Vyšli jsme po schodišti a vstoupili dovnitř. Bylo vidět, že je naprosto nečekaná návštěva trochu zaskočila. Až na pár fotografů nás nikdo nečekal, museli jsme jít do presidentovy pracovny.
       Teprve tam jsem se ocitl tváří v tvář presidentovi.
       Přivítal mě prostě, podáním ruky.
       »Říkali, že přicházíte z jiného světa,« nadhodil.
       »Ano, je to pravda,« přikývl jsem. »Svět odkud přicházím je dvojníkem Země.«
       »Jak se jmenuje?«
       »Místní obyvatelé mu sice nějak říkají, ale pro nás lidi je to nevyslovitelné. Můžeme si to nazývat jak chceme, já mu říkám Q-Země.«
       »Je to daleko?«
       »Není,« odtušil jsem. »Střed Q-Země je totiž totožný se středem naší Země. Q-Země se nachází v paralelním vesmíru. Tenhle termín jste možná mohl slyšet.«
       »Neslyšel - ale dá se to pochopit. Třeba jako Alenka za zrcadlem?«
       »Třeba tak,« přikývl jsem.
       »Chcete zřejmě navázat diplomatické vztahy vaší Q-Země se Spojenými státy - nebo rovnou s celým lidstvem?«
       »Oboje,« řekl jsem. »Ale nejprve ze všeho bych vás chtěl požádat o pomoc.«
       »Copak?« podíval se na mě udiveně. »Máte na té Q-Zemi nějaké potíže? Jak bychom vám mohli pomoci?«
       Začal jsem mu vyprávět o azylu, který Kopffüsslerové na konci Druhé světové války poskytli Němcům a o tom, jak se za to Němci odvděčili.
       »Současná situace je taková:« končil jsem. »Němcům hrozí úplné vyhubení. Mimozemšťané jim začali ničit město po městu a zatlačují je do enklávy, kterou jim na počátku vyhradili. Ale to není všechno. Mimozemšťané rozhodli, že nebudou trpět ve svém světě návštěvníky, kteří se chovají jako vetřelci a Němci se budou muset všichni odstěhovat zpátky na Zem.«
       »Aha - a vy chcete, aby je Země přijala?«
       »To je první, o co chci požádat,« přikývl jsem. »Možná se bude zdát, že by se o ně mělo postarat především Německo, ale to nevidím dobře. Jedná se o milión lidí a horší je, že to jsou fašisté. Bylo by asi lépe, kdyby je přijala Amerika. Bude nutné trochu je... převychovat.«
       »Chápu. Ještě něco jiného?«
       »Ano,« přikývl jsem. »Další problém je v tom, že Němci odmítají jakákoliv jednání, ačkoliv jim všem hrozí vyhubení. Mimozemšťané jsou trochu vstřícnější, ale jejich trpělivost dávno přetekla a rozhodli se Němce vyvraždit. Nejprve musíme přesvědčit Němce, aby začali jednat. A musíme začít rychle. Podařilo se mi sjednat jen půl roku příměří.«
       »Vy nepatříte k Němcům?«
       »Ne. Jsem Čech. Nechtějte v této chvíli vědět, jak jsem se tam dostal. Důležité je, že jsem pochopil vážnost situace a začal jsem s vyjednáváním, ale teď už nutně potřebuji vaši pomoc. Jeden člověk znamená příliš málo.«
       »Co tedy potřebujete především?«
       »Především dostatečně silnou vysílačku pro střední vlny, aby ji mohli poslouchat všichni Němci.«
       »Snadno zařídím,« přikývl.
