---

Letadlová loď Nimitz

---

       Jednání s Kopffüsslery bylo tentokrát velice krátké.
       Potvrdil jsem jim oficiálně, že vláda Spojených států na své území převezme všechny Němce, kteří se vzdají a dají se odeslat na Zem některou z propustí. Tím by měl být problém nepřátelství vyřešen.
       Současně jsem je požádal o přesun dvou velkých lodí do jednoho z oceánů. Sněm hnízda Xijtra to schválil, vybral pro tuto akci Severní oceán a slíbil otevřít propusti podle mých požadavků, ale současně požadoval, aby na obou lodích bylo umístěno několik pozorovatelů hlavonožců, alespoň po dvou na každou loď.
       Reportér CNN Johnny Rock natočil na videokazetu krátkou reportáž s Němci, odhodlanými vrátit se na Zem jako první. Skupinka však vypadala dost nešťastně. Jen Kurt a Gerta se na nový svět těšili, u ostatních převažovaly obavy z nejisté budoucnosti.
       Jakmile odletěly bombardéry, vypravilo se na místo, kde jsem nechal Tigra, několik Kopffüsslerů. Vrátili se s dobrou zprávou. Auto bylo v kráteru přece jen chráněné před bombami a dostalo jen několik menších zásahů střepinami. Kabina byla proděravěná, ale nic víc. Došel jsem tam a vyjel z kráteru. Měli jsme opět tři auta, mohli jsme tedy uvažovat o cestě do Ameriky.
       Stala se však nemilá věc. Mezitím se mezi našimi světy zvětšil úhlový rozdíl. Vědomosti od hlavonožců mi naštěstí pomáhaly přesně spočítat, kde se co na Zemi i tady nachází. Abychom se jako předtím vynořili v parku poblíž Bílého domu, museli jsme odjet daleko do lesů Rheinlandu. Rozhodl jsem se zbytečně nečekat. Reportéra Johnnyho Rocka jsem přidělil do auta k doktoru Müllerovi, lehký kabriolet jsme přivázali na lano a vyjeli do noci.
       »V téhle tmě se nedá nic natáčet!« stěžoval si Johnny, ještě než nasedl.
       »Co natočíte, to budete mít. Řekl bych, že lepší záběry nesežene nikdo,« utěšoval jsem ho.
       Objeli jsme rozbombardovanou část lesa a brzy jsme opět jeli nepoškozenou přírodou. Ale teď byla tmavá a nepřívětivá jako ve strašidelném snu - nebo filmu. Jeli jsme lesem, kudy nikdo nechodil a můj orientační smysl, podpořený znalostmi hlavonožců, stále věděl, kde se nacházíme. Nejen tady, ale i na Zemi nacházející se v paralelním vesmíru.
       Konečně, skoro po třech stech kilometrů jízdy lesem, kdy jsme museli párkrát zastavit a doplňovat z kanystrů benzín, jsme byli na místě.
       Modravé světélko se objevilo přímo před námi. Šlápl jsem na pedál plynu a Tiger se opět s vervou vrhl vpřed. Vichr se tentokrát téměř nekonal, vítr se sice zvedl, ale ne příliš silný. Mohlo by to znamenat, že je na obou planetách shodný atmosférický tlak, alespoň místně? Nemínil jsem se tím zdržovat. Prorazil jsem vrstvou hlíny, kterou před sebou hrnula propust a jel jsem dál, aby měl za mnou místo i Kurt se svým vozem.
       V téže chvíli se rozzářily stovky reflektorů. Zastavili jsme. Všechna tři auta stála v parku, obklopená davy lidí. Blýskaly fleše, tiše předly videokamery.
       »Konečná stanice,« oznámil jsem s úsměvem pasažérům.
       Vystupovali jsme jeden po druhém.
       Konečně se k nám rozběhlo několik policistů a s nimi asi nějaké významné osobnosti, protože ostatní lidé byli stále udržovaní kordónem policistů v uctivé vzdálenosti.
       »Vítám vás mezi námi,« dal se do řeči jeden z těch VIP. Mluvil německy, takže mu Němci rozuměli. »Vaše stará vlast se rozhodla přijmout vás do ochrany.«
       »My jsme v Německu?« zeptal se mě potichu Kurt.
       »Ne, v Americe,« odtušil jsem nahlas. »Vaše stará vlast je přece celá Země.«
       Pak jsem požádal o doprovod této skupinky. Ubytování jim okamžitě zajistili v hotelu, dokonce je poskytli zdarma. Pro podnik to bude jistě úžasná reklama.
       »Budeme se muset zřejmě rozloučit, Kurte,« podával jsem kamarádovi ruku.
