Dohodl jsem se, že do nadcházejícího útoku povedu jednu z helikoptér.
       Útok začal po ránu, hodinu poté, co mraky, menší a řidší než jak to bylo obvyklé při útocích hlavonožců, vychrlily na město potoky studené dešťové vody. Nakonec jsme se dohodli, že živelná pohroma nemusí být dokonalá a Kopffüsslerové naše přání perfektně vyplnili. Vytvořili hodinovou průtrž mračen, která by zahnala do úkrytu i hrocha - a konec.
       Těsně před koncem lijáku vjela rozvalenými betonovými zdmi do hluchého prostoru před městem skupina deseti tanků US Navy, doprovázená námořní pěchotou a pěti pomalu letícími bitevními vrtulníky. Tři řízené rakety okamžitě zlikvidovaly obsluhu nebezpečně vyhlížejících německých protiletadlových baterií. Překvapení Němců bylo dokonalé, nikdo se nepostavil na odpor. Vojáci se před deštěm schovali do nejbližších domů a teď náhle zjistili, že jejich město obsazují cizí vojáci. Tanky bez odporu dojely na okraj okružní dálnice. Teprve tam se objevily první německé hlídky, vyburcované výbuchy raket.
       Bitevní vrtulníky mezitím zaútočily na rozsáhlém nádvoří kasáren Wehrmachtu na tanky a obrněná auta a přesnými zásahy jich značný díl vyřadili už v první minutě nečekaného útoku. Zbytek se v nastalém zmatku nedal použít.
       Ve městě se ozvalo několik dávek z automatů. Američané oplatili Němcům stejnou mincí a odpor hlídek rychle zlomili. Pak opatrně postupovali dál, aby odřízli kasárna od města.
       Náš bitevní vrtulník v té době přistál na střeše hotelu Vaterland, nejvyšší budovy města. Viditelnost byla mizerná, ale vítr mezitím ustal a pilot přistál bravurně. Naši vojáci vyskákali na střechu a hledali si palebná stanoviště. Čtyři se se mnou vydali ke schodišti. Vsadil jsem na předpoklad, že v hotelu vojáci Wehrmachtu nebudou, seběhli jsme až dolů a vtrhli do recepce. K překvapeným recepčním jsme připojili i pokojské, kuchaře a číšníky z restaurace. Všechen personál dva vojáci odvedli jako zajatce na střechu hotelu.
       V recepci ležel telefon. Zvedl jsem sluchátko, zatočil kličkou a jakoby se nechumelilo požádal spojovatele na poště o spojení s velitelstvím místní posádky Wehrmachtu. Telefon zvedl ordonanc. Okázale a drze jsem poručil, že chci mluvit s jeho velitelem. Toho jsem bez úvodu vyzval, aby se vzdal, neboť město obsazuje americká armáda. Litoval jsem, že jsem mu přitom neviděl do obličeje. To musel být pohled!
       Velitel posádky se odmítl vzdát, ale jeho postavení bylo na pováženou. První tank, který se pokusil vyjet z kasáren, dostal přímý zásah raketou a zatarasil bránu všem ostatním. Stejně dopadl i první obrněný automobil u zadního východu. Zamřížovaná okna kasáren navíc nedovolovala vojákům vyhrnout se ven. Vojáci na Američany spustili palbu z oken, ale ti ji opětovali jen sporadicky. Věděli, že stačí zabránit německým vojákům po určitou dobu opustit kasárna.
       Během hodiny bylo město v podstatě naše. Liják už nebyl prudký jako zpočátku, očividně ustával a mraky se též pomalu trhaly. Jak jsem předvídal, kromě kasáren Wehrmachtu kladla krátký odpor pouze městská ústředna Gestapa. Američany jsem ale ještě před akcí přesvědčil, že na tyto Němce nemusí brát ohledy, takže budovu, kde se nacházela, srovnal přesný nálet bombardérů Nimitze se zemí.
       Bylo třeba využít situace. Bylo teprve deset hodin. Do města zatím přijela pod ochranou bitevních vrtulníků kolona nákladních aut a autobusů z Hamburku, aby odvezla do bezpečí civilní obyvatelstvo. Řídili Američané, všichni kdo to uměli a nebyli v přepadových jednotkách, včetně několika děvčat od planšet z řídícího sálu Nimitze. Autobusy hbitě zajížděly do postranních ulic a naši vojáci začali vyhánět Němce z jejich domků. Nebyl čas na shromažďování nějakého majetku, všichni byli vyzváni okamžitě si nastoupit. Plné autobusy se otáčely a vyjížděly z města, zatímco další přijížděly. Zdálo se, že jsme vyhráli a máme všechno v suchu.
