V jednom z předchozích amber.zinů publikoval Pavel BVer Šuchmann svůj příspěvek Elektronické magazíny. Po jeho zveřejnění jsem začal usilovněji přemýšlet o tom, jak to vlastně s amber.zinem je. To k čemu jsem došel najdete v několika následujících odstavcích. Je to čtení poměrně nesystematické, protože jednak takový je i amber.zine a jednak mi delší analýzy nikdy moc nešly. Budu tu možná opakovat některé myšlenky které Pavel uvedl už ve svém článku, a budu Pavla hojně citovat i co se týče jiných věcí (omlouvám se, pokud na to nebudu upozorňovat), protože je to přece jen vizionář amber.zinu a jako takový o něm asi přemýšlí nejvíc. Narozdíl od Pavla budu psát z pohledu redaktora, který je možná v některých ohledech odlišný od toho, jak se na věc dívá on, jako šéfredaktor (nebo koordinátor, chcete-li). Přesto doufám, že se mi podaří osvětlit některé další aspekty vytváření amber.zinu.

Jak jsem už řekl, píši tuto úvahu z pohledu redaktora. Měl bych tedy možná nejprve vysvětlit jak jsem se vlastně stal redaktorem amber.zinu. Můj první kontakt s amber.zinem nastal někdy v roce 1995, kdy byl založen. A téměř okamžitě jsem se stal jeho vyznavačem. Částečně to bylo proto, že jsem v té době až po uši vězel ve SF a zpočátku amber.zine byl především o SF, částečně proto, že amber.zine měl (a myslím, že stále ještě má) příchuť něčeho lehce undergroundového.

Tuším, že někdy koncem roku 1996 jsem poslal do amber.zinu svojí první povídku. A pak přišla moje první amber.session, a poznání, že lidé shromáždění kolem tohoto projektu jsou přesně ta společnost, která mi vyhovuje a která se chová přesně tak jak bych chtěl, aby se chovali všichni lidi. Od začátku mě brali jako rovnoprávného člena komunity, bavili se o věcech které mě zajímaly a ať už pili cokoliv, pili to tou správnou rychlostí.

Pak jsem začal občas nejen posílat povídky, ale také psát nesoustavné odpovědi na některé články které mě iritovaly. Dá se říct, že už tehdy se začala profilovat rubrika Proč, jejíž jsem šťastným otcem. Okamžik, který považuji za zlomový byla loňská mystifikace týkající se elektromagnetických zbraní. Tehdy jsem zjistil, že bych možná byl schopen vést vlastní rubriku a když jsem se na jedné z jarních amber.session zeptal BVera, jestli by byl ochoten to se mnou risknout, oznámil mi, že mi chtěl něco podobného sám navrhnout. A tak se ze mě stal redaktor amber.zinu.

Pokud to mohu posoudit, existují dvě věci, které musí mít člověk, který chce vytvářet elektronický magazín. Jednak je to idea a jednak schopnost motivovat. Obě tyto věci v sobě musí spojovat šéfredaktor-koordinátor a je těžké říct, co z toho je důležitější.

Nejprve o ideích. Idea je něco, co vede magazín kupředu. Je potřeba aby tu byl někdo, kdo ví, jak by měl mag vypadat za rok, a je potřeba aby tento člověk byl ochoten věnovat této představě větší než malé množství úsilí. Idea se může (a také bude) postupem času vyvíjet. Bude se měnit koordinátorova představa o tom, co chce z magu udělat, ale je to vždy on, kdo ví, kam celé to snažení směřuje.

K tomu, aby mohl koordinátor svou představu uplatňovat, potřebuje jednak lidi, kteří mu s tím pomohou a jednak schopnost tyto lidi přesvědčit o tom, že to co chce je správné, nebo spíše, že to má smysl. Musí být schopen lidi motivovat. Pokud nemá dostatečně výrazné myšlenky, nebo není schopen přesvědčit ostatní o tom, že tento směr vývoje je tou nejlepší ze všech možností, pak se mag změní v nekonzistentní směsici všeho.

Může se to zdát jednoduché, ale. Problém je v tom, že koordinátor nemá žádné páky jak lidi přimět dělat něco co nechtějí. Redaktoři na něm nejsou finančně závislí, a pokud jim začne nutit něco, co oni sami opravdu nechtějí, brzy odejdou a budou se raději věnovat práci na něčem, co bude mít smysl nejen pro nějakého šéfa, ale hlavně pro ně samotné. Takto handicapován musí koordinátor bruslit po tenkém ledě, kdy někdy musí citlivě odmítnout článek který se mu nelíbí, jindy hlasitě pochválit jiný, který se shoduje s jeho představou o budoucnosti magu.