       »Proč?« divil se. »Už mě nechceš?«
       »O to nejde,« zavrtěl jsem hlavou. »Jsi fajn kluk, budu na tebe vzpomínat a jestli to všechno dobře dopadne, určitě mě čekej, navštívím tě. Ale ty teď máš jiné povinnosti. Máš tady Gertu - je to sirotek. Postarej se o ni, to je teď tvá nejvyšší povinnost. A budeš muset pomáhat i ostatním. Možná se sem brzy začnou stěhovat další krajané. Budeš je tu možná uvádět do nového života.«
       »Nevím,« sklonil trochu hlavu.
       »Poradím ti,« usmál jsem se na něho. »Prodejte všechna tři auta. Určitě vám za ně nabídnou nejvyšší možnou cenu, je to kuriozita, jaká zde ještě nebyla. Neprodávejte pod milión dolarů za kus, i když je Tiger tak pocuchaný. Jejich hlavní cena je, že jsme je použili k útěku. Vyhlaste na ně dražbu a uvidíte, budete mít slušný kapitál do začátku.«
       »A co ty?«
       »Nebudu Tigra postrádat. O mě se neboj, přece víš, jaké mívám štěstí.«
       »Štěstí? Budeš je potřebovat,« potřásl mi rukou.
       »Ty také,« řekl jsem. »Podívej se, vy tady budete muset vytvořit mezi Američany co nejlepší dojem o Němcích. Za vámi sem možná přijdou i zarytí Nazi, ti vám mohou celkový dojem pěkně pokazit. Postarejte se, abyste tu měli respekt, aby se říkalo - to jsou poctiví Němci.«
*****
       Odvezli mě na letiště a pokračoval jsem malým tryskovým letadlem přes celé Státy na vojenskou základnu, kde na mě už čekala helikoptéra US Navy. Přesedl jsem na ni a dlouho jsme pak letěli nad modrými vlnami Pacifiku, až se dole před námi objevily siluety dvou obrovských letadlových lodí.
       Dosedli jsme na palubu jedné z nich. Okamžitě mě odvedli na kapitánský můstek. Teprve tam jsem si sundal přílbu.
       »Admirál George Thompson, váš velitel,« představil se mi vysoký, šlachovitý chlapík. »Vítám vás na atomové letadlové lodi US námořnictva Nimitz.«
       »Ota Vávra,« podal jsem mu ruku. »Můžeme začít. Seřaďte lodi za sebou. Dodali vám instrukce, jak jsme se dohodli?«
       »Ano, mám je tady,« ukázal si prstem na čelo.
       »Na každé lodi jsou připravena letadla?«
       »Ano, přesně podle dohod.«
       »Dobrá - pojedeme,« souhlasil jsem. Stiskl jsem knoflík na vysílačce. Chvíli to trvalo, ale pak se objevilo modravé světélko přímo před přídí naší lodi. Měli jsme tři čtvrtiny maximální rychlosti a blížili jsme se k němu.
       »Jak to říkali vaši kosmonauté na Měsíci? Je to malinký krůček, ale obrovský skok pro lidstvo?«
       Stiskl jsem druhý knoflík. Před námi vzplanulo obrovské modré kolo. Polovina byla nad hladinou, zbytek pod ní. Také admirál Thompson vydal povel a loď ještě zrychlila. Zahučelo to, proti nám se vzedmul silný vítr a hnal před sebou vlny, ale na atomovou loď to bylo jako pavučina pro slona. Modravé kolo pomalu proplulo kolem nás, mělo ještě několik desítek metrů rezervy. Byla to prozatím největší propust, jaká byla mezi dvěma světy otevřena. Věděl jsem, že hlavonožce stála část energetických rezerv, ale splnili slib. Doufali, že my budeme naopak plnit náš závazek.
       »Jsme na druhé straně,« oznámil mi admirál Thompson.
       »Vítám vás na Q-Zemi,« přikývl jsem. »Vyšlete letadla na hlídkování, prosím, jak bylo domluveno.«
       Admirál vydal pokyny. Krátce poté letadlová loď prudce katapultovala pětici bitevních letadel a čtyři průzkumná.
       Propustí mezitím proplouvala druhá letadlová loď, rovněž americká Enterprise.
       »Ať nám dají najevo, až budou na druhé straně,« požádal jsem admirála. »Propust je velice energeticky náročná.«
       »Zařídím,« přikývl.
       Napadlo mě, že by bylo lepší, kdyby lodě stály a propust se pohybovala, bylo by to přinejmenším rychlejší. Řekl jsem si, že to projednám s hlavonožci, až na to bude čas.
