Dalším problémem je vlastní umístění rozšiřujících zařízení. Lidské tělo neposkytuje v tomto směru mnoho možností - až na kosterní systém jde převážně o měkké tkáně, které mohou být v případě extrémního zatížení, jakým je pád či automobilová nehoda, tuhými implantáty snadno poškozeny. Připojíme-li k této skutečnosti také fakt, že čím výkonnější systém bude implantován, tím lepší musí být jeho chlazení a napájení, docházíme k závěru, že mimo oblasti pod hrudním košem (kam se ostatně umisťují např. kardiostimulátory), není v organismu implantáty kam umístit.

S tím souvisí také další problém, kterým je připojování externích zařízení a napájecích okruhů. Jakýkoliv konektor je "dírou" do těla, která hrozí zavlečením různých infekcí a chorob. Rovněž k ukotvení konektoru nemáme mnoho možností - prakticky jedinou vhodnou plochou je lebka. Zde ovšem případná infekce, nebo vytržení konektorů má katastrofální následky. Konektorování datových cest lze sice předejít rádiovou komunikací, nicméně i malý vysílač trpí poměrně velkou spotřebou, navíc hrozí přehřívání přilehlých tkání a zvýšené riziko vzniku nádorových onemocnění. Bezdrátové dobíjení celého systému je rovněž možné, nicméně výše uvedená výtka o riziku přehřívání tkání zde platí dvojnásob. Jediným použitelným řešením tak zůstává jakási chemická baterie, která bude spotřebovávat látky vyskytující se organismu v dostatečném množství, a jejich rozkladem bude s to generovat elektrický proud. Otázkou zůstává účinnost takového napájecího systému.

Poslední, ale ne nejméně závažnou vadou invazivní chirurgie je možnost upgradování systému. Jakákoliv změna v hardwaru, nebo jeho úplné odstřanění, znamená další operaci, stejně náročnou jako byla první.

Z uvedeného plyne, že první verze implantátů budou nesmírně drahé, poměrně nebezpečné a ve většině případů se omezí jen na jakási komunikační rozhraní, které umožní propojení externích zařízení s organismem. I přes relativně omezené možnosti kterých v prvních verzích tento druh humanowaru dosáhne, však přinese obrovské možnosti, zejména co se týče ovládání strojů a tvůrčích povolání. Díky přímému řízení strojů bez omezení, která klade fyzický kontakt s ovládacími prvky, bude bezpochyby dosahováno skvělých výsledků např. v mikrochirurgi, kdy často příliš neohrabané ruce mohou být nahrazeny precizními mechanickými náhražkami řízenými změnou mozkové aktivity (abychom se vyhnuli zprofanované formulaci "silou myšlenky"). V tvůrčí oblasti pak tyto prostředky přinesou pravděpodobně pravou revoluci - ať už v oblasti umění, nebo i inženýrského projektování.

Technologicky pokročilejší, a tedy i časově vzdálenější, možností rozšiřování lidských schopností, se jeví být nanotechnologie. Stroje o velikosti několika nanometrů jsou jako stvořené k tomu, aby byly vpraveny do lidského těla, kde mohou zastávat mnoho rozličných ukolů.

Injekční stříkačkou zaneseny do krevního oběhu, naleznou nanostroje během několika desítek minut své místo v těle, přichytí se k odpovídajícím buňkám a pomocí chemických nanotováren ovlivňují jejich funkci podle programu. Je-li potřeba potlačit bolest, syntetizují endorfin; vyžadují-li to okolnosti, dávají příkazy k produkci adrenalinu; chceme-li pomocí oka příjmat informace o stavu organismu, nebo výsledky komplikovaných výpočtů provedených pomocí výkonných nanopočítačů, přichytí se k čípkům a tyčinkám odpovídající počet nanostrojů, které budou generovat obraz přímo na sítnici oka.

V oblasti rozširování lidského těla, budou pokročilé nanotechnologie znamenat opravdovou revoluci. K jejich instalování nebude potřeba provádět nákladné a komplikované operace - v podobě roztoku jich lze vpravit do těla celé milióny, přičemž rozsah jejich funkcí bude obrovský. Nanostroje nemají problémy s napájením - potřebnou energii ke své funkci získávají přímo z ogranismu, vzhledem k jejich velikosti by problémem nemělo být ani jejich případné chlazení. Připojování externích zařízení (např. komunikačního zařízení), lze řešit vrstvou podkožních strojů, které mohou reagovat i na velmi slabý elektrický proud, nebo na lokální změny teploty. Nanotechnologie jsou tedy, zdá se, přímo ideální cestou, jak z člověka udělat nadčlověka. Je to ale také ten nejlepší způsob, jak z lídí dělat otroky.

Problémem totiž zůstává, že pár miliónů nanostrojů přijatých například v potravě, nebo ve sklenici vody, může napadnout lidské tělo stejným způsobem, jako dnes napadají počítačové viry počítače, ne-li ještě mnohem snadněji. Rozhodne-li se nějaký maniak s přístupem k nanotechnologii očistit svět od kuřáků, stačí, aby rozšířil nanostroje aktivující se kontaktem s nikotinem, které se usadí na těch správných místech v mozku, a první ranní cigareta se proměnní v tu úplně poslední. Ale nanoviry nemusí mít tak drastické programy. Pokud nějaká nadnárodní společnost usoudí, že se vyplatí investovat několik miliard dolarů do nanovirové infekce, když pak zákazníci budou zaplaveni pocity žádostivosti pokaždé, když uvidí její výrobky, nebude váhat a nákazu rozšíří. S dávkou poněkud černého humoru je možné představit si situaci, kdy celé národy nakupují v těch nebo oněch hypermarketech podle toho, která společnost právě vyvinula účinější formu ovlivňování nanostroji.

Argumentace, že tak, jako počítačové viry odstraňují antiviry, mohou být nanoviry kontrolovány nanoantiviry, poněkud pokulhává. Jednak předpokládá, že penetrace obyvatelstva nanoantiviry bude úplná, jednak, není dost dobře možné, aby byla ochrana před nanoviry vyvíjena tak jako vznikají antivirové programy pro počítače. U lidí lze totiž jen těžko použít metodu osvěřenou miliony uživatelů počítačů: v případě vážných potíží stiskni reset a přeinstaluj systém.

Je tedy zřejmé, že nanotechnologie bude zcela určitě přísně kontrolována, nejspíše významnými vojenskými institucemi, které její běžné nasazení zřejmě jen tak nepovolí. Ale i v případě, že se objeví dostatečně pokročilé výsledky v komerční sféře, nelze u této technologie jinak, než ji přísně kontrolovat. Lze totiž předpokládat, že v určitém okamžiku přestane být výroba nanostrojů astronomicky drahou, a vybudování továrny produkující nanostroje bude v možnostech každého silnějšího investora. Nasazení nanotechnologie tak bude, poněkud paradoxně, limitováno jejími obrovskými možnostmi - pro některé jedince, budou její možnosti možná až příliš velkým pokušením. A rozhodně nebude úplně od věci zbystřit, až CIA popře, že by volby prezidenta mohly být nějak ovlivněny nelegálním použitím nanostrojů.