       »To není všechno,« pokračoval jsem. »Vysílačku bude asi nutné chránit. Němci nebudou váhat použít i vojenskou sílu, aby ji zničili. Nejlepší by bylo, kdybyste nám půjčili jednu vyzbrojenou letadlovou loď. Mohla by nejen vysílat, ale také sama sebe chránit. Jakmile kampaň úspěšně skončí, vrátíme ji zpět na Zem.«
       »Mohli bychom vám ji poskytnout, ale je otázkou, jak to všechno dopravit do vašeho světa.«
       »Dopravu nechte na nás.«
       »Jak odhadujete vojenskou sílu Němců?«
       »Nebude malá,« odtušil jsem vážně. »Němci v novém světě poněkud zaostali, ale ne příliš. Mají tam tisíce tryskových letadel. Slyšel jsem o nich, že nepřekračují rychlost zvuku, ale mohou nést tuny bomb, raket a nejspíš i torpéd.«
       »Mají rakety?«
       »Ano. Neřízené, ale jejich palebná síla je velká.«
       »Poskytnete tyto informace našim vojenským expertům?«
       »Samozřejmě.«
       »Pak to nechme na ně. Myslím, že vám mohu slíbit pomoc, jakou jsou Spojené státy schopné poskytnout.«
       »Druhou otázkou je, zdali jste schopní přijmout Němce, kteří by se měli vrátit.«
       »Kolik jich bude?«
       »Původně jich byl milión, ale to číslo se stále snižuje. Jde o rychlost. Budeme-li váhat déle než půl roku, nebude už koho zachraňovat.«
       »A co původní obyvatelé planety? Co o nich soudíte? Jsou to zřejmě nepřátelské bytosti. Nebudou nám dělat potíže?«
       »Dohodl jsem s nimi půlroční příměří, více od nich není možné žádat. Uvědomte si, že jich Němci polovinu vyvraždili a oni nemají trpělivost nechat se dál vybíjet.«
       »Jde mi o něco jiného. Nemyslíte, že by mohli po odsunu Němců na Zem proniknout za nimi a škodit nám?«
       »Nezdá se, že by nám chtěli škodit. Mám v úmyslu jednat s nimi i potom. Myslím si, že na mě dají a k definitivnímu přerušení kontaktů nedojde, ačkoliv jsou u nich snahy tohoto druhu patrné.«
       »Uvědomujete si, když to dokážete, zasloužíte se o první přátelský kontakt s mimozemskou civilizací v dějinách?«
       »Jistě. Ten kontakt započal na konci Druhé světové války a zpočátku přátelský byl, ale Němci nám to zkazili.«
       »Zajímavé. Od konce Druhé světové války se stále častěji objevují zprávy o UFO. Jak to spolu souvisí?«
       »Tím si nejsem jistý, ale řekl bych, že nijak.«
       »Podle čeho tak soudíte?«
       »Němci taková letadla nemají a Kopffüssleři také ne.«
       »Dobrá, věřím vám.«
       Že Němci nemají letadla, podobající se UFO, tím jsem si byl skoro jist. Méně už tím, že tady není žádná souvislost. Nordenovy propusti mohly zanechávat na Zemi modravé kotouče, které by z dálky bylo možné za UFO považovat. Ale nechtěl jsem se zbytečně zaplétat a raději jsem všechno popřel.
       Poté mě president pozval na večeři, ale omluvil jsem se mu s tím, že si na oficiality budu muset najít čas později. S tím jsme se rozešli. President pak odešel zařizovat další schůzky a všechno, co bude třeba.
*****
       Teprve teď se na mě vrhli reportéři, kteří se dozvěděli o návštěvě z vesmíru.
       Odpovídal jsem jim ale značně zdrženlivě. Nemělo smyslu prozrazovat jim dopředu tajné plány, zejména když jsem neměl jistotu, že dobře dopadnou.
       Nabízeli mi milióny dolarů, vezmu-li s sebou někoho při svém návratu do světa mimozemšťanů. Rázně jsem je odmítl.
       »Jde o život - a nebudu mít sílu chránit nikoho navíc.«
       Jeden reportér mi vnutil alespoň digitální fotoaparát, včetně malého počítače, na jehož disk by bylo možné ukládat získané fotografie. Přijal jsem jej, ale další už jsem opět odmítal s tím, že nebudu mít čas pořizovat reportáže.
       Reportér, který mi půjčil svůj fotoaparát, za jakoukoliv zprávu nabízel sto tisíc dolarů předem.
       »Chcete-li mít něco exkluzívního, zkuste zjistit, co se zatím stalo s mou rodinou,« navrhl jsem mu. »Ty peníze jim pošlete, bude to malá náplast na to, že jsem jim tak záhadně zmizel.«
       Popsal jsem jim svůj pozemský domov a hlavně rodinu. Jak rád bych nechal všeho a vrátil se domů, ale - odsoudil bych tím milión lidí k smrti a to by byla strašná zátěž svědomí.
       »Vy jste Čech?« divil se reportér od ABC, jak jsem hádal podle symbolu na mikrofonu v jeho ruce. »Slyšeli jsme, že máte jakési neznámé elektrické orgány a mysleli jsme si, že jste mimozemšťan.«
       »Pocházím ze Země, ale - teď už jsem tak trochu součástí druhého světa,« povzdychl jsem si.
       »Vy se nechcete vrátit k rodině?«
       »Určitě se chci co nejdříve vrátit, ale mnohem přednější je, aby se naše světy nerozešly definitivně a ve zlém.«
       Pak novináře vypoklonkovali a já jsem měl delší rozhovor s vojenskými experty. Šlo o zajištění bezpečí pro americké letadlové lodi. Experti nakonec rozhodli vyslat dvě, aby při nezdaru jedné z nich druhá v misi pokračovala. Bylo to podle mě velmi prozíravé rozhodnutí a neměl jsem důvod stavět se proti.
       Sepsali jsme dlouhé seznamy a pak jsem se rozloučil.
       »Musím to jít dojednat s mimozemšťany,« vysvětloval jsem všem, když jsem opět nasedal do policejního auta.
       Vrátili mě k Tigru, který stál dosud v parku, obklopený už tisícihlavými davy.
