Pomocná ruka z USA 
        Zavedli mě do podzemí.
 Zde byly stroje hlavonožců, jenom 
vzdáleně podobné Nordenovým. Namísto obrovských ocelových
konstrukcí vypadaly mnohem nenápadněji - jako balvany.
        »Nejjednodušší je otevřít
 propust v místech, kde se naše 
vesmíry kryjí,« vysvětloval mi jeden z vědců.
        Věděl jsem to - bylo to
 součástí znalostí, které jsem od 
hlavonožců tak snadno získal. Ale on pokračoval dál.
        »Jedině gravitace se projevuje
 z jednoho vesmíru směrem 
do druhého. Díky tomu se planety i hvězdy v našich vesmírech
udržují navzájem v rovnováze. Tam, kde se nachází náš svět,
je v jiném vesmíru Země. Kde je slunce, je slunce
 i v druhém 
vesmíru. Ale není všechno stejné. Země má ještě další, menší
oběžnici, která tady chybí. Její vliv je zde nesmírně slabý,
ale dost silný na to, abychom jej změřili a vypočítali. Tak
jsme vlastně přišli na existenci vašeho světa. Možná je to
příčinou, že se náš svět otáčí jinou rychlostí než Země, ale
to už jsme opět na mokřadle dohadů. Otevřeme-li propust do
druhého vesmíru dnes, bude ukazovat jinam než za půl roku.«
        »Máte aspoň tušení, kde se
 otevře?« 
        »Ano,« ujistil mě vědec.
 »Podívej se, máme tu obraz vaší 
Země, jak jsme jej vytvořili během našich minulých pokusů.«
        Zavedl mě do vedlejší jeskyně,
 kde se ve vzduchu vznášel 
obrovský, nejméně pětimetrový globus. Nebyl nikde zavěšený,
přesto nepadal. Zobrazoval povrch naší Země tak podrobně, že
jsem poznával jednotlivá místa. Ale nejen Zemi. Obraz se za
chvíli proměnil a ukazoval teď Novou Zemi. Viděl jsem města
jako na dlani a našel jsem snadno i zdejší hnízdo Xijtru.
        »Kdybychom otevřeli propust dnes
 a projel bys skrz ni se 
svým strojem, objevil by ses na Zemi asi tady...«
        Obraz se opět změnil
 a vědcovo chapadlo ukazovalo někam 
na východní pobřeží Spojených států. To vůbec nebylo špatné,
naopak. Bylo by asi lepší jednat tady v USA než v Evropě.
        »Místo mi vyhovuje,« řekl jsem
 rychle. 
        »Dobrá - pojedeš tam
 i se svým strojem,« rozhodl vědec. 
»Dáme ti něco, co nám umožní navzájem se neustále domlouvat
a současně nám bude ukazovat tvoji polohu.«
        Poznal jsem ten předmět. Stejný
 měl onen pilot, který mě 
na Zemi zajal a přivlekl sem.
        »Čím dřív začneme - tím
 lépe,« přikývl jsem. 
        Opět jsem nasedl do Tigra. Byl
 prázdný. Všechen náklad, 
zásoby i drobnosti rodiny Wernerů i slečny Gerty Müncherové
byly zatím přenesené do jejich dočasného působiště.
        »Následuj mě,« poručil mi jeden
 z hlavonožců. 
        Otočil jsem auto a chodbou
 vyjel ven. Pak jsme jeli kus 
lesem, než jsme dorazili na planinu, přeoranou a pokrytou
krátery. Bylo to skoro tři kilometry od první vybombardované
planiny, ale i zde nedávno vybuchovaly těžké bomby svrhované
tryskovými Siegfriedy. Teď tu byla na malé planince půda
srovnána do roviny.
        »Až uvidíš modré světélko,
 rozjeď se proti němu,« dával 
mi instrukce jeden z asistentů.
        Světélko vzplanulo. Zařadil jsem
 jedničku, přidal plyn. 
Tiger se prudce rozjel, až od jeho šesti kol létala hlína na
všechny strany.