       Také my jsme zrušili své stanoviště na střeše hotelu Vaterland a připojili se ke zbytku armády. Ale ukázalo se, že to bylo předčasné. Z jednoho velkého domu se náhle ozvala střelba ze samopalů. Za chvíli kolem nás začaly zdravotnické čety nosit raněné americké vojáky.
       »Co se stalo?« vyptával jsem se jich.
       »Vypadalo to na docela normální barák,« snažil se mi to přiblížit chlap s prostřelenou nohou. »Jenomže uvnitř byla hrozná banda malých kluků - bohužel dobře vyzbrojených, jak jsme pozdě zjistili.«
       Aha, došlo mi. Zapomněli jsme na Hitlerjugend.
*****
       Bez nesnází jsem dorazil k americkému veliteli naší akce a doptal jsem se u něho na zbytek.
       Potíž byla v tom, že všichni ti chlapečkové byli po zuby vyzbrojeni. Američanům se nechtělo bojovat s dvanáctiletými kluky, ale neměli jinou možnost, museli střílet též. Zahnali kluky palbou do budovy, několik jich přitom zranili a jiné zabili, jenomže tím to neskončilo. Budova Hitlerjugend byla nedaleko městského centra a z jejích oken bylo velice snadné postřelovat tři hlavní ulice.
       Řekl jsem, že se s nimi pokusím domluvit. Vzal jsem si bílou vlajku a začal jí mávat z okna protilehlého domu. Hned zpočátku na mě poslali dávku ze samopalu, ale pak se začali mezi sebou hádat, že to bylo slyšet až k nám. Někteří stále tvrdili, že střílet po nepřátelích je správné, jiní trochu oponovali, že není rytířské střílet po parlamentářích.
       Nakonec sehnali bílou vlajku a potvrdili, že nebudou na vyjednavače střílet.
       Nabízeli se mi dva američtí vojáci, ale já jsem rozhodl, že půjdu sám.
       »Jeden by pro ně byl příliš snadná kořist a právě proto mě spíš nechají na pokoji,« tvrdil jsem. »Kromě toho jsem ozbrojen, aniž by to bylo znát a zajmout se nenechám. Kdyby se tam strhla střelba, můžete vyrazit dveře.«
       Vyšel jsem s bílou vlajkou.
       »S civilisty nevyjednáváme!« vykřikl na mě kdosi.
       »Vy jste také civilisté,« zavolal jsem odpověď. »Nebo je tam někdo, kdo slouží pod Wehrmachtem?«
       Nikdo už neodpověděl a bez problémů jsem došel krokem do pootevřené vstupní brány.
       Za hlavními dveřmi byla vstupní hala se schodištěm. Bylo plné uniformovaných mladých kluků z Hitlerjugend. Vykukovali všude - za zábradlím schodiště, za sloupy. Všichni ale měli zbraně, automaty nebo aspoň pistole, i docela malí osmiletí špunti - a mířili na mě. Nebylo to právě příjemné pomyšlení, ale spoléhal jsem se, že na parlamentáře střílet nebudou.
       »Kdo tady velí?« zeptal jsem se prvního chlapce, kterého jsem za dveřmi potkal.
       »Velitel Domu Hitlerjugend, osmasedmdesátka.«
       »Kde je? Měl by tu být, když se má jednat.«
       »Tady jsem,« ozvalo se šikmo za mnou.
       Starší chlap s automatem v ruce se ke mně pomalu blížil, šklebil se a mířil na mě.
       »S parlamentáři se jedná beze zbraní,« zpražil jsem ho.
       »S vojenskými parlamentáři,« opravil mě.
       »Vy zodpovídáte za ten dům?« nechal jsem to bez odezvy.
       »Ano, já tady zodpovídám za všechno,« řekl suše.
       »Žádám vás tedy, nařiďte svým svěřencům složit zbraně,« vysypal jsem na něho.