       »Proboha, nemohli byste ty lidi odsud vyklidit? Umíte si představit, co by se stalo, kdyby se propust otevřela přímo mezi tolika diváky? Viděl jste, jak snadno hrnula hlínu? Je to strašná síla, nepodceňujte ji.«
       Policejní sbory měly dostatečnou sílu k vyklizení celého parku, trvalo jim to však skoro hodinu. Mezitím se trochu setmělo. Uvědomoval jsem si, že také na planetě Kopffüsslerů už bude večer.
       Stiskl jsem tlačítko volání.
       Daleko od místa, kde jsem se vynořil, se objevilo malé modré světélko. Nasedl jsem do Tigra, nastartoval a otočil. Pak jsem se prudce rozjel za modrým světélkem. Davy lidí to sledovaly se zatajeným dechem. Světélko se totiž pohybovalo. Pomalu se blížilo k okraji parku. Nejvyšší čas - jinak by se mohlo stát, že propust začne hrnout silnici nebo domy.
       Stiskl jsem druhé tlačítko, signál otevření propusti.
       Deset metrů přede mnou vzplál modrý kruh. Na okamžik se v něm objevily stromy, hustý les - a zahlédl jsem tam také siluetu jednoho z Kopffüsslerů. Projel jsem bránou a ta se za mnou ihned rozplynula.
       Přede mnou nebyla plošina, ale rozbombardovaný úsek lesa a ačkoliv jsem sešlápl brzdy, Tiger setrvačností vletěl do kráteru po bombě. Naštěstí tu nebyla voda a brzdy vykonaly své, přesto mě to vymrštilo z místa a bolestivě jsem naletěl na volant. Volant okamžitě praskl a zkroutil se, ale to bylo nepatrné poškození.
       »Oto, nech tu všechno a prchej odtud!« doběhl mě varovat jeden hlavonožec. »Před hodinou tady Němci shazovali červený oheň a už se sem blíží další!«
       Popadl jsem alespoň brašnu se zapůjčeným fotoaparátem a s počítačem, kam jsem se chystal pořídit nějaké záběry. Rychle jsem vyskočil ven a škrábal se po stěně kráteru.
       »Moment - nenechávejte mě tu!« ozvalo se za mnou.
       Z kabiny Tigra se hrabal čiperný americký reportér. Nesl si malou videokameru a tašku s ostatními potřebami.
       »Sakra, člověče, omrzel vás život?« vykřikl jsem na něho rozzlobeně. »Podejte mi ruku! Utíkáme pryč - za chvíli sem začnou padat bomby!«
       »Vážně?« vytřeštil oči.
       »To si povíme potom. Teď prcháme! Za mnou!«
       Běželi jsme vedle sebe za stínem hlavonožce, který nás vedl co nejschůdnější cestou do bezpečí. Hlavonožci slyšeli mnohem lépe než já, protože až těsně u vchodu jeskyně jsem z dálky zaslechl svištivý hluk leteckých turbín.
       Okamžik poté, co jsme se ocitli v hloubce jeskyně, země zaduněla pod výbuchy bomb.
       »Člověče, jak jste se tam dostal?« zaútočil jsem tvrdě na mladíka.
       »Normálně,« zazubil se. »Když se nikdo nedíval, zalezl jsem do vašeho auta a schoval se pod zadními sedadly.«
       »Jak to, že se nikdo nedíval? Měli to auto hlídat!«
       »Mám kamarády, kteří se začali jakoby prát a zatímco je policie trhala od sebe, proklouzl jsem.«
       »Málem jste to odnesl. Slyšíte?«
       Bomby tady v jeskyni duněly jako zemětřesení.
       »Jenomže já jsem dostal příkaz od šéfa, že mám udělat co mě napadne, abych se sem dostal s vámi.«
       »Když vám šéf nařídí sjet Niagarské vodopády na neckách, uděláte to taky?«
       »Byl jsem pevně rozhodnut držet se vás jako klíště! Ale musím tady pořídit aspoň jednu videokazetu.«
       »Může být,« vzdal jsem to. »Jak se jmenujete?«
       »Johnny Rock, CNN.«
       »Já jsem Oto Vávra. Umíte německy?«
       »Ani slovo,« zarazil se.
       »Tady se mluví německy, víte?«
       »Mimozemšťané také?«
       »Ne, jejich řeč je pro nás neslyšitelná. Když oni chtějí mluvit s námi lidmi, mluví německy.«
       »Nevadí, on to potom někdo přeloží,« mávl rukou.
       »Možná. Ale budete se muset setsakra starat o to, abyste se dostal domů. Poslyšte, znáte vy nejdůležitější pravidlo reportéra?«
       »Samosebou. Být tam, kde se něco děje.«
       »Omyl. Vrátit se a pokud možno se zdravou kůží. Někdy to bývá obtížnější než dostat se tam, kde se něco děje.«
*****