       »Budu potřebovat helikoptéru s posádkou,« požadoval jsem dále. »Musíme navázat spojení se zdejšími obyvateli. Určitě víte, že projevili přání navštívit nás.«
       »Však už se na ně těším,« usmál se admirál. »Doufám, že vypadají tak, jako na televizních záběrech CNN Headline.«
       »Já zase doufám, že před nimi neutečete,« oplatil jsem mu úsměv.
       »Prosím vás! Snad nás tak nepodceňujete? Víte, jak se už všichni těšíme na bytosti, které nám mohou místo rukou podat chapadlo? Celá posádka je napjatá jako dítě před pohádkou!«
       »Máte je mít,« slíbil jsem.
       Opět jsem si nasadil přílbu, sestoupil na letovou palubu a doběhl k čekajícímu vrtulníku.
       »Musíme letět východně,« informoval jsem pilota.
       »Vím,« křičel na mě. »Z lodi nás trvale sledují radarem a než doletíme, budou mít hoši od průzkumu pořádné mapy. Pak nám je předají jako data a my si je tu necháme zobrazit.«
       »Prima,« pochvaloval jsem si. »Tak se mi to líbí.«
       Vrtulník se hnal nízko nad vlnami Severního oceánu a nad námi ve výšce pomalu letěla letka tří bitevních letounů. My jsme letěli plnou rychlostí, zatímco oni minimální, aby nám neuletěli. Měli za úkol chránit nás, kdyby se zde znenadání objevila letadla Luftwaffe, ačkoliv to nebylo pravděpodobné. Tady nás Germáni čekat nemohli.
       Byli jsme ještě daleko od nejbližších hnízd hlavonožců a posádka vrtulníku mě pozvala na svačinu. Měl jsem už hlad, proto jsem neodmítl.
       »O tomhle jsem kdysi jako malý kluk snil!« ujišťoval mě mladý poručík, který mi servíroval jídlo v misce. »Všichni jsme se vlastně před chvílí stali kosmonauty. Jsme na cizí, vzdálené planetě a podnikáme první výsadek.«
       »Máte pravdu,« usmál jsem se.
       »A navíc se máme v krátké době setkat s mimozemšťany. Já už jsem je viděl, ale ty obrázky v televizi nestály za nic, doufám, že ve skutečnosti budou ještě zajímavější.«
       »Jsem tady za CNN,« řekl mladý muž v civilu. »Doufám, že přinesu lepší záběry než kolega Rock.«
       »Nebojte se, nebudete zklamaní,« ujistil jsem ho. »Kde se zdržel váš kolega Johnny?«
       »Odletěl jste příliš nakvap a nepodařilo se mu sehnat si letadlo, aby s vámi udržel krok. Já jsem byl právě na opačné straně Států - dostal jsem od šéfa příkaz nalodit se ještě před vámi. To víte - naše společnost má konexe.«
       Vrtulník letěl na dohled severního pobřeží. Pomalu jsem si vybavoval v hlavě tvary pevniny. Byli jsme ještě daleko od míst obývaných Němci, ale tady někde by měl být skalnatý mys a na jih od něj Aouvaja, důležité hnízdo hlavonožců.
       »Máme první mapu,« oznámil mi shora navigátor.
       Podával mi list papíru, tak jak právě vyjel z inkoustové tiskárny. Pobřeží bylo zachyceno celkem správně a očekávaný mys nebyl daleko, sotva třicet kilometrů.
       »Tady je náš cíl,« ukázal jsem tužkou. »Ale v poslední fázi letu vás budu muset navádět sám.«
       »Vy už to tam znáte?« usmíval se na mě navigátor.
       »Nikdy jsem tam nebyl,« přiznal jsem. »Oblast obydlená Němci je odtud skoro tři tisíce kilometrů.«
       »Jak nás potom chcete navádět?«
       »Tady se nebudete smět divit,« usmál jsem se. »Protože buď budete brát všechno jako skutečnost, nebo si brzy samým divením ukroutíte hlavu.«
       Mys jsme nechali vlevo a zamířili k jihu.
       »Jsme na místě, které jste nám označil,« řekl navigátor.
       »Půjčte mi, prosím, dalekohled,« požádal jsem ho.
       Podali mi jej a chvíli jsem pozoroval krajinu pod námi. Byly tu lesy, kde by se rozhodně nedalo přistát.
       »Mám to!« ukázal jsem pilotovi nepříliš velkou plošinku. Stromy tu nestály a plocha byla pečlivě urovnaná.
       »Tady přistaneme,« potvrdil jsem, když se mě ptal, zdali jsme opravdu u cíle.
       »Pod námi je druhé největší město planety,« ujistil jsem překvapené Američany.
       »Já tam ale nevidím nic než les,« pochyboval reportér.
