Hoši z Hitlerjugend ovšem nevěděli, co se děje za zdmi jejich domu.
       Hitlerova slíbená pomoc k nim dorazit nemohla. Krátce po zahájení akce se na letišti nedaleko Nového Berlína vzneslo do vzduchu dvacet bombardérů Siegfried s ochranou šestnácti stíhaček Schwalbe, ale daleko se nedostaly. Jakmile se totiž objevily na radarech hlídkujícího letounu AWACS, zamířilo do jejich směru šest F-16. Z paluby Nimitze začala hned vzlétat další letadla, ale do střetnutí už nezasáhla. Do lesů kolem Berlína začaly padat hořící zbytky Luftwaffe. Několik pilotů se zachránilo na padácích, ale většina z nich zásahy raketou nepřežila. Ze sousedního Karlsruhe vyjela na pomoc obrněná divize, ale dva kilometry od bran města ji zaskočily bitevní vrtulníky. Hořící fakule německých tanků nenechaly nikoho na pochybách, že protiútok nebude tak snadnou záležitostí, jak si němečtí generálové mysleli.
       Americký velitel mohl být s vyjednáním podmínek naprosto spokojen. Mezitím co se Hitlerova mládež radila, pendlovaly mezi Düsseldorfem a Hamburkem autobusy, odvážející německé obyvatelstvo na palubu zakotvené lodi America.
       Čím méně Němců zbylo ve městě, tím méně nám mohla škodit paralyzovaná posádka Wehrmachtu i Domu Hitlerovy mládeže.
       Ve městě se sice neustále ozývala sporadická střelba, ale evakuace pokračovala. Po poledni byla vyvezena městská pošta a zmrtvěly telefony. Krátce poté jsme naložili obsluhu elektrárny, zastavily se generátory a ve městě přestal jít elektrický proud. V centru města kladly odpor jen policejní stanice a úřadovna gestapa. Obě budovy byly vyčištěny malými raketami z nízko se vznášejících vrtulníků.
       Nebe nad Düsseldorfem se vyčasilo. Mraky které přinesly déšť se vypršely a zazářilo slunce. Obloha široko daleko byla bez mráčku a o to jasněji bylo vidět, že šlo o uměle vyvolaný déšť.
       V osm večer jsem s bílým praporem opět přišel do Domu Hitlerovy mládeže. Za celou tu dobu nebylo příměří porušeno. To bylo první dobré znamení.
       »Přeji vám dobrý večer,« pozdravil jsem novopečeného mladého velitele i jeho družinu ve vstupní hale, kde už na mě čekali. »Přišel jsem si pro vaše rozhodnutí.«
       Přitom jsem pomalu sroloval bílou vlajku na tyčku.
       Kluci na sebe mrkli, ale hrdě se mi postavili.
       »Rozhodli jsme se vytrvat,« oznámil mi nový velitel.
       »To znamená, že volíte raději boj?« podíval jsem se na něho tázavě.
       »Ano. Jsme Němci. Pro Němce je lépe zemřít v boji, nežli se poskvrnit kapitulací.«
       Neodpověděl jsem.
       »Vy to jako Čech možná nemůžete pochopit!« skoro vykřikl chlapec. »Ale my chápeme vojenskou čest jinak!«
       »Proč bych to nemohl pochopit?« opáčil jsem. »My si také dovedeme vážit rytířských protivníků. Ale opět říkám, vaše smrt nikomu neprospěje.«
       »Budeme bojovat dál, třeba i v troskách.«
       »Nebudete,« zavrtěl jsem hlavou. »Uvědomte si, prosím, tato akce neměla za cíl dobýt vaše město a držet je pod naší vládou. Město jsme dobyli jenom proto, abychom zachránili co nejvíc vašich soukmenovců. Toho jsme dosáhli. Ale jak říkám, nebudeme nikoho zachraňovat proti jeho odporu.«
       »Co vlastně chcete dělat?« zarazil se chlapec.
       »My jsme svou akci skončili,« ujistil jsem ho. »Město je prázdné, všechny civilisty jsme odvezli. Zůstala tu posádka Wehrmachtu a vy. Dali jsme vám šanci, ale nebudeme trvat na tom, abyste se vzdali. Chcete-li, zůstaňte si. S námi ovšem bojovat nebudete, my právě Düsseldorf vyklízíme. Nebudeme na vás útočit. Nemělo by to smyslu.«
       »Vy ustupujete - bez boje?« nemohl to pochopit.
       »To není ústup. My jsme tuto misi splnili. Další okupace není v našich plánech.«
       »Proč s námi nechcete bojovat?«
       »Vy jste to pořád nepochopili? Nechceme s Němci bojovat, nechceme vás zabíjet. Chceme vás zachránit. Ale pokud chcete bojovat, zůstaňte tady a bojujte.«
       »S kým?« vykřikl uraženě.
       »S Kopffüsslery,« odpověděl jsem mu. »Přijdou sem krátce po nás - a jak jsem řekl, nemáte proti nim naději.«
       »Protože jste nám zničili hradby!« vybuchl.
       »Hradby by vám pomohly stejně málo jako posádkám Lipska, Essenu, Hamburku, Kolína a dalších měst. Naději má jen ten, koho odsud odvezeme. S hlavonožci jsme dohodli malé příměří. Dovolili nám odvézt každého, kdo bude mít zájem.«
       »A my, co zájem nemáme?«
       »Podívejte se, hoši, my jsme strašně rádi, že jsme odsud dostali většinu civilistů. Každý zachráněný Němec má pro nás cenu dobrého skutku. To byste zase mohli ocenit vy. Ale kdo nás nemíní poslouchat a trvá na boji, má smůlu. Poslyšte, nechcete si to přece jen rozmyslet? S námi se dá jednat, my vás nechceme vyvraždit.«
       »Dobře - ale nechte nám ještě hodinu.«
       »Nechali jsme vám skoro celý den,« zavrtěl jsem hlavou. »Za hodinu se setmí a přijdou sem možná i první hlavonožci. Příměří s nimi trvá jen do devíti a my je dodržíme. Bojovat s nimi nebudeme. To bude čistě vaše záležitost. Abyste ale neřekli - dostanete ještě pět minut. To stačí na hlasování. Anebo se můžete rozdělit na ty, kdo se nám vzdají a kdo tady zůstanou. Nebudeme vás nutit ani tak, ani tak.«
       Rozvinul jsem opět bílou vlajku a ohlédl se po dveřích.
       »Vy už jdete?«
       »Proč ne? Tady už nebudu nic platný. Naše autobusy budou čekat na náměstí Hitlerplatz ještě deset minut, pak odjedou. S vámi nebo bez vás. Berte to jako úplně poslední šanci.«
       Otočil jsem se ke dveřím.
       »Počkejte! To nemůžete!«
       Ohlédl jsem se po něm.
       »Proč ne? Chcete mě snad zadržet?«
       »To ne... ale co nám řeknou..?«
       »Nikdo vám už nic neřekne,« zavrtěl jsem hlavou. »Buď tady zemřete - budeme si vás vážit, ale získáte tím jen smrt a nikomu ani v nejmenším neprospějete. Nebo půjdete s námi, pak budete na tom stejně jako ostatní Němci. Aby bylo jasno, této mise se zúčastnili převážně Američané, ale dalších misí se budou účastnit i Němci, občané Bundesrepubliky Německo ze staré Země.«
       »Oni jdou - s vámi?«
       »Ano. Také se chtějí podílet na záchraně krajanů. Ale to znamená, že i oni budou střílet na každého, kdo se jim tady postaví na odpor. Kdyby byl kdokoli z nich na mém místě, asi by vám to řekl také tak.«
       »Dobrá,« přikývl mladík. »Jděte tedy.«
       Vyšel jsem z haly a pokračoval nepříliš rychlým krokem směrem k Hitlerovu náměstí. Než jsem tam došel, předhonil mě vzorně vyrovnaný pochodový útvar Hitlerjugend. Na jeho čele vlál bílý prapor, kluci pochodovali mlčky jako na přehlídce. Hrdost jim nedovolila odejít do zajetí jinak než jako vzorná vojenská jednotka.
       Vážně jsem je pozdravil. Ani mě nenapadlo smát se jim. Koneckonců - snad poprvé se rozhodli sami.
*****