       »Zajímavý požadavek,« potřásl hlavou. »Co se stane, když zbraně nesložíme?«
       »V tom případě ponesete zodpovědnost za zbytečnou smrt všech tady,« odtušil jsem. »Tohle není válka, ale záchranná akce, mohli jste si to přečíst na našich letácích. Jsme sice odhodláni zachránit před neodvratnou zkázou co nejvíc Němců, ale ne za cenu životů Američanů. Uvědomte si, překážíte nám zachraňovat vaše soukmenovce. My vás nebudeme dobývat. Pokud budete klást odpor, pošleme na vás několik střel, které vás srovnají se zemí. Berte to tak, že považujeme všechny, kdo se vzepřou záchraně, tak jako tak za mrtvé.«
       »Jste si jistý, že je tomu tak?«
       »Ano.«
       »Tak si tím jistý nebuďte,« ušklíbl se. »Vůdce slíbil, že vás do týdne zažene do moře, takže nám stačí vydržet ten týden. Pod Domem Hitlerjugend jsou hluboké kryty. I kdybyste Dům srovnali se zemí, kryty nezasypete. Opevníme se v nich, ale budeme podnikat výpady, budeme vás střílet a budeme vás zabíjet, dokud nám nepřijde pomoc.«
       »Neuvědomujete si jedno. Americké střely vás srovnají se zemí během půl minuty. Nebudeme dobývat žádné kryty. Necháme vás na pokoji zasypané ve vaší hrobce a přesuneme vojáky do dalšího města. Kdo zde zůstane, stane se kořistí hlavonožců. A ti s vámi udělají krátký proces, jako se stalo v Lipsku, Essenu a mnoha dalších městech. Nevidíte, že se řítíte do pekla? Chceme vás od toho zachránit. Vezmete si odpovědnost za zbytečnou smrt tolika mladých chlapců?«
       »Všichni tito mladí Němci jsou připraveni obětovat se pro Vaterland.«
       »Poslyšte, vy mi nerozumíte. Chcete všechny obětovat pro nesmysl. To nebude oběť, ale sebevražda. Jaký prospěch může mít Vaterland z jediné zbytečné smrti? Žádnou!«
       »Hrdost Němců je též velmi dobrý důvod k naplnění jejich svaté povinnosti!«
       »Jaké svaté povinnosti? Je povinností člověka zbytečně umřít, když se mu nabízí žít?«
       »Žít v hanbě je horší než umřít ve slávě!«
       »Kde vidíte jakou hanbu? Nabízíme vám čestnou dohodu. Vy složíte zbraně a my vám zaručujeme návrat do starého světa, kde se pro vás a vaše soukmenovce chystá nový život. Tady se pro vás chystá zkáza, kterou jste si sami zavinili.«
       »Jenomže bychom museli ka-pi-tu-lo-vat. Rozumíte? To je pro rodilého Němce naprosto nepřijatelné, je to proti našemu pojetí cti. Vy nám nabízíte kapitulaci a to nikdy nemůže být čestná dohoda.«
       »Co podle vás může být pro Němce čestné?«
       »Jedině když si zatančíme na vašich kostech. To je pro nás jediná možnost, jak naplnit požadavky Vaterlandu.«
       »Jak vidím, nedohodneme se,« pokrčil jsem rameny. »Pak vám poradím jen jedno - odveďte si svá vlčata co nejhlouběji do nory, protože tady za chvíli nezůstane kámen na kameni.«
       »Vy nám nebudete radit, co máme dělat! Kromě toho, odsud se už ven nedostanete. Jste naším zajatcem!«
       Při těchto slovech na mě opět namířil svůj automat. Byla to zřejmě pěkně vypečená bestie.
       »Zajatcem?« ušklíbl jsem se. »Nezdá se vám, že není moc rytířské internovat parlamentáře?«
       »Ale je to účinné,« oplatil mi úšklebek. »Vy jste přece Čech. Kdysi jsem Čechy popravoval, naposledy v Kobylisích na okraji Prahy. Ale to už je dávno a rád si to zopakuji.«
       Apelovat na rytířskost může zabrat i u esesáka, ale není to nikým zaručeno. Zdálo se, že tady nastala horší varianta. Nevypadalo to dobře, ale nebyl jsem bezbranná oběť, za jakou mě nejspíš považoval. Mohl bych ho zabít, než by mrkl okem, ale pak by mě ty jeho ovečky asi roztrhaly jako stádo vlků.
       »Aha,« poznamenal jsem. »Zdá se, že jste navíc válečný zločinec - a tyto zločiny se na Zemi nepromlčují, takže máte osobní zájem nevracet se na Zem. Chápu. Ale nemusíte s sebou do pekla tahat i tyhle kluky. Za nic nemohou a nejspíš jsou čestnější než vy.«
       »Já nikoho ze svých soukmenovců do pekla netahám! Půjdeš tam jenom ty a hned - ty česká svině!«
       Pak se odehrálo několik věcí najednou.
       Velitel Domu Hitlerjugend pozvedl automat.
       Nemohl jsem déle váhat. Vyletěl modravý blesk a Němec se bez hlesu složil k zemi. Ačkoliv jsem očekával, že se na mě všichni vrhnou, neměl jsem jinou možnost. Současně jsem ale přiskočil k nejbližšímu klukovi, vykroutil mu z ruky automat a kluka postavil před sebe jako živý štít proti ostatním. To jsem sice také nepovažoval za rytířské, ale v téhle situaci mi to těžko kdo mohl vyčítat.
       Hitlerovy děti byly tak překvapené, že zůstaly stát jako solné sloupy. Odhodil jsem automat doprostřed haly a rychle jsem s klukem zacouval do kouta, abych měl krytá záda.
       »Kdo je tu služebně nejstarší?« vykřikl jsem.
       »Já,« ozval se jeden z kluků nerozhodně.
       »Pak tedy přebíráš velení. Chceš vyjednávat, nebo budete raději střílet?«
       »Vy jste... vy jste nám zabil velitele!« obvinil mě.
       »Porušil rytířské zvyky,« odsekl jsem mu. »Parlamentáři se nezatýkají a nepopravují.«
       »Ale vy jste ozbrojený! Co to bylo za blesky?«
       »To není zbraň, to je vlastnost,« odsekl jsem. »Prostě jsem elektrický muž. Nemohu za to, že to neznáte.«
       »Ale to taky není rytířské!«
       »Je snad rytířské střílet na parlamentáře? Ostatně, jako parlamentář smím mít osobní zbraň. Kdybych se chtěl vzdát, odevzdám vám ji, to byste měli vědět. Vás je sto a já jeden. Není myslitelné, že bych ji proti takové přesile použil jako první.«
       »Ano - ale jste Čech a zabil jste Němce. Bez soudu!«
       »Zabil jsem v sebeobraně válečného zločince, který na mě mířil a veřejně prohlašoval, že mě popraví a do pekla půjdu jako první. Je to tak?«
       »Ano - ale...«
       »Podívejte, buďto budete uznávat ženevské konvence, nebo se stáváte válečnými zločinci,« zaútočil jsem. »Nikomu z vás zbraní nevyhrožuji, ani ji nemíním použít. Ale jakmile někdo poruší pravidla jako se stalo před chvílí, mám plné právo se bránit. Rozmyslete si, co budete dělat. Ve vaší situaci máte dvě možnosti: buď zemřít, nebo čestně složit zbraně. Z naší strany je to nabídka, ne vyhrůžka.«
       »Říkáte, že to tu srovnáte se zemí!«
       »Ano, když si vyberete boj. Říkám to naprosto čestně. To jsme mohli udělat dávno, my vám dáváme poslední příležitost. Zemřít pro vlast je ctností, pokud to dává smysl. Například kdybyste houževnatým odporem zachránili nějaké soukmenovce, můžete tvrdit, že jste prospěli Vaterlandu. Ale tady byste zemřeli zcela zbytečně a nikomu byste tím nepomohli. Když se v této beznadějné situaci vzdáte, nikdo vám nemůže vyčítat ani zradu, ani zbabělost.«
       »To říkáte vy! Vy jste Čech!«
       »Jistě. Ale potrpím si na čest - ne jako váš velitel. To nebyl čestný muž, ale kat. Slyšeli jste sami, jak se chlubil popravami Čechů. Nechápu, jak mohou kati někoho vychovávat. Na Zemi se dnes zločinci jako on odsuzují; v Německu stejně jako v Čechách. Ani tady nebude trvat dlouho a přijde konec. Kdo zahyne, zahyne zbytečně.«
       »Dejte nám čas na rozmyšlenou!« požadoval kluk.
       Přesně tohle jsem potřeboval. Dojednat příměří, abychom mohli nerušeně odstěhovat další civilisty. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že mi jde jen o tohle. Proto jsem se zdánlivě na okamžik zamyslel, aby to vypadalo, že oni příměřím také něco získají. Získají čas, ale netuší, že ten hraje pro nás.
       »Na to máte právo,« řekl jsem pomalu. »Podle mě byste se mohli rozhodnout rychleji, ale čas na rozmyšlenou vám dáme. Jde o to, na jak dlouho. Upozorňuji, že nemůžeme přistoupit na delší příměří, než do večera.«
       »To nám bude stačit,« ožil kluk.
       »No dobrá,« odvětil jsem. »Do večera bude platit příměří a v osm hodin si přijdu pro vaše rozhodnutí.«
       Podali jsme si ruce ke stvrzení dohody. Měl jsem víc než dobrý důvod ke spokojenosti.
*****