba jen dvacítkou. Jak jste na tom s benzínem?«
       »Nestihli jsme nakoupit,« stěžoval si doktor. »Budu brzy na dně.«
       »Máme tři kanystry a kdyby to nešlo jinak, vezmu vás na lano,« ujišťoval jsem ho. »Možná by ale bylo lepší, kdyby si Böckovi přesedli ke Kurtovi. Má větší, pohodlnější a kromě toho asi bezpečnější auto.«
       Rychle jsme v nové sestavě opět nasedli a vyrazili.
       Stihli jsme to na poslední chvíli. Jakmile jsme ujeli po dálnici sto, možná dvě stě metrů, spustil se liják. Už jsem to jednou zažil, teď se to opakovalo. Proudy vody se na nás valily, jako kdyby na nás někdo vyléval kýble. Přední sklo bylo jen nouzově spravené a voda mi crčela na nohy. Moje oči byly pořád ještě slabší a civěl jsem před sebe, abychom do něčeho nenarazili. Podle dohody jsem naplno svítil jen já, doktor i Kurt jeli podle koncových světel auta před nimi.
       Mraky se ale přemisťovaly nad Hamburk a brzy jsme vyjeli z největšího deště. Vzpomněl jsem si, co se asi děje za námi a trochu jsem se otřásl hrůzou. Představa, že lidé v děsivém dešti zůstávají pod střechami domů a roje hlavonožců rychle postupují městem, vnikají do domů a modrými blesky likvidují lidi po stovkách, nebyla nijak příjemná. Jakkoliv jsem dávno chápal roztrpčení Kopffüsslerů nad tím, co všechno jim Němci po celá desetiletí prováděli, jejich pomsta byla strašlivá.
       Dojeli jsme do míst, kde už bylo sucho. Tady nepadla ani kapka, ačkoliv nad těmito místy táhly mraky, obsahující snad tisíce tun vody. Přidal jsem trochu, ale když jsem pohlédl do zpětného zrcátka zdali mě zbývající auta sledují, spatřil jsem, jak doktorovo auto zastavuje a rychle bliká světly.
       Zastavil jsem také a opatrně k němu zacouval.
       »Došel mi benzín,« hlásil doktor.
       »Dolejeme, jen klid,« rozhodl jsem.
       Doktor otevřel kapotu, já jsem přinesl kanystr a nalili jsme benzín do nádrže.
       »Někdo by si mohl přesednout ke mně,« navrhoval doktor. »Mám tu prázdno.«
       »Nebudeme se zdržovat,« zavrtěl jsem hlavou. »Jedeme.«
       Zvýšili jsme rychlost až na sto kilometrů v hodině. Víc jsem nechtěl jet, musel jsem brát v úvahu, že Kurt si nemusí být jistý - řídil teprve druhou cestu v životě. Nicméně nám i tak cesta rychle ubíhala.
       Brána města Kolín byla vyvrácená a bez ostrahy. Projeli jsme opatrně městem. Sháněl jsem se po benzínu, ale první ze všech pump na kterou jsme narazili hořela vysokým plamenem. Teprve u druhé jsme si nabrali benzín do nádrží i kanystrů. Museli jsme pumpovat ručně - ve městě už nešel elektrický proud. Všude kolem se povalovaly mrtvoly a zejména ženy naší kolony se na to dívaly s hrůzou. Ležící lidé nevypadali jako mrtví, spíš jen jakoby spali, ale věděl jsem dobře, že jim už dávno srdce nebijí. Za chvíli se tu objeví první brouci a pustí se do hodokvasu.
       »Takhle dopadne i Hamburk?« ptal se mě doktor Müller.
       »Ano, přesně tak,« přikývl jsem. »Chtěl jsem tomu nějak zabránit, ale nešlo to.«
       Vyrazili jsme dál za mrazivého ticha ve všech autech. Co viděli, všem vzalo dech. Bohužel jsme si to zopakovali ještě v Brémách, kterými jsme rovněž projížděli. Tam to bylo horší v tom smyslu, že město bylo vyvražděné již před několika dny a mrtvoly byly nejen v rozkladu, ale už poničené hmyzem. Byl to ještě příšernější pohled než v Kolíně.
       Další zastávku jsme si udělali v pevnosti Divoká svině. Také zde bylo nádvoří pokryté mrtvými vojáky, na kterých už hodovali brouci i několik stovek krabovitých tvorů dlef, velikých asi jako kočka. Nebyl čas lidi pohřbívat - dlefové to brzy udělají také.
       Bylo celkem pochopitelné, že se nikomu nechtělo opustit relativní bezpečí kabiny auta. Obešel jsem tedy nádvoří sám a posbíral odhozené zbraně a munici. Všichni muži naší malé výpravy dostali pistoli a krabici nábojů, ale všechny jsem varoval, aby proboha nestříleli po hlavonožcích, i kdybychom je potkali. Obešel jsem také obrněná auta, nehybně stojící na nádvoří, ale získal jsem jen jeden kanystr benzínu.
       Pak jsme opět nasedli a dříve než slunce zapadlo, našlo nás v lese nedaleko od hnízda Xijtra.
       Prvního hlavonožce jsme potkali nedaleko silnice. Stál nám v cestě a očividně na nás čekal.
       »Je v hnízdě Xijtra něco nového?« zastavil jsem u něho.
       »Ano,« odtušil hlavonožec. »Shodili na nás bílý oheň. Hlavní vchod je zasypaný. Povedu vás jinudy.«
       Poté se rozběhl lesem doprava.
       Jel jsem za ním a ostatní nás následovali, ale po chvíli jsem si zezadu všiml zuřivého blikání světlometů. Doktorův kabriolet uvízl a nemohl dál. Bylo to pochopitelné, nebylo to přece terénní vozidlo. Rovněž auto SS mělo problémy, ale bylo vidět, že je aspoň o třídu lepší.
       Zastavil jsem a zacouval. Hlavonožec se rovněž zastavil a následoval nás.
       »Nebylo by nakonec lepší nechat auto tady? Nasednete si ke mně,« navrhoval jsem mu.
       »Vy nevíte, jak těžce se člověk loučí i s pouhými věcmi, že?« odtušil doktor.
       »Jsou chvíle, kdy člověk musí ponechat na místě všechno, ačkoliv mu nezbyde nic než holé ruce,« podotkl jsem.
       »Ale tady snad je možné nějaké řešení,« smlouval doktor.
       »Vezmu vás na lano,« souhlasil jsem nakonec.
       »A co ten?« ukazoval doktor s obavami na Kopffüsslera.
       »Neublíží nám,« ujistil jsem ho. »Dokud budeme dodržovat příměří, nemusíme se jich obávat.«
       »I když teď možná vyvražďují Hamburk?«
       »Hamburk je už v této chvíli mrtvé město. Ale to je jiná záležitost. Vy jste začali válku, příměří platí jen pro mne a pro ty, kdo jsou se mnou.«
       Uvázali jsme doktorovo auto na lano, nasedli a jeli za naším vůdcem. Bylo to velice divné cestování. Hlavonožec se před námi na svých devíti chapadlech zdánlivě jen vznášel - a tachometr nám přitom ukazoval šedesátku a byl jsem rád, že sleduji cestu.
       Konečně jsme se dostali k otvoru další jeskyně. Byl dost velký, abychom zajeli s auty až dovnitř a náš vůdce tam také bez velkého vysvětlování zamířil. Rozsvítil jsem reflektory, ale jeskyně nevedla daleko. Brzy jsme dorazili do rozšířené prostory a museli jsme zastavit. Všechny další chodby byly menší než profil auta.
       Bylo tu světlo, vycházející z velkého modravě svítícího kamene zavěšeného pod stropem jeskyně. Napadlo mě, že zdejší tvorové asi vidí v jiném spektru než my lidé, ale vzpomněl jsem si hned, že je tomu opravdu tak. Uvědomil jsem si také, že i tato znalost mi byla dodána Kopffüsslery.
       Čekala nás Uaxio a delegace dvaceti dalších. Vystoupil jsem a přivítal se s nimi.
       »Přivezl jsi lidi, které jsi chtěl zachránit?« optala se mě Uaxio.
       »Ano,« přikývl jsem.
       »Co s nimi zamýšlíš?«
       »Budou tady muset počkat, než vyjednám jejich přijetí na staré Zemi.«
       »Nemáš dělat jeden krok, dokud jsi neudělal předchozí,« napomenula mě Uaxio. »Co uděláš s těmi lidmi?«
       »K tomu jste mě donutili,« vyčetl jsem jí. »Nějaké místo se pro ně snad najde. V nejhorším se budou muset spokojit se sedadly aut. Máme nějaké zásoby. Potřeboval bych teď hlavně spojení se Zemí.«
       »Pojď s námi,« řekla. »Kus odtud je jedna menší jeskyně. Tam by se mohli přestěhovat a odpočinout si; potřebují to.«
       »Díky,« odtušil jsem. »Jak víš, že potřebují odpočinek?«
       »Známe vás - možná lépe, než se znáte sami.«
       Obešel jsem všechna tři auta a všem sdělil, že prozatím budou ubytováni v jedné boční jeskyni, kam bude nutné odnést zásoby a připravit lůžka. Zašel jsem tam s Kurtem. Byli jsme příjemně překvapeni, neboť podlaha byla pokryta houbovitou hmotou, na které se docela měkce leželo. Vůbec to nevypadalo špatně. Stačilo odstěhovat se sem i s dětmi.
       »Co budeš dělat ty a co my?« zeptal se mě Kurt.
       »Vy tady počkáte, jednání na Zemi povedu já,« řekl jsem. »Znám to tam nejlépe. Ty bys měl ostatní povzbudit, zdají se mi nějak skleslí. Až bude třeba, práce se pro všechny najde a na Zemi už vůbec nebudete vědět, kam dřív skočit.«
       Podali jsme si ruce a pak jsme se vrátili k ostatním.
       »Budete nějakou dobu v nepohodlí,« oznamoval jsem všem, když jsme se s Kurtem vrátili. »Ale musíte to nějak vydržet. Šetřte zásobami, neprovokujte hlavonožce - a potom se uvidí. Brzy se k vám vrátím.«
       »Ty tu s námi nebudeš?« vyjekla Gerta.
       »Budu mít jinou zábavu,« usmál jsem se na ni. »Musíš si zatím vystačit s Kurtem.«
*****