       »To je v pořádku,« přikývl jsem. »Města hlavonožců se našim vůbec nepodobají. Však brzy uvidíte!«
       Vrtulník pomalu klesal mezi obrovskými věkovitými stromy na nevelkou plošinku. Stromy tady byly ještě vyšší, než jsem dosud viděl, koruny sahaly do výšky tří set metrů. Vrtulník se mezi nimi doslova ztrácel. Na poslední chvíli ještě více zpomalil klesání - a zhoupl se na tlumičích.
       Byli jsme na pevné zemi. Zbývalo vystoupit na půdu této planety, tak podobné a přitom tak rozdílné od Země.
       »Nechte mě jít prvního - já už to tu znám,« požádal jsem ostatní.
       »Vždyť bychom ani nevěděli, kam dál!«
       Vrtulník pomalu zastavoval rotory. Od nejbližších stromů se odlepilo několik postaviček hlavonožců. Reportér popadl videokameru a začal natáčet.
       Vystoupil jsem po schůdcích a vykročil vstříc uvítacímu výboru, jak jsem si je sám nazval. Dvacet kroků od nich jsem se však zastavil překvapením.
       »Uaxio - co ty tady děláš?«
       Byla to ona - musela sem cestovat tři tisíce kilometrů, ale byla tu.
       »Máte docela zajímavý létací stroj,« podotkla. »Máš, co jsi potřeboval od krajanů?«
       »Mám,« ujistil jsem ji. »Chtěli jste poslat své zástupce na naše lodi. Budete muset vyslat čtyři místo dvou, my jsme se na poslední chvíli rozhodli vyslat dvě lodi místo jedné, čistě pro jistotu.«
       »O tom už vím,« ujistila mě. »Nuže - máš všechno, co jsi potřeboval, začni.«
       »Přesuneme lodě blíž k oblasti Německa,« informoval jsem ji. »Odtud je tam dost daleko. Ale začneme už teď.«
       »Jak vás přijali na Zemi?« vyzvídala zvědavě.
       »Skvěle,« ujistil jsem ji. »Němci dostanou ubytování, za krátkou dobu si zvyknou a můžeme posílat další.«
       »To záleží jen na vás,« odtušila. »Víš už, že rozhodnutí Velkého sněmu bývají nezvratná a je třeba opravdu mimořádné změny podmínek, aby byla měněna.«
       Američané mezitím vynesli materiál, který tu měl zůstat. Stranou postavili nevelký pevný stan, postavili vysílačku a vyzkoušeli spojení s letadlovou lodí.
       »Zůstaneme pro začátek tady,« vysvětloval jsem Uaxio. »Budu tu já a dva vojáci. Jakmile se naše lodi přesunou blíž k oblasti Němců, přeletím i já ke hnízdu Xijtra.«
       »Nebudeme tě v ničem omezovat, ale začni co nejdřív.«
       Do kabiny vrtulníku nastoupili čtyři Kopffüssleři. Pak se vrtulník pomalu vznesl a začal stoupat do výšky. Reportér odletěl s nimi, aby natočil historické setkání hlavonožců s admirálem Thompsonem, nejvyšším představitelem Spojených států - a v této chvíli vlastně celé Země.
       Vešel jsem do stanu, následován Uaxio.
       Radista se sluchátky na uších obsluhoval malé mixážní studio. Radiové vlny se odtud nesly k letadlové lodi Nimitz, která je zesílí a vyšle je do éteru. Druhý z Američanů držel v ruce kapesní tranzistoráček, abychom měli kontrolu, co se dá zachytit na německé straně pevniny.
       Vysílač zatím vysílal hudbu ze záznamů, kterých jsme zde měli připraveno několik stovek hodin.
       Posadil jsem se. Radista mi podal mikrofon. Dohodli jsme se, že moje první slova natočí na záznam, který bude uvádět každé další vysílání.
       Uchopil jsem mikrofon a začal německy mluvit.
       »Posloucháte rádio Svoboda, vysílání Země pro obyvatele Nového Německa. Toto vysílání má za úkol přispět k nastolení míru v této části vesmíru. Můžete nás poslouchat každý den na této vlně. Upozorněte své známé, aby také získali zprávy, na nichž bude možná záviset jejich život. Posloucháte rádio Svoboda, vysílání planety Země.«
       Začala druhá éra mého působení na této planetě.
       Teď už jsem nebyl zajatec, trpěný nadlidmi Čtvrté Říše, ani psanec, stíhaný za zradu německého národa. Za mnou teď stály dvě letadlové lodi Spojených států a několik tisícovek odhodlaných Američanů.
       Naším cílem ovšem nebylo pokořit Německo v bitvě, ale co nejvíc jeho obyvatel zachránit před smrtí. Tušil jsem, že to nebude snadný oříšek.
*****