        Spatřil jsem modravý ovál, ale
 nebyl položen vodorovně, 
nýbrž svisle. Luplo mi v uších, přímo proti mně se znenadání
zvedl vichr a hlína se počala vzdouvat, jako kdyby ji hrnula
radlice obrovského buldozeru. Propust spojovala místa dvou
různých vesmírů, která se vzájemně pomalu pohybovala.
        Tiger projel propustí a hnal
 se dál, ale už jsem brzdil. 
 *****
        Zastavil jsem na rozsáhlé louce
 se vzrostlými stromy. 
Kolem nás byly samé vysoké budovy. Jednalo se nejspíš o park
nebo podobnou lokalitu, hlavně že tu bylo místo.
        Zastavil jsem, zabrzdil
 a vysunul se z kabiny. 
        »Člověče, co to vyvádíte?«
 ozvalo se za mnou anglicky. 
        Zezadu ke mně přibíhal
 - typický americký policista. 
        »Už nic - právě jsem
 přijel,« odpověděl jsem mu vesele. 
        »Ano, ale odkud?« doběhl ke mně.
        »Na to bych se rád podíval.
 Dovolíte?« 
        Obrátil jsem se nazpět po
 stopách pneumatik Tigra. Byly 
v měkké hlíně jasně vytlačeny asi třicet metrů, pak - náhle
končily. V těch místech byla hlína nahrnuta, takže vytvářela
skoro půlmetrový násep a dál stejně hluboký příkop.
        »Ptám se vás podruhé: co tu
 vlastně vyvádíte?« opakoval 
policista netrpělivě.
        »Vidíte ty stopy?« ukázal jsem
 mu před sebe. 
        »Vidím. Co se to tu dělo?«
        »Poslyšte, nemáte u sebe
 vysílačku nebo telefon?« zeptal 
jsem se ho zdánlivě bez souvislosti.
        »Mám,« odsekl. »Ale vy půjdete
 se mnou na stanici. Pro 
rušení veřejného pořádku.«
        »Zůstanu tady - a vy mi
 sem zavolejte presidenta.« 
        Podíval se na mě překvapeně.
        »Co jste to chtěl? Zbláznil jste
 se? Koho chcete volat?« 
        »Zavolejte vaší vysílačkou
 presidentovi Spojených států, 
slyšel jste mě dobře,« opakoval jsem.
        »Leda vašeho právníka,« uchopil
 mě za loket. »Nedělejte 
hlouposti, půjdete se mnou. Cokoliv od této chvíle řeknete,
může být použito proti vám...«
        V té chvíli mě pustil
 a zhroutil se na zem. Nechtěl jsem 
mu ublížit, ale vyslal jsem slabý blesk - nejspíš podvědomě.
Zachytil jsem ho, položil na trávník a odběhl pro lékárničku
do Tigra. Neležela tam, asi ji prve Němci s ostatními věcmi
odnesli do jeskyně.
        Naštěstí se policista začal
 probírat sám. Trochu jsem mu 
v tom pomáhal - popleskával ho po tvářích.
        »Promiňte,« omlouval jsem se.
 »Nechtěl jsem vám ublížit, 
ale raději se mě nedotýkejte. Nepochopil jste, že přicházím
ze světa mimo Zemi?«
        »Vy - nejste člověk?«
 vytřeštil na mě oči. 
        »Říkám si člověk,« ujistil jsem
 ho. »Jenomže nepřicházím 
ze Země, ale z jiného světa. Chápete?«
        »A co tady... chcete?« Pomohl
 jsem mu posadit se. 
        »Mám diplomatickou misi,«
 ujistil jsem ho. »Chci navázat 
kontakty mezi dvěma civilizacemi. S kým mohu jednat? Myslím,
že president bude tou nejvhodnější osobou, nemyslíte?«
        »Ano, ovšem,« zakoktal
 a pomalu vstal. Byl ještě trochu 
omámený.
        »Tu vysílačku,« radil jsem mu.
        Vytáhl radiotelefon a rychle
 s někým diskutoval. Drmolil 
slova, rozuměl jsem sotva každému pátému.
        »Je mi líto, ale musel jsem
 zavolat hlídku,« obrátil se 
ke mně. »Já o něčem takovém nemohu rozhodovat.«
        »Zavolejte si, koho chcete,«
 souhlasil jsem. »Měl byste 
ale své kolegy varovat, aby se mě nedotýkali. Nikomu nechci
ubližovat, ale pochopte, jsem tak trochu elektrický muž.«
        »Tak vy přece jen nejste člověk?«
        »Ale ovšemže jsem, stejně jako
 vy. Ale přišel jsem k vám 
z jiného světa a nepatrně se lišíme. Lidé ze Země například
nemají elektrický orgán a proto musím s vámi jednat opatrně,
abych vám neublížil. Ublížit vám nechci, věřte mi.«
        Za chvíli přijelo s houkáním
 policejní auto. Vyskočili 
z něj tři policisté a hnali se přes trávník přímo k nám.
        »Doufám, že mě nebudou ohrožovat
 zbraněmi,« řekl jsem. 
        »Proč by to dělali?«
        »Nevím - vy Američané jste
 prý schopní hned střílet.« 
        »Jak to víte? Nebojte se nás
 tolik,« ujišťoval mě. 
        »Nebojím se vás, bojím se
 o vás,« odtušil jsem. »Jsem na 
mírové misi a nechci nikomu ublížit, ale kdyby tady kdokoliv
ohrožoval mou integritu, špatně by dopadl.«
        Policisté mezitím došli až
 k nám. 
        »To že má být mimozemšťan?« řekl
 první nedůvěřivě. 
        »Chcete důkaz?« odtušil jsem.
 »Půjčte mi, prosím, vaši 
čepici!«
        Půjčil mi ji s nedůvěrou.
 Vyhodil jsem ji vzhůru - a pak 
jsem do ní vyslal své blesky. Modravě to zasršelo, čepice ve
vzduchu vzplanula a hořela i po dopadu na zem.
        »Doufám, že vám to jako důkaz
 stačilo. Vy něco takového 
nedokážete. Omlouvám se za tu čepici, ale pochopte, tady jde
o kontakt dvou civilizací, z toho jedné mimozemské.«
        »Stačilo nám to,« vydechl
 policista. 
        »Takže radši k věci,«
 pokračoval jsem. »Dokážete zavolat 
telefonem nebo jakýmkoliv jiným způsobem presidenta?«
        Pokusili se o to, ale po
 chvilce mě odkázali na svého 
šéfa na stanici. Ten si naštěstí rady věděl a dovolal se na
kompetentnější místa.
        »Přijmete pozvání
 k presidentovi?« sdělili mi. 
        »Proto jsem tu,« souhlasil jsem.
 »Chtěl jsem se ve vašem 
světě objevit co nejblíž Washingtonu.«
        »Pozoruhodná přesnost! Nacházíme
 se pouze pět kilometrů 
od Bílého Domu! Zamknete si vaše auto?«
        »To bude asi horší,« povzdychl
 jsem si. »Ve světě, odkud 
přicházím, nejsou zloději a tedy ani zámky. Nemohli byste mi
to trochu pohlídat?«
        »To je - mimozemské auto?«
 vyjádřil se s respektem jeden 
z policistů.
        »Jistě. Klidně se posaďte
 dovnitř, sedí se v něm dobře. 
Je totiž stavěné pro lidi.«
        »Jak se to řídí?«
        »Jako pozemská auta. Zbytečně se
 v něm neprojíždějte, 
bude v něm málo paliva. Možná by jezdilo na pozemský benzín,
ale rád bych se s ním ještě vrátil.«
        Naložili mě do policejního auta
 a vyrazili jsme. 
        Policisté spustili houkačku, aby
 si vynutili přednost. 
Jeli jsme jak o závodech, až jsme zastavili u velké bělostné
budovy se sloupořadím.
        »President vás očekává,«
 ujistili mě